Školní weblog

Fenomenologie

Posted by pitvok on Květen 18, 2009

Obsah hodiny:
Pomocí rozboru kubistických obrazů jsem si přiblížili fenomenologickou teorii vnímání. Zaměřili jsme se na to, že podle fenomenologie nejsou naše zkušenosti odrazem vnějšího objektivního světa, nýbrž že zakoušené věci, děje a situace jsou naším vnímáním a poznáváním spoluutvářeny. Vysvětlovali jsme si pojem intencionality a světa chápaného jako horizonut našich zkušeností.

Použité zdroje:
Bernet, Kern, Marbach, Úvod do myšlení Edmunda Husserla
J. Patočka, Tělo, společenství, jazyk, svět
Eugen Fink, Hra jako symbol světa

Otázky a úkoly:
1) Co znamená pojem fenomén?
2) Kdo je zakladatelem fenomenologie a jaké znáš její další představitele?
3) Vysvětli fenomenologické tvrzení, že svět vzniká ve vnímání?
4) Co znamená pojem intencionalita?
5) Proč je pro vnímání sebe samého důležitý druhý člověk?
6) Svět není podle fenomenologie soubor věcí. Co to tedy je?

Texty:

1) Kubismus jako průzkum vnímání

04_Cubism

Co je tu zobrazeno? Proč zrovna tímto způsobem? Co vypovídá kubistický portrét o povaze našeho vnímání (odvrácená strana!)?

2) Fenomenologie – Problém intencionality aneb Člověk zapojený do světa svou vlastní přítomností

Předmět je intencionálním předmětem, tj. existuje akt s tak a tak charakterizovanou intencí, která v této určitosti vytváří právě to, co nazýváme intencí směřující k tomuto předmětu. V prožitku nejsou přítomny dvě věci, není prožíván předmět a vedle něj intencionální prožitek; … přítomné je jen jedno, totiž intencionální prožitek, jehož eidetický deskriptivní charakter je právě příšlušná intence. Nejjednodušší způsob vztahování k určitému předmětu, tj. způsob nejvíce bezprostřední, je jmenování. Ve jmenování se vztahuje akt k předmětu přímým způsobem, „jakoby ukázáním prstu“, míní předmětnost jedním paprskem mínění. (Bernet, Kern, Marbach, Úvod do myšlení Edmunda Husserla)

3) Problém druhého čili Já je ten druhý

Vidíme sebe jako objekt tak, jako vidíme druhého. Druhý v nás vidí objekt, ale tak jak my vidíme jeho – jako vnitřní dynamismus. To proto, že máme společný svět, do něhož se oba obracíme a zapřahujeme činností, které rozumíme oba společně. On také zachází s tím a oním, obléká se, orientuje se – to vidím. Totéž vidím skrze něho na sobě. Sebe vidím skrze druhého; nejen jako objekt, ale i jako dynamismus v tom tělesném obsažený. Ty je druhé já. Situace, ve které jsem já vzhledem k ty, je dvojsituace, vzájemné zrcadlení. Vidím a jsem viděn. Integruji toto zrcadlení sám do sebe. Toto by bylo možno iterovat do nekonečna, avšak tato iterace patří sama ke smyslu zrcadlení. Já jsem pro druhého ty, co je pro mne ty, je pro druhého já, co je pro mne zde , je pro druhého tam a naopak, atd. Tato vzájemnost je základem struktur, bez kterých je nepochopitelný jazyk. (J. Patočka, Tělo, společenství, jazyk, svět)

4) Problém světa čili Můžeme vidět svět?

Svět není žádný předmět – je to spíše krajina všech krajin, prostor všech prostorů a čas všech časů. Svým zrakem jsme vždy s to obsáhnout pouze omezený výsek, celek nevidíme nikdy. I když rozšíříme svůj vlastní prožitkový prostor a vlastní prožitý čas … přesto nikdy nezískáme předmětné vědění o světě. Nikdy však nemůžeme stanout vůči světu jako stojím před věcí. Dokážeme si představit a imaginací zpřítomnit mocnější intelekt, který by byl svým poznáním s to obsáhnout mnohem větší pole než člověk. Mohl by mít však tento intelekt svět jako úplný předmět? Zjevně nikoli. Nedává-li se tedy svět v žádné zkušenosti … není vposled ničím. Neboť o něčem, k čemu není žádý přístup, nelze vypovídat nic zdůvodněného.

… ne všechno naše vědění čerpáme jedině a výhradně ze zkušenosti. Vždyť abychom vůbec mohli mít nějakou zkušenost, musíme již předem cosi vědět o tom, co je zakusitelné. před každým zkušenostním poznáním předchází jako podmínka možnosti „apriorní“ vědění o předmětnosti všech předmětů, předchůdné kategoriální porozumění, včetně vědění o prostorovosti a časovosti … Vědění o světě samo však není dosvědčeno v žádné předmětné zkušenosti. Pokud by měl být apriorním majetkem lidského rozumu, bylo by nanejvýš „ideou“ bez objektivní opory ve fenoménu, …

Pozoruhodným údělem našeho lidského rozumu je však to, že je neustále znepokojován, předpadán myšlenkou veškerosti toho, co jest. Tato myšlenka „všeho“ nás neopouští; myšlenka vznešeného a nesmírného obývá našeho ducha a vytrhuje jej z uspokojené nehybnosti

(Eugen Fink, Hra jako symbol světa)

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: