Školní weblog

Antika, jedenáctá hodina, 18.12.2008

Posted by pitvok on Prosinec 28, 2008

Průběh semináře:
Na základě studia sekundárních textů k hellénistické filozofii jsme se pokusili pochopit změněnou historicko/politicko/kulturní situaci v níž se nové hellénistické myšlení vyvíjelo. Cílem bylo alespň naznačit, jaký myšlenkový vývoj tato situace nastartovala. Zajímal nás konec tradiční řecké polis, nahrazení demokracie autokratickými, vojenskými a despotickými formami vlády. Hellénistické období jsme viděli jako období rozvoje multikulturní společnosti, kdy se hlavními pojmy stávají: synkretismu, hermeneutika a hledání osobní spásy. Vůdčí otázkou pro nás bylo, jak s hellénistickým myšlením souvisí křesťanství a co mu umožnilo nakonec ovládnout occidentální kulturní prostor. Pokusili jsme se také uzavřít problematiku interpretace historických textů. Navrhl jsem, že každý výklad historického textu musí v případě dějin antické filozofie brát v potaz přinejmenším čtverý kontext: kontext historický, politický, kulturní a náboženský. Teprve porozumění těmto propojeným kontextům umožňuje adekvátní četbu starých textů.

Použité zdroje:
Z. Kratochvíl, Prolínání světů
Kratochvíl, Bouzek, Proměny interpretací
J. Matoušek, Gnose
J. M. Rist, Stoická filozofie
P. Hadot, Plótinos čili prostota pohledu
Festugiére, Epikúros a jeho bohové
A. J. Long, Hellénistická filozofie

Otázky a úkoly:
1) Co je to synkretismus?
2) V jakém smyslu je helénismus multikulturní?
3) Proč vznikla hermeneutika jako filozofická disciplína právě v hellénismus a jaké je jeji hlavní téma?
4) Čím se vyznačuje náboženství hellénistického období?
5) Proč můžeme z kulturního hlediska rozšířit pojem hellénismus také na období nadvlády Říma?
6) Co je to AUTARKIE, ATARAXIE a APATHIE?
7) Jaký odlišný postoj nabízí hellénistické náboženství a filozofie? Co mají společného?
8) Proč křesťanství nakonec ovládlo západní kulturu?

Texty:

1) Existují však dobré důvody, proč shrnout nové myšlenkové směry, které se v řeckém světě rozvinuly na sklonku 4. st. př. K., pod jedno označení. Slovo „hellénistická“ označuje řeckou a později řecko-římskou civilizaci v období, které začíná smrtí Alexandra Velikého a končí … vítězstvím Octaviana nad Markem Antoniem v bitvě u Aktia v r. 31 př. K. Nebyl to platonismus ani peripatetická tradice založená Aristotelem, které v průběhu těchto tří staletí, zaujaly ústřední místo v dějinách antické filosofie, nýbrž stoicismus, skepticismus a epikureismus, plody poaristotelského vývoje. (Long)

2) Často se připomíná památné gesto Alexandrovo ve městě Ópis ležícím severně od Babylónu na Tigridu v r. 324. Alexandr zde pozval Makedoňany a Peršany na společnou hostinu. Řečtí věštci a perští mágové zahájili posvátný obřad. U stolu kolovalo jediné měšidlo vína. Každý z něho upil a ulil několik kapek k poctě řeckých a perských bohů. Nato Alexandr pronesl modlitbu a poprosil bohy, aby mezi Makedoňany a Peršany nastolili „jednotu srdcí ve společenství moci“. (Festugiére)

3) Výboje Alexandra Velikého a po nich následující války mezi diadochy zpřevrátily svět. Malé řecké městské státy, které spolu se samostatností pozbyly práva rozhodovat o míru a válce, nemohly již pomýšlet na moc. V Athénách pátého a čtvrtého století byl v určitém smyslu slova každý občan vladařem. Ale … zejména od Antigona II., má Řecko už jen jednoho pána. Chce-li člověk hrát nějakou roli, musí vstoupit do služeb tohoto pána nebo opustit rodné město a stát se dvořanem egyptských nebo syrských monarchů. Jak se přizpůsobit této nové situaci? Jaký postoj zaujmout, chce-li člověk žít jako člověk čestný? … To je problém, který budou řešit různé školy helenistické moudrosti. Všechny je však spojuje zásada, že člověk má od nynějška nacházet základ své svobody v sobě samém. Až do té chvíle byl řecký člověk téměř výhradně občanem a jako takovému mu byl pánem zákon. Tento zákon občan sám vytvářel, mohl zákon schválit nebo zamítnout. Nyní byl však zákon činem vladaře. … Bylo tedy třeba hledat v sobě samém svobodu vnitřní, která uvolňuje z otroctví: život bez pána, ADESPOTOS … Nyní už městský stát neexistuje. Člověk stojí sám tváří v tvář osudu. (Festugiére)

4) Kultura helénistická vyznačuje se nejen tím, že se vzdělanost řecká rozšířila po celém tehdy známém světě, nýbrž také tím, že kultury a náboženství národů východních při nastalé fluktuaci národů nastoupily vítěznou cestu k západu. Egyptské kulty bohů/yň Isis, Osirise, Serapida, Hóra, Harpokrata či Anubise jsou bohatě zastoupeny na četných nápisech z Řecka. Jiné kulty vnikají od východu. Mystéria frygických božstev se svým orgiasmem, vzněcující v nočních slavnostech nejvyšší měrou smyslnost divokou hudbou … Ze Sýrie přišla v různých podobách ženská bohyně a vedle ní Adonis. Též náboženství Mithrovo přijalo v této době formu, v niž nastoupilo později vítěznou pouť říší římskou. S orientálními božstvy zaplavily magie a astrologie helenistický svět. Vzájemný styk všech těchto kultů způsobil, že se jednotlivé představy navzájem modifikovaly, připodobnily a částečně i ztotožnily. (Matoušek)

5) V helénistické době se šíří náboženství, v nichž se lidé scházejí k uctívání cizího boha. V řecké obci, kde se narodil, byl člověk součástí společenských skupin a také zde nacházel zavedené kulty, které patřily k jeho rodu. Nyní vstupuje na základě své svobody do bratrstev, která jsou zcela nezávislá na obcích, přičemž jediným poutem mezi těmito bratry je kult cizího božstva. Vstup do helenistických náboženských spolků vyplývá ze svobodné volby jednotlivce. Nic ho nenutí, aby se upsal tomu či onomu bohu – Isidě, Afrodítě Syrské nebo fryžské Velké matce apod.; nic ho nenutí, protože tito bohové nemají žádnou vazbu na město. (Festugiére)

6) Ten, kdo chce být nezávislý na lidech i na osudu, se musí naučit vystačit si sám. Moudrý muž třetího století je soběstačný (AUTARKÉS), To znamená, že ke svému štěstí potřebuje jen sebe sama. Pracuje na tom, aby se stal lhostejný, necitelný (APATHÉS) vůči všemu, co přichází z venčí. Nehledá nic jiného než vyrovnanost mysli, její jasnost, podobnou klidné mořské hladině a tiché vodě přístavů, již neruší žádné proudy (ATARAXIÁ). Toto jsou rysy společné všem helenistickým mudrcům, ať už se hlásí ke kynikům, stoikům nebo k Epikůrově zahradě. (Festugiére)

7) .. plodem Hellénismu, který poprvé stanovil nárok chápat i jiné kultury než vlastní. Je tak skvělým výrazem plurality myšlení, odrážejícího pluralitu zkušeností. Synkretismus filosofie a různých náboženských proudů dává také příležitost k zamyšlení nad specifickou filosofického myšlení, myšlení mýtu, myšlení vzešlého z náboženství, myšlení vzešlého z gnóse nebo z víry. Středoplatónská filosofie se nevymezuje jako negace mýtu, ale chápe se spíše jako logizace mýtu … sestupuje často zpátky na sapienciální úroveň lidského vědomí, tedy k něčemu předfilosofickému, co souvisí s kultivací náboženského myšlení a co je přitom ještě otevřeno filosofii. (Kratochvíl, Prolínání světů)

8) Na sklonku antiky byl výraz synkretismus zaveden jako pozitivní pojmenování nové situace, totiž interpretačního prostoru multikulturního světa, v němž možnost srozumění nevyrůstá jen od jedné z jeho složek, nýbrž je jaksi neviditelně rozptýlena, skryta za nimi či mezi nimi. Techné hermeneutiké je umění překladu i umění výkladu, především však umění využívající příležitosti synkretismu. Hermeneutika je v pozdní antice příležitostí k odkrytí novost starých duchovních tradic, domácích řeckých, hebrejských i jiných, včetně údajně egyptských. (Kratochvíl, Proměny interpretací)

9) Ten, kdo chce být nezávislý na lidech i na osudu, se musí naučit vystačit si sám. Moudrý muž třetího století je soběstačný (AUTARKÉS), To znamená, že ke svému štěstí potřebuje jen sebe sama. Pracuje na tom, aby se stal lhostejný, necitelný (APATHÉS) vůči všemu, co přichází z venčí. Nehledá nic jiného než vyrovnanost mysli, její jasnost, pdoobnou klidné mořské hladině a tiché vodě přístavů, již neruší žádné proudy (ATARAXIÁ). Toto jsou rysy společné všem helenistickým mudrcům, ať už se hlásí ke kynikům, stoikům nebo k Epikůrově zahradě.

10) Podle velmi rozšířeného názoru bychom měli stoickou filozofii považovat především za reakci na epikurejství … v tom je jisté zrnko pravdy … Epikúros pokládal slast za nejdůležitější věc v životě, zatímco stoikové takto vyznamenali ctnost. V moderních jazycích se setkáváme se slovem stoický, jehož proměnlivé významy mohou sahat od schopnosti vypořádat se s čímkoliv až po něco blízkého necitelnosti. Stoikové považovali za důležitou APATHEIA. Neboť podle starých stoiků cítí moudrý člověk slasti a bolesti; tím, co necítí, jsou ty slasti a bolesti, které jsou vyvolány chybnými soudy. Jedině vzhledem k nim je APATHES. Kratés později tvrdil, že ačkoli on sám pochází z Théb a Diogenés ze Sinopé, sdílí s Diogenem společné občanství na základě toho, že oba patří ke království moudrých. Moudrý muž se vyznačuje zavržením konvencí obce… Obce byly spoutány zákazy, zejména v oblasti sexuální morálky. Diogenés zaváděl jako kynickou zvyklost veřejnou masturbaci a pohlížel na incest jako na věc mravně indiferentní. Dokazoval také, že pojídání lidského masa není v žádném případě zavržení hodné per se. Moudrý člověk je naprosto nezávislý na ostatních; právě z tohoto důvodu je dovolená masturbace.

11) Jako hlavní nauky, společné části gnostických soustav, lze uvésti tyto: Jest Bůh povznesený nade všechno jsoucno, nevyslovitelný, bezejmenný, neviditelný. Z něho vzešli emanací nesčetní Eónové, kteří vespolek činí Říši světelnou či Pleróma. Proti této Říši světelné stojí jako její protiva od věčnosti hmota, chápaná jako beztvarý chaos nebo jako Říše zla a temnoty. Svět smyslový jest dlo Stvořitelovo, Demiurgovo, jenž jest buď jedním z podřízených Eónů nebo dokonce bytost nejvyššímu Bohu nepřátelská, pošlá z říše temnoty. V určité době klesly částečky božského světla do světa a byly hmotou pohlceny a upoutány. Tyto částečky Říše světelné jsou duše, jež úpí v tomto žaláři a snaží vrátiti se k svému zdroji.

12) Křesťanství se stává také nositelem obratu od národní výlučnosti vyvoleného národa k nároku kosmopolitního univerzalismu. Křesťané tento obrat k nadnárodnímu univerzalismu dovršují, a to právě v souvislosti s tím, když se stávají nezávislými na náboženských strukturách palestinského a pak i diasporního židovství. Křesťanská zvěst je v tomto ohledu dědicem ne pouze židovské hellénistické misie, ale i gnostického kosmopolitního univerzalismu. Právě gnose totiž představovala obrovský pokus o nové univerzální náboženství. Čím budou křesťanští stoici pozdní antiky živit své filosofování, když ne alegorézí mytologie? … alegorickým výkladem Starého i Nového zákona a později dokonce i dogmatu. Čím budou křesťanští platonici pozdní antiky živit své filosofování když ne analogiemi dávný i umělých mýtů a obratem v rámci mysteijní zbožnosti? Analogiemi alegorického výkladu Starého i Nového zákona a pochopením Ježíšova života i křesťanské liturgie jako mystérií.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: