Školní weblog

Antika, sedmá hodina, 13.11.08

Posted by pitvok on Listopad 26, 2008

parmenides1

Obsah semináře:
Naším tématem bylo myšlení Parmenidovo a Zenónovo coby „zakladatelů“ řecké ontologie a evropského filozofického dualismu. Zastavili jsme se u náboženského kontextu Parmenidovy filozofické básně a znovu jsme upozorňovali na zvláštní vztah náboženské a filozofické racionality v Řecku. Analyzovali jsme Zenónovi aporie želvy a letícího šípu. Pokoušeli jsme se formulovat námitky proti Parmenidovi.

Použitá literatura:
Gilson, Bytí a někteří filozofové
Benyovzsky a kol., Filozofická propedeutika
E. Hussey, Presokratici
Zlomky předsokratovských myslitelů

Otázky a úkoly:
1) Čeho je symbolem Parmenidův vůz?
2) Jaké náboženské souvislosti můžeme v Předmluvě k Parmenidově básni nalézt?
3) V čem spočívají tři Parmenidovy cesty?
4) Vysvětli apórii letícího šípu!
5) Proč se Eleatům říká „zastavitelé celku“?
6) Jaké dvě sféry skutečnosti Parmenidés svým textem vytvořil?
7) Proč si Řekové spojovali to, co je skutečné, krásné a pravdivé s tím, co se nemění a je věčné?
8) Pokuste se zformulovat vlastní námitky proti Parmenidovi!
_______________________________________________________________________________________________

Texty:

1) Parmenidés
Koně, kteří mě táhnou, mne donášeli, kamkoli daleko až sahala má touha, kdykoli mne bohyně dovedly a vsadily na cestu mnoha moudrých slov, cestu jež vede vědoucí skrze všechna města – po tto cestě jsem byl unášen; po ní mě totiž vozívlai chápající koně, táhnouce vůz, a dívky ukazovaly cestu. Náprava v náboji pískala a – jsouc po obou stranách pevně stisknuta okrouhlými koly – sálala žárem pokaždé, když sluneční dcery, přispěchavše vyvézt mne do světla, opustily síně Noci a rukama si shodily závoje z hlav. Stojí tam brána cest Noci a Dne, jež je obkroužena nadpražím a kameným prahem; vzdušná brána sama je vyplněna velkými veřejemi; různící se klíče k nim má Spravedlnost, velmi trestající. Právě ji dívky oslovili jemnými slovy a chytře ji přemluvily, aby pro ně ihned od brány odsunulua závoru s kovovou zástrčkou; načež se brána rozevřela, čmž mezi dveřními křídly vznikl široký jícen a břevna, bohatě zdobená bronzem a spojená hřeby a čepy, se opačnými směry otáčely v jamkách. Touto cestou pak přímo skrz bránu, dívky po cestě řídily koně a vůz.
Pak mne bohyně vlídně přijala, vzala do ruky mou pravici a obrátila se ne mne těmito slovy: „Mladíku, jenž ve spojení s nesmrtelnými vozatajkami přijíždíš s koňmi, kteří tě nesou, do našeho domu – buď pozdraven!; neb sudba, jež tě vyslala po této cestě – od lidských stezek vskutku vzdálené – není zlá, nýbrž správná a spravedlivá. Zvíš vše: jak nepohnuté srdce okrouhlé pravdy, tak mínění smrtelníků, jimž schází jakákoli vpravdě přesvědčivá síla – přec, poznáš i to, jak tato mínění všechno přijatelně pokryjí.

Uvedení prvních dvou cest: „Nuže sdělím ti cesty zkoumání, jež jedině se mají myslet: první, jež říká, že (jsoucí) je a že nemůže nebýt. To je cesta pravého Přesvědčení (protože směřuje k pravdě); druhá, jež říká, že (jsoucí) není a že nutně musí nebýt. Tato cesta, říkám ti, je zcela nepoznatelná.  To, co není, bys totiž nepoznal (není to možné) ani bys o tom nemohl mluvit. Neboť totéž je v (k) myšlení a v (k) bytí … Co je k mluvení a k myšlení, musí být, neboť to je k bytí, zatimco to, co není, není. (Podle Husseyho, uváděli jsme si také jinou verzi překladu)

Nevědomí smrtelníci, dvojhlavá stvoření. Bloudící mysl jim v hrudi řídí bezmoc a oni plynou, hluší a slepí, ve zmatených zástupech, jako zmámení. Myslí si, že být a nebýt je totéž a netotéž – cesta jich všech je zvratná.

Rozumem (LOGO) posuzuj ten kontroverzní důkaz, který vyhlašuji.

Teď zbývá povědět jen o jedné cestě; o té že (jsoucí) je. Na této cestě jsou velmi četná znamení toho, že to, co je, je nestvořené a nezničitelné, celé jedinečné, nepohnuté a dokonalé; nebylo ani nikdy nebude, neboť je celé najednou nyní, jedno a souvislé.
Neboť jak pro ně budeš hledat zrození? A já ti nedovolím říct, že vzešlo z nejsoucího; neboť nelze říci či myslet, že není.
Rozhodnutí záleží na tomto: je nebo není – již je však rozhodnuto tak, jak nutno, totiž jednu cestu odložit coby nemyslitelnou a bezejmenou a druhé cestě dovolit být a být pravdivou. Jak by tedy jsoucí mohlo být zničeno? Jak by mohlo vzniknout? … Též není rozdělené, … Nehnuté a … bez začátku a bez ustání

Nebylo totiž, není a nebude nic než to, co je, neb to Osud spoutal býti celé a nepohnuté.

2) Hussey, Presokratici
Následuje ústřední část básně, v níž bohyně Parmenidovi odhaluje „nepohnutelné srdce okrouhlé pravdy“. Jsou představeny dvě „cesty zkoumání“ jakožto jediné pochopitelné; o jedné se tvrdí, že je to „cesta pravdivého přesvědčení“, druhá je nazvána „zcela nezjistitelnou“ a pro tento závěr je udán argument, v jehož důsledku se druhá cesta pokládá za vyřazenou. Pak je zmíněna třetí cesta jako ta, po níž jdou obyčejní lidé, ta je však okamžitě odmítnuta jako rozporná. Nakonec je přijata zbývající cesta a zkoumají se její důsledky.

3) Filosofická propedeutika
Parmenidés přichází s tím, že „bytí“ je problém. Bytí je naléhavost přítomnosti vlastní všemu, co je a umožňující to prožívat právě jako jsoucí – jsoucnost jsoucího. Jako takové je „bytí“ vlastní všemu, co je, a je potud všeobecné. Není také myslitelné, aby „jsoucnost“ náležela něčemu, co není. Nebytí není. Takováto úvaha je zřejmě podle našeho přesvědčení správná, a přesto se v ní skrývá jistý problém. Využijeme k jeho přiblížení tzv. aporií“, jež jsou dílem Parmenidova žáká Zenóna z Eleje. „Aporie“ byly krátké úvahy dokazující nutnost něčeho, co odporuje přesvědčení každodenní zkušenosti a smyslově evidentním faktům. Ta, kterou chceme využít, je známa pod titulem „letící šíp“ a dokazuje, že platí-li Parmenidův předpoklad (se kterým jistě všichni souhlasíme), že „bytí“ je a „nebytí“ není, není možné aby existovalo něco takového jako pohyb, aby existoval například „letící šíp“.
Aporii formulujeme sami: Podle ní není možné, aby šíp vystřelený z luku letěl. Jestliže se totiž v některém časovém okamžiku během svého letu nachází v některém bodu prostoru, pak to znamená, že stojí (v tomto okamžiku – jakkoli krátkém – je v tomto bodě). Má-li letět, nemůže tedy být (stát) v určitém časovém bodě, v určitém bodu prostoru. Vzhledem k tomu pak, že to platí o všech časových a prostorových bodech dráhy jeho letu, má.li šíp letět, pak to znamená, žte je i není. Jak však může „být“ i „nebýt“, jestliže „nebytí“ není. Závěr je jasný: Není  možné, aby šíp letěl, něco takového jako pohyb není možné.
Parmenidés a Zenón z Eleje byli již v antice zváni „zastaviteli celku“: bylo tomu tak proto, že zmíněný problém řešili tím, že „pravdivé bytí“, bytí, jak je vpravdě (ALÉTHEIA), považovali za neměnné a nepohyblivé. V oblasti pravdy nemá pohyb místo. Naproti tomu svět našeho každodenního počínání, smyslový jevový svět určili jako oblast „mínění“, a zde se zajisté s pohybem lze setkat. Rozpor je řešen postulováním dvou sfér světa, sféry „pravdivého bytí“, sféry toho, jak je tomu „vpravdě“ a sféry „míněného“, sféry toho, co je přístupné našemu mínění a každodennímu žití.

Ve světě však známe i pohyby jiného druhu. Rostliny, zvířata a lidé přece prodělávají růst a proměny, které nejsou toho charakteru, že by rostliny a zvířata a lidé byly bez nich tím, čím jsou. Antika tomu říká, že mají duši (PSYCHÉ), jsou bytostně v jistých proměnných způsobech pohyblivé, a kdyby takto pohyblivé nebyly, nebyly by rostlinami, …. Pohyb ve smyslu růstu, vzniku, zániku, proměny není ničím takovým, co náleží něčemu nepodstatně, bez čeho to zůstává tím, čím je, a nelze ho redukovat na přemísťování. Takový pohyb … ve smyslu „věc je tím, čím je potud, pokud jí naleží specifický druh pohybu, není možno vysvětlit z představy atomů a prázdna.

Parmenidés přichází s ideou bytí. Parmenidovo bytí, naléhavost přítomnosti je jedno, tzn. je všeobecné. Představa všeobecnosti zůstává ve filosofii zachována až do XX. století, ne problém bytí však není žádnou odpovědí definitivní. Ihned po uchopení identity „TO ON = TO HEN“ – vzniká problém: Jakého typu je všeobecnost bytí? Co je bytí jako všeobecné?

4) ) Gilson, Bytí a někteří filozofové
Především patří přímo k podstatě jsoucna, že všechno, co se na něm podílí, je, zatímco to, co se na něm nepodílí, není. Avšak jestliže všechno, co je je jsoucno, potom je jsoucno jediné a univerzální. Z téhož důvodu je příčina jeho existence nepochopitelná. K tomu, aby příčina způsobila jsoucno, musela by napřed být, a to znamená, že jelikož jsoucno je jedinou myslitelnou příčinou jsoucna, nemá žádnou příčinu. V důsledku toho nemá jsoucno žádný počátek. Navíc, jelikož jakákoli myslitelná příčina jeho zničnení by také musela před jeho zničením být, nemůže mít jsoucno žádný konec.. Je jinak řečeno věčné. Nelze říci, že kdysi bylo, ani že později bude, nýbrž pouze že je. Takto ustaveno v neustálé přítomnosti, bytí nemá dějiny, jelikož mu je změna v podstatě cizí. Jakákoli modifikace jeho struktury by znamenala, že vzniká nebo začíná být něco, co nebylo, a to je nemožné. Bytí kromě toho žádnou strukturu nemá. Není dělitelné, jelikož uvnitř něho není žádné místo, kde by vůbec mohlo nebýt. Pojímejme je tedy jako absolutně plné, a shledáme-li snazším si jeho pvahu představit, vyobrazme je ve své fantazii jako „okrouhlou kouli, od středu všude stejnou“, v níž jsoucno všude se jsoucnem sousedí a je mu rovno, nehybné, nutné, věčně trvající v témže stavu a prodlévající na témže místě. Taková je pravá povaha toho, co je.

Odtud vychází jeho často opakované tvrzení, že „jsoucno je“, zatímco „je nemožné, aby ne-jsoucno bylo“; jinými slovy „jsoucno buď existuje, nebo neexistuje“, a to znamená, že pro realitu není myslitelný žádný přechodný stav mezi existencí a neexistencí. Vlastními Parmenidovými slovy „je nutné, že jsoucno buďto absolutně je, anebo není“, a jelikož nikoho by ani ve snu nenapa    dlo, zastávat názor, že jsoucno není, zbývá pro filozofické uvažování jedna jediná otevřená cesta, „totiž že jsoucno je.“

Jestliže nazveme existencí právě ten způsob jsoucna, který přísluší světu změny danému nám v smyslové zkušenosti,  – a nemělo by se zapomínat, že nemáme žádnou zkušenost s jakýmkoli jiným druhem reality, pak je hned zřejmé, že mezi být a existovat je značný rozdíl. To, co existuje, není, právě tak jako to, co je neexistuje. Od samého začátku dějin západního myšlení se tak ukazuje, že jestiže jsoucno opravdu je, nic by nemělo existovat. Jinými slovy v jsoucnu jako takovém není nic, co by vysvětlovalo fakt existence. je-li něco takého jako existence, pak buďto musí být ponecháno vedle jsoucna jako něco, co s ním není v žádném vztahu – to, jak se zdá, činil Parmenidés – anebo bude muset být existence považována za něco, o čem moderní existencialismus říká, že tím je, totiž „nemoc“ jsoucna.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: