Školní weblog

Antická filozofie 09/10 – II

Posted by pitvok on Říjen 28, 2009

1) Četli jsme krátký úryvek z dialogu Menón, v němž Menón popisuje, jaký vliv mívá obvykle Sókratés na protivníka v rozhovoru:

„Sókrate, slyšel jsem ještě dříve, než jsem se s tebou setkal, že ty neděláš nic jiného, nežli že sám jsi v nejistotě a způsobuješ, že i ostatní jsou v nejistotě. Také nyní, jak se mi zdá, na mne působíš čáry, kouzly a přímo zaříkáváním, že jsem naplněn nejistotou. A zdá se mi, má-li se udělat nějaký vtip, že jsi docela velmi podoben i zevnějškem i ostatními vlastnostmi tomu širokému rejnoku mořskému. Neboť ten způsobuje strnutí tomu, kdo se k němu přibližuje a dotáká se ho; také ty, zdá se mi, jsi nyní udělal něco takového mně.“

Výklad:
Jedna z mnoha slavných pasáží dialogu Menón, která charakterizuje sókratovskou metodu někdy nazývanou maieutika čili porodnictví
– nejistota, čáry a kouzla, rejnok, strnutí
Co za nejistotu Sókratés způsobuje? Jaký druh strnutí způsobuje bodcem svých čar a kouzel? Jaká kouzla a čáry má Platón na mysli? Jak to souvisí s jeho porodnickou metodou?
Zmíněná nejistota je nepochybně odkazem k motivu sókratovského nevědění, které bývá nejčastěji vyjádřeno výrokem: „Vím, že nic nevím.“ Jedná se samozřejmě o jedno z hlavních filozofických témat, o místo, kde vlastní filozofie začíná. Teprve ten, kdo dokáže zpochybnit vlastní domnělé vědění a podrobit ho bezpodmínečné kritice může nastoupit na cestu filozofie. Právě proto je součástí většiny Platónových dialogů pasáž, v níž Sókratés ukazuje svým soupeřům v dialogu, že jejich vědění je pouhým míněním a snaží se spolu s nimi nalézt cestu od pouhého mínění k pravému vědění. Strnutí a nejistota mají jako důsledek pochybnosti a skeptické argumentace ve filozofii vysoce pozitivní význam. Umožňují oddělit zrno skutečného porozumění a nahlédnutí od plev pouhého papouškování a bezdůvodných přesvědčení. Co neprojde ohněm pochybnosti, musí být zničeno, co neodolá píchání a pálení Sókratových argumentů, není hodno důvěry. Ve skepsi a pochybování je tak negativní základ veškeré západní racionality, a především vědy a filozofie, která chce být vždy vystavěna na pevných základech pravdivých a nepochybných tvrzení. Tato racionality byla utvářena také platónskými dialogy.
Tyto dialogy byly používány již v samotn Akadémii jako výukové texty čili jejich hlavním cílem bylo zřejmě právě vyvolat pochybnost a uvést studenty na nelehkou cestu vlastního tázání. Právě proto mnohé z nich, především tzv. rané dialogy končí aporiemi, tj. nerozhodně, výchozí otázka není zodpovězena, vše zůstává otevřené.  Struktura dialogů tedy odpovídá jejich cílům: 1)začínají otázkou, tázáním, v němž má být prověřena zdatnost tázaného, jeho ARETE ( v přímých dialozích jako je např. Menón se ocitáme hned uvnitř rozhovoru; v nepřímých dialozích, které jsou vlastně vyprávěním o dialogu, jsem nejprve seznámeni s okolnostmi, za kterých k popisovanému dialogu došlo); 2) dochází se k tomu, že Sókratův soupeř nemá to pravé vědění, vědění obecné a ideální; 3) je hledána cesta k pravému vědění.
Proč je tato metoda přirovnávána k metodě porodnické? Sókratés je v roli porodníka, jeho partner v roli rodičky. Těhotný je v podstatě každý, každého je možného za pomoci tázání, přivézt až k bolestivé fázi na počátku porodu, k fázi nejistoty a nevědění, a odtud k vlastnímu porodu, k hledání vlastního (či obecného) zdůvodněného a pravého vědění. Jinak řečeno: každý má přístup k rozumu, který je všeobecný, jen je potřeba porodníka-učitele, aby k němu zjednal přístup, pomocí otázek, důkazů a argumentů (či jiných postupů).

2)  Povahu dialogu jsme se pokusili osvětlit také pomocí poznámky z knihy J. P. Vernanta – Počátky řeckého myšlení (pro některé jen jako domácí čtení):

„Od svého zrodu se filosofie ocitá ve dvojznačném postavení: svými postupy a svou inspirací zůstane spřízněna jak se zasvěcovacími mystérii, tak s diskusemi na agoře; bude se zmítat mezi tajemností příznačnou pro sekty a veřejností rozpravy, charakteristickou pro politickou činnost. Na různých místech, v různou dobu a podle různých tendencí se bude organizovat třeba v uzavřené bratrstvo a odmítne zachytit písemně své čistě esoterické učení (pythagorejci), nebo naopak jako sofisté se beze zbytku začlení do veřejného života, pochopí sebe sama jako průpravu k výkonu moci v obci, bude se nabýzet kterémukoli občanu, jenž bude ochoten za výuku zaplatit. Z dvojznačnosti svého počátku se řecká filosofie zřejmě nikdy docela nevymanila. Filosof nikdy nepřestane přebíhat od jednoho postoje ke druhému, váhat mezi tím či oním protichůdným pokušením. Někdy se prohlásí za jediného kvalifikovaného k vládě ve státě, převezme štafetu božského krále a ve jménu vědění, které jej vyvyšuje nad obyčejné lidi, zreformuje veškerý společenský život a bude řídit obec jako suverén. Jindy se zase stáhne ze světa, aby se věnoval moudrosti čistě soukromé; shromáždí kolem sebe několik učedníků a s nimi založí obec na okraji obce, zřekne se veřejného života a svou spásu bude ve vědění a kontemplaci.“

V tomto textu se setkáváme s dvěma kořeny řecké (a tedy západní) filozofie. Předně je tu demokratická tradice veřejné rozpravy:

„Athény poskytovaly v 5.století svým občanům mnoho práv a svobod vyjadřovat své názory, ale také jim ukládaly mnoho povinností. Protože Atéňané měli tzv. přímou demokracii, tj. skoro o všech důležitých záležitostech musel hlasovat sněm a v úřednických i soudních funkcích se občané střídali tak často, že se dostalo skoro na všechny, zabíraly jim politické záležitosti hodně času; ještě více než dnes každotýdenní hlasování ve švýcarských kantonech, které lze obvykle poslat poštou… Shromáždění celé obce bylo nejdůležitější ze všech, konalo se častěji a také o něm existuje nejvíce zpráv. … Aby se shromáždil dostatečný počet občanů v místě sněmu, napínali otroci přes ulici vedoucí k agoře provazy nabarvené rumělkou, takže kdo nechtěl mít červeně potřísněný oděv, přece jenom nakonec šel na shromáždění. Předseda zahájil zasedání, kněží obětovali vepře a z jejich krve nakreslili kolem shromáždění kruh. Pak prytanové přečetli návrh programu. Pokud ho sněm zvednutím ruky při hlasován í nepřijal, hlasatel vyzval k diskusi. Kdo chtěl přednést diskusní příspěvek, vstal, došek k tribuně a posadil si na hlavu myrtový věnec. Sněm měl právo zamítnout návrhy rady anebo je upravit a pozměnit. Zasedání se často protáhlo až do večera, ale za soumraku bylo přerušeno, když už nebylo možno spočítat zdvižené ruce hlasujících. … Demokracie chovala ke všem úředníkům, zejména těm nejvyšším, hlubokou nedůvěru. Mohli být hlasováním kdykoli odvoláni a po skončení funkčního období museli skládat účty ze své činnosti, a to před sborem účetních revizorů, ale stížnost na ně mohla být vznesena kdykoli ve sněmu. Všichni zvolení úředníci byli prověřování. … Zkoumal se občanský původ, věk, splnění povinností ke státu i zachování povinné úcty k rodičům.“ (Periklovo Řecko, J. Bouzek, I. Ondřejová, MF 1989)

Tak dala praxe veřejné občanské diskuse, formulace a obhajoby názorů na sněmu i před soudem vzniknout racionálnímu žánru dialogu. Politika nebyla řízena shora, vyhlášením božských pravd jako např. v orientálních despociích. Jedině díky tomuto zřízení se mohla vůbec tradice rozumné diskuse rozvinout. Filozofie ji pak završila tím, že v ní nemá být hledáno vítězství nad druhými, ale pravda a dobro pro všechny obecně, to společné. A tím posunula celou věc na zcela novou rovinu. Platónovy dialogy tedy rozvíjejí žánr, který byl základem celého řeckého demokratického systému.

Druhým, neméně významným zdrojem filozofování byla náboženský mystéria. Mystéria byly určitá forma řecké zbožnosti, která se lišila od obětí, veřejných slavností (her), chrámové kněžské zbožnosti nebo věštíren. Mystéria byly zasvěcovaní rituály, kterých se mohl zůčastnit každý, kdo dosáhl určitého věku a neprovinil se nějakým těžkým hříchem či jinou urážkou bohů. Ten, kdo byl do rituálů zasvěcován během nich získával tajnou moudrost založenou na přímém setkání s božstvem. Průběh a přesný obsah mystérií byl tajný, a jeho vyzrazení se trestalo smrtí. Dochované zprávy však svědčí o tom, že adepti mystérií patrně skutečně prodělali mystický zážitek náboženského transu. Každý, kdo měl být do mystéria čili tajemství zasvěcen, prošel předem připraveným rituálem, kterým byl většinou opakováním nějakého mytického příběhu. Mystéria jako tajné obřady zasvěcování byla rozšířena po celém starověkém světě a nebyla řeckou specialitou. Filozofie z nich vycházel za prvé v tom smyslu, že také filozof měl dojít k vědění, které nebylo přístupné všem lidem, ale pouze těm, kdo prodělali cestu pochybnosti a zkoumání sebe sama a svých názorů a přesvědčení. Za druhé z nich vychází také formálně. I v mystériích musel být zasvěcenec nejprve očištěn od svého starého já, od svých starých přesvědčení, připraven pro setkání s bohyní nebo bohem, což bylo často velmi nepříjemné (dlouhý pobyt ve tmě, rituální znečištění, atp.) a pak uveden do změněného stavu vědomí, který se zásadně lišil od jeho starého způsobu vnímání a myšlení. A podobně je tomu ve filozofii.

3) Začali jsme se zabývat analogiemi z Ústavy. Nejslavnější tři podobenství se nacházejí v 6. a 7. knize Ústavy. Jsou to podobenství slunce, úsečky a jeskyně. Téměř ve všech seminářích, kromě toho od 11h jsme částečně analyzovali podobenství slunce (převzato z Hoškova překladu, nepodstatené části textu vynechány):

Slunce: 507b – 509a
507b: Je mnoho krásných věcí a mnoho věcí dobrých a o každé věci tvrdíme, že existuje právě takto, a odlišujeme je od sebe v řeči. A také krásno samo i dobro samo – a takto to platí i o všech věcech, o nichž jsme tehdy stanovili, že existují jako množství; a dále soudíme, že je jedna idea každého druhu, a to jen jediná, a ji nazýváme „to, co je“
508a Zrakový smysl a schopnost být viděn byly tedy spojeny věcí nikoli nepatrnou, nýbrž poutem cennějším nad ostatní svazky – pokud ovšem není světlo něčím bezcenným. Do bezcennosti má přece daleko!
Kterému z nebeských bohů přičteš jako pánu tohoto jevu zásluhu, že nám jeho světlo dává vidět co nejkrásněji a viděným předmětům býti viděny? Tomu, kterému ty sám i všichni ostatní, pravil, vždyť je jasné, že se ptáš na slunce. Přirozený vztah vidění ke slunci se tedy uskutečňuje takto? Jak?
Sluncem není samo vidění ani to, v čem je přítomno a co nazýváme okem. Ale z našich smyslových ústrojí je myslím oko slunci podobno nejvíc. Tedy i schopnost, kterou mu udílí, nabývá oko od slunce jako výron. Potom tedy není slunce viděním, ale je jeho příčinou a je jím také viděno.
Potom jsem pravil: Můžeš říci, že tím míním onen výhonek dobra, které samo dobro zplodilo jako svou obdobu; jako se má dobro na místě poznatelném myslí k myšlení a k předmětům myšlení, tak se má slunce na viditelném místě k procesu vidění a k viděným předmětům.
Víš, že oči, obracíme-li je k předmětům, na jejichž barvy nedopadá denní světlo, nýbrž noční přísvit, hledí tupě a jeví se takřka slepými, jako kdyby v nich nebylo čistého vidění. Kdykoli se však obrátí k předmětům, které ozařuje slunce, vidí jasně a projevuje se v nich přítomnost vidění.
Stejně tedy uvažuj i o tom, co se týká duše. Kdykoliv se duše upře na to, co osvětluje pravda a jsoucnost, pochopí to, pozná a dá najevo, že má rozum. Upře-li se však na to, co je smíšeno s temnotou, co vzniká a zaniká, tu v ní vzniká pouhé mínění a ona s tupým pohledem převrací svá mínění nahoru a dolů a podobá se zase tomu, co rozum nemá. Tedy to, co dodává poznávaným věcem pravdu a dodává poznávajícímu jeho schopnost, to prohlaš za ideu dobra. Chápej, že ona, pokud ji poznáváme, je příčinou vědění a pravdy. Co se týká vědění a pravdy: stejně jako tam, totiž ve viditelném světě, je správné pokládat světlo a vidění za jevy podobné slunci, ale nikoli za slunce samo, tak i zde, ve světě poznatelném myslí, je správné považovat toto obojí za blízké dobru, mít však jedno či druhé z nich za dobro samo už správné není.

analýza:
– mnoho krásných věcí x krásno samo, dobro samo
– množství x jedna idea každého druhu
– to, co je
– vztah zraku, vidění a slunce
– Slunce je přítomno v oku a oko je slunci podobné. Oko nabývá schopnost vidění od slunce jako výron. Slunce je příčinou vidění