Školní weblog

Antika, desátá hodina, 04.12.08

Posted by pitvok on Prosinec 11, 2008

ARISTOTELOVA METAFYZIKA

aristotle3

Obsah semináře:
Naším dnešním tématem byla Aristotelova metafyzika. Zopakovali jsme si, co rozumíme pod pojmem metafyzika. Použili jsme Aristotelův filozofický mýtus o podzemních lidech, abychom zdůraznil jeho protiplatónskou pozici (platonismus jsme  kvůli zjednodušení ztotožnili s naukou o idejích) a pokusili se chápat Aristotela holisticky, tj. jako myslitele nerozděleného celku bytí, jako myslitele antichórismatického (chórismos = rozdělení bytí na věci a ideje, na jsoucno a nejsoucno) a antipythágorejského (číslo a poměr jako ideality nejsou základ emskutečnosti). Zabývali jsme se pojmem první filozofie z hlediska její neužitečnosti, znovu jsme porovnávali platonismus a aristotelismus. Procházeli jsme Aristotelovi stupně poznání od AISTHEIS po SOFIA. První filozofii jsme chápali jako metafyziku a tu jako poznání příčin a počátků. Nakonec jsme se pokusili porozumět tomu, co je kategoriální a nekategoriální analýza bytí (viz Benyovzsky), sledovali jsme souvislost mezi Aristotelem a Hérakleitem jako myslitelem pohybu a změny, zdůraznili jsme Aristotelovo lékařské a přírodovědecké východisko. Nakonec jsme zmínili teorii čtyř příčin a vysvětlovali pojmy ENERGEIA a DYNAMIS.

Použité zdroje:
K. Berka, Aristotelés
Aristotelés, Metafyzika
Patočka, Aristotelés
Gadamer, Idea dobra mezi Platónem a Aristotelem
L. Benyovszky a kol., Filozofická propedeutika 1.

Otázky a úkoly:
1) Přelož a jednoduše definuj tyto pojmy: SOFIA, AISTHESIS, EMPEIRIA, EPISTEME,TECHNE, TI ESTI, FYZIS, ENERGEIA, DYNAMIS, TELOS, HYLÉ, MORFÉ!
2) Jaké lze nalézt rozdíly mezi mýtem o jeskyni a mýtem o podzemních lidech?
3) Proč je podle Aristotela nejvyšší vědění dobré samo o sobě či pro sebe a ne pro nějaký další užitek?
4) Co znamená pojem transcendence?
5) Vysvětli větu: „Všichni lidé svou přirozeností baží vědět.“!
6) Popiš a vysvětli posloupnost poznání podle Aristotela: od vnímání k moudrosti
7) Co to jsou kategorie a jakých deset kategorií Aristoteles uvádí?
8) Jaké dva významy pojmu metafyzika jsme zmiňovali?
9) Vysvětli tuto větu: „Nejvladařštější  z věd je tak, která poznává, za jakým účelem vše jednotlivé má být konáno.“!
10) Vysvětli rozdíl mezi kategoriální a nekategoriální analýzou bytí.
11) Co je to hylemorfismus?

Texty:

1) Aristotelovo pojetí vědění
a)Dejme tomu, že existovali jednou lidé, kteří bydleli vždy pod zemí v dobrých a skvělých obydlích; … nevystoupili by nikdy na povrch země, avšak znali by z doslechu něco o výsostnosti a moci božstev. Jednoho dne by se nyní zemské klenutí rozevřelo a obyvatelé nitra země by vyšli ze svých skrytých obydlí na místa, která obýváme my. Kdyby tu nyní náhle spatřili zemi, moře a nebesa, pocítili velikost oblak a sílu větru, shlédli slunce, jeho velikost a krásu, poznali jeho účin, jak zaplavujíc celé nebe svým světlem rodí den, a kdyby pak, když se na zemi položí noční stín spatřili celá nebesa poseta hvězdami a jimi vykrášlena, pozorovali změnu světla a měsíce, kterého jednou přibývá, podruhé ubývá, vycházení, zapadání a pro všecku věčnost určený a neměnný běh hvězd: kdyby to všechno spatřili, pak by zajisté uvěřili, že existují božstva a všecka tato nádhera že je jejich působností.

b) Tak vyplývá tedy, že podle soudu nejspolehlivějšího je největším statkem rozum, chápání, … Proto je nutno věnovat se filosofii, pakliže filosofie, jak jsme přesvědčeni, spočívá v osvojování a užívání moudrosti a náleží-li moudrost k největším statkům. … Ovšemže ten, kdo jde za pochopením, musí to činit pro ně samo.

c) Chtít, aby z každého vědění vyplývalo něco jiného tím, že by dávalo užitek, může jen ten, kdo nemá tušení o tom, jaký je rozdíl mezi dobrým a mezi nutným; Je tudíž směšné, chtít za každou cenu hledat u všeho užitek, který leží mimo tu věc samu, a ptát se:“co mi to prospěje?“ a „k čemu to je?“ Neboť, jak řečeno, takový člověk nemá ve skutečnosti nic společného s tím, kdo ví, co je krásné a dobré, ani s tím, kdo umí rozlišovat příčinu a spolupříčinu…. Tak je nazírání veškerenstva cennější než všecko, co se zdá užitečným.

2) Otázka po bytí v celku proti nauce o idejích?
a) Patočka
Co chtěl Platón, je nová realita, vyšší, mocnější, do níž je člověk svým obnoveným životem postaven. Aristotelés tohoto impulsu nemá: jemu je transcendence, jak jsme viděli, odhalením jsoucna vcelku, univerza, které tvoří jednotu. Nyní však Aristotelés vidí jako věčné, tj. periodicky se opakující, identický zákon realizující pohyby nejen ty, které se odehrávají v hvězdných oblastech, nýbrž i to, co zdánlivě je nejchaotičtější a nejnahodilejší, totiž záležitosti lidské. I lidské věci jsou v témže smyslu věčné, v kterém to platí o astronomických. … Realita má reálnost v sobě, a nikoli mimo sebe.
Aristotelés nepotřebuje nadsmyslového jakožto nenázorného duplikátu věcí. Potřebuje ho však přesto. Věci nejsou udělány podle vzoru, poněvadž se tvoří samy k jeho obrazu, poněvadž sám jejich vnitřní zákon je zákonem poukazu k vyššímu, než jsou samy. U Aristotela věci poukazují mimo sebe právě tím, čím nejsou, čemu se nepodobají, čeho nedosahují.
Všude, kde existuje pohyb, existuje tím rovněž necelost, roztříštěnost v bytí patřičného pohybujícího se jsoucna. A tak každé, i nejvrcholnější jsoucno poukazuje svou necelistvostí mimo sebe k dokonale celkovému, jednotnému, nerozstříštěnému.
Ptát se po dobrém, po tom, proč všecky věci jsou tím, čím jsou, je poslední otázka: je to otázka po smyslu veškerenstva. Rozumí se, krom otázky smyslu, která je takto položena, jsou ještě jiné otázky po příčinách. Jsou též materiální příčiny, je zde původ pohybu, je zde tvar; ale ty všecky jsou konečně podřízeny otázce po celkovém smyslu, poněvadž jsou jejími součástmi.

b) Gadamer

Aristotelovi jde zjevně o jednotý řád pohybů univerza, který obhajuje proti matematickým teoriím harmonií v pythagorejském stylu; jde mu o primát fyziky nad matematikou. V jeho očích nemůže tím Prvním být nic matematického, nemůže to být jednička, nýbrž musí to být hybatel. Jestliže je všechno uspořádáno vzhledem k tomu Prvnímu, je toto První skutečně „tím nejlepším ze všeho“ a jako nejvyšší jsoucno zároveň naplněním smyslu bytí.

3) Stupně poznání
a) Přirozená cesta spočívá v tom, když jdeme od věcí, které jsou pro nás nejpoznatelnější a nejzřetelnější, k těm, které jsou bytostně jasnější a poznatelnější. Z toho důvodu je nutno postupovati tímto způsobem, totiž vyjít z toho, co je nám nejdříve zjevné a jasné, (což) je jakási spleť věcí; později se z ní stávají jasnými prvky a počátky …

b) Všichni lidé svou přirozeností baží vědět. Znak toho je zalíbení ve smyslových dotycích; vždyť i bez prospěchu, po ně samé je milujeme, a zvláště ty, které se dějí okem. Nejen totiž k činu, nýbrž i bez úmyslu činu dáváme přednost pohledu takřka před vším ostatním. To proto, že nám tento dotyk dává nejvíce vědomostí a odhaluje množství rozdílů.

c) Zkušení totiž sice znají „že“, neznají však „proč“. Znalectví (TECHNE) je daleko více EPISTÉMÉ než zkušenost (EMPEIRIA); znalci totiž umějí učit, zkušení nikoli. K tomu též žádnou AISTHÉSIS nepovažujeme za moudrost, ačkoliv vjemy jsou nejpřednější v poznání jednotliva: neříkají však o ničem jeho „proč“

4) Poznání příčin
a) Avšak vidění a vědění jako samoúčel náleží v nejvyšší míře té vědě, která se zabývá poznáním v nejvyšší míře pochopitelného; neboť kdo volí poznání pro ně samo, zvolí si nejspíše vědu, která je nejvědoucnější, ale nejvědoucnější věda je věda toho, co dává největší pochopení. Největší pochopení dávají však počátky a příčiny. Neboť skrze ně a z nich vše ostatní se poznává, a nikoli tyto věci samy z toho, co je jim podřízeno. Nejvladařštější z věd je ta, která poznává, za jakým účelem vše jednotlivé má být konáno. Tento účel (TELOS) jedné každé věci je jejím dobrým, v přírodě jako celku pak je nejvyšším dobrým vůbec.

b) Že pak moudrost (SOFIA) je věděním jistých příčin a počátků. Je třeba zkoumat, jakých příčin a jakých počátků je moudrost věděním. … moudrý člověk ví všechno nemaje proniknutí každé jednotlivosti. A mezi věděním bude moudrost spíše takové vědění, kterým se obíráme pro ně samo, než pro to, co z něj pochází,…

5) META – FYZIKA
a) Aristotelés podává čtyři definice nejvyšší vědy:
* „věda theoretická, jež zkoumá první počátky a příčiny“ (Met. I, 2, 982b9);
* „zkoumá jsoucno jako jsoucno a to, co mu o sobě náleží“ (tj. jeho první příčiny – Met. IV, 1, 1003a21; VI, 1, 1026a31-32);
* zabývá se substancí (Met. VII);
* zabývá se bohem a nadsmyslovou substancí (Met. VI, 1, 1026a18-32).
Jsoucno (TO ON) se vypovídá různě
Jsoucno se vztahuje k tomu, co věc jest (TI ESTI) a toto zde (TODE TI), dále k jakosti, ke kolikosti nebo jakékoliv jiné kategorii. Prvním významem je, co jest věc – podstata).
„Jsoucí“ se připisuje téměř všemu, protože všechno nějakým způsobem je. Jde však o to, určit, co je v prvé řadě. A to má být „jsoucnost“.
Ostatní věci jsou jsoucnem jen potud, pokud jsou něčím na jsoucnu ve smyslu kolikosti, jakosti, trpnosti… Jít, sedět, být nemocen se vždy vypovídá o podstatě a jednotlivině. Jsoucnost je uvedena jedním dechem s jednotlivinou (HEKASTON). Každé jiné určení jest jenom skrze jsoucnost (podstatu). Jsoucností je to, co existuje samo o sobě.
Každému určení dalších kategorií náleží jsoucnost jenom proto, že už předtím jest podstata. „A tak podstatou jest to, co prvně jest, nikoli jako určení na jiném, nýbrž jest prostě.“ Ze všech kategorií pouze jsoucnost je odlučitelná (CHORISTON). „Odlučitelné“ nebo „jest prostě“ se říká o tom, co existuje nezávisle na čemkoliv jiném – podle Aristotela to je individuální věc.

b) O přirozenosti – Příroda (FYZIS) v jednom smyslu znamená vznik a vývoj věcí, jež se rodí a rostou, V jiném smyslu se tak nazývá první složku, z níž pochází to, co roste, rozvíjí se, za třetí to, od čeho vychází první pohyb v každé jednotlivé přírodní bytosti.
Za čtvrté se slovem FYZIS nazývá první, z čeho buď je, nebo se vyvíjí věc, a jež je neutvářené a nemůže se z vlastní moci měnit. Tak se například u sochy užívá slova FYZIS o kameni. A podobně je tomu i u ostatních věcí. Neboť každá látka je a trvá proto, že se zachovává první látka
Potom také říkáme o tom co je nebo vzniká, i když tu je již to, z čeho se přirozeně vyvíjí, že ještě nemá své přirozenosti, nemá-li svůj tvar a podobu. Přirozeně je tedy celek složený z nich obou

c) O pohybu a změně
Je šest druhů pohybu: vznik, zánik, zvětšování, zmenšování, přeměna a změna místa
Všechno je buď ve skutečnosti (ENERGEIA) nebo v možnosti (DYNAMIS), nebo je v možnosti i ve skutečnosti, buď jako určité jsoucno, nebo kolikost, nebo některá kategorie. Není však pohybu mimo věci; neboť se vždy mění podle kategorií jsoucna a není nic společného nad věcmi, co by nebylo v některé kategorii.
Poněvadž se pak všechno v každém rodu dělí podle možnosti a skutečnosti, nazývám uskutečnění možného jako takové pohybem.
Pohyb se vyskytuje teprve tehdy, když se uskutečňuje možné.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: