Školní weblog

Portmannova kvalitativní teorie živého

Posted by pitvok on Květen 10, 2009

Obsah hodiny:

Ptali jsme se, co je to „panský postoj“ a jak, se liší od postoje ekologického. To jsme ilustrovali na využití vědy v rámci rasistické ideologie (eugenika) a na příběhu filmu Princezna Mononoke.  Navázali jsme četbou textů A. Portmanna, kde nás zajímala jeho kritika redukcionistické přírodovědy a jeho pojetí kvalititativního výzkumu živého, založené na představě organismu jako systému niterně se vztahujícího ke světu. Jako analogii Portmannova přístupu jsme uvedli šamanistický/animistický pohled na přírodu.

Použité zdroje:

Biologie ve službách zjevu, Karel Kleisner ed.
Holotropní vědomí, S. Grof
Princess Mononoke – http://en.wikipedia.org/wiki/Princess_Mononoke
In the name of science, The role of biologists in Nazi atrocities: lessons for today’s scientists, Katrin Weigmann

Otázky a úkoly:

1) Charakterizuj panský postoj!
2) Charakterizuj ekologický postoj!
3) Jaká hodnotové orientace je v pozadí objektivistické vědy?
4) V čem kritizuje Portmann přírodovědu?
5) Vysvětli hlavní Portamnnovy pojmy!
6) Jaký postoj ke zvířatům je spojen se šamanismem?
7)  Vysvětli tvrzení, že „zjev transcenduje jakoukoliv funkci sebezáchovy“!

Texty:

1) Věda a nacizmus

– Rasové předsudky jsou staré jako lidstvo samo. Je součástí temné stránky člověka jako tendence snižovat hodnotu druhých, abychom povýšili sami sebe. V určitém historickém okamžiku našel předsudek ve vědě věrnou služebnici. Nízkost rasy byla dokazována pomocí vědeckých důkazů a teorií, které tak legitimovaly zločiny dějící se po celé dějiny všude na světě. Dělo se tak ve Spojených státech, kde bylo ospravedlňováno otroctví a války proti Indiánům, a později také sterilizace postižených lidí. Využití eugeniky jako aplikované vědy vyvrcholilo hrůzami páchanými nacisty za Třetí říše. Společnost měla být vyčištěna od všeho cizího a špinavého, proto německý termín „Rassenhygiene“. Židé, cikáni, homosexuálové a lidé s dědičnými nemocemi byli zbaveni lidských práv, uvězněni v koncentračních táborech, použiti pro vědecké experimenty a zavražděni. A vědci, kteří vytvořili pro celou věc vědecké pozadí byli respektovaní univerzitní profesoři nebo výzkumníci Společnosti Císaře Viléma, předchůdce společnosti Maxe Plancka. Mnozí z nich zůstali ve svých funkcíh také po r. 1945. (In the name of science, The role of biologists in Nazi atrocities: lessons for today’s scientists, Katrin Weigmann)

2) Princess Mononoke

Příběh se odehrává v pozdně feudálním Japonsku, v době vlády samurajů a osamělých vesnic. Hlavní linii příběhu tvoří cesta posledního prince národa Emishi, Ašitaki, během níž se pokusí nastolit mír mezi lidmi ze Železného města a bytostmi žijícími v okolních lesích.
Film začíná tím, že Ašitaka je během souboje s démonický obřím kancem Nagou, který chce zničit jeho vesnici, stižen kletbou. Ašitaka je zraněn na pravé ruce a toto zranění se má brzy rozšířit do celého těla a zahubit ho. Vydá se tedy tam, odkud Naga přišel a hledá způsob, jak se kletby zbavit v zemích na Západě. Ostříhá si vlasy, na znamení svého odchodu z vesnice a na jízdním zvířeti Yakulovi odjíždí.  Na své cestě se nejprve dostane do vesnice, na kterou právě zaútočili samurajové. Ti ho napadnou a Ašitaka je porazí díky nadpřirozené síle své prokleté ruky. V nedalekém městě pak potkává Jiga, toulavého mnicha, jenž je jeho silou ohromen a poradí mu, že by mu mohl pomoci duch lesa v horách na západě.
V západní horách také stojí Železné město, jehož obyvatelé systematicky klučí okolní lesy, aby získali dřevo pro své pece na výrobu železa. Proto proti nim bojují lesní tvorové ve snaze mizící les ochránit. V jednom ze soubojů napadne karavanu lidí z města skupina vlků v čele s vlčí bohyní Moro. Doprovází je lidská dívka San, kterou vlci adoptovali a která je lidem z města známá jako „princezna Mononoke“. V bitvě je vlčice Moro, stejně jako několik lidí, zraněná. Následující den nachází Ašitaka dva zraněné vesničany poblíž řeky. Když se je pokouší zachránit, potká San ošetřující zranění své adoptivní matky vlčice, ale obě se rychle skryjí. Ašitaka dovede zraněné muže zpět do Železného města cestou vedoucí skrz les, kterou mu ukážou stromoví duchové, Kodamové. V lese také potká Ducha Lesa (šišigami), boha života a smrti beroucího na sebe podobu jelení bytosti ve dne a obrovského nočního chodce (Daidaraboči) v noci.
Ašitaka je v Železném městě vřele přivítán. Od paní Eboši, velitelky města, se dozví, že obřího kance Nagu postřelila ona,  a zranění, které mu způsobila ho dovedlo k šílené zuřivosti. Ašitaka je naplněn zlostí a musí zastavit svou prokletou ruku, která chce Eboši napadnout.  Zastaví ho hlavně leprotici, o něž se Eboši stará, a které zaměstnává jako výrobce střelných zbraní. Společně s nimi pracují ve městě také bývalé prostitutky. Hned na to zaútočí na město princezna Mononoke, která chce Eboši zabít. Ašitaka vstoupí do jejich souboje a odvede Mononoke zpět do lesa, je ale během boje zraněn střelou do hrudi. Pomocí své démonské síly se mu podaří otevřít bránu a odejít, ale za chvíli se v lese zhroutí. Mononoke zavede Ašitaku za duchem lesa, který jeho zranění vyléčí, avšak kletbu z něj nesejme.Brzy se Mononoke dozví, že kanci pod vedením kančího obra Okkota,  se chystají zaútoči na Železné město. Eboši se ale na útok připraví a vydá se zničit Ducha lesa. Lidé totiž věří tomu, že jeho hlava může zajistit nesmrtelnost. Mnich Jigo, z něhož se vyklube nájemný lovec, chce dát jeho hlavu císaři. Výměnou za ni slibuje císař poskytnout Železnému městu zákonnou ochranu proti útočícím samurajům. Eboši však podezřívá císařské agenty ze snahy město ovládnout. Ašitaka se zatím v lese uzdravuje ze zranění a zamiluje se do Mononoke. Pro ní to ale znamená jen nepříjmenosti, protože dlouho žije se zvířaty a lidi nenávidí.Propukne bitva mezi lidmi z města a kanci, během níž jsou kanci díky nastraženým výbušným pastem zcela zmasakrováni. Jigo a jeho společníci doženou k šílenství zraněného Okkata, který je nyní také posedlý vražednou nenávistí, stejně jako předtím Naga, a chce zabít Mononoke. Její adoptivní matka, vlčice Moro, ji však zachrání, i když je sama smrtelně zraněné. Duch lesa, aby ukrátil jejich utrpení, zahubí Moro i Okkota. Eboši se ale podaří ustřelit Duchovi lesa hlavu právě ve chvíli, kdy se proměňuje z jelena na Nočního chodce. Jigo hlavu odnáší, ale Duchovo těla se proměňuje na boha smrti a svým smrtícím slizem, ničícím vše živé, pokrývá celé okolí Železného města. Lovci s jeho hlavou utíkají k jezeru. Ašitakovi a Mononoke se ale podaří Jigovu Duchovu hlavu vzít a vrátit mu ji. Les se znovu zazelená a ožije. Ašitak je následně zbaven své kletby a vrací se do Železného města, aby pomohl s jeho obnovou po útoku samurajů. Eboši vyvázné z bitvy se ztrátou jedné ruky a rozhoduje se nastolit větší harmonii mezi městem a lesem. Film končí návratem kodamů do obnovujícího se lesa.

3) Portmannova kritika přírodovědy?

Co můžeme namítnout proti tak úspěšné vědě, kterou moderní přírodověda bezpochyby je?
Jak máme vysvětlit individualitu a jedinečnost vývoje jinak, než pouze na základě evolučních mechanizmů
Co uniká chemicko-fyzikálnímu redukcionismu?

– … pokus o nalezení nového pojetí organismu, jež překoná starou dichotomii těla a duše. Je třeba se vzdát rozdělení hmoty a prožívání (niternosti), které vzniklo již před 300 lety (pod vlivem Descarta) odštěpením psychického aspektu skutečnosti. Vzniká nový pohled na živé a jeho příchod je předzvěstí velkých, dalekosáhlých změn, které mohou nastat.

– K tajemství živého patří bezesporu i to, jakým způsobem je zacházení s časem zabudováno do molekulární struktury. Protože se v rámci biologických vysvětlení této zvláštní vlastnosti organismů již předem vzdáváme jakýchkoliv výroků o vědomí a omezujeme se pouze na objektivně uchopitelné vlivy, můžeme s nimi kdykoliv nakládat jako s fyzikálně-chemickými skutečnostmi. Díky tomuto postupu se výpovědní možnosti biologie značně rozšířily. Cosi, co mnozí považovali za nepřístupné vědeckému výzkumu, se tak stalo objektem přírodovědy.

– Například genetika se snaží odhalovat nejobecnější vlivy genů, jakási pravidla „hry na dědičnost“, která platí všude a za všech okolností. Tyto snahy však neustále narážejí na jedinečné kombinace v genotypu, charakteristické pro každý druh. Tím se genetika navzdory svému záměru odhalovat obecné zákony ocitla v oblasti, kde se projevuje svéráz rozličných životních forem.

– Jakmile se zaměříme na výzkum jedinečnosti prožívání světa, rázem se ve středu našeho zájmu ocitne také celá řada skutečností, které doposud … biologie buď zanedbávala nebo zcela ignorovala. Předmětem biologie se totiž měl stát organický celek, celá forma života. Její tvar a funkce nejsou zajímavé jen jako pouhé výrazy obecných zákonů, ale také jako svébytný celek skládající se ze zjevu, chování, prožívání a se zvláštním vztahem ke světu.

– Tím také vrhneme nové světlo na zjev organismů. Všechny znaky zjevu jsou považovány za důležité (v tradiční biologii, pozn. vp) jen jako součást boje o sebezáchovu či za zachování druhu…. Existují nespočetné projevy a struktury na povrchu živočichů, které neslouží přežití, nemají žádnou roli ani jako adaptace, ani jako druhově typický signál či ochranné zbarvení. Těmto znakům říkáme neadresné jevy. Boční proudnicové linie u ryb, vzory a barvy maskování, nápadná varovná kresba u vos … existuje však nespočet vzorů a povrchových orgánů, který se této cti prostě jednoduše nedostane. Jsou ale zvláštním projevem života, sebeprezentací organismů. Jazykem smyslů vyjadřují zvláštnost a druhový charakter každé živé formy.

– Za jeden z hlavních úkolů naší doby považuji stále znovu upozorňovat na to, že v biologickém výzkumu jde i o něco jiného než o ovládnutí přírodních procesů, a že mimo jiné usilují také o získání celkového obrazu přírody a o lepší pochopení našeho postavení ve světě.

– V rámci biologie dnes vzniká nová ultra-morfologie, jejíž centrum zájmu se nachází v hájemství makromolekul. Jejím cílem je výzkum stavby a dynamiky cytoplazmy a dědičného materiálu v buněčném jádře. Pozornost většiny biologů se ve velmi brzké době zaměří právě na objekty tohoto velikostního řádu, ve kterém je rozmanitost živých forem jen jakýmsi vodítkem či dokonce překážkou v objevování obecných zákonů živého a technických vylepšení. Oblast viditelných znaků se tak čím dál tím více stává jen kontrolou či testem pro oblast neviditelna, jemuž naopak přisuzujeme veliký význam. Není přece totéž, když na jedné straně považuji červené břicho samce koljušky či kladélko hořavky za pouhé důkazy hladiny pohlavních hormonů, nebo zda je na straně druhé zkoumám jako znaky živoucí bytosti.

– Jde o domněnku, že během vývinu plodu se barvy a vzory neřídí žádným speciálním řádem. Hromadění dusíkatých metabolitů v kůži se mnozí snažili vysvětlovat jako pouhé ukládání odpadních látek. Zbarvení některých motýlích křídel, bílé guaninové vzory pod pokožkou pavouků, stříbrná barva ryb – to vše měla být jen součást životně důležitého procesu vylučování. Povrch těla je v tomto kontextu pouhým odkladištěm dále nevyužitých produktů metabolismu.

– V rámci nejrozšířenější teorie pak platí, že daný systém vznikl na základě týchž procesů mutace a selekce, jaké může pozorovat genetik. Jednou z největších hádanek živého světa, totiž vztah organismu a jeho okolí, který se označuje slovem adaptace, považují mnozí za vyřešenou: adaptace je zákonitým výsledkem mutace a selekce působící po miliony let. Konečný, neotřesitelný obraz organismu, do kterého již lze jen doplňovat a začleňovat další nové objevy, je podle mnohých již dokončen.

4) Portmannův kvalitativní výzkum živého

Selbstdarstellung – sebeprezentace

Eigentliche Erscheinung – vlastní jev

Innerlichkeit – niternost jako souhrn všech skrytých a přímému vnímání nepřístupných aspektů živého organismu, princip garantující integritu, individualitu a životní pochody, pracující na principu sebevýstavby a majícímu vzor i cíl v sobě samém

Weltbeziehung – vztahování se k vnějšímu světu

– Pokud usilujeme o obsáhlejší představu o organismu, musíme se právě s ohledem na na to, že se dnešní výzkum přiklání k neviditelnému světu, obrátit na viditelné jevy, tak jak se nám dávají v oblasti přístupné naivním lidským smyslům.

– Za klíčový prvek zmíněného přístupu považuji pochopení toho, že živé bytosti vystupují ve světě jako subjekty, že do svého okolí zasahují jako poměrně nezávislá, autonomní centra jednání a jako takové se s ním vyrovnávají. To platí jak pro rostliny, tak pro zvířata.

– Organismy představují formy existence, které jsou schopny nějak členit zkušenost a zpracovávat ji i nezávisle na vědomých pochodech. Toto včlenění zkušenosti do molekulárních procesů, které samy o sobě probíhají bez zkušenosti, činí z živé bytosti existenci, jež stále mění sebe sama.

– Organismus vnímá procesy ve svém okolí. Vnímání je smysluplně členěné dle struktury, která umožňuje kontakt s okolím. Živý tvor se spolu s novým prožitkem, byť i skromnou měrou, stává něčím jiným, než byl předtím. To platí obzvláště pro ty formy života, které na rozdíl od nás lidí nevládnou nápadnýmy typy vnímání, např. nemají oči, uši ani mozek.

– Zatím stojíme na samém počátku rozlišování živých forem. Je nezbytné, abychom vedle dalekosáhlých shod ve struktuře smyslových orgánů byli vždy schopni vidět i rozdíly ve zpracování těchto smyslových vjemů a pochopitelně také odchylky v chování, jak se o to kdysi pokusil ve své knize Umwelt und Innenwelt der Tiere Jakob von Uexküll. Kdo ví, jak vypadá svět chobotnice, krakatice či sépie? Kdo může pochopit stav tažného ptáka, který, ačkoliv podle všeho celou svou bytostí patří do říše světla, se při určitém vyladění zcela ponoří do světa noci a svou dlouhou cestu podniká v temnotě?

– Tuto situaci lze překonat pouze rozhodným příklonem k ucelenější představě organismu. Její základní rysy jsme zde již představili. Toto pojetí si za nejvyšší projev života stanovilo vztahování se ke světu prostřednictvím niternosti (Weltbeziehung durch Innerlichkeit). Ještě jednou zdůrazňuji, že tuto niternost není možné ztotožňovat s vědomím. Jde o to, že dědičně vybavená forma života zasahuje do svého okolí prostřednictvím autonomního chování, samostatné aktivity. Niternost se projevuje zvláštním způsobem, například v tom, jak rostlina zachází se světlem přesně tak, aby jí to přinášelo náležitý užitek, a to jak asimilací pomocí chlorofylu, tak i barevným zjevem svých květů.

– Sebeprezentace organismů představuje interaktivní biologický jev vykazující semi-autonomní charakter vůči ostatním sebe-projevům organismu (sebe-regulace, sebe-reprodukce, sebe-udržování, sebe-identifikace, sebe-stavba, sebe-regenerace apod.)

– Ve stejném smyslu a se stejným záměrem, totiž abychom zdůraznili samostatnost, autonomii všech forem života, stanovujeme vedle vztahování se ke světu svou niterností také druhou výlučnou vlastnost živého, která byla doposud zanedbávána, totiž sebeprezentaci živého. Pojmeme-li sebeprezentaci jako jeden ze základních rysů živého, pochopíme, že do této oblasti spadají jak objevené, tak dosud na objevení čekající role ve velké hře života. Role jsou však pouze členy vyššího celku, který je sám o sobě mnohem rozsáhlejší a má vlastnosti a funkce, jež překračují pouhou úroveň přežití. Jedním z úkolů nové biologie by pak mělo dle mého názoru být právě upozornění, že zjev transcenduje jakoukoliv funkci sebezáchovy.

– Pro lepší pochopení používá Portmann Goethovy metafory o divadle. Není sice bez zajímavosti znát dobře jevištní techniku a technické finesy zákulisí, složení barev na jevištních prknech či textilní materiál opony a hereckých kostýmů, je však na první pohled jasné, že v divadle jde o něco jiného – podstatný je předváděný děj, hra, něco, co nelze redukovat na její pomůcky. Proto má Portmann za hlavní v živé přírodě právě toto „drama světa“, způsob jakým se živé organismy jeví.

5) Šamanismus

Když jsem začínal v univerzitních funkcích, řada mých studentů se podílela na vědeckém výzkumu drog, přičemž byli vystavováni nejrůznějším psychotropním vlivům. V Basileji jsem pak zažil i výzkumy jistých mexických hub, jakož i dramatická setkání s mexickými indiány, kteří informace o užívání toxinů z hub poskytli. Tehdy jsem se dokonce postaral o to, aby s výsledky těchto úžasných experimentů byla seznámena i veřejnost, neboť jsme kladli důraz na velkou důležitost této syntézy. (Portmann)

Při předcházející diskuzi o zvířecím vědomí jsme zkoumali transpersonální zážitky, zahrnující plné ztotožnění s fyzickými formami různých živočišných druhů. Lze však také prožívat duchovní aspekty určitého druhu nebo jeho archetypální podstatu. Prožitky zvířecích pomocníků neboli „duchů zvířat“ hrají významnou úlohu v šamanismu, nejstarším náboženství a léčitelském umění lidstva. Šamani v různých primitivních tradicích navazovali kontakty se zvířecími duchy během mimořádných stavů vědomí, který dosahovali buď spontánně nebo pomocí technik záměrného vyvolání transu. Šamani používají své spojení se zvířecími duchy k mnoha různým účelům – od nalezení kořisti pro lovce kmene až po diagnózu a léčení nemocí. Prostřednictvím svých zvířecích pomocníků se mohou šamani spojit se silami zvířecího světa a jinými silami přírody. V rámci šamanské tradice mohou duchové zvířat jako průvodci reprezentovat sílu celého druhu, ze které šamani čerpají další poznatky nebo energii k léčení, lovu nebo dosažení zmeny (S. Grof, s. 93)

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: