Zápočtový test z Německé filozofie – výsledky

Ti, kdo psali test ve čtvrtek 28.05, tj. sl. Plusklová, Ošmerová, Friedová, Faitová, Celejewská, Pokorná, Štefková, Jandová, Bubňaková, Filousová a Natálie T., zápočet udělali. Pro podpis si můžete přijít během června každý čtvrtek od 11 h. do místnosti 214 ve vile (KPF), kromě 11. 6.

Kdo zápočtový test nepsal, může se ze zadaných otázek (tzn. ze všech otázek ke všem hodinám) nechat vyzkoušet ústně nebo dostane za úkol vypracovat písemný rozbor zadaného textu.

Správné odpovědi jsou vyznačeny červeně.

_____________________________________________________________________________________________

1) Která z možností nejspíše vyjadřuje, v čem spočívá filozofický postoj?
- tvorba složitých pojmů, stanovování logických a morálních pravidel, vláda vědění
- pozorování, experimentování, tvorba hypotéz a teorií, vytváření vynálezů
- odstup, nezůčastněnost, hledání obecných pravidel a pojmů, snaha o posouzení z různých perspektiv

2) Hlavní myšlenka racionalismu by mohla znít?
- Vše, co existuje, bylo stvořeno nadlidským, mimo člověka existujícím rozumem
- Skutečnost je ve svém celku i v jeho částech zcela poznatelná, a tudíž ovladatelná a využitelná
- Kdo se neřídí vlastním rozumem, nejedná morálně správně

3) Co je to sebevědomí z filozofického hlediska?
- vědomí Já jako jedinečné osobnosti
- schopnost vědomí uvědomovat si sebe sama
-  schopnost cítit bolest a slast, mít soukromé pocity

4) Co znamená Nietzscheho pojem nadčlověk?
- z hlediska morálky, vědění a celé lidské existence vyšší forma člověka než je ta současná
- totéž co árijská rasa
- je to vlastně postava filozofa, který má vyšší a lepší poznání než všichni ostatní lidé

5) Jak mají podle Marxe skončit dějiny?
- velkou všeobecnou válkou mezi třídou ovládaných a ovládajících a zkázou lidské civilizace
- světovou revolucí a nastolení spravedlivé beztřídní společnosti
- zničením všech výrobních prostředků

6) Jaký vliv měla na prosezení se nacizmu v Německu ruská revoluce r. 1917?
- žádný, protože v Německu neexistovala komunistická tradice
- obrovský, protože se rozšířil strach z nastolení komunismu a nacisté měli vhodného nepřítele
- velký, protože přejímali některé jejich myšlenky organizace společnosti (přísná organizace, neustálá kontrola, cenzura, …)

7) Jaké znáte hlavní představitele psychoanalýzy?
- Freud, Husserl, Carnap
- Freud, Jung, Fromm
- Freud, Heidegger, Jaspers

8) Co znamená z fenomenologického hlediska pojem “fenomén”?
- naše zkušenosti nejsou fotografickým záznamem na nás nezávislých věcí, smysl toho, co zakoušíme je podmíněn tím, kdo a jak to zakouší
- každá zkušenost je něčím zvláštním a osobitá
- žádná skutečnost neexistuje, existují jen naše představy, protože každá zkušenost je jimi ovlivněná a určená

9) Z jakého důvodu je význam pojmu hermeneutika spojován s bohem Hermem?
- protože Hermés je posvátný ochránce veškerého věděnía
- protože Hermés byl považován za božského vykladače smyslu světa
- protože Hermés dokázal přecházet mezi říšemi živých a mrtvých, lidí a bohů, atp.

10) Jaký výklad této Wittgensteinovy věty: “Co se vůbec dá říci, dá se říci jasně; a o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet,” je nejsprávnější?
- Všechno, co říkáme, je jasné a proto to, má smysl.
- Možnosti jazyka jsou přesně dané, jeho logickou strukturou, tu nelze přeskočit ani jinak překonat.
- Náš jazyk je příliš omezený, nedokáže vyjádřit naše pocity, sny, obavy a naděje.

11) Filozofická kritika je?
- kritika společenských a ekonomických poměrů
- hledání podmínek za jakých může vůbec něco být a být zakoušeno
- analýza textů na základě jejich obsahové a logické struktury

12) Interpretujte následující text a zařaďte ho do filozofického směru:
Člověk si má být vědom vlastní předpojatosti, aby text sám vystoupil ve své jinakosti a dostal tím možnost uplatnit svou věcnou pravdu proti našemu předchůdnému mínění. Na druhé straně Gadamer nepropadá pozitivistickému volání po negaci struktury předsudků, aby věci mohli promlouvat bez jakékoli zkalenosti subjektivitou. Věc totiž může začít hovořit jen prostřednictvím mých rozumějících rozvrhů, ba prostřednictvím mé vlastní řeči.

Zápočtový test z Nové filozofie přírody – výsledky

Zápočet napsali všichni, kdo se ve čtvrtek 28.05 dostavili. Pro podpisy můžete přijít každý čtvrtek od 11 h do místnosti 214 ve vile (kromě 11.6), a to do konce června.

Kdo test nepsal, může se nechat vyzkoušet ústně nebo dostane za úkol vypracovat rozbor zadaného textu.

Správné odpovědi jsou označeny červeně.

_____________________________________________________

1) Co je to paradigma?
- soubor logických pravidel, jimiž se řídí určitá forma řeči
- soubor pojmů, logických pravidel, výroků a morálních soudů, jimiž se řídí určitá forma řeči
- základní pojmy, z nichž vychází určitá vědecká disciplina (u fyzika např. síla, zákon, gravitace, …)

2) Co je to kauzální determinismus?
- přesvědčení, že osud každé věci a bytosti je předem určen předem známou příčinou
- přesvědčení, že každý jev je vysvětlitelný
- přesvědčení, že každý jev v přírodě lze vysvětlit, když známe jeho účinky a příčiny

3) Co je to dualismus?
- tvrzení, že vše na světě vzniká z protikladů
- tvrzení, že hmota a vědomí jsou dva různé řády skutečnosti
- tvrzení, že život vzníká spojením neživých částí

4) V čem spočívá zásada ověřitelnosti?
- Každá hypotéza musí být ověřitelná pomocí pozorování a/nebo logických zákonů
- To, co nelze zakusit smysly je neověřitelné
- Každá zkušenosti je ověřitelná

5) Který výklad věty “Věda o pouhých faktech vytváří lidi vidoucí jen fakty.” je nejspíše správný?
- Věda se nikdy nedostane dál než k poznání faktů.
- Naše měřítka správnosti poznání určují, co je skutečné.
- Fakta jsou jediný pravdivý základ poznání

6) Jaké jiné pojmové dvojice odpovídají Batesonovu rozlišení na pleroma a creatura?
- božské/stvořené
- mrtvé/živé
- neživá hmota/živé organizmy

7) Která věta nejlépe vystihuje tzv. panský postoj!
- Vědci jsou ti, kdo mají vzhledem ke svému poznání ovládat společnost
- Příroda je paní a vládkyně našich životů
- Přírodu je možné ovládnout a přizpůsobit našim potřebám

8) Která věta nejlépe vystihuje ekologický postoj!
- Člověk je součástí prostředí, které obývá a měl by ho proto respekovat a opatrovat
- Člověk se nepřizpůsobuje svému prostředí, ale mění ho
- Příroda má vždy přednost před lidskými potřebami

9) Co je to univerzální perspektivismus?
- Každý jev lze posuzovat z mnoha různých perspektiv
- Neexistuje žádná možnost nezaujatého a objektivního poznání, protože každé poznání je umožněno perspektivou poznávajícího
- Jediné správné poznání je poznání z univerzální, tj. božské perspektivy

10) V čem spočivá hlavní rozdíl mezi měkkým a tvrdým stylem?
- měkký styl je založen na logice důkazech, přesném a jasném vyjadřování a faktech, tvrdý styl je založen na symbolech, obrazném vyjadřováním a představivosti
- měkký styl se používá např. v biologii a psychologii, tvrdý styl např. ve fyzice, matematice a chemii
- tvrdý styl je založen na logice důkazech, přesném a jasném vyjadřování a faktech, měkký styl je založen na symbolech, obrazném vyjadřováním a představivosti

11) Co je to holismus?
- přesvědčení, že je možné úplné a vyčerpávající poznání skutečnosti v celku
- přesvědčení, že poznání celku vyplývá poznání částí
- přesvědčení, že hmota i vědomí, živé i neživé jsou součástí jediné skutečnosti, která je ve všech ohledech komplexně propojená

12) Vysvětli následující text:
“Živé organismy se jakožto otevřené systémy udržují při životě a v chodu samy prostřednictvím transakcí se svým prostředím, jež se samo částečně skládá z organizmů. Celá biosféra – náš planetární ekosystém – představuje dynamický a vysoce celistvý komplex živých a neživých forem. Tento komplex je víceúrovňový a k transakcím a k vzájemným závislostem dochází mezi všemi jeho úrovněmi.”

Systémový přístup F. Capry

Obsah hodiny:
Vysvětlovali jsme si metodiku multidisciplinárního přístupu F. Capry, charakterizovali jsme systémový přístup a vymezili pojem systému. Přečetli jsme výčet různých vlastností živého systému a diskutovali o tom, co je to autopoiesis. Výklad jsme zakončili interpretací pojmu sítě.

Použité zdroje:
F. Capra, Bod obratu
F. Capra, Tkáň života

Otázky a úkoly:
1)  V čem spočívá multidisciplinární přístu? Jaké jsou jeho výhody a nevýhody?
2) Co je to systém?
3) Co je to autopoiesis?
4) K čemu vede myšlení života pomocí pojmu sítě?
5) Jaký je rozdíl mezi holismem a dualismem?

Texty:

Nová vize reality, o které zde mluvíme, vychází z vědomí základní provázanosti a vzájemné závislosti všech fenoménů – fyzikálních, biologických, psychických, sociálních a kulturních. Přesahuje běžné hranice odborných disciplín a pojmů, a nové instituce ji budou následovat. V současnosti neexistuje zavedený systém ani pojmový, ani institucionální, jenž by novému paradigmatu vyhovoval, ovšem kontury takového systému již naznačilo mnoho jedinců i komunit, které rozvíjejí způsoby myšlení a organizují se podle nových principů. (Bod obratu, s. 293)

Nyní se můžeme vrátit k ústřední otázce této knihy – co je život? Podle mé teze vzniká nyní teorie živých systémů, která je v souladu s filozofickým rámcem hlubinné ekologie a zahrnuje jak vhodný matematický jazyk, tak nemechanistické, postkarteziánské chápání života. (Tkáň života, s. 147)

Náš postup bude spočívat v postupném vytváření sítě do sebe navzájem zapadajících pojmů a modelů, … Žádná teorie ani žádný model nebudou důležitější než ostatní, a všechny budou vzájemně konzistentní. Přesáhnou konvenční rozlišení disciplín, budou používat jakýkoliv jazyk vhodný pro popis rozdílných aspektů víceúrovňové, provázané struktury reality. (BO, s. 293)

2) Systémový pohled

Systémový pohled vidí svět na základě vztahů a integrace. Systémy jsou spojité celky, jejichž vlastnosti nemůžeme redukovat na vlastnosti menších částí. Místo zaměření na základní stavební bloky nebo základní látky zdůrazňuje systémový přístup základní principy organizace.

Každý organizmus – od nejmenší baktérie přes široký okruh rostlin a zvířat k lidem – je integrovaný celek, a tím i živý systém. Živé systémy jsou buňky, právě tak jako různé tkáně a orgány těla, přičemž lidský mozek je toho nejkomplexnějším příkladem. Ale systému se neomezují pouze na individuální organismy a jejich části. Tytéž aspekty celistvosti vykazují sociální systémy, jako např. mraveniště, včelí úl nebo lidská rodina a ekosystémy, jež sestávají z řady organismů a neživé hmoty ve vzájemné interakci. Divočina neuchovává jednotlivé stromy nebo organismy, ale komplexní předivo vztahů. (BO, s. 294-195)

Dospěl jsem k přesvědčení, že klíčem k úplné teorii živých systémů je syntéza těchto dvou přístupů – studia uspořádání (tedy formy, řádu, kvality) a studia stavby (tedy látky, hmoty, kvality). Budu se řídit definicí, kterou H. Maturana a F. Varela formulovali tato dvě hlavní kritéria živého systému – jeho uspořádání a jeho stavbu. Jinak řečeno, určité vztahy musí být přítomny k tomu, abychom poznali určitý předmět – řekněme jízdní kolo nebo strom. Tato konfigurace vztahů, která dává systému jeho základní charakteristiky, je to, čím míníme způsob organizace. Stavba systému je fyzickým ztělesněním jeho uspořádání. Zatímco popis uspořádání je abstraktním mapováním vztahů, popis stavby je popisem skutečných fyzických složek systému – jejich tvarů, chemického složení, atd. (TŽ, s. 148)

Hlavní kritéria živých systémů:

1) Uspořádání – konfigurace vztahů, která určuje základní charakteristiky systému – autopoiesis

2) Stavba – fyzická realizace uspořádání systému – disipativní struktura

3 ) Rysy živého systému podle Capry:

1) transakce – současně probíhající a vzájemně závislá interakce mezi komponentami

2) vnitřní dynamická povaha – forma není strnulá, je projevem základních procesů, stabilita je dynamická

3) růst – organismus je proces reflektující dynamickou organizaci systému

4) zpětnovazebná smyčka

5) autoorganizace – řád struktury organismu není vynucen jeho prostředím, ale je ustaven systéme samotným

6) systém je organizačně uzavřen, ale metabolicky otevřen

7) samoobnova – nahrazování buněk, obnova tkání, reprodukce

8) adaptace – aklimatizace, somatická změna, genová mutace

4) Sítě

Od počátku 20. století je známo, že uspořádání živých systémů je vždy síťové. Víme ovšem, že ne všechny sítě jsou živými systémy. Podle Maturany a Varely je hlavní charakteristikou živých sítí neustálá sebeprodukce. Autopoiesis neboli sebeutváření je způsob takového uspořádání, kdy funkcí každé složky je účast při produkci a transformaci dalších složek sítě. Tímto způsobem pletivo neustále vytváří sebe samo. Je produkováno svými komponentami a naopak tyto komponenty produkuje. (TŽ, s. 150-151)

V subjaderné fyzice je problematickým pojmem „nezávislá fyzikální entita“. Živé organismy se jakožto otevřené systémy udržují při životě a v chodu samy prostřednictvím transakcí se svým prostředím, jež se samo částečně skládá z organizmů. Celá biosféra – náš planetární ekosystém – představuje dynamický a vysoce celistvý komplex živých a neživých forem. Tento komplex je víceúrovňový a k transakcím a k vzájemným závislostem dochází mezi všemi jeho úrovněmi. (BO, s. 304)

Frankfurtská škola

Obsah hodiny:
Po shlédnutí úvodních videí jsem společně popisovali jejich tématiku. Charakterizovali jsme základní rysy kritické teorie vzešlé z Frankfurtské školy. Definovali jsme kritickou teorii na základě vlivů, které ji utvářeli – tj. hlavně marxismu, psychoanalýzy a kritické filozofie. Rozebírali jsme původ pojmu kritické filozofie v myšlení I. Kanta a rozebírali hlavní body kritické teorie pomocí uvedených textů.

Použité zdroje:
An American Self-Portrait
Consumerism & You: a modern guide to self destruction
en.wikipedia.org, en. wikipedia.de, www. marxist.org
Filozofie moderní hudby, T. Adorno
H. Marcuse, Eros und Civilization

Otázky a úkoly:
1) Vysvětli pojem filozofická kritika (Kant)?
2) Co je to konzumní společnost?
3) Z jakých druhů myšlení kritická teorie vychází?
4) Najdi ve vybraných textech prvky marxismu a psychoanalýzy!
5) Pokus se shrnout, co především kritická teorie Frankfurtské školy na současné civilizaci kritizuje!

Texty:

1) Frankfurtská škola – skupina vědců soustředěná v Institut für Sozialforschung ve Frankfurtu od r. 1930 až do 70. let minulého století
Patřili do ní: Max Horkheimer, Herbert Marcuse, Theodor Adorno, Erich Fromm, Jürgen Habermas, Walter Benjamin a další
Jejich myšlení je souhrně označováno jako kritická teorie a jeho hlavní motivy jsou:
- kritika v kantovském a praktickém smyslu
- kritika rozvinuté industriálně-kapitalistické společnosti a kultury
- zkoumání vývoje kapitalismu, imperialismu a fašismu
- kritika a zkoumání vývoje racionální, byrokraticko-technické a legalistní formy vlády
- zkoumání nevědomých principů moderní kultury – diktatura principu reality, neurózy každodenního života, zkoumání psychických základů totalitarismu a autoritářství
- kritika falešných forem existence a projektování alternativních forem života, zkušenosti a kultury
- kritika masové kultury
- kritika západní kultury jako celku jako kultury ovládání a techniky

2) T. Adorno, Filozofie moderní hudby
“Radikální hudba vnímá nezkreslené lidské utrpení … Seismografická registrace traumatického šoku se zároveň stává technickým strukturální zákonem hudby. Zakazuje kontinuity a vývoj. Hudební jazyk je polarizován ke svým extrémům, směrem ke šokujícím gestům, která připomínají tělesnou konvulzi na jedné straně, a na druhé straně směrem k krystalickému klidu lidského bytí zmrazeného úzkostí … Moderní hudba má za svůj cíl naprosté zapomění. Je to vzkaz zoufalství z potápějící se lodi.”

3) H. Marcuse, Eros und Civilization
Návrh Sigmunda Freuda, že civilizace je založená na trvalém potlačení lidských pudů byla uznána. Jeho otázka po tom, jestli utrpení takto uvalené na jednotlivce stojí za to nebylo však dosud vzata vážně. Svobodné uspokojování základní lidských pudových potřeb je s civilizovanou společností neslučitelné: předpokladem pokroku je zřeknutí se a oddálení uspokojení.
“Štěstí,” řekl Freud, “není kulturní hodnota”. Štěstí musí být podřízeno disciplíně práce jako zaměstnání, disciplíně monogamní reprodukce, zavedenému systému práva a pořádku. Metodická oběť libida a jeho rigidní proměna na sociálně užitečné aktivity, to je kultura.
Tato oběť se vyplatila: v technicky pokročilých oblastech civilizace je dobytí přírody prakticky dokončeno a je naplňováno více potřeb většího množství lidí, než kdy dříve. Ani mechanizace a standardizace života, ani rostoucí destruktivita současného pokroku, ani duchovní ožebračení však stále nejsou dostatečným důvodem pro zpochybnění principů ovládajících západní civilizaci. Pokračující nárůst produktivity činí příslib lepšího života pro všechny stále reálnějším.
Rostoucí pokrok je ale patrně propojen s rostoucí nesvobodou. Napříč celou industriální civilizací rostem nadvláda člověka nad člověkem co do rozsahu i účinnosti. Není to ale náhodná a slepá ulička pokroku. Koncentrační tábory, masové vyvražďování, světové války, atomová bomba nejsou žádným návratem k barbarství, nýbrž nepředvídaným uplatněním výsledků moderní vědy, technologie a forem vlády. A nejúčinnější formy nadvlády se odehrávají tam, kde je civlizaci nejrozvinutější, tam kde by se mohlo zdát, že hmotné a intelektuální úspěchy povedou k vytvoření skutečně svobodného světa.
Avšak samotná Freudova teorie poskytuje argumenty k odmítnutí tohoto ztotožnění civilizace s represí. Jeho myšlení je třeba oživit a ptát se, jestli vztah mezi svobodou a represí, produktivitou a destrukcí, nadvládou a pokrokem, skutečně představují základ civilizace. Anebo se jedná pouze o specifický historický jev? S Freudem řečeno – Je konflikt mezi principem slasti a principem reality neřešitelný do té míry, že vyžaduje represivní přeměnu lidské pudové výbavy? Anebo můžeme myslet pojem nerepresivní civilizace, založené na zásadně jiné zkušenosti bytí, zásadně jiném vztahu mezi člověkem a přírodou a jinýh existenčních vztazích? Tato myšlenka nerepresivní civilizace není myšlena jako abstrakce nebo utopie. Věříme, že pro ni existují dva reálné důvody: samotná Freudova teorie nakonec popírá odmítání takové nerepresivní civilizace, a za druhé se zdá, že samotné důsledky represivní civilizace vytvářejí podmínky pro postupné zrušení represe. Abychom to vysvětlili, budeme interpretova Freudovu teorii ve světle sociálně- historických obsahů

4) T. Adorno, M. Horkheimer, Dialektika osvícenství
Filmy, rádio a časopisy představují systém, který je uniformní jako celek i v každé své části. Dokonce i estetické aktivity politické opozice ukazují nadšenou poslušnost rytmu železného systému. Zdobné industriální kancelářské budovy a výstavní centra v autoritářských zemích jsou úplně stejná jako kdekoliv jinde. Obří zářící věže, které vyrůstají všude jsou znamením plánů nadnárodních koncernů, k nimž již dávno směřují (jeich monumenty jsou řady temných domů a obchodní nabídky v temných městech bez ducha). Starší domy dnes vypadají ve srovnání s nablýskanými městskými centry jako lumy, a nové domy na předměstích představuí jednotu povrchní struktury světových trhů v jejich honbě za technickým pokrokem a požadavku na to, že co se vyrobí, má být moci brzo spotřebováno, tak jako plechovky od polévky. Dnešní stavební projekty na předměstích mají zajistit jednotlivcům relativní nezávislost v malém, ale hygienickém prostředí, ale jsou hlavně znakem absolutní moci kapitalismu. Jejich obyvatelé jsou totiž, jako výrobci i spotřebitelé zároveň, přitahováni do center, kde hledají práci a zábavu, a ze všeho se tak stává dobře zorganizovaný systém. Zarážející jednota makrokosmu a mikrokosmu nám ukazuje model naší kultury: falešnou identitu obecného a jedinečného. Pod nadvládou monopolů je veškerá kultura stejná. Lidé na vrcholu už se ani nesnaží svůj monopol skrývat, jeho násilí se stávám stále zjevnějším, protože jejich moc roste. Filmy a rádio už nemusí předstírat, že jsou uměním. To, že jsou jen druhem obchodu se stává ideologií, která má ospravedlnit odpad, který produkují. Nazývají sami sebe průmyslem, a když jsou zveřejněny příjmy jejich ředitelů,  je jakákoliv pochybnost o jejich sociální užitečnosti marná.

Wittgenstein

Obsah hodiny:
Na úvodní pasáži z filmu D. Jarmana Wittgenstein jsem si ukázali některé podstatné rysy myšlení L. Wittgenstein. Zabývali jsme se motivací jeho radikálního způsobu myšlení a důležitými pojmy s ním spojenými, tj. např. obrat k jazyku, pozitivismus, logika jazyka, řečová hra …

Použité zdroje:
D. Jarman, Wittgenstein, 1993
Tractatus Logico-philosophicus, L. Wittgenstein
Filozofická zkoumání, L. Wittgenstein

Otázky a úkoly:
1) Vymyslete co nejvíce odpovědí na otázku: “K čemu nám slouží slova?”!
2) Vysvětlete výraz “obrat k jazyku”?
3) Proč Wittgenstein kritizuje tradiční filozofii?
4) Jak rozumíte větě: “Co se vůbec dá říci, dá se říci jasně; a o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet.”?
5) Co je to řečová hra?

Texty:

1) Tractatus

Kniha se zabývá filosofickými problémy a ukazuje – jak se domnívám – že kladení těchto problémů spočívá v nepochopení logiky našeho jazyka: Celý smysl by se da shrnout do těchto slov: Co se vůbec dá říci, dá se říci jasně; a o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet.

2.161 Bild und Abgebildetem muss etwas identish sein, damit das eine überhaupt ein Bild des anderen

2.17 Was das Bild mit der Wirklichkeit gemein haben muss, um sie auf seine Art und Weise – richtig oder falsch – abbilden zu können, ist seine Form der Abbildung.

2.171 Das Bild kann jede Wirklichkeit abbilde, deren Form es hat. Das räumliche Bild alles Räumliche, das farbige alles Farbige, etc.

2.173 Das Bild stellt sein objekt von ausserhalb (sein Standpunkt ist seine Form der Darstellung), darum stellt das Bild sein Objekt richtig oder falsch dar.

4.1 Der Satz stellt das Bestehen und Nichtbestehen der Sachverhalten dar.

4.11 Die Gesamtheit der wahren Sätze ist die gesamte Naturwissenschaft

4. 111 Die Philosophie ist keine der Naturwisseschaften

4. 112 Der Zweck der Philosophie ist die logische Klärung der Gedanken. Die Philosophie ist keine Lehre, sondern eine Tätigkeit. Ein philophisches Werk besteht wesentlich aus Erläuterungen. Das Resultat der Philosophie sind nicht „philosophische Sätze“, sondern das Klarwerden von Sätzen. Die Philosophie soll die Gedanken, die sonst, gleichsam, trübe und verschwommen sind, klar machen und scharf abgrenzen.

4.114 Die Philosophie soll das Denkbare abgrenzen und damit das Undenkbare. Sie soll das Undenkbare von innen durch das Denkbare begrenzen.

2) Filosofická zkoumání

7. V praxi používání řeči jeden účastník provolává slova a druhý jedná podle nich; při vyučování řeči se však setkáme s tímto procesem: učící se předměty pojmenovává. Tj. pronese dané slovo, když učitel ukáže na daný kámen. – Ano, setkáme se tu s cvičením ještě jednodušším: žák pronáší slova, která mu učitel předříkává – v obou případech jde o procesy podobné řeči. Můžeme si také myslet, že celý proces používání slov je jednou z oněch her, pomocí nichž se děti učí své mateřské řeči. Hodlám tyto hry označovat jako „řečové hry“ a hovořit o nějaké primitivní řeči někdy jako o řečové hře. A jako řečové hry by bylo možno označovat i zmíněné pochody pojmenovávání kamenů a opakování předříkávaných slov. Jako řečovou hru budu označovat také celek zahrnující řeč i činnosti, s nimiž je spjata.

23 . Kolik ale existuje druhů vět? Snad tvrzení, otázka, rozkaz? Existuje nespočet takových druhů: nesčetné různé druhy použití všeho toho, co označujeme jako „znaky“, „slova“, „věty“. A tato rozmanitost není nic pevného, jednou provždy daného; nýbrž vznikají nové typy řeči, nové řečové hry, jak můžemem říci, a jiné zastarávají a jsou zapomínány. Výraz řečová hra tu má vyzdvihnout, že promlouvání řeči je částí určité činnosti nebo určité životní formy. Představ si názorně rozmanitost řečových her na těchto i jiných příkladech: Rozkazovat a jednat podle rozkazu

Popisovat nějaký předmět podle vzhledu nebo na základě měření

Zhotovovat nějaký předmět podle popisu

Referovat o nějakém dění.

Formulovat domněnky o nějakém dění

Zformovat nějakou hypotézu a ověřovat ji

Znázorňovat výsledky nějakého pokusu tabulkami a diagramy

Vymýšlet nějaký příběh; a příběh číst –

Hrát divadlo

Udělat vtip

Překládat z jedné řeči do druhé

Prosit, děkovat, proklínat, zdravit, modlit se

27. Věci pojmenováváme a můžeme pak o nich mluvit. Vztahovat se v řeči na ně. – Jakko kdyby s aktem pojmenování bylo už dáno to, co děláme. Jako kdyby existovalo jen jediné, co se označí slovy: „o věcech mluvit“. Zatímco přece to, co s našimi větami děláme, je nanejvýš rozmanité. Pomysleme jen na různá zvolání. S jejich rozdílnými funkcemi.

Vodu! Pryč! Au! Pomoc! Krásné! Ne!

Jsi nyní pořád ještě nakloněn označovat tato slova „pojmenování předmětu“?

Hermeneutika

Obsah hodiny:
Na příkladu interpretace uměleckého díla jsme se seznámili s problematikou situovanosti a nejednoznačnosti interpretace. Objasnili jsme definici a význam filozofické hermeneutika a pokusili se o výklad základních pojmů: předporozumění, perspektivismus, dějinnost rozumění. Odlišili jsme interpretaci od jiných druhů myšlení jako je popis nebo vysvětlení.

Použité zdroje:
Entropa
J. Grondin, Úvod do hermeneutiky
P. Pokorný, Hermeneutika jako teorie porozumění
H. G. Gadamer, Člověk a řeč

Otázky a úkoly:
1) Jaké je etymologie pojmu hermeneutika?
2) Z jakého důvodu je význam pojmu hermeneutika spojován s bohem Hermem?
3) Co je to předporozumění?
4) Co je to situovanost rozumění?
5) Jakým způsobem ovlivňuje naše porozumění tradice?
6) Souhlasíte s posledním odstavcem? Proč?

Texty:

- Představa, že předmětem hermeneutiky je činit srozumitelným smysl, nalézá první oporu v etymologii. Bývají rozlišovány tři významové směry slova HÉRMENEÚEIN: vyjadřovat (vypovídat, mluvit), vykládat (interpretovat, objasňovat) a překládat (tlumočit). Není těžké nahlédnout, že obě poslední funkce se dají vyjádřit stejným slovem, neboť překládání, převážně cize znějících zvuků do známé řeči, je v jistém smyslu intepretování. Překladatel musí vysvětlit či učinit srozumitelným, co chce cizí smysl říci. Zbývají tedy dva základní významy: vyjadřovat a interpretovat. I zde lze najít společného jmenovatele … jakého?
Termín hermeneutika je odvozen od řeckého slovesa herméneuein, které patrně znamenalo “hermovat”, tj. napodobovat boha Herma, v řecké mytologii posla bohů a převaděče mrtvých.

- Hermeneutika jakožto teorie výkladu, teorie interpretace, se v dnešním pojetí stává teorií rozumění vůbec. Co je to rozumění? Jak se liší od vysvětlení, překladu, popisu, atd. Co není rozumění?- popis částí- určující soud jako zařazení pod pojem- popis faktů- hodnocení. Kdy se s rozuměním můžeme setkat?

- Člověk si má být vědom vlastní předpojatosti, aby text sám vystoupil ve své jinakosti a dostal tím možnost uplatnit svou věcnou pravdu proti našemu předchůdnému mínění. Na druhé straně Gadamer nepropadá pozitivistickému volání po negaci struktury předsudků, aby věci mohli promlouvat bez jakékoli zkalenosti subjektivitou. Věc totiž může začít hovořit jen prostřednictvím mých rozumějících rozvrhů, ba prostřednictvím mé vlastní řeči.

- Dějiny působení na první úrovni vyjadřují požadavek uvědomit si vlastní hermeneutickou situovanost, aby ji člověk při kontaktu s tradicí nebo texty kontroloval. Nad dějinami působení nemáme moc ani jimi nemůžeme disponovat. Podléháme jim mnohem více, než si dokážeme uvědomit. Všude, kde rozumíme jsou dějiny působení aktivní jako nikdy ne zcela jasně prozkoumatelný horizont toho, co se nám může jevit jako smysluplné a sporné. Jsou to dějiny, které určují pozadí našeho hodnocení, poznatků a dokonce našich kritických soudů
Rozumění není ani tak jednáním svémocné subjektivity jako spíše vřazením se do předávání tradice, v němž se ustavičně zprostředkovává minulost a přítomnost.

- V každém rozumění tkví jakýsi možný vztah k řeči, takže – a v tom tkví hrdost našeho rozumu – kdekoli vznikne nesouhlas, je vždycky možné rozhovorem navodit srozumění. Ne vždy se nám to podaří, ale náš život ve společnosti spočívá na předpokladu, že budeme-li spolu hovořit, zdaří se nám v nejširším rozsahu to, co by se jinak zatvrzelému lpění na vlastních míněních vzepřelo.

Fenomenologie

Obsah hodiny:
Pomocí rozboru kubistických obrazů jsem si přiblížili fenomenologickou teorii vnímání. Zaměřili jsme se na to, že podle fenomenologie nejsou naše zkušenosti odrazem vnějšího objektivního světa, nýbrž že zakoušené věci, děje a situace jsou naším vnímáním a poznáváním spoluutvářeny. Vysvětlovali jsme si pojem intencionality a světa chápaného jako horizonut našich zkušeností.

Použité zdroje:
Bernet, Kern, Marbach, Úvod do myšlení Edmunda Husserla
J. Patočka, Tělo, společenství, jazyk, svět
Eugen Fink, Hra jako symbol světa

Otázky a úkoly:
1) Co znamená pojem fenomén?
2) Kdo je zakladatelem fenomenologie a jaké znáš její další představitele?
3) Vysvětli fenomenologické tvrzení, že svět vzniká ve vnímání?
4) Co znamená pojem intencionalita?
5) Proč je pro vnímání sebe samého důležitý druhý člověk?
6) Svět není podle fenomenologie soubor věcí. Co to tedy je?

Texty:

1) Kubismus jako průzkum vnímání

Co je tu zobrazeno? Proč zrovna tímto způsobem? Co vypovídá kubistický portrét o povaze našeho vnímání (odvrácená strana!)?

2) Fenomenologie – Problém intencionality aneb Člověk zapojený do světa svou vlastní přítomností

Předmět je intencionálním předmětem, tj. existuje akt s tak a tak charakterizovanou intencí, která v této určitosti vytváří právě to, co nazýváme intencí směřující k tomuto předmětu. V prožitku nejsou přítomny dvě věci, není prožíván předmět a vedle něj intencionální prožitek; … přítomné je jen jedno, totiž intencionální prožitek, jehož eidetický deskriptivní charakter je právě příšlušná intence. Nejjednodušší způsob vztahování k určitému předmětu, tj. způsob nejvíce bezprostřední, je jmenování. Ve jmenování se vztahuje akt k předmětu přímým způsobem, “jakoby ukázáním prstu”, míní předmětnost jedním paprskem mínění. (Bernet, Kern, Marbach, Úvod do myšlení Edmunda Husserla)

3) Problém druhého čili Já je ten druhý

Vidíme sebe jako objekt tak, jako vidíme druhého. Druhý v nás vidí objekt, ale tak jak my vidíme jeho – jako vnitřní dynamismus. To proto, že máme společný svět, do něhož se oba obracíme a zapřahujeme činností, které rozumíme oba společně. On také zachází s tím a oním, obléká se, orientuje se – to vidím. Totéž vidím skrze něho na sobě. Sebe vidím skrze druhého; nejen jako objekt, ale i jako dynamismus v tom tělesném obsažený. Ty je druhé já. Situace, ve které jsem já vzhledem k ty, je dvojsituace, vzájemné zrcadlení. Vidím a jsem viděn. Integruji toto zrcadlení sám do sebe. Toto by bylo možno iterovat do nekonečna, avšak tato iterace patří sama ke smyslu zrcadlení. Já jsem pro druhého ty, co je pro mne ty, je pro druhého já, co je pro mne zde , je pro druhého tam a naopak, atd. Tato vzájemnost je základem struktur, bez kterých je nepochopitelný jazyk. (J. Patočka, Tělo, společenství, jazyk, svět)

4) Problém světa čili Můžeme vidět svět?

Svět není žádný předmět – je to spíše krajina všech krajin, prostor všech prostorů a čas všech časů. Svým zrakem jsme vždy s to obsáhnout pouze omezený výsek, celek nevidíme nikdy. I když rozšíříme svůj vlastní prožitkový prostor a vlastní prožitý čas … přesto nikdy nezískáme předmětné vědění o světě. Nikdy však nemůžeme stanout vůči světu jako stojím před věcí. Dokážeme si představit a imaginací zpřítomnit mocnější intelekt, který by byl svým poznáním s to obsáhnout mnohem větší pole než člověk. Mohl by mít však tento intelekt svět jako úplný předmět? Zjevně nikoli. Nedává-li se tedy svět v žádné zkušenosti … není vposled ničím. Neboť o něčem, k čemu není žádý přístup, nelze vypovídat nic zdůvodněného.

… ne všechno naše vědění čerpáme jedině a výhradně ze zkušenosti. Vždyť abychom vůbec mohli mít nějakou zkušenost, musíme již předem cosi vědět o tom, co je zakusitelné. před každým zkušenostním poznáním předchází jako podmínka možnosti “apriorní” vědění o předmětnosti všech předmětů, předchůdné kategoriální porozumění, včetně vědění o prostorovosti a časovosti … Vědění o světě samo však není dosvědčeno v žádné předmětné zkušenosti. Pokud by měl být apriorním majetkem lidského rozumu, bylo by nanejvýš “ideou” bez objektivní opory ve fenoménu, …

Pozoruhodným údělem našeho lidského rozumu je však to, že je neustále znepokojován, předpadán myšlenkou veškerosti toho, co jest. Tato myšlenka “všeho” nás neopouští; myšlenka vznešeného a nesmírného obývá našeho ducha a vytrhuje jej z uspokojené nehybnosti

(Eugen Fink, Hra jako symbol světa)

Psychoanalýza

Obsah hodiny:
Vysvětlovali jsme si historické okolnosti vzniku psychoanalýzy pomocí filmových ukázek. Zajímala nás pokrytecká sexuální morálka konce 19. století v konfrontaci s Freudovými radikálními názory – sexualita jako základ psychiky, objev dětské sexuality a další. Vysvětovali jsme si Freudův model osobnosti a zabývali se protikladem análního a orálního charakteru. Diskutovali jsme o významu psychoanalýzy pro chápání kultury.

Použité zdroje:
http://www.gutenberg.org/files/20613/20613-h/20613-h.htm – Sigmund Freud, Über psychoanalyse
Výborná Freudova biografie a další dokumenty na Google video
Freud, dobrodružství psychoanalýzy, R. Ariel a M. Simeon, Garamond 2008
Slovník analytické psychologie, Anette a Lütz Müller, Portál 2006
Freud, A. Storr
Psychologie – příručka pro studenty, P.Říčan

Otázky a úkoly:
1) Jaké znáte hlavní představitele psychoanalýzy?
2) Co znamenají pojmy: Das, Ich a Überich?
3) Co je to libido?
4) Vysvětlete rozdíl mezi análním a orálním typem osobnosti?
5) Na základě textu 1 vysvětlete význam snu pro psychoanalýzu!
6) Na základě textu 2 vysvětlete vztah psychoanalýzy ke kultuře!
7) Který z významných Freudových žáků by mohl být autorem textu č. 3?

Texty:

1) Traumdeutung:

Da ist vor allem die erste und gewichtigste Einwendung, daß die Träume Erwachsener gewöhnlich einen unverständlichen Inhalt haben, der am wenigsten etwas von Wunscherfüllung erkennen läßt. Die Antwort lautet hier: Diese Träume haben eine Entstellung erfahren; der psychische Vorgang, der ihnen zu Grunde liegt, hätte ursprünglich ganz anderen Ausdruck in Worten finden sollen. Sie müssen den manifesten Trauminhalt, wie Sie ihn am Morgen verschwommen erinnern und mühselig, anscheinend willkürlich, in Worte kleiden, unterscheiden von den latenten Traumgedanken, die Sie im Unbewußten vorhanden anzunehmen haben. Diese Traumentstellung[p. 35] ist derselbe Vorgang, den Sie bei der Untersuchung der Bildung hysterischer Symptome kennen gelernt haben; sie weist auch darauf hin, daß das gleiche Gegenspiel der seelischen Kräfte bei der Traumbildung wie bei der Symptombildung beteiligt ist. Der manifeste Trauminhalt ist der entstellte Ersatz für die unbewußten Traumgedanken, und diese Entstellung ist das Werk von abwehrenden Kräften des Ichs, Widerständen, welche den verdrängten Wünschen des Unbewußten den Zugang zum Bewußtsein im Wachleben überhaupt verwehren, in der Herabsetzung des Schlafzustandes aber wenigstens noch so stark sind, daß sie ihnen eine verhüllende Vermummung aufnötigen. Der Träumer erkennt dann den Sinn seiner Träume ebenso wenig wie der Hysterische die Beziehung und Bedeutung seiner Symptome. (Über psychoanalyse)

2) Neurose und kultur

Je tiefer Sie in die Pathogenese der nervösen Erkrankung eindringen, desto mehr wird sich Ihnen der Zusammenhang der Neurosen mit anderen Produktionen des menschlichen Seelenlebens, auch mit den wertvollsten derselben, enthüllen. Sie werden daran gemahnt, daß wir Menschen mit den hohen Ansprüchen unserer Kultur und unter dem Drucke unserer inneren Verdrängungen, die Wirklichkeit ganz allgemein unbefriedigend finden und darum ein Phantasieleben unterhalten, in welchem wir durch Produktionen von Wunscherfüllungen die Mängel der Realität auszugleichen lieben. In diesen Phantasien ist sehr vieles von dem eigentlichen konstitutionellen Wesen der Persönlichkeit und auch von ihren für die Wirklichkeit verdrängten Regungen enthalten. Der energische und erfolgreiche Mensch ist der, dem es gelingt, durch Arbeit seine Wunschphantasien in Realität umzusetzen. Wo dies nicht gelingt infolge der Widerstände der Außenwelt und der Schwäche des Individuums, da tritt die Abwendung von der Realität ein, das Individuum zieht sich in seine befriedigendere Phantasiewelt zurück, deren Inhalt es im Falle der Erkrankung in Symptome umsetzt. Unter gewissen[p. 56] günstigen Bedingungen bleibt es ihm noch möglich, von diesen Phantasien aus einen anderen Weg in die Realität zu finden, anstatt sich ihr durch Regression ins Infantile dauernd zu entfremden. Wenn die mit der Realität verfeindete Person im Besitze der uns psychologisch noch rätselhaften künstlerischen Begabung ist, kann sie ihre Phantasien anstatt in Symptome in künstlerische Schöpfungen umsetzen, so dem Schicksal der Neurose entgehen und die Beziehung zur Realität auf diesem Umwege wiedergewinnen. (Über psychoanalyse)

3) Kritika Freuda

Vím, že stoupenci obou těchto škol (freudovské a Adlerovské) mně sice bez rozmyslu upírají pravdu, avšak historie ani všichni spravedlivě smýšlející lidé mi ji neupřou. Nemohu si odpustit, abych oběma těmto školám nevytkl, že člověka až příliš interpretují z patologického hlediska a z jeho defektů. Přesvědčivým příkladem je Freudova neschopnost pochopit náboženský zážitek. Rád bych naproti tomu chápal člověka na základě zdraví, a i nemocného bych chtěl osvobodit právě od psychologie, kterou Freud popisuje na každé stránce svého díla. Nikde nevidíme, že by se Freud povznesl nad svou vlastní psychologii, a nevidím, jak nemocného zbavuje utrpení, které trýzní ještě lékaře samého. Jeho psychologie je psychologie neurotického stavu určitého ražení, a je to proto pravda, která je platná jen v rámci odpovídajícího stavu. Uvnitř tohoto rámce je Freud pravdivý a jeho tvrzení platí. Není to však zdravá psychologie, a navíc spočívá na nekritickém, neuvědomělém světovém názoru, který se patrně velmi nesprávně zřekl filozofie. Nikdy nekritizuje své předpoklady ani svá osobní východiska. Pochopení, že každá psychologie, kterou vytvořil jedinec, má subjektivní charakter, je asi znakem, který mě od Freuda odlišuje nejostřeji.

Nacismus

Obsah hodiny:
Zabývali jsme se myšlením nacismu. Rozebírali jsme politické a kulturní okolnosti vzniku a vzestupu nacismu, souvislost mezi nacismem a vědou, nacismem a mystikou a nacismem a nacionalismem. Definovali jsme hlavní pojmy spojené s nacistickým myšlením. Zmínili jsme také okultní kořeny nacizmu.

Použité zdroje:
Hitler and the Occult (youtube)
Economy of nazism (youtube)
Hitlerova říše – Nacistická vláda v okupované Evropě
Třetí říše – nové dějiny, Michael Burleigh
Okultní kořeny nacismu - Tajné árijské kulty a jejich vliv na nacistickou ideologii, Nicholas-Goodrick Clarke
Pokoušení nesvobody – Intelektuálové v čase zkoušek, Ralph Darendorf

Otázky a úkoly:
1) Popište historické okolnosti vzniku nacizmu (situace v Evropě po 1. světové válce, politická a ekonomická situace v Německu mezi válkami, vliv Ruské revoluce, příklad italského fašismu, vliv hospodářské krize 30. let)
2) Co popisuje úryvek z knihy A. Rosenberga?
3) Vysvětli následující pojmy: vůdcovský princip, antisemitismus, antibolševismus, eugenika, sociální darwinismus, ariosofie
4) Na jaké druhy (německého) myšlení nacizmus navazuje?
5) Vysvětli pojem “Rassenhygiene”?
6) Jaké tendence nacistického myšlení ilustrují poslední dva texty?

Texty:

A. Rosenberg – Der Mythus der 20. Jahrhunderts

Im nordischen Wiking, im germanischen Ritter, im preußischen Offizier, im baltischen Hansen, im deutschen Soldaten und im deutschen Bauern erkennen wir den lebengestaltenden Ehrbegriff in seinen verschiedenen erdgebundenen Auswirkungen. In der Dichtkunst sehen wir von den alten Epen an, über Walther von der Vogelweide, die Rittergesänge bis Kleist und Goethe das Motiv der Ehre als Gehalt und das der inneren Freiheit als wichtigstes Gestaltungsgesetz auftreten. Nun gibt es aber noch eine feine Verästelung, in der wir das Wirken nordischen Wesens verfolgen können: das ist der deutsche Mystiker. Dieser Mystiker ist bemüht, sich aus den Verstrickungen der stofflichen Welt immer mehr und mehr herauszulösen. Er erkennt das Triebhafte unseres Menschendaseins, Genuß, Macht, aber auch die sogenannten guten Werke als für die Seele nicht wesentlich; aber je mehr er alles Erdenschwere überwindet, um so größer, reicher, göttlicher fühlt er sich innerlich werden. Er entdeckt eine rein seelische Macht und fühlt, daß diese seine Seele ein Zentrum an Kraft darstellt, dem schlechterdings nichts vergleichbar ist. Diese Freiheit und Unbekümmertheit der Seele allem, auch Gott gegenüber und die Abwehr eines jeden Zwanges, auch eines solchen von seiten Gottes, zeigt die tiefste Tiefe, bis wohin wir den nordischen Ehr- und Freiheitsbegriffhinunter verfolgen können. Er ist jene “Bergfeste der Seele”, jenes “Fünklein”, von dem Meister Eckehart mit immer neuer staunender Bewunderung spricht; er stellt das innerste, zarteste und doch stärkste Wesen unserer Rasse.

In the name of science, The role of biologists in Nazi atrocities: lessons for today’s scientists, Katrin Weigmann

Rasové předsudky jsou staré jako lidstvo samo. Je součástí temné stránky člověka jako tendence snižovat hodnotu druhých, abychom povýšili sami sebe. V určitém historickém okamžiku našel předsudek ve vědě věrnou služebnici. Nízkost rasy byla dokazována pomocí vědeckých důkazů a teorií, které tak legitimovaly zločiny dějící se po celé dějiny všude na světě.  Dělo se tak ve Spojených státech, kde bylo ospravedlňováno otroctví a války proti Indiánům, a později také sterilizace postižených lidí. Využití eugeniky jako aplikované vědy vyvrcholilo hrůzami páchanými nacisty za Třetí říše. Společnost měla být vyčištěna od všeho cizího a špinavého, proto německý termín „Rassenhygiene“. Židé, cikáni, homosexuálové a lidé s dědičnými nemocemi byli zbaveni lidských práv, uvězněni v koncentračních táborech, použiti pro vědecké experimenty a zavražděni. A vědci, kteří vytvořili pro celou věc vědecké pozadí byli respektovaní univerzitní profesoři nebo výzkumníci Společnosti Císaře Viléma, předchůdce společnosti Maxe Plancka. Mnozí z nich zůstali ve svých funkcíh také po r. 1945.

- Počínaje rokem 1910 propagovali Fischer, Lenz and Rüdin politické aplikace svého výzkumu.  Pravidlo sterilizace formulované Fischerem a Lenzem bylo vyhlášeno „zákonem pro prevenci plození lidí s dědičným poškozením“ v r. 1933, krátce po Hitlerově nástupu k moci. „S důležitostí rasové hygieny se mohli všichni vzdělaní Němci seznámit jedině díky politické činnosti A. Hitlera. A jedině díky němu se náš více než 30 let starý sen stal skutečností a principy rasové hygieny  začaly být skutečně uplatňovány.“ řekl Rudin

- Podle Blavatské existovalo na zemi sedm základní ras, z nichž každá se dělí na sedm podras. První rasa byla podle ní „věčná“, druhá žila v zemi Hyperborea. Třetí rasa žila v Lemurii a čtvrtá obývala Atlantis. Podle Blavatské se lidstvo nyní nachází v období vlády páté rasy, tzv. Árijců, která je stará asi milion let. Semité jsou podle ní pozůstatek starší rasy a jejich duch je zdegenerovaný a někteří z nich jsou polozvířecí bytosti, konkrétně jsou to „Tasmánci, část Australanů a horský kmenů z Číny“. Existuje také velké množství lemuro-atlanťanů, kteří vznikly křížením s pololidskými rasami jako jsou divoši z Bornea, Veddhové ze Srí Lanky, většina Australanů, Křováci, černí kříženci, atd. (en. wikipedia.org)

- Hitler sprach zu Rauschning über Auslese und Mutation: “Der Mensch wird Gott, das ist der einfache Sinn. Der Mensch ist der werdende Gott … Was aber die Urstimme des Menschen hört, was sich der ewigen Bewegung weiht, das trägt die Berufung zu einem neuen Menschentum…Wer den Nationalsozialismus nur als politische Bewegung versteht, weiss fast nichts von ihm. Er ist mehr noch als Religion: er ist der Wille zur neuen Menschenschöpfung…Glauben Sie nicht, dass man diesen Prozess der Auslese durch politische Mittel beschleunigen kann?…Meine Politik ist nicht im landläufigen Sinne eine nationale Politik. Ihre Masstäbe und Ziele nimmt sie von einer allseitigen und umfassenden Erkenntnis vom Wesen des Lebens…Der neue Mensch lebt unter uns. Er ist da! (rief Hitler triumphierend) Genügt Ihnen das? Ich sage ein Geheimnis. Ich sah den neuen Menschen, furchtlos und grausam. Ich erschrak vor ihm.” (Rauschning 1940:232/233)

Živlové myšlení

Obsah hodiny:
Pokusili jsme se chápat živel jako biologický symbol, nebo řečeno jinak, jako archetyp ekologického myšlení. Ptali jsme se, jaký význam má tématika živlů ve třech velkých kulturních okruzích – v evropské, indické a čínské (japonské) kultuře. Východiskem pro nás byla Jungova představa archetypu jako opakujícího se vzorce, který je součástí tzv. kolektivního nevědomí a kantovský pojem transcendentálních schopností jako apriorních forem poznání, když jsme se snažili vysvětlit Neubauerovu myšlenků symboliky živlů jako něčeho, co leží v základu naší zkušenosti. Na příkladech z různých kulturních okruhů jsme pak ukazovali, že živlová symbolika může prostupovat celým myšlením od chápání přírody, přes popisy fungování lidského těla až po charakteristiku lidské mysli.

Použité zdroje:
Z. Neubauer, T. Škrdlant, Živly jako archetypy ekologického myšlení
en.wikipedia.org
Zlomky předsokratovských myslitelů
I-Ching, překl. O. Králhttp://www.ninjutsu.co.uk/uraomote/96/june.html#elem

Otázky a úkoly:
1) Co je to archetyp a odkud tento pojem pochází?
2) Co znamená výraz transcendentální na rozdíl od výrazu transcendentní?
3) Jak si vysvětluješ transkulturní povahu živlového myšlení?
4) V čem se podle tebe zásadně liší řecké a východní pojetí živlů (indické, čínské, japonské)?
5) Co je to apeiron?
6) Jak je možné, že o živlech se dá mluvit na úrovní světa, těla, mysli, emocí i jednání?

Texty:
Existují archtetypy živlů? Nepochybně; nenáležejí však k podobám obrazů, nýbrž k podobám vznikání, pohybů, projevů. Abychom k těmto čtyřem způsobům jevení byli vnímaví, musí být naše vnímání, představy a myšlení předpřipraveno, vybaveno jejich transcendentálními schématy. Kde jinde a odkud by se totiž vzalo všeobecné, transkulturní a snad všelidské přesvědčení o tom, že právě toto čtveré (oheň, voda, země, vzduch) tvoří jednoduché základy světa? Je totiž zcela vyloučeno, aby živly byly prostě odvozeny ze skutečnosti, empiricky konstatovány, Není nic takového jako čistá empriciká danost, která by předcházela poznání či dokonce výkladu a byla schopna nedotčena vstoupit do zkušenosti. A právě v přirozených rysech vnímavosti lze rozpoznat archetypy živlů. Tyto prvky smyslu pro jednoduchost a zřejmost musí ležet v základech naší zkušenosti, být východisky jejího nabývání, aby při svém vývoji k nim byla vnímavá a schopná a rozpoznávala v nich základy, počátky a kořeny všeho ostatního. ()

1) ŘECKO
voda, oheň, země,  vzduch, Aithér

Samozřejmost, s níž byly živly považovány za SÓMATA, by přímo za jejich prototypy, dokazuje, že tyto prvky-principy všeho (počátky, kořeny, základy, ARCHAI, PRINCIPIA, RHIZÓMATA, STOICHEIA, ELEMENTA), jak byly různými autory různě nazývány, nebyl pokládány ani za nějaké oddělitelné “složky”, na něž by bylo možno věci rozložit, ani za části, z nichž by se věci skládaly, nýbrž za ty nejjednodušší (primární, primitivní, původní) způsoby patrnosti přírody. Živly jsou elementárními podobami či aspekty jednak vznikání, vzcházení, růstu a pohybu, i jevení a vnímání. (J. Patočka, Grammata a Stoicheia v řecké filozofi, in: Kosmo a živly)

Hérakleitos, B 30: Tento kosmos nevytvořil ani žádný z bohů ani žádný z lidí, ale vždy byl, jest a bude večně živým ohněm podle míry se rozněcujícím a podle míry hasnoucím. Kosmos zde musí být úplný svět přírody v jeho nejširším smyslu. … světový řád tu má svoji jedinečnou moudrost, která vládne sama sobě, a která řídí všechny věci. … Oheň, který se pravidelně rozhořívá a opět uhasíná, je přírodní symbol pro světový řád, který osciluje mezi extrémním horkem a extrémním chladem.

Anaximandros prohlásil neomezené za počátek a základní prvek jsoucna; první zavedl toto jméno „počátek“. Říká pak, že to není ani voda, ani žádný z tzv. živlů, nýbrž jakási neomezená přirozenost, z níž vznikají všechny oblohy a světy z nich. „A z čeho věci vznikají, do toho též zanikají  podle nutnosti, neboť si za své bezpráví platí navzájem pokutu a trest podle určení času“; takto to říká slovy poněkud básnickými … Nevykládá vznik věcí proměnou živlů, nýbrž tím, že se věčným pohybem vylučují protivy. (zl. A 9 a B 1 ze Simplikia)

Anaximenés … prohlásil vzduch za počátek jsoucna, neboť z něho vše vzniká a do něho se zase rozkládá. „Jako naše duše,“ praví, „jsouc vzduchem nám vládne, tak dech a vzduch objímá celý svět.“(zl. B 2 z Aetia); Vzduch se liší ve své povaze řídkostí a hustotou: je-li zřeďován, stává se ohněm, a je-li zhušťován, stává se větrem, oblakem a – ještě více – vodou, potom zemí, potom kameny a ostatní vzniká z toho. (zl. A 5 ze Simplikia)

_________________________________________
2) HINDUISMUS – tattva – cost, realita, princip, pravda. Principy skutečnosti, které jsou zároveň aspekty božstev.
Velké principy jsou: vzduch/vítr (Vayu/Pavan), voda (Ap/Jala), oheň (Agni/Tejas), země (Prithvi/Bumi), éter/prostor (Akasha) – hinduismus

Z této duše (ātman) vznikl prostor; z prostoru vzduch, ze vzduchu oheň, z ohně voda, z vody země, ze země rostliny, z rostlin jídlo, z jídla člověk … Člověk je utvořen z jídla, ale je v něm i odlišný princip duše jako životního dech, čili jeho mysl, která spočívá ve vnímání … (Taittiríya Upanišáda)

Někteří mudrci tvrdí, že je obsažen v přírodě, jiní že v čase – obojí se zcela mýlí. Kolo brahmy se točí spíše díky velikosti Boží přítomné ve světě. Bůh vždy objímá celý svět – poznává ho, je architekt času, nemá kvalit, je vševědoucí – na je příkaz dochází ke stvoření, které se děje jako země, voda, oheň, vzduch a prostor, a odvíjí se samo od sebe. (Svétašvátara Upanišáda)
___________________________________________________________
3) BUDDHISMUS
země, voda, oheň, vítr

Mnich navíc myslí své vlastní tělo pomocí vlastností. V tomto těle jsou zemské vlastnosti, tekuté vlastnosti, ohňové vlastnosti a větrné vlastnosti. Stejně jako když řezník zabije krávu a rozřeže ji na kusy, tak nakládá mnich se svým tělem. a říká: V mém těle jsou vlastnosti země, vody, ohně a větru. A pokud zůstává pozorný, zanícený a rozhodný, tak všechny jeho myšlenky a rozhodnutí, která se týkají jeho životního obydlí, jsou opuštěny. A když je opustí, zaměří se jeho mysl dovnitř, sjednotí se a soustředí. A právě takto rozvíjí mnich uvědomělost ve svém těle. (Kayagata-sati Sutta)
___________________________________________________________
4) JAPONSKO
vzduch/vítr,voda, oheň, země, prázdno/nebe/nebesa – Japonsko
http://www.ninjutsu.co.uk/uraomote/96/june.html#elem

“Země” – představuje pevnou, tvrdé objekty. Nejlepším symbolem země jsou zřejmě kameny, protože se nemění, nehýbou, nerostou bez pomoci ostatních živlů. U člověka se zemský živel projevuje v jeho těle jako kosti, svaly a další tkáně. V mysli je země zastoupena sebejistotou, z hlediska emocí zase touhou zachovat věci beze změny, odporem ke změně. Když jsem pod vlivem “zemské nálady” či “energie” (čchi), jsem si vědomi fyzičnosti a jistoty jednání.

“Voda” – je vše v plynoucím a přizpůsobivém stavu. Dobrým příkladem tu jsou rostliny, které se sami nehýbou, ale umí se přizpůsobit prostředí (natáčí své listy ke slunci, jejich kořenový systém se rozrůstá směrem ke zdroji živin, atd.). V našich tělech představuje vodní živel krev a další tělesné tekutiny nutné pro život. Mentálně odpovídá vodě schopnost přizpůsobit se změnám a měnit strategii nebo způsob jednání, je-li to třeba. Z hlediska emocí je to samotná emocionalita jako schopnost “plynout s proudem”, schopnost zažívat, vžívat se, přizpůsobit se situaci.

“Oheň” – představuje vše, co je spálitelné, co uvolňuje energii, znamená také sílu a zaměřenost. Příkladem ohně v přírodě jsou zvířata – mohou se hýbat, směřují někam. V těle je oheň zastoupen metabolismem a tělesnou teplotou. V mysli se jedná o záměrnost, odhodlanost a touhu být lepšími než jsme. Znamená také sílu. Z hlediska vnitřního prožívání je spojen s vůlí, intencí, motivací a také soutěživostí. Je znakem otevřené a ovládajícího ducha.

“Vítr” – představuje vše, co je v plyném stavu. Znamená svobodu pohybu a rozpínavost. Nejlépe je v přírodě zastoupen lidmi. Lidé jsou schopní pohybu, mají intelekt, rozvíjejí se, překonávají svá omezení a přírodní instinkty. V těle se jedná o procesy spojené s dýcháním a výměnou plynů. V mysli jsou větrné naše intelektové schopnosti, hlavně myšlení. Z emočního hlediska jde o stavy bezstarostnosti a klidu nezkaleného stresem.

The “Prázdno” – je symbolem tvořivého základu všeho, co je. Je to jakási připravenost pro tvar, ale jeho aktuální nepřítomnost, základ všeho vznikání, APEIRON. U člověka je symbolem vyšších stavů vědomí, ale také základ pro schopnost myslet a komunikovat s druhými. Prázdno představuje naši tvořivou povahu, schopnost sebevyjádření.
____________________________________________________________
5) ČÍNA
dřevo, oheň, země, kov, voda

I-ťing: Tak nebeský vládce vychází ve znamení Bouře, sjednocuje ve znamení Větru, spojuje ve znamení Ohně, podmaňuje si ve znamení Země, hovoří o radosti ve znamení Jezera, burcuje ve znamení Nebe, pracuje ve znamení trigramu Řeky, dozrává ve znamení Hory. Deset tisíc věcí vychází z trigramu Bouře; tento trigram znamená východ. Naplnění dosahují ve znamení Větru; tento trigram znamená jihovýchod. Toto naplnění hovoří o dokonalosti. Znamení Ohně znamená jas; deset tisíc věcí se vidí navzájem; je to trigram jihu. Světci naslouchali podnebesí tváří k jihu, tak se obraceli ke světlu a tak vládli. Trigram Přijetí znamená zemi; ona živí deset tisíc věcí a proto se praví, že všechno slouží ve znamení Přijetí. Trigram Jezera znamená pravý podzim. Ten je potěšením desetitisíce věcí a proto se praví, že potěšlivá slova plynou ve znamení Jezera. Bitvy se svádějí ve znamení Tvoření, trigram Tvoření znamená severozápad, kde se sráží yin a yang. Znamení vody je trigramem pravého severu. Je to znamení práce a deset tisíc věcí se k němu vrací. Proto se praví, že práce je ve znamení trigramu Vody. Znamení Hory je trig

Teorie symbolu Z. Neubauera

Obsah hodiny:
Seznámily jsme se jádrem Neubauerovy teorie symbolů, která vychází z pojmu metafory a metaforického fungování jazyka P. Ricoeura. Vysvětlovali jsme si Neubauerův rozdíl mezi tzv. tvrdým a měkkým stylem, a hledali jsme vztah mezi tímto rozlišením a rozdílem mezi vědeckým paradigmatem a nekarteziánskými formami racionality. Symbol jsme chápali jako sjednocení zkušenosti, které není možné zastoupit jeho jednotlivými interpretacemi. Pokoušeli jsme se rozvinout myšlenku přírodních živlů jako biologických symbolů sloužících k symbolickému výkladu podstatných stránek živé přírody.

Použité zdroje:
O Sněhurce aneb cesta za smyslem bytí a poznání, Z. Neubauer

Otázky a úkoly:
1) Definuj symbol na základě uvedených textů!
2) Najdi literaturu a zdroje informací k tématice symbolu!
3) V čem spočivá hlavní rozdíl mezi měkkým a tvrdým stylem?
4) Jak a proč může být symbol užitečný pro výklad pojmu života?
5) V jakém smyslu jsou symboly spojující články mezi  světem a prožitkem?

Texty:

Jsou básnické obraty, květnatá mluva, obrazná použití slov, příměry a vyprávěcí způsob slučitelné s vážnou filosofií? Nebo jsou mírou jakosti filosofické práce přísnost a jednoznačnost, jasnost a zřetelnost, vymezení pojmů, logické vyvozování, střízlivý odstup – zkrátka zeměměřičský mrav? Čili: má být filosofický text spíše podoben textu odbornému, nebo textu poetickému? A jsou-li přípustné obě možnosti, pak kdy a jak a na základě čeho? Jak se odráží způsob psaní na závažnosti, závaznosti a na základě čeho? Jak se má styl k pravdě? … V protikladu tvrdý-měkký zaznívají klasické dvojice logos-mythos, rozum-cit, poznání-tvorba, ale i jejich moderní, neurofyziologická verze, spatřovaná ve funkčním rozdílu mezi levou (logicko-deduktivní) a pravou (analogicko-imaginativní) polovinou lidského mozku.

Symbol shrnuje mnohost zkušeností do zkušenosti jediné a zobrazuje ji tak, že se v ní význačným způsobem zračí smysl zkušenosti jakožto celku.. Symbol odkazuje k věci, která je každému běžně známá, přístupná a snadno pochopitelná, a na které můžeme názorně vidět a zakusit, o co v celku zkušenosti jde. O symbolech v tomto silném smyslu nemůžeme říci co symbolizují. Nejsou značkou, zkratkou či jinotajem (alegorií), nýbrž výzvou, pokynem a příležitostí k vhledu do něčeho, co je nevýslovné. Pochopit symbol znamená určitým způsobem sjednotit vlastní zkušenost. Tento zážitek však nejsme schopni vyjádřit slovy. Jeho vyjádřením je právě symbol. Symbol primárně poukazuje k určité známé zkušenosti, k níž se pojí bohatství zkušeností jiných (konotací, asociací); smysl symbolu pak spočívá v prožívané jednotě všech těchto zkušeností. Tato jednota může posléze vykrystalizovat v pojem natolik zřetelný a v daném společenství obecně sdílený, že se lze shodnout na jeho společném označení: tak vina, víra, tao, libido. K těmto abstraktům jsem však dospěli přes odpovídající původní symboly a k nim je třeba se také vracet, kdykoliv dojde k vyprázdění takového základního pojmu. s. 147

Podle našeho názoru nalezla filosofie v ideji svůj vrcholný ontologický pojem. Tento pojem byl ovšem v dějinách postižen tolikrát opakovaným vyprázdněním jako snad žádný jiný. Posláním filozofie je neustále čelit této hrozbě pojmového vyprázdnění tím, že si filosofické poznání nalézá nové a nové ontologické symboly schopné obnovit zkušenostní obsah pojmu ideje, oživit ontologickou zkušenost, která došla v nauce o idejích svého vyjádření. Chceme ukázat, že jev živé metafory, který Paul Ricoeur … rozpracoval, je v tomto ohledu velmi šťastným ontologickým symbolem. Dalo by se říci, že metafora je u Ricoeura tím, čím je u Thaléta voda, u Hérakleita oheň, pro Pythagora číslo, … Stejně jako podle Thaléta “vše pochází z vody” a dle Hérakleita je “tento svět věčně živý oheň”, podobně i Ricoeur ukazuje, že v případě metafory nejde o zvláštní jev básnického či rétorického  způsobu mluvy, nýbrž že veškerý jazyk je svou povahou metaforický. Neexistuje striktní rozdíl mezi základním významem slov a jejich významem přeneseným; to, co považujeme za základní významy, jsou pouze metafory mrtvé, vžité, lexikalizované. s. 150

Spojujícím článkem mezi světem a prožitkem jsou právě symboly. Ricoeurova myslitelská výprava za smyslem vedla proto od filosofie vůle do světa mýtů a symbolů. Podle Ricoeura vyjadřuje symbol vnitřní zkušenost – na niž nelze přímo ukázat – poukazem na nějakou zkušenost vnější. Symbol má jakoby dva významy: zjevný, doslovný – a skrytý, duchovní. K tomu druhému se však nelze dobrat jinak než skrze bezprostředně přístupnou skutečnost, na kterou se symbol svým zjevným významem odvolává. Masivní plnost symbolu nevyčerpáme žádným určitým výkladem. Symbol není jinotajem svého smyslu, jeho smysl v něm není předem dán, nýbrž vzchází právě v aktu pochopení. Proto může být symbol chápán různě a může docházet ke konfliktu interpretací. Pluralita a někdy i protichůdnost výkladů však není dokladem toho, že tyto interpretace jsou  libovolné a vzhledem k symbolu pouze druhotné: symbol a mýtus nemají jiný smysl, než že jsou křižovatkou interpretací – prostorem svobodného pochopení.

Protiklad tvrdost a měkkosti se názorně projevuje v rozdílu tvou typů symbolů: matematických a básnických. Zůstaňme třeba u křížku. V matematice označuje sčítání, tedy jistý druh úkonu se dvěma přilehlými znaky. Trdost takového symbolu se zde projevuje v tom, že má vždy tentýž význam: není kontextem modifikován. Tato neměnnost odpovídá představě tvrdosti. Tvrdost symbolu však přesto zaručuje, že kontext určuje jeho význam jednoznačně. Stačí pravidla takového určení znát, abychom věděli, jak daného znaku v závislosti na kontextu použít. Není třeba tento význam teprve odhalovat, vyhmatávat, zužovat či rozšiřovat na základě toho, jak sami kontextu rozumíme.
Naproti tomu jako náboženský či kulturní symbol plní totéž znamení kříže roli všeobecného poukazu k různým souvislostem, které však nejsou přesně stanoveny, jako je tomu u tvrdých symbolů. Kontext měkkých symbolů je volnější: závisí nejen na ostatním textu, ale na širších okolnostech. Proto mluvíme spíše o souvislostech než o kontextu. Okolnosti, souvislosti, zkušenosti, situace představují jakousi mnohorozměrnou, do dálky se šířící zkušenostní krajinu, poukazující až za horizont zkušenosti. Kontext tu není předem dán, nýbrž se teprve utváří, postupně vyvstává ze zkušenostního pozadí. … Smysl kříže poukazuje k takovým polaritám jako potupa-sláva, utrpení-vítězství, smrt-život, pomíjivost-věčnost, ukončení-přerušení, zakončení, dovršení, šibenice-lůžko, hřích-spása, úděl-břímě, atd. Básnické symboly jsou v tomto ohledu ještě daleko měkčí. V poezii dává symbol souvislostem teprve vzniknout, a tak upozorňuje na skryté možnosti obsažené v naší zkušenosti.

Teorie GAIA

Obsah hodiny:
Naším tématem bylo chápání pojmu GAIA, jak se vyskytuje ve třech rozdílných kontextech – v Hésiodově mytické skladbě Theogonia, v myšlení T. McKenny a v teorii J. Lovelocka.  Konfrontovali jsme tak půvobdní mytický význam pojmu s jeho psychedelickou a vědeckou obměnou. Zaměřili jsme se na to, že v kontextu různých forem řeči (mýtus, esejistika, přírodní vědy) získává výraz GAIA různé, ale v mnohém podobné významy a zajímalo nás, jaký obraz živého je s tímto termínem spojován.

Použité zdroje:
en.wikipedia.org
Mythologie Řeků, K. Kerenyi
Kosmologické a theogonické motivy v Hésiodově Theogoinii, V. Konrádová
Gaia – nový pohled na život na zemi, J. Lovelock

Otázky a úkoly:
1) Popiš úlohu bohyně Gaie v Hésiodově Theogoinii!
2) Co znamená pojem Gaia pro T. Mackennu?
3) V jaké významu používá pojem GAIA J. Lovelack
4) Co je to systém?
5) Jaké jsou tři hlavní roviny popisu systému?
6) Co je to autopoiesis?
7)  Co je to kult Velké Matky?

Texty:

1) Hésiodos –  in K. Kerényi, Mythologie Řeků

Hésiodos říká: nejdříve povstal chaos. Poté vznikla Gaia s klenutou hrudí, pevné a věčné sídlo veškerých božstev, která sídlí vysoko v oblacích na hoře Olympu nebo přímo v ní, v zemi samé, a Éros, nejkrásnější ze všech nesmrtelných bohů, který uvolňuje údy a ovládá ducha všech bohů a lidí. Z chaosu pochází Erebos, temnota podstvětních hlubin, a Nyx, Noc. Nyx zplodila Aithér, nebeské světlo, a Hémeru, Den, když se v lásce spojila s Erebem. Gaia zplodila především sobě rovné hvězdné Nebe, Úrana, aby ji kol dokola obklopoval a byl navěky bezpečným sídlem blažených bohů. Zplodila veliká horstva, v jejichž údolích tak rády bydlí bohyně: nymfy. Zplodila také pusté pěnivé moře, Pontos. A to zrodila bez Eróta, aniž byla oplodněna.

Úranovi porodila Gaia kromě Titánů a Titánek (u Hésioda při tom ještě vznikli Ókeanos a Téthy) tři Kyklopy: byli to Steropés, Brontés a Argés – postavy s jedním kulatým okem uprostřed čela a se jmény znamenajícími hrom a blesk. Dále mu Gaia zplodila tři Hekatonchiery: storuké obry s padesáti hlavami – byli to Kottos- Bijec, Briáreos – silák a Gyés – Údnatý. Celý příběh o spojení Úrana a Gáie – přestože patřil určitě k vyprávěním o počátku – přivádí již k příběhům Titánů.

2) V. Konrádová – Kosmogonické a theogonické motivy v Hésiodově Theogonii

Chaos jako entita primárně určen svou nezřetelností, nejasností, nevymezeností či nepostižitelností tu tvoří pozitivní kontrast k druhé kosmogonické entitě, kterou je Země, určená naopak velice zřetelnými charakteristikami, … která je bezprostředně charakterizována stabilitou a následně je médiem dalšího kosmogonického formování.

Jaký zájem o počátky prozrazuje vlastní začátek Hésiodova theogonického líčení? Objevují se zde prvotní božské mocnosti, které jsou v tomto kontextu zároveň prvními stavebními prvky fysického univerza. Přitom je příznačné jakým způsobem jsou uvedeny dvě entity, které můžeme považovat za nejzákladnější prvky v procesu strukturace univerza, totiž země a nebe.

Již bylo řečeno, že Gaia je charakterizována (v kontrastu s první kosmogonickou entitou, tj. Chaosem) jako stabilní základ rozvíjejícího se univerza:

Země širokoprsá, to navěky bezpečné pro všecky sídlo, pro nesmrtelné, jimž temeno sněžného Olympu patří

Také Úranos je již v okamžiku svého vzniku představen s ohledem na svou úlohu být bezpečným sídlem pro bohy, … Od samého počátku je tedy Hésiodova vize ovládána představou stability a bezpečnosti. Zdvojení stabilizujícího prvku – země, nebe – podtrhuje tuto tendenci

V konkrétnějším myslu tu lze zemi chápat právě ve vztahu k Olympu, v obecnějším smyslu pak jako primární stabilizující prvek, tj. jako první stabilní úroveň, v jejímž rámci se odehrává veškeré další působení božských mocností.

3) Anglická wikipedie

Gaia – Ge = Země, souvisí se sumerským Ki = Země, Aia – pramatka – čili pramáti Země

Někteří moderní mytografové uvádějí trojitou struktura Gaie – Deméter (matka) + Persefoné (dcera) + Hekaté (koruna)

Z hlediska komparativní religionistiky se jedná o kult Velké matky: fryžská Kybelé, římská Ceres a jiné bohyně, akkadská matka života Kubau, hebrejská Eva, norská Jörð – matka Země, keltská Danu, Pachamama v andské oblasti Jižní Ameriky, indická Gayatri – matka Země, neolitická „Venuše“

Z hlediska hlubinné psychologie – archetyp Matky

4) Terence McKenna

Gaia jako planeta je určitý druh uspořádané inteligence. Měla 5 – 6 miliard let na to, aby si utvořila pomalou mysl, která se skládá z oceánů, řek, deštných pralesů a hornin. Je si nás vědomá, stejně jako jsem si mi vědomi jí. Nelze si asi představit méně pravděpodobný vztah – technologické opice a snící planeta.

Tato planeta oplývá určitým vědomím, dokáže skutečně komunikovat s jednotlivými lidskými bytostmi. Její vzkaz je následující: proměň svůj jazyk skrze synergii mezi elektronickou kulturou a psychedelickou představivostí, skrze synergii tance a ideje, skrze synergii mezi rozumem a intuicí, a rozpusť hranice, které tvá kultura postavila mezi tebe a Zemi. Staň se součástí supermysli Gaie.

Psychedelická zkušenost je mnohem víc než instantní psychoterapie nebo instantní regrese k traumatickým situacím z dětství, mnohem víc než super-afrodiziakum, mnohem víc než nástrojk formulování myšlenek nebo uměleckých konceptů. Ve skutečnosti je psychedelická zkušenost vchodem na ztracený kontinent lidské mysli, kontinent, s nímž jsme ztratili téměř veškeré spojení. A podstatou tohoto ztraceného světa lidské mysli je Gaianské entelechie. Ukazuje se, můžeme-li ovšem věřit psychedelické zkušenosti, že nejsme jediné inteligentní bytosti na této planetě, že tuto planetu sdílíme s jakýmsi druhem vědomé mysli – nazvěme jí Gaia, všemohoucí Bůh, nebo jakkoliv jinak. Zásadní je, že náboženské přesvědčení o existenci nějaké vyšší moci lze zkušenostně ověřit pomocí psychedelik. Tato moc ale podle mě není kosmická, nýbrž planetární. Nachází se ve vodě, v půdě, v rostlinách, ve vzduchu, který dýcháme.

Terence McKenna – The Archaic Revival (1992), The Evolutionary Mind – Trialogues at the Edge of the Unthinkable, a jiné, viz např. en.wikipedia.org/wiki/Terence_mcKenna

5) James Lovelock – Gaia

Koncepce Matky Země neboli Gaii, jak ji Řekové nazývali již před dávnou dobou, se všeobecně vyznávala v celém průběhu dějin a sloužila jako základ víry, která dosud koexistuje s velkými náboženstvími. V důsledku nahromadění důkazů o přírodním prostředí a rozvoje ekologie jako vědy se nedávno objevily úvahy, že biosféra je možná něčím víc než jen složitým souborem všech živých organismů v jejich přirozeném prostředí. Prastará víra a moderní poznání emocionálně splynuly v úžasu, s nímž astronauti na vlastní oči – a my ostatní nepřímo – hleděli na Zemi, odhalenou v celé její zářivé kráse na pozadí hluboké temnoty vesmíru

Při práci v novém intelektuálním prostředí jsem dokázal zapomenout na Mars a soustředit se na Zemi a na povahu její atmosféry. Výsledkem tohoto mnohem jednostranějšího přístupu bylo vypracování hypotézy, podle níž lze veškerý pozemský život, od velryb až po viry a od dubu až po řasy, považovat za součást jediné živé entity, schopné manipulovat zemskou atmosférou tak, aby to vyhovovalo jejím souhrným potřebám, a nadané schopnostmi a silou, jež zdaleka přesahují schopnosti a sílu jednotlivých složek. (viz pozn. sr. 26)

Gaia = biokybernetický univerzální systém s tendencí k homeostázi. … Od té doby jsme definovali Gaiu jako složitou entitu zahrnující biosféru, atmosféru, oceány a pevninu Země, jako celek tvořící zpětnovazební nebo kybernetický systém, který vyhledává optimální fyzikální a chemické prostředí pro život na této planetě. Udržování relativně konstantních podmínek aktivní kontrolou můžem bez problémů popsat výrazem „homeostáze“

Koncepce žitého světa Jakoba von Uexkülla – fenomenologicko-hermeneutický přístup k živému

Obsah hodiny:
Zabývali jsme se teorií význam J. von Uexkülla, kterou jsme rozšířili o fenomenologicko-hermeneutické pojetí významu. Vycházeli jsme z toho, že z fenomenologického hlediska má zkušenost intencionální charakter, tzn. že předměty naší zkušenosti nemají význam objektivně daný, nýbrž ho získávají až spolu s určujícími akty vědomí. Dále jsme brali v úvahu hermeneutické pojetí zkušenosti jako rozumějící aktivity ve světě určeném tradicí. Z těchto předpokladů jsme vykládali Uexküllovi teorii významu jako toho, co vzniklá na základě autonomního jednání živého subjektu v daném životním prostředí.

Použité zdroje:
Umwelt – koncepce žitého světa J. von U., A. Kliková, K. Kleisner (ed.)
Úvod do myšlení E. Husserla,
Krize evropských věda a transc. fenomenologie, E. Husserl
Hermeneutika jako teorie porozumění, P. Pokorný (ed.)
Úvod do hermeneutiky, J. Grondin

Otázky a úkoly:
1) Vysvětlete rozdíl mezi “objektivně daným” významem a “subjektivně utvářeným” významem!
2) Co má Husserl na mysli, když hovoří o ideji pravdivého bytí?
3) Co je to Lebenswelt?
4) Co je Umwelt podle Uexkülla?
5) Co je podstané pro pochopení Uexküllovy teorie významu?
6) Které vlastnosti boha Herma jsou důležité pro výklad pojmu hermeneutika?
7) Co je to univerzální perspektivismus?

Texty:

1) Úvod

Citujme věty z kapitoly o umweltu se Sombartovy knihy: “Les jako objektivně pevně daný Umwelt neexistuje; existuje jen les hajného, les lovce, les botanika, les člověka na procházce, les romantického milovníka přírody, les toho, kdo sbírá dříví, les toho, kdo sbírá lesní plody, a les pohádkový, kde bloudí Jeníček a Mařenka.” Význam lesa se ztisícinásobí, neomezíme-li jeho vztahy jen na lidské subjekty a přibereme-li zvířata (a rostliny). (Uexküll, s. 18)

Co znamená stonek luční kytky pro dívku trhající kytky do vázy, pro mravence šplhajícího po kytce za potravou, pro krávu spásající louku, pro larvu pěnodějky, která se živí štávou ze stonku rostliny?

2) Fenomenologie

Všechny věci, které používáme, ač jsou bez výjimky nositelkami lidmi daných významů, označujeme nepřesně jako předměty, jako by to byly prosté objekty beze vztahů. Ba nezřídka uvažujeme o domě a o všech věcech v něm jaok o objektivně existujících a necháváme zcela bez povšimnutí lidi jakožto obyvatele domu a uživatele věcí. (Uexküll, s. 17)

Objektivní bytí věd, takových, jaké se vyvinuly od doby řecké antiky a renesance (zvláště u Galilea), je korelátem zcela specifické teleologické ideje, totiž ideje “o sobě jsoucícho a pevně určeného světa a ideálních vědeckých pravd (pravd o sobě), které jej predikativně vykládají”. Jedná se o ideu pravdivého bytí, které existuje samo o sobě a nezávisle na všem jen subjektivním a relativním. (Úvod do myšlení E. Husserla)

Svět našeho života (Lebenswelt) je skutečně konkrétní okolní svět (Umwelt), je to vlastní realita, v níž žijeme, je to pro nás vždy předem daná a předem existující půda a horizont pro veškerou praxi, teoretickou a mimoteoretickou. Jako takový horizont a takový půda je sice tento svět stále vědomý, avšak v předvědecké, ani v mimovědecké praxi není jako takový předmětem naší pozornost a úvahy. Žijeme totiž tematicky upoutáni v našich aktuálních, okamžitých či trvalých zaměřeních na účely, které konstituují své vlastní abstraktní světy uvnitř světa našeho života. (Úvod do myšlení E. Husserla)

3) Základní teze Uexküllovy teorie

Hlavní pojmy: Umwelt, nositel významu, zhodnocovatel významu, vnímání, působení, funkční kruh (prostředí, potrava, nepřítel, pohlaví), stavební plán, zhodnocení významu

Pro lepší pochopení používá Portmann Goethovy metafory o divadle. Není sice bez zajímavosti znát dobře jevištní techniku a technické finesy zákulisí, složení barev na jevištních prknech či textilní materiál opony a hereckých kostýmů, je však na první pohled jasné, že v divadle jde o něco jiného – podstatný je předváděný děj, hra, něco, co nelze redukovat na její pomůcky. Proto má Portmann za hlavní v živé přírodě právě toto “drama světa”, způsob jakým se živé organismy jeví. (K. Kleisner, Mezi formou a funkcí aneb po stopách knížete niternosti: k základům Portmannovy teoretické biologie)

Hartmann je významoslepý. Stojí před tváří přírody jako chemik před Sixtinskou madonou. Vidí barvy, ale ne obraz,. Jistěže chemik může při analýze barev mnohé odhalit, s obrazem to ale nemá nic společného. Tak je Hartmann vynikající expert na buňky a chemik, ale s biologií jako naukou o životě nemají jeho práce nic společného. Biolog je jen ten, kdo zkoumá plánovitost životních pochodů a jejich proměnlivý význam.(Uexküll, s.14)

… klamání je, když je posouzením obrazu místo historika umění pověřen chemik, 2. když se posouzení symfonie místo hudebníkovi svěří fyzikovi, 3. když se místo co by byl přizván biolog – přizná mechanikovi právo, aby realitu jednání všech živočichů uznal jen natolik, nakolik podléhá zákonu zachování energie. Uexküll, s14)

Jednání nejsou pouhé pohyby nebo tropismy, ale sestávají z vnímání a působení, a nejsou řízena mechanicky, ale významově. … jakýkoli život můžeme pochopit jen tehdy, pokud jsme poznali jeho význam (Uexküll, s. 14)

Významuplný tvar, který je trvalý, je vždy výtvorem nějakého subjektu a nikdy objektu působícího neplánovaně, byť působil sebedéle. (Uexküll, s. 25)

Shrnutí tezí:
- Živý subjekt se vztahuje ke svému okolí formou funkcionálních okruhů
- Tyto okruhy utváří celek světa daného subjektu
- Funkcionální okruh se skládá ze dvou vztahů – 1) subjektivní vnímání objektu a 2) aktivita vykonaná subjektem na objetku – kleště
-1) objekt se objevuje v kvalitě, která se subjektu týká. Subjekt zaznamenává pouze tuto kvalitu, tedy znak vnímání, Merkmal. Znak označuje jednu z kvalit předmětu. Znak funguje jako impulz pro vnímání, který je ve vnitřním prostředí subjektu proměněn na odpovídající impulz k jednání; 2) aktivita vykonaná subjektem na objektu

4) Hermeneutika a biohermeneutika

Co je to hermeneutika?

Hermeneutika jakožto teorie výkladu, teorie interpretace, se v dnešní pojetí stává teorií rozumění vůbec. Hermeneutika se dnes stává disciplínou propojující všechny oblasti vědy i umění, má své kořeny hluboko v řecké filozofii a rétorice a i její novověké dějiny jsou pestré. Termín hermeneutika je odvozen od řeckého herméneuein, které patrně znamenalo “hermovat”, tj. napodobovat boha Herma, v řecké mytologii posla bohů. Hermeneutika tak označovala mimo jiné vyjádření božských věcí řečí lidskou. (Hermeneutika jako teorie porozumění, P. Pokorný)

Co může hermeneutice dopomoci ke statutu prima philosophia naší doby, je zřejmě virtuální všudypřítomnost interpretačního fenoménu, která je nejpozději od Nietzschova nahlédnutí universálního perspektivismu (“neexistují vůbec žádná fakta, nýbrž jen interpretace”) jedním z hlavních témat filosofie. Nietzsche je asi první moderní autor, díky jemuž jsme si uvědomili fundamentálně interpretativní charakter naší zkušenosti světa. Horizont interpretace se už zdaleka neomezuje na čistě interpretativní vědy jako exegezi, filologii či právo, šíří se na všechny vědy a orientační zřetele života. (J. Grondin, Úvod do hermeneutiky)

Co by to mohla být hermeneutika živého čili biohermeneutika?

Portmannova kvalitativní teorie živého

Obsah hodiny:

Ptali jsme se, co je to “panský postoj” a jak, se liší od postoje ekologického. To jsme ilustrovali na využití vědy v rámci rasistické ideologie (eugenika) a na příběhu filmu Princezna Mononoke.  Navázali jsme četbou textů A. Portmanna, kde nás zajímala jeho kritika redukcionistické přírodovědy a jeho pojetí kvalititativního výzkumu živého, založené na představě organismu jako systému niterně se vztahujícího ke světu. Jako analogii Portmannova přístupu jsme uvedli šamanistický/animistický pohled na přírodu.

Použité zdroje:

Biologie ve službách zjevu, Karel Kleisner ed.
Holotropní vědomí, S. Grof
Princess Mononoke – http://en.wikipedia.org/wiki/Princess_Mononoke
In the name of science, The role of biologists in Nazi atrocities: lessons for today’s scientists, Katrin Weigmann

Otázky a úkoly:

1) Charakterizuj panský postoj!
2) Charakterizuj ekologický postoj!
3) Jaká hodnotové orientace je v pozadí objektivistické vědy?
4) V čem kritizuje Portmann přírodovědu?
5) Vysvětli hlavní Portamnnovy pojmy!
6) Jaký postoj ke zvířatům je spojen se šamanismem?
7)  Vysvětli tvrzení, že “zjev transcenduje jakoukoliv funkci sebezáchovy”!

Texty:

1) Věda a nacizmus

- Rasové předsudky jsou staré jako lidstvo samo. Je součástí temné stránky člověka jako tendence snižovat hodnotu druhých, abychom povýšili sami sebe. V určitém historickém okamžiku našel předsudek ve vědě věrnou služebnici. Nízkost rasy byla dokazována pomocí vědeckých důkazů a teorií, které tak legitimovaly zločiny dějící se po celé dějiny všude na světě. Dělo se tak ve Spojených státech, kde bylo ospravedlňováno otroctví a války proti Indiánům, a později také sterilizace postižených lidí. Využití eugeniky jako aplikované vědy vyvrcholilo hrůzami páchanými nacisty za Třetí říše. Společnost měla být vyčištěna od všeho cizího a špinavého, proto německý termín „Rassenhygiene“. Židé, cikáni, homosexuálové a lidé s dědičnými nemocemi byli zbaveni lidských práv, uvězněni v koncentračních táborech, použiti pro vědecké experimenty a zavražděni. A vědci, kteří vytvořili pro celou věc vědecké pozadí byli respektovaní univerzitní profesoři nebo výzkumníci Společnosti Císaře Viléma, předchůdce společnosti Maxe Plancka. Mnozí z nich zůstali ve svých funkcíh také po r. 1945. (In the name of science, The role of biologists in Nazi atrocities: lessons for today’s scientists, Katrin Weigmann)

2) Princess Mononoke

Příběh se odehrává v pozdně feudálním Japonsku, v době vlády samurajů a osamělých vesnic. Hlavní linii příběhu tvoří cesta posledního prince národa Emishi, Ašitaki, během níž se pokusí nastolit mír mezi lidmi ze Železného města a bytostmi žijícími v okolních lesích.
Film začíná tím, že Ašitaka je během souboje s démonický obřím kancem Nagou, který chce zničit jeho vesnici, stižen kletbou. Ašitaka je zraněn na pravé ruce a toto zranění se má brzy rozšířit do celého těla a zahubit ho. Vydá se tedy tam, odkud Naga přišel a hledá způsob, jak se kletby zbavit v zemích na Západě. Ostříhá si vlasy, na znamení svého odchodu z vesnice a na jízdním zvířeti Yakulovi odjíždí.  Na své cestě se nejprve dostane do vesnice, na kterou právě zaútočili samurajové. Ti ho napadnou a Ašitaka je porazí díky nadpřirozené síle své prokleté ruky. V nedalekém městě pak potkává Jiga, toulavého mnicha, jenž je jeho silou ohromen a poradí mu, že by mu mohl pomoci duch lesa v horách na západě.
V západní horách také stojí Železné město, jehož obyvatelé systematicky klučí okolní lesy, aby získali dřevo pro své pece na výrobu železa. Proto proti nim bojují lesní tvorové ve snaze mizící les ochránit. V jednom ze soubojů napadne karavanu lidí z města skupina vlků v čele s vlčí bohyní Moro. Doprovází je lidská dívka San, kterou vlci adoptovali a která je lidem z města známá jako “princezna Mononoke”. V bitvě je vlčice Moro, stejně jako několik lidí, zraněná. Následující den nachází Ašitaka dva zraněné vesničany poblíž řeky. Když se je pokouší zachránit, potká San ošetřující zranění své adoptivní matky vlčice, ale obě se rychle skryjí. Ašitaka dovede zraněné muže zpět do Železného města cestou vedoucí skrz les, kterou mu ukážou stromoví duchové, Kodamové. V lese také potká Ducha Lesa (šišigami), boha života a smrti beroucího na sebe podobu jelení bytosti ve dne a obrovského nočního chodce (Daidaraboči) v noci.
Ašitaka je v Železném městě vřele přivítán. Od paní Eboši, velitelky města, se dozví, že obřího kance Nagu postřelila ona,  a zranění, které mu způsobila ho dovedlo k šílené zuřivosti. Ašitaka je naplněn zlostí a musí zastavit svou prokletou ruku, která chce Eboši napadnout.  Zastaví ho hlavně leprotici, o něž se Eboši stará, a které zaměstnává jako výrobce střelných zbraní. Společně s nimi pracují ve městě také bývalé prostitutky. Hned na to zaútočí na město princezna Mononoke, která chce Eboši zabít. Ašitaka vstoupí do jejich souboje a odvede Mononoke zpět do lesa, je ale během boje zraněn střelou do hrudi. Pomocí své démonské síly se mu podaří otevřít bránu a odejít, ale za chvíli se v lese zhroutí. Mononoke zavede Ašitaku za duchem lesa, který jeho zranění vyléčí, avšak kletbu z něj nesejme.Brzy se Mononoke dozví, že kanci pod vedením kančího obra Okkota,  se chystají zaútoči na Železné město. Eboši se ale na útok připraví a vydá se zničit Ducha lesa. Lidé totiž věří tomu, že jeho hlava může zajistit nesmrtelnost. Mnich Jigo, z něhož se vyklube nájemný lovec, chce dát jeho hlavu císaři. Výměnou za ni slibuje císař poskytnout Železnému městu zákonnou ochranu proti útočícím samurajům. Eboši však podezřívá císařské agenty ze snahy město ovládnout. Ašitaka se zatím v lese uzdravuje ze zranění a zamiluje se do Mononoke. Pro ní to ale znamená jen nepříjmenosti, protože dlouho žije se zvířaty a lidi nenávidí.Propukne bitva mezi lidmi z města a kanci, během níž jsou kanci díky nastraženým výbušným pastem zcela zmasakrováni. Jigo a jeho společníci doženou k šílenství zraněného Okkata, který je nyní také posedlý vražednou nenávistí, stejně jako předtím Naga, a chce zabít Mononoke. Její adoptivní matka, vlčice Moro, ji však zachrání, i když je sama smrtelně zraněné. Duch lesa, aby ukrátil jejich utrpení, zahubí Moro i Okkota. Eboši se ale podaří ustřelit Duchovi lesa hlavu právě ve chvíli, kdy se proměňuje z jelena na Nočního chodce. Jigo hlavu odnáší, ale Duchovo těla se proměňuje na boha smrti a svým smrtícím slizem, ničícím vše živé, pokrývá celé okolí Železného města. Lovci s jeho hlavou utíkají k jezeru. Ašitakovi a Mononoke se ale podaří Jigovu Duchovu hlavu vzít a vrátit mu ji. Les se znovu zazelená a ožije. Ašitak je následně zbaven své kletby a vrací se do Železného města, aby pomohl s jeho obnovou po útoku samurajů. Eboši vyvázné z bitvy se ztrátou jedné ruky a rozhoduje se nastolit větší harmonii mezi městem a lesem. Film končí návratem kodamů do obnovujícího se lesa.

3) Portmannova kritika přírodovědy?

Co můžeme namítnout proti tak úspěšné vědě, kterou moderní přírodověda bezpochyby je?
Jak máme vysvětlit individualitu a jedinečnost vývoje jinak, než pouze na základě evolučních mechanizmů
Co uniká chemicko-fyzikálnímu redukcionismu?

- … pokus o nalezení nového pojetí organismu, jež překoná starou dichotomii těla a duše. Je třeba se vzdát rozdělení hmoty a prožívání (niternosti), které vzniklo již před 300 lety (pod vlivem Descarta) odštěpením psychického aspektu skutečnosti. Vzniká nový pohled na živé a jeho příchod je předzvěstí velkých, dalekosáhlých změn, které mohou nastat.

- K tajemství živého patří bezesporu i to, jakým způsobem je zacházení s časem zabudováno do molekulární struktury. Protože se v rámci biologických vysvětlení této zvláštní vlastnosti organismů již předem vzdáváme jakýchkoliv výroků o vědomí a omezujeme se pouze na objektivně uchopitelné vlivy, můžeme s nimi kdykoliv nakládat jako s fyzikálně-chemickými skutečnostmi. Díky tomuto postupu se výpovědní možnosti biologie značně rozšířily. Cosi, co mnozí považovali za nepřístupné vědeckému výzkumu, se tak stalo objektem přírodovědy.

- Například genetika se snaží odhalovat nejobecnější vlivy genů, jakási pravidla “hry na dědičnost”, která platí všude a za všech okolností. Tyto snahy však neustále narážejí na jedinečné kombinace v genotypu, charakteristické pro každý druh. Tím se genetika navzdory svému záměru odhalovat obecné zákony ocitla v oblasti, kde se projevuje svéráz rozličných životních forem.

- Jakmile se zaměříme na výzkum jedinečnosti prožívání světa, rázem se ve středu našeho zájmu ocitne také celá řada skutečností, které doposud … biologie buď zanedbávala nebo zcela ignorovala. Předmětem biologie se totiž měl stát organický celek, celá forma života. Její tvar a funkce nejsou zajímavé jen jako pouhé výrazy obecných zákonů, ale také jako svébytný celek skládající se ze zjevu, chování, prožívání a se zvláštním vztahem ke světu.

- Tím také vrhneme nové světlo na zjev organismů. Všechny znaky zjevu jsou považovány za důležité (v tradiční biologii, pozn. vp) jen jako součást boje o sebezáchovu či za zachování druhu…. Existují nespočetné projevy a struktury na povrchu živočichů, které neslouží přežití, nemají žádnou roli ani jako adaptace, ani jako druhově typický signál či ochranné zbarvení. Těmto znakům říkáme neadresné jevy. Boční proudnicové linie u ryb, vzory a barvy maskování, nápadná varovná kresba u vos … existuje však nespočet vzorů a povrchových orgánů, který se této cti prostě jednoduše nedostane. Jsou ale zvláštním projevem života, sebeprezentací organismů. Jazykem smyslů vyjadřují zvláštnost a druhový charakter každé živé formy.

- Za jeden z hlavních úkolů naší doby považuji stále znovu upozorňovat na to, že v biologickém výzkumu jde i o něco jiného než o ovládnutí přírodních procesů, a že mimo jiné usilují také o získání celkového obrazu přírody a o lepší pochopení našeho postavení ve světě.

- V rámci biologie dnes vzniká nová ultra-morfologie, jejíž centrum zájmu se nachází v hájemství makromolekul. Jejím cílem je výzkum stavby a dynamiky cytoplazmy a dědičného materiálu v buněčném jádře. Pozornost většiny biologů se ve velmi brzké době zaměří právě na objekty tohoto velikostního řádu, ve kterém je rozmanitost živých forem jen jakýmsi vodítkem či dokonce překážkou v objevování obecných zákonů živého a technických vylepšení. Oblast viditelných znaků se tak čím dál tím více stává jen kontrolou či testem pro oblast neviditelna, jemuž naopak přisuzujeme veliký význam. Není přece totéž, když na jedné straně považuji červené břicho samce koljušky či kladélko hořavky za pouhé důkazy hladiny pohlavních hormonů, nebo zda je na straně druhé zkoumám jako znaky živoucí bytosti.

- Jde o domněnku, že během vývinu plodu se barvy a vzory neřídí žádným speciálním řádem. Hromadění dusíkatých metabolitů v kůži se mnozí snažili vysvětlovat jako pouhé ukládání odpadních látek. Zbarvení některých motýlích křídel, bílé guaninové vzory pod pokožkou pavouků, stříbrná barva ryb – to vše měla být jen součást životně důležitého procesu vylučování. Povrch těla je v tomto kontextu pouhým odkladištěm dále nevyužitých produktů metabolismu.

- V rámci nejrozšířenější teorie pak platí, že daný systém vznikl na základě týchž procesů mutace a selekce, jaké může pozorovat genetik. Jednou z největších hádanek živého světa, totiž vztah organismu a jeho okolí, který se označuje slovem adaptace, považují mnozí za vyřešenou: adaptace je zákonitým výsledkem mutace a selekce působící po miliony let. Konečný, neotřesitelný obraz organismu, do kterého již lze jen doplňovat a začleňovat další nové objevy, je podle mnohých již dokončen.

4) Portmannův kvalitativní výzkum živého

Selbstdarstellung – sebeprezentace

Eigentliche Erscheinung – vlastní jev

Innerlichkeit – niternost jako souhrn všech skrytých a přímému vnímání nepřístupných aspektů živého organismu, princip garantující integritu, individualitu a životní pochody, pracující na principu sebevýstavby a majícímu vzor i cíl v sobě samém

Weltbeziehung – vztahování se k vnějšímu světu

- Pokud usilujeme o obsáhlejší představu o organismu, musíme se právě s ohledem na na to, že se dnešní výzkum přiklání k neviditelnému světu, obrátit na viditelné jevy, tak jak se nám dávají v oblasti přístupné naivním lidským smyslům.

- Za klíčový prvek zmíněného přístupu považuji pochopení toho, že živé bytosti vystupují ve světě jako subjekty, že do svého okolí zasahují jako poměrně nezávislá, autonomní centra jednání a jako takové se s ním vyrovnávají. To platí jak pro rostliny, tak pro zvířata.

- Organismy představují formy existence, které jsou schopny nějak členit zkušenost a zpracovávat ji i nezávisle na vědomých pochodech. Toto včlenění zkušenosti do molekulárních procesů, které samy o sobě probíhají bez zkušenosti, činí z živé bytosti existenci, jež stále mění sebe sama.

- Organismus vnímá procesy ve svém okolí. Vnímání je smysluplně členěné dle struktury, která umožňuje kontakt s okolím. Živý tvor se spolu s novým prožitkem, byť i skromnou měrou, stává něčím jiným, než byl předtím. To platí obzvláště pro ty formy života, které na rozdíl od nás lidí nevládnou nápadnýmy typy vnímání, např. nemají oči, uši ani mozek.

- Zatím stojíme na samém počátku rozlišování živých forem. Je nezbytné, abychom vedle dalekosáhlých shod ve struktuře smyslových orgánů byli vždy schopni vidět i rozdíly ve zpracování těchto smyslových vjemů a pochopitelně také odchylky v chování, jak se o to kdysi pokusil ve své knize Umwelt und Innenwelt der Tiere Jakob von Uexküll. Kdo ví, jak vypadá svět chobotnice, krakatice či sépie? Kdo může pochopit stav tažného ptáka, který, ačkoliv podle všeho celou svou bytostí patří do říše světla, se při určitém vyladění zcela ponoří do světa noci a svou dlouhou cestu podniká v temnotě?

- Tuto situaci lze překonat pouze rozhodným příklonem k ucelenější představě organismu. Její základní rysy jsme zde již představili. Toto pojetí si za nejvyšší projev života stanovilo vztahování se ke světu prostřednictvím niternosti (Weltbeziehung durch Innerlichkeit). Ještě jednou zdůrazňuji, že tuto niternost není možné ztotožňovat s vědomím. Jde o to, že dědičně vybavená forma života zasahuje do svého okolí prostřednictvím autonomního chování, samostatné aktivity. Niternost se projevuje zvláštním způsobem, například v tom, jak rostlina zachází se světlem přesně tak, aby jí to přinášelo náležitý užitek, a to jak asimilací pomocí chlorofylu, tak i barevným zjevem svých květů.

- Sebeprezentace organismů představuje interaktivní biologický jev vykazující semi-autonomní charakter vůči ostatním sebe-projevům organismu (sebe-regulace, sebe-reprodukce, sebe-udržování, sebe-identifikace, sebe-stavba, sebe-regenerace apod.)

- Ve stejném smyslu a se stejným záměrem, totiž abychom zdůraznili samostatnost, autonomii všech forem života, stanovujeme vedle vztahování se ke světu svou niterností také druhou výlučnou vlastnost živého, která byla doposud zanedbávána, totiž sebeprezentaci živého. Pojmeme-li sebeprezentaci jako jeden ze základních rysů živého, pochopíme, že do této oblasti spadají jak objevené, tak dosud na objevení čekající role ve velké hře života. Role jsou však pouze členy vyššího celku, který je sám o sobě mnohem rozsáhlejší a má vlastnosti a funkce, jež překračují pouhou úroveň přežití. Jedním z úkolů nové biologie by pak mělo dle mého názoru být právě upozornění, že zjev transcenduje jakoukoliv funkci sebezáchovy.

- Pro lepší pochopení používá Portmann Goethovy metafory o divadle. Není sice bez zajímavosti znát dobře jevištní techniku a technické finesy zákulisí, složení barev na jevištních prknech či textilní materiál opony a hereckých kostýmů, je však na první pohled jasné, že v divadle jde o něco jiného – podstatný je předváděný děj, hra, něco, co nelze redukovat na její pomůcky. Proto má Portmann za hlavní v živé přírodě právě toto “drama světa”, způsob jakým se živé organismy jeví.

5) Šamanismus

Když jsem začínal v univerzitních funkcích, řada mých studentů se podílela na vědeckém výzkumu drog, přičemž byli vystavováni nejrůznějším psychotropním vlivům. V Basileji jsem pak zažil i výzkumy jistých mexických hub, jakož i dramatická setkání s mexickými indiány, kteří informace o užívání toxinů z hub poskytli. Tehdy jsem se dokonce postaral o to, aby s výsledky těchto úžasných experimentů byla seznámena i veřejnost, neboť jsme kladli důraz na velkou důležitost této syntézy. (Portmann)

Při předcházející diskuzi o zvířecím vědomí jsme zkoumali transpersonální zážitky, zahrnující plné ztotožnění s fyzickými formami různých živočišných druhů. Lze však také prožívat duchovní aspekty určitého druhu nebo jeho archetypální podstatu. Prožitky zvířecích pomocníků neboli “duchů zvířat” hrají významnou úlohu v šamanismu, nejstarším náboženství a léčitelském umění lidstva. Šamani v různých primitivních tradicích navazovali kontakty se zvířecími duchy během mimořádných stavů vědomí, který dosahovali buď spontánně nebo pomocí technik záměrného vyvolání transu. Šamani používají své spojení se zvířecími duchy k mnoha různým účelům – od nalezení kořisti pro lovce kmene až po diagnózu a léčení nemocí. Prostřednictvím svých zvířecích pomocníků se mohou šamani spojit se silami zvířecího světa a jinými silami přírody. V rámci šamanské tradice mohou duchové zvířat jako průvodci reprezentovat sílu celého druhu, ze které šamani čerpají další poznatky nebo energii k léčení, lovu nebo dosažení zmeny (S. Grof, s. 93)

Symbolika živlu Z. Neubauera

<!– @page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } A:link { color: #000080; so-language: zxx; text-decoration: underline } A:visited { color: #800000; so-language: zxx; text-decoration: underline } –>

Živlové myšlení Z. Neubauera

Jsou básnické obraty, květnatá mluva, obrazná použití slov, příměry a vyprávěcí způsob slučitelné s vážnou filosofií? Nebo jsou mírou jakosti filosofické práce přísnost a jednoznačnost, jasnost a zřetelnost, vymezení pojmů, logické vyvozování, střízlivý odstup – zkrátka zeměměřičský mrav? Čili: má být filosofický text spíše podoben textu odbornému, nebo textu poetickému? A jsou-li přípustné obě možnosti, pak kdy a jak a na základě čeho? Jak se odráží způsob psaní na závažnosti, závaznosti a na základě čeho? Jak se má styl k pravdě? … V protikladu tvrdý-měkký zaznívají klasické dvojice logos-mythos, rozum-cit, poznání-tvorba, ale i jejich moderní, neurofyziologická verze, spatřovaná ve funkčním rozdílu mezi levou (logicko-deduktivní) a pravou (analogicko-imaginativní) polovinou lidského mozku.

Symbol shrnuje mnohost zkušeností do zkušenosti jediné a zobrazuje ji tak, že se v ní význačným způsobem zračí smysl zkušenosti jakožto celku.. Symbol odkazuje k věci, která je každému běžně známá, přístupná a snadno pochopitelná, a na které můžeme názorně vidět a zakusit, o co v celku zkušenosti jde. O symbolech v tomto silném smyslu nemůžeme říci co symbolizují. Nejsou značkou, zkratkou či jinotajem (alegorií), nýbrž výzvou, pokynem a příležitostí k vhledu do něčeho, co je nevýslovné. Pochopit symbol znamená určitým způsobem sjednotit vlastní zkušenost. Tento zážitek však nejsme schopni vyjádřit slovy. Jeho vyjádřením je právě symbol. Symbol primárně poukazuje k určité známé zkušenosti, k níž se pojí bohatství zkušeností jiných (konotací, asociací); smysl symbolu pak spočívá v prožívané jednotě všech těchto zkušeností. Tato jednota může posléze vykrystalizovat v pojem natolik zřetelný a v daném společenství obecně sdílený, že se lze shodnout na jeho společném označení: tak vina, víra, tao, libido. K těmto abstraktům jsem však dospěli přes odpovídající původní symboly a k nim je třeba se také vracet, kdykoliv dojde k vyprázdění takového základního pojmu. s. 147

Podle našeho názoru nalezla filosofie v ideji svůj vrcholný ontologický pojem. Tento pojem byl ovšem v dějinách postižen tolikrát opakovaným vyprázdněním jako snad žádný jiný. Posláním filozofie je neustále čelit této hrozbě pojmového vyprázdnění tím, že si filosofické poznání nalézá nové a nové ontologické symboly schopné obnovit zkušenostní obsah pojmu ideje, oživit ontologickou zkušenost, která došla v nauce o idejích svého vyjádření. Chceme ukázat, že jev živé metafory, který Paul Ricoeur … rozpracoval, je v tomto ohledu velmi šťastným ontologickým symbolem. Dalo by se říci, že metafora je u Ricoeura tím, čím je u Thaléta voda, u Hérakleita oheň, pro Pythagora číslo, … Stejně jako podle Thaléta “vše pochází z vody” a dle Hérakleita je “tento svět věčně živý oheň”, podobně i Ricoeur ukazuje, že v případě metafory nejde o zvláštní jev básnického či rétorického způsobu mluvy, nýbrž že veškerý jazyk je svou povahou metaforický. Neexistuje striktní rozdíl mezi základním významem slov a jejich významem přeneseným; to, co považujeme za základní významy, jsou pouze metafory mrtvé, vžité, lexikalizované. s. 150

Spojujícím článkem mezi světem a prožitkem jsou právě symboly. Ricoeurova myslitelská výprava za smyslem vedla proto od filosofie vůle do světa mýtů a symbolů. Podle Ricoeura vyjadřuje symbol vnitřní zkušenost – na niž nelze přímo ukázat – poukazem na nějakou zkušenost vnější. Symbol má jakoby dva významy: zjevný, doslovný – a skrytý, duchovní. K tomu druhému se však nelze dobrat jinak než skrze bezprostředně přístupnou skutečnost, na kterou se symbol svým zjevným významem odvolává. Masivní plnost symbolu nevyčerpáme žádným určitým výkladem. Symbol není jinotajem svého smyslu, jeho smysl v něm není předem dán, nýbrž vzchází právě v aktu pochopení. Proto může být symbol chápán různě a může docházet ke konfliktu interpretací. Pluralita a někdy i protichůdnost výkladů však není dokladem toho, že tyto interpretace jsou libovolné a vzhledem k symbolu pouze druhotné: symbol a mýtus nemají jiný smysl, než že jsou křižovatkou interpretací – prostorem svobodného pochopení.

Protiklad tvrdost a měkkosti se názorně projevuje v rozdílu tvou typů symbolů: matematických a básnických. Zůstaňme třeba u křížku. V matematice označuje sčítání, tedy jistý druh úkonu se dvěma přilehlými znaky. Trdost takového symbolu se zde projevuje v tom, že má vždy tentýž význam: není kontextem modifikován. Tato neměnnost odpovídá představě tvrdosti. Tvrdost symbolu však přesto zaručuje, že kontext určuje jeho význam jednoznačně. Stačí pravidla takového určení znát, abychom věděli, jak daného znaku v závislosti na kontextu použít. Není třeba tento význam teprve odhalovat, vyhmatávat, zužovat či rozšiřovat na základě toho, jak sami kontextu rozumíme.

Naproti tomu jako náboženský či kulturní symbol plní totéž znamení kříže roli všeobecného poukazu k různým souvislostem, které však nejsou přesně stanoveny, jako je tomu u tvrdých symbolů. Kontext měkkých symbolů je volnější: závisí nejen na ostatním textu, ale na širších okolnostech. Proto mluvíme spíše o souvislostech než o kontextu. Okolnosti, souvislosti, zkušenosti, situace představují jakousi mnohorozměrnou, do dálky se šířící zkušenostní krajinu, poukazující až za horizont zkušenosti. Kontext tu není předem dán, nýbrž se teprve utváří, postupně vyvstává ze zkušenostního pozadí. … Smysl kříže poukazuje k takovým polaritám jako potupa-sláva, utrpení-vítězství, smrt-život, pomíjivost-věčnost, ukončení-přerušení, zakončení, dovršení, šibenice-lůžko, hřích-spása, úděl-břímě, atd. Básnické symboly jsou v tomto ohledu ještě daleko měkčí. V poezii dává symbol souvislostem teprve vzniknout, a tak upozorňuje na skryté možnosti obsažené v naší zkušenosti.

_________________________________________________________________________________–

Samozřejmost, s níž byly živly považovány za SÓMATA, by přímo za jejic prototypy, dokazuje, že tyto prvky-principy všeho (počátky, kořeny, základy, ARCHAI, PRINCIPIA, RHIZÓMATA, STOICHEIA, ELEMENTA), jak byly různými autory různě nazývány, nebyl pokládány ani za nějaké oddělitelné “složky”, na něž by bylo možno věci rozložit, ani za části, z nichž by se věci skládaly, nýbrž za ty nejjednodušší (primární, primitivní, původní) způsoby patrnosti přírody. Živly jsou elementárními podobami či aspekty jednak vznikání, vzcházení, růstu a pohybu, i jevení a vnímání.

Živly jsou bezmezné. Náleží jim sice typická podoba, leč přesto je nemáme za co chytit, čím vymezit, jak je uchopit a pochopit. Jsou bez počátku, středu či konce, bez členění či dělení. Sama jejich zjevnost se uskutečňuje v neustálém počínání, v nekončném sebečlenění a rozlišování, nemajíc sama v sobě nic skutečného. Oheň, voda, země, vzduch vystupují v naší zkušenosti jako paradoxní projevy bezmeznosti, jimiž se naší konečné zkušenosti ohlašuje nekonečno – APEIRON.

Živelnosti není život, ale

Projevy živlů jsou akauzální, nezapříčiněné tedy spontánní. Živelnost na ničem nezávisí – její živelné projevy nejsou projevy něčeho, nýbrž jen a jen sebe sama.

Proto byly živly vždy považovány za božské

________________________________________________________________________________

Existují archtetypy živlů? Nepochybně; nenáležejí však k podobám obrazů, nýbrž k podobám vznikání, pohybů, projevů. Abychom k těmto čtyřem způsobům jevení byli vnímaví, musí být naše vnímání, představy a myšlení předpřipraveno, vybaveno jejich transcendentálními schématy. Kde jinde a odkud by se totiž vzalo všeobecné, transkulturní a snad všelidské přesvědčení o tom, že právě toto čtveré (oheň, voda, země, vzduch) tvoří jednoduché základy světa? Je totiž zcela vyloučeno, aby živly byly prostě odvozeny ze skutečnosti, empiricky konstatovány, Není nic takového jako čistá empriciká danost, která by předcházela poznání či dokonce výkladu a byla schopna nedotčena vstoupit do zkušenosti. A právě v přirozených rysech vnímavosti lze rozpoznat archetypy živlů. Tyto prvky smyslu pro jednoduchost a zřejmost musí ležet v základech naší zkušenosti, být východisky jejího nabývání, aby při svém vývoji k nim byla vnímavá a schopná a rozpoznávala v nich základy, počátky a kořeny všeho ostatního.

Batesonova teorie podob

Obsah hodiny:

Kritickým východiskem tohoto kurzu je nedostatečnost paradigmatu moderní přírodovědy pro porozumění živému světu. Jako jednu z alternativ je možné nabídnout myšlení známého přírodovědce a filozofa G. Batesona, který se snažil kritizovat vědu a přitom sám zůstat stále na její půdě. Promýšleli jsme Batesonův pojem podoba (pattern) pomocí tří podpojmů: pattern which connects (podoba, která spojuje); pattern throuhg time (pdooba v čase); kontext. Vycházeli jsme z toho, že základní Batesonovou otázkou byl vztah mezi tím, co označuje jako creatura a pleroma čili vztah mezi živým a neživým světem. Viděli jsme jak tento vztah samotný vychází z tradičního karteziánského dualismu a že hledané nové myšlení přírody se bude vyznačovat tím, že tento dualismus odloží ve jménu holismu, tj. integrálního pohledu na realitu.

Použité zdroje:
G. Bateson, Mysl a příroda, nezbytná jednota
A Legacy for living systems, Gregory Bateson as a precursor to Biosemiotics

Otázky a úkoly:
1) Jaké jiné pojmové dvojice odpovídají Batesonovu (Jungovu, gnostickému) rozlišení na pleroma a creatura?
2) Shrň vlastními slovy, jak vlastnosti jsou pro život podle Batesona typické!
3) S kterým z následujících výroků spíše souhlasíš:
a) Všechny jevy ve vesmírů spočívají na interakci mezi neživými částicemi
b) Všechny jevy ve vesmíru jsou projevem univerzálního řádu, tzn. božské mysli, která je ve všem a vše řídí
4) Zjisti, co znamená pojem archaické myšlení!
5) Co by mohl v Batesonovském světě znamenat pojem “příběh uvnitř příběhu”?

Texty:

Bateson:

Většina z nás už nevěří, že nehledě na drobné výkyvy v rámci naší omezené zkušenosti, širší celek je prvotně krásný. Ztratili jsme jádro křesťanství. Ztratili jsme Šivu, hinduistického tanečíka, jehož tanec je na všední úrovni zároveň tvorbou i destrukcí, jako celek je však krásou. Ztratili jsme Abraxa gnostiků, strašlivého i krásného boha dne i noci. Ztratili jsme totemismus, smysl pro souvislost mezi uspořádáním lidské společnosti a světem zvířat a rostlin. Ztratili jsme i umírajícího Boha.

De facto jsem se tedy ptal na rozdíl mezi fyzikálním světem plérómatu, kde se všechno dá uspokojivě vysvětlit pomocí sil a nárazů a světem živých tvorů – stvoření, který nemůžeme pochopit bez rozdílů a odlišností.

Podoba, která spojuje (pattern which connects) -  Jaká podoba spojuje kraba s humrem a orchidej s petrklíčem a všechny čtyři se mnou? A mne s vámi? A nás šest s měňavkou na jedné straně a s duševně zaostalým schizofrenikem na straně druhé?

Jakmile rozlišíme tyto vrstvy tvarových podobností, vyjde najevo, že anatomie obecně vykazuje tři úrovně podobnosti:
1) Srovnáváním částí jakéhokoliv příslušníka Creatura s jinými jeho částmi získáme souvislosti prvního řádu
2) Srovnání krabů s humry nebo lidí s koňmi vede k podobným vztahům mezi částmi, tj. souvislostem druhého řádu
3) Porovnáme-li srovnání krabů a humrů se srovnáním lidí a koňů, získáme souvislost třetího řádu

Jaká podoba spojuje všechny živé tvory?

Podobnost mezi různými podobami je vlastně podoba vyššího řádu – podoba podob, Právě ona je důkazem širokého zevšeobecnění, že svět je propojen podobami.

Všechny příklady, které jsem uvedl – podoby, které patří pod podobu podobnosti podob, anatomie kraba a humra, ulity, člověka a koně – byly zdánlivě statické. Byly to zmražené útvary, vzniklé řízenou změnou, samy však vposledku ztrnulé, … Navykli jsme si přemýšlet o podobách jako o něčem strnulém. Ve skutečnosti bychom podoby měli chápat především jako tanec interagujících částí, teprve druhotně omezený fyzickými možnostmi a požadavky organismu.

Způsob myšlení v příbězích neizoluje lidské bytosti od okolního světa, neodlišuje člověka od mořských hvězdic a sasanek, kokosovníků nebo petrklíčů. Naopak, jestiže je svět spojitý … mělo by myšlení v příbězích být vlastní každé mysli, ať už té naší nebo mysli sekvojových lesů a mořských sasanek.

Co je to příběh, je-li s to propojovat své části, všechna A a B? Je tomu skutečně tak, že tento způsob propojení částí leží u samého základu toho, co so znamená být živé? Nabízím pojem kontextu jako podoby probíhající v čase (pattern through time)

Pamatuji se, jak jsem se nudil při větných rozborech a později v Cambridgi na srovnávací anatomii. Oba předměty, tak jak byly vyučovány, mi připadaly krutě neskutečné. Bývali bychom se mohli dozvědět něco o spojujících podobnostech; o tom, že k jakékoli komunikaci je nutný kontext, že bez kontextu není významu a že kontexty poskytují význam, neboť jsou uspořádány. Učitel mohl naznačit, že růst a diferenciace musejí být řízeny komunikací. Podoby zvířat a rostlin jsou vlastně přeměněné informace. Jazyk sám je určitou formou komunikace. Struktura vstupu se musí nějak odrážet ve struktuře výstupu. Anatomie musí obsahovat něco analogického gramatice, protože veškerá anatomie je přeměnou informačního materiálu v kontextuální tvary. A konečně kontextové tvarování je jen jiný název pro gramatiku.

T. Deacon, J. Sherma – The Pattern which connects the pleroma to creatura

Věříme, že Bateson odhaluje neuvědomělý a chybný předpoklad ve vědeckém paradigmatu, totiž že život je redukovatelný na pouhou chemii a fyziku a informace na vzorce výměny energie. V tomto eseji ukazujeme, že pečlivé a důkladné modelování přechodu od pleroma ke creatura může objasnit, co tomuto redukcionistickému pohledu uniká a poskytnout propojení spojující energetickou a sémiotickou říši.

Tvrdíme, že v Batesonově rozlišení na creatura a pleroma je nutně zahrnut předpoklad, že creatura se nějak vynořila z pleromatu. Abychom porozuměli podobě, která spojuje tyto dvě říše, musíme nutně zodpovědět na velmi specifickou otázku: Jak se mohla creatura objevit ve výhradně pleromatickém vesmíru? Nebo, přeloženo do známějšího biologického rámce, jak se mohl zde nebo kdekoliv ve vesmíru objevit život, kdyby tento vesmír už neobsahoval vlastnosti živého, jeo vztahy, funkce a vývojovost, tj. jak se mohl objevit život ve vesmíru ovládaném pouze známými silami fyziky a chemie? Než bude tato otázka zodpovězena, nemůžeme doufat, že skutečně pochopíme Batesonovu “podobu, která spojuje”.

Kritika vědecké racionality

Obsah hodiny:
Zabývali jsme se podrobnou charakteristikou vědeckého způsobu myšlení a tzv. karteziánsko-newtonovského paradigmatu. Cílem bylo pochopit, v čem vědecké myšlení, tak jak se postupně vynořilo v novověké evropské kultuře, spočívá, jakými pravidly se řídí a co pro nás znamená, když považujeme vědu za jediný způsob výkladu světa. Snažili jsme si uvědomit důsledky a chyby vědeckého paradigmatu, což nám mělo pomoct zdůvodnit potřebu nového pohledu na svět, život a přírody, který v tomto kurzu hledáme.

Použité zdroje:
Z. Neubauer: O sněhurce aneb cesta za smyslem bytí a poznání
A. Koyré: Od uzavřeného světa k nekonečnému vesmíru
F. Capra: Bod obratu
E. Husserl: Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie

Otázky a úkoly:
1) Pro větší přehlednost si vytvořte myšlenkovou mapu pravidel vědeckého diskurzu a karteziánsko-newtonovského paradigmatu
2) Jaká je souvislost mezi těmito dvěma druhy pravidel?
3) Co je to logický atomismus?
4) Co je to logická pravdivost?
5) V čem spočívá teoretický problém s vědeckými fakty?
6) Co je to zásada ověřitelnosti?
7) Který filozof je považován za autora filozofického dualismu, jenž je základem moderního vědeckého myšlení?
8) Vysvětli Husserlovu větu: “Věda o pouhých faktech vytváří lidi vidoucí jen fakty.”!

Texty:

Pravidla vědeckého diskurzu:
- logický atomismus
- striktní empirismus
- oddělení poznávajícího subjektu a poznávaného objektu
- rozdělení zkušenosti na imanentní a transcendentní část
- zásada ověřitelnosti
- poznávání faktů
- logická pravdivost

Pravidla karteziánsko-newtonovského diskurzu
- omezit se na zkoumání podstatných vlastností hmotných těles – tvaru, počtu a pohybu – které mohou být měřeny a kvantifikovány (Galilei), důsledky viz Capra, s. 61
- induktivní postup (Bacon), Capra s. 62 a čarodějnice
- ideál analytické metody (Descartes) – přesnost, jasnost a dedukce
- matematická pravdivost
- oddělení mysli a hmoty
- hmota jako mechanismus
- absolutní matematický prostor, capra s. 72
- fyzikální atomismus

Naším východiskem je obrat ve všeobecném hodnocení věd, k němuž došlo na přelomu posledního století. Obrat se netýká jejich vědeckosti, nýbrž toho, co vědeckost, co věda vůbec znamenala a může znamenat pro konkrétní lidský život. Veškerý světový názor moderního člověka ve druhé polovině 19. století určovaly výhradně pozitivní vědy a jimi vyvolaná “prosperity”, jíž se moderní člověk nechal oslepit. Mělo to za následek lehkovážné odvrácení od otázek, jež jsou pro pravé lidství rozhodující. Vědy o pouhých faktech vytvářejí lidi vidoucí jen fakty. K obratu ve veřejném hodnocení došlo nevyhnutelně zvláště po válce a ten – jak víme – vyústil u mladé generace přímo v nepřátelskou náladu. V našich životních úzkostech, jak slyšíme, nemá nám tato věda co říci. Zásadně vylučuje právě ty otázky, které jsou za našich neblahých časů nejpalčivější … (E. Husserl, Krize, s. 28)

Veškerá věda jest jisté, průkazné vědění. Odmítáme všechny poznatky, jež jsou toliko pravděpodobné, a soudíme, že pouze takovým skutečnostem se má věřit, které jsou známy dokonale a o nichž nemůže býti pochybováno
??? kdo je autorem???

Vše, co není dedukováno z jevu, se má nazývati hypotézou; hypotézy ať metafyzické či fyzické, okultní nebo mechanického rázu, nemají v experimentální filosofii místo. V této filosofii se jednotlivé poučky dedukují z jevů a poté se zevšeobecní pomocí indukce.
???Kdo je autorem???

Zdá se mi pravděpodobné, že na počátku Bůh stvořil hmotu z pevných, kompaktních, tvrdých, neprostupných a pohyblivých částic takového množství a velikosti, s takovými vlastnostmi a v takovém poměru k prostoru, že většina z nich přispívala k účelu, ke kterému je vytvořil; dále že tyto prvotní částice jsou pro svoji pevnost nesrovnatelně tvrdší než jakákoli porézní tělesa z nich složená – dokonce tak tvrdá, že se nikdy neopotřebují ani nerozpadnou na kousky; neexistuje žádná síla, jež by byla schopna rozdělit to, co Bůh stvořil jako jedno.
??? kdo je autorem???

Filozofie a masmédia

Obsah hodiny:
Cílem hodiny bylo naznačit, jak by mohla vypadat analýza masmédií. Zabývali jsme se pojmovou analýzou, resp. tím, jak vůbec pojem masmédia definovat. K tomu jsme potřebovali zjistit, co vůbec znamená něco definovat a jak je možné to udělat. Definici jsem chápali jako jeden z nástrojů filozofického myšlení, které chce být přesné a pro něž je charakteristická tzv. syntetická definice.  Dále jsme se zabývali pojetím tradiční a postmoderní kritiky médií podle D. Gauntletta, na němž jsme demonstrovali rozdíl mezi tradiční filozofií a postmoderním myšlením.

Použité zdroje:
LEO – http://leo.stcloudstate.edu/acadwrite/definition.html
L. Wittgenstein – Filozofická zkoumání
http://en.wikipedia.org/wiki/Definition
http://samvak.tripod.com/define.html – Definition of definition
A. Anzenbacher – Úvod do filozofie

Otázky a úkoly:
1) Definuje pojem “definice”
2) Definuj pojem “masmédia”
3) V čem spočívá možné nebezpečí tradičního filozofického postoje?
4) Jak by D. Gauntelett interpretoval mýtus o jeskyni?
5) Vysvětli hlavní filozofickou otázku níže uvedeného Wittgensteinova textu
6) Vyber si jeden z textů Vědomá konstrukce identity nebo Big Media and Bed Criticism a napiš, jaké otázky je mu možné položit!

Texty:

Co je to definice?

Jak studovat média? 
http://www.criticism.com/md/
http://mediachannel.org/ – as the media watch the world we watch the media
http://www.medialens.org/alerts/index.php
http://filmstudies.berkeley.edu/
http://www.transmediale.de
http://www.theory.org.uk/index.htm

Gauntelettovo pojetí studia médií (Theory.org.uk)

Outline of Media Studies 1.0 – Tradiční přístup ke studiu médií, který je stále dominantní se vyznačuje:
- fetišizací odborníků, jejichž porozumění populární kultuře je důležitější než porozumění někoho jiného, zejména než běžného publika (spojeno s vírou ve speciální postupy jako je např. sémiotika)
- tendencí oslavovat určité klíčové texty produkované mocným mediálním průmyslem a oslavované dobře známými kritiky
- velkou pozoroností věnovanou slavným avantgardním dílům od umělců v tradičním slova smyslu, tato díla jsou považována za zvláště významná (challenging)
- vírou v to, že studenti by měli být poučeni, jak média číst správným kritickým stylem
- zaměřením se na tradiční média produkovaná většinovým západními broadcastery, vydavateli a filmovými studii, což je ironicky provázeno kritickým odporem k velkým mediálním institucím, aniž by ale byly nabízeny alternativy
- vágním uznáním internetu a nových digitálních médií jako dodatku k tradičním médiím
- upřednostňováním konvenčních výzkumných metod, kdy je většina lidí považována za přijímající neodbornou veřejnost, a ti, kdo jsou ve formálně uznaném mediálním průmyslu za vysílající odborníky

Outline of Media Studies 2.0 – Navrhovaný nový přístup ke studiu médií se vyznačuje tím, že:
- důležitější je každodenní porozumění různých typů mediálního publika – ve spojení se zájmem o nové kvalitativní výzkumné techniky
- zájem je zaměřen rozsáhlou oblast nezávislých mediálních projetků jako je např. Youtube či jiné weby, mobilní komunikace, DIY média a další
- se zajímá o mezinárodní rozměr mediálních studí, uznává globalizaci a různé perspektivy na média a společnost, které s sebou přináší
- o internetu a nových digitálnch médií si myslí, že zásadně proměňují způsob, jak s médií zacházíme (engage)
- studenty a obecně “běžné” mediální publikum považuje za velmi schopné interprety mediálních obsahů – mají více zkušeností a nejsou zatíženi svou představou, že pouze oni vyšli z jeskyně
- konvenční výzkumné metody nahrazuje novými metodami, které nejsou založeny na běžném modelu vysílač-přijímač
- místo představy, že supermocný mediální průmysl okupuje mysli pasivní populace uznává, že vnímání médií se děje v mnohem pestřejším kontextu a je velmi rozmanité

D. Gauntlett – Vědomá konstrukce identity (úryvek z Media, Gender, Identity)
Nejen že dnes existuje prostor pro mnohem více různých forem identity, vlastní konstrukce identity je dokonce vědomý požadavek. Moderní západní společnosti nenechávají své členy na pochybách o tom, že si musí volit identitu a životní styl – i když dávají přednost zvyku a obvyklým způsobům života. Podle sociologa Ulricha Becka chce v pozdně moderních společnostech každý žít svůj vlastní život, který je ale zároveň životem experimentálním. Jelikož společnost si dnes už není jista žádnými závaznými tradicemi, je každý přístup k životu, ať už konvenční nebo radikální, považován za riskantní a musí se na něm pracovat, musí být udržován, živen a zvažován či zanedbáván. Jelikož zděděné předpisy na život a společenskou roli přestali fungovat, je potřeba vytvářet si vlastní životní vzorce, a zdá se zřejmé, že média v tom dnes hrají velmi důležitou úlohu.. Časopisy, které si kupujeme kvůli krátkodobé zabití času, propagují sebevědomí (i když pro někoho současně pravý opak) a poskytují informace o sexu, vztazích a životním stylu, které lze použít různými způsoby. Televizní programy, popové písničky, reklamy, filmy a internet, to vše nám dává nějaká vodítka – ne nutně ve formě přímých rad, jak žít, ale spíše ve formě tisíců nepřímých návrhů a nápadů. A tento materiál přijímáme, protože sociální konstrukce identity je dnes vědomou sociální konstrukcí identity. Váš život je vaším projektem, není úniku. Média nám nabízejí nástroje, které k tomu lze použít. Některé z těch nástrojů jsou dobré, některé ne, některé mohou náš projekt vylepšit, jiné pokazit.

BIG MEDIA & BAD CRITICISM, by Ken Sanes, February 28, 2000 (http://www.transparencynow.com/mediacrit.htm)

Jednou z nejzajímavějších věcí na internetu je dnes časopis Slate, který začal kritizovat novinářský establishment, včetně New York Times a dominantních televizních zpravodajských sítí. Minulý měsíc však Slate obrátil, když jeho zástupce vydavatele, Jack Shafer, začal psát sloupek, který vypadá spíš jako propaganda obřích společností, které nyní ovládají média.
Jak naznačuje titulek – Velké je krásné – je cílem Shaferova sloupku přesvědčit nás, že velká média, které všichni tak rádi kritizují, jsou pro Ameriku ve skutečnosti dobrá. Dokonce říká, že pomohla vzniknout dnešnímu zlatému věku žurnalistiky, protože jedině ona vlastní prostředky k tomu, jak donutit velké podniky a velké vlády k odpovědnosti. Shafer sice uznává, že média bývají zneužívána, ale věří že jako systém jsou velká média schopná sebeopravy, a to tak, že zpravodajské organizace a další poskytovatelé informací odhalují vše, co je v mediálním průmyslu shnilé.
Jak říká, dnes máme systém, v němž “se velká média snaží jednat eticky ze stejných důvodů jako velké vlády a velké firmy: nové technologie jim neumožňují ovládat informace v takové míře, jako dříve, a být vystaven kritice je pro ně příliš bolestné. Podle Shafera zachraňují velká média situaci dokonce i tam, kde selhávají média lokální – odhalují třeba policejní brutalitu nebo znečištěnou podzemní vodu – nemusí se totiž bát.

Marxismus

Obsah hodiny:
Zabývali jsme se hlavními myšlenkami Marxovi filozofie, vycházeli jsme z jeho pojetí uskutečnění filozofie. Marxismus jsme viděli v souvislosti s obecně moderním odporem vůči starému politickému a sociálnímu řádu přežívajících monarchií druhé poloviny 19. století. Vykládali jsme marxismus v souvislosti jeho dalšího politického a historického působení, jako ilustrace nám posloužila píseň Die Partei hat immer recht!.

Použité zdroje:
V. Bělohradský, Postkomunistický manifest, Právo únor 2009
Marx, Engels, Vybrané spisy 1, nakl. Svoboda 1976

Otázky a úkoly:
1) Vysvětlete tyto pojmy: měšťanská společnost, kapitalismus, práce jako základ polidštění, materialismus, třídní boj, odcizení,
2) Co mají podle Bělohradského společného Hegel, Ford a marxismus?
3) Uveď příklady třídního boje v dějinách?
4) Proč byly pro Marxe tak zásadně důležité tzv. výrobní prostředky a co to je?
5) Vyhledejte v textech a vysvětlete výraz “s Opium des Volks”!
6) Jak mají podle Marxe skončit dějiny?

Texty:

V Komunistickém manifestu čteme, že měšťáctvo přivádí kvapným zlepšováním všech výrobních a komunikačích prostředků všechny, i barbarské národy, do civilizace a že podrobilo barbarské a polobarbarské země civilizovaným, selské národy měšťáckým národům, východ západu. Ani ne o sto let později Henry Ford to samé vyjádřil méně filosoficky: Historie je víceméně blbost. My nepotřebujeme tradici. Chceme žít v přítomnosti a jediná historie, jež za něco stojí, je ta, kterou vytváříme my a nyní. V líčení Ilji Erenburga bolševici ničili staré sochy, protože plánovali vyrobit krásnější. Stopy po tradici museli zmizet v plamenech “nové doby”. V Hegelově úvaze o německé ústavě najdeme tezei, podle níž je židovský partikularismus, židovské lpění na tradici, druhem šílenství: Šílenství není nic jiného než úplné oddělení jednotlivce od svého druhu; ve své zálibě v partikularismu židovský národ dospěl až k šílenství. Židé jsou šílení, protože se nechtějí vzdát své tradice, i když jim to velí rozum. (V. Bělohradský, Postkomunistický manifest, Právo, únor 2009)

Marx:

„Meine dialektische Methode ist der Grundlage nach von der Hegelschen nicht nur verschieden, sondern ihr direktes Gegenteil. Für Hegel ist der Denkprozeß, den er sogar unter dem Namen Idee in ein selbständiges Subjekt verwandelt, der Demiurg des wirklichen, das nur seine äußere Erscheinung bildet. Bei mir ist umgekehrt das Ideelle nichts anders als das im Menschenkopf umgesetzte und übersetzte Materielle.“

„Die Geschichte aller bisherigen Gesellschaft ist die Geschichte von Klassenkämpfen.“

„Die Revolutionen sind die Lokomotiven der Geschichte.“

„Die herrschenden Ideen einer Zeit waren stets nur die Ideen der herrschenden Klasse.“

„Als Bildnerin von Gebrauchswerten, als nützliche Arbeit, ist die Arbeit daher eine von allen Gesellschaftsformen unabhängige Existenzbedingung des Menschen, ewige Naturnotwendigkeit, um den Stoffwechsel zwischen Mensch und Natur, also das menschliche Leben zu vermitteln.“

„Worin besteht nun die Entäußerung der Arbeit? Erstens, daß die Arbeit dem Arbeiter äußerlich ist, d. h. nicht zu seinem Wesen gehört, daß er sich daher in seiner Arbeit nicht bejaht, sondern verneint, nicht wohl, sondern unglücklich fühlt, keine freie physische und geistige Energie entwickelt, sondern seine Physis abkasteit und seinen Geist ruiniert. Der Arbeiter fühlt sich daher erst außer der Arbeit bei sich und in der Arbeit außer sich. Zu Hause ist er, wenn er nicht arbeitet, und wenn er arbeitet, ist er nicht zu Haus. Seine Arbeit ist daher nicht freiwillig, sondern gezwungen, Zwangsarbeit. Sie ist daher nicht die Befriedigung eines Bedürfnisses, sondern sie ist nur ein Mittel, um Bedürfnisse außer ihr zu befriedigen.“

„Das religiöse Elend ist in einem der Ausdruck des wirklichen Elends und in einem die Protestation gegen das wirkliche Elend. Die Religion ist der Seufzer der bedrängten Kreatur, das Gemüt einer herzlosen Welt, wie sie der Geist geistloser Zustände ist. Sie ist das Opium des Volks.“

„Die Waffe der Kritik kann allerdings die Kritik der Waffen nicht ersetzen, die materielle Gewalt muss gestürzt werden durch materielle Gewalt, allein auch die Theorie wird zur materiellen Gewalt, sobald sie die Massen ergreift. Die Theorie ist fähig, die Massen zu ergreifen, sobald sie ad hominem demonstriert, und sie demonstriert ad hominem, sobald sie radikal wird. Radikal sein ist die Sache an der Wurzel fassen. Die Wurzel für den Menschen ist aber der Mensch selbst.“

Freiheit wird von Marx als eine Beziehung des Einzelnen zur Gesellschaft gedacht: „Erst in der Gemeinschaft [mit Andern hat jedes] Individuum die Mittel, seine Anlagen nach allen Seiten hin auszubilden; erst in der Gemeinschaft wird also die persönliche Freiheit möglich“.[44] Jeder bedarf des Anderen, um er selbst zu sein: seiner Produkte aber auch des Anderen als Menschen, weil der Mensch das erste Bedürfnis für den Menschen ist.[45] Erst der Bezug auf den Anderen ermöglicht die eigene Selbstentfaltung. Diese Selbstentfaltung zum „totalen“, d. h. vollgesellschaftlichen Individuum ist das wesentliche Moment der Freiheit.

Nietzsche a spol.

Obsah hodiny:
Zabývali jsme se protikladem německé školské a avantgardní filozofie v polovině 19. století.  Vycházeli jsme z Nietzschovi a Schopenhauerovi kritiky akademické filozofie a snažili jsme se postihnout základní momenty kritiky filozofického racionalismu. Zaměřili jsme se na pojmy Vůle u Schopenhauera a překonání morálky u Nietzscheho. Myšlení tohoto období jsme viděli v historické souvislosti s revolučním rokem 1848 a tedy s počátky vytváření sjednoceného německého státu. Hledali jsme spojení myšlenek Hegelových kritiků se vznikajícím německým nacionalizmem.
Hlavní filozofické motivz: vůle (pudy, nevědomí) proti rozumu; umělecký tvořivý čin proti naučeným školským vědomostem.

Použité zdroje:
www.zeno.org
Shopenhauer, W. Abendroth, Votobia 95
http://www.zeno.org/Philosophie/M/Nietzsche,+Friedrich
http://de.wikipedia.org/wiki/Friedrich_Nietzsche
http://www.pitt.edu/~wbcurry/nietzsche.html
http://www.dartmouth.edu/~fnchron/
http://www.friedrichnietzsche.de/

Otázky a úkoly:
1) Co je to sebevědomí?
2) Co znamená Hegelova věta: “Vše skutečné je rozumné a vše rozumné je skutečné.”?
3) Co znamenal pro německou kulturu rok 1848?
4) Proč lidé jako Nietzsche a Schopenhauer kritizovali tzv. akademickou filozofii?
5) Vysvětlete protiklad mezi vůlí a rozumem?
6) Jak se jmenuje hlavní dílo A. Schopenhauera?
7) Jaká znáte díla F. Nietzscheho
8) Vysvětlete tyto pojmy: nadčlověk, otrocká a panská morálka, perspektivismus

Texty:

Schopenhauer:

že zakrátko červi mé tělo ohlodají, je myšlenka, kterou ještě mohu snést, ale profesoři filozofie mou filozofii! – z toho mám hrůzu. Profesorská filozofie, to byl pro Schopenhauera pravzor duševní nesvobody, a tudíž myšlenkové nepovolanosti, nespočívající v životě pro filozofii, nýbrž z filozofie. Tak byli státem placení filozofové od počátku v jeho očích Spassphilosophen, protože jejich činnost spočívala spíše ve výkladu předcházejících filozofů …

Učenci jsou ti, kteří četli v knihách, ale myslitelé, géniové, šiřitelé osvěty a dobrodinci lidského pokolení četli bezprostředně v knize světa.

Celkem vzato se těším z toho, že jsem touto cestou již brzy přivykl naprosto se nespokojit s pouhými slovy, nýbrž spíše pozorování, dojem a bezprostřední poznání věcí si cenim mnohem výše než znělá slova. Tak jsem zůstal navždy uchráněn před tím, abych někdy nalezl uspokojení v pouhých slovech spíše než ve věcech samotných. Proto nemám naprosto žádný důvod doby cestování litovat.

Nietzsche:

Wer darüber nachdenkt, auf welche Weise der Typus Mensch zu seiner größten Pracht und Mächtigkeit gesteigert werden kann, der wird zuallererst begreifen, daß er sich außerhalb der Moral stellen muß: denn die Moral war im wesentlichen auf das Entgegengesetzte aus, jene prachtvolle Entwicklung, wo sie im Zuge war, zu hemmen oder zu vernichten. Denn in der Tat konsumiert eine derartige Entwicklung eine solche ungeheure Quantität von Menschen in ihrem Dienst, daß eine umgekehrte Bewegung nur zu natürlich ist: die schwächeren, zarteren, mittleren Existenzen haben nötig, Partei zu machen gegen jene Glorie von Leben und Kraft, und dazu müssen sie von sich eine neue Schätzung bekommen, vermöge deren sie das Leben in dieser höchsten Fülle verurteilen und womöglich zerstören. Eine lebensfeindliche Wendung ist daher der Moral zu eigen, insofern sie die Typen des Lebens überwältigen will. Nietzsche, Friedrich, Aus dem Nachlaß der Achtzigerjahre

Unbekümmert, spöttisch, gewalttätig – so will uns die Weisheit: sie ist ein Weib, sie liebt immer nur einen Kriegsmann. Also sprach Zarathustra

Ve Straussovi vylíčil Nietzsche prototyp moderního vzdělance, který si přeje, aby vše bylo rozumné, to znamená účelné a užitečné, a který je v zásadě s rozumností světa i sebe sama spokojen. Jelikož je jeho ideálem rozumný a přehledný svět, musí odmítat tvůrčí čin – bytostně nezajištěný a rozporuplný – jako nerozumné blouznění. Proto moderní vzdělání neslouží kultuře: je absolutizací vědění, odvratem od tragického celku, a tedy pouze učeným barbarstvím. Snad na ničem není barbarství moderní doby patrnější než na výchově. Na místo pozvolného zrání osobnosti jako živého systému zkušeností nastupuje hromadění vědomostí, chvatná příprava vědců, kteří jsou tím upotřebitelnější, čím neplodnější je jejich vědění ve smyslu kultury. Neboť ten, kdo se podílí na tvorbě kultury, vždy hledá, tj. chce obejmout celek, jenž mu uniká, zatímco moderní vzdělanec podle Nietzscheho vždy nalezl. (P. Kouba, Nietzsche)

_________________________________________

Dobrovolná četba: Max Stirer, Einzige und sein Eigentum.

So erst ist das Christentum vollendet, weil es kahl, abgestorben und inhaltsleer geworden ist. Es gibt nun keinen Inhalt mehr, gegen welchen das Herz sich nicht auflehnte, es sei denn, daß es unbewußt oder ohne »Selbstbewußtsein« von ihm beschlichen würde. Das Herz kritisiert alles, was sich eindrängen will, mit schonungsloser Unbarmherzigkeit zu Tode, und ist keiner Freundschaft, keiner Liebe (außer eben unbewußt oder überrumpelt) fähig. Was gäbe es auch an den Menschen zu lieben, da sie allesamt »Egoisten« sind, keiner der Mensch als solcher, d.h. keiner nur Geist. Der Christ liebt nur den Geist; wo wäre aber einer, der wirklich nichts als Geist wäre?

Den leibhaftigen Menschen mit Haut und Haaren lieb zu haben, das wäre ja keine »geistige« Herzlichkeit mehr, wäre ein Verrat an der »reinen« Herzlichkeit, dem »theoretischen Interesse«. Denn man stelle sich die reine Herzlichkeit nur nicht vor wie jene Gemütlichkeit, die jedermann freundlich die Hand drückt; im Gegenteil, die reine Herzlichkeit ist gegen niemand herzlich, sie ist nur theoretische Teilnahme, Anteil am Menschen als Menschen, nicht als Person. Die Person ist ihr widerlich, weil sie »egoistisch«, weil sie nicht der Mensch, diese Idee, ist. Nur für die Idee aber gibt es ein theoretisches Interesse. Für die reine Herzlichkeit oder die reine Theorie sind die Menschen nur da, um kritisiert, verhöhnt und gründlichst verachtet zu werden: sie sind für sie nicht minder, als für den fanatischen Pfaffen, nur »Dreck« und sonst dergleichen Sauberes.

Auf diese äußerste Spitze interesseloser Herzlichkeit getrieben, müssen wir endlich inne werden, daß der Geilt, welchen der Christ allein liebt, nichts ist, oder daß der Geist eine – Lüge ist.

Du willst, wenn du es recht bedenkst, nicht die Freiheit, alle diese schönen Sachen zu haben, denn mit der Freiheit dazu hast du sie noch nicht; du willst sie wirklich haben, willst sie dein nennen und als dein Eigentum besitzen. Was nützt dir auch eine Freiheit, wenn sie nichts einbringt? Und würdest du von allem frei, so hättest du eben nichts mehr; denn die Freiheit ist inhaltsleer. Wer sie nicht zu benutzen weiß, für den hat sie keinen Wert, diese unnütze Erlaubnis; wie ich sie aber benutze, das hängt von meiner Eigenheit ab.

Ich habe gegen die Freiheit nichts einzuwenden, aber ich wünsche dir mehr als Freiheit! du müßtest nicht bloß los sein, was du nicht willst, du müßtest auch haben, was du willst, du müßtest nicht nur ein »Freier«, du müßtest auch ein »Eigner« sein.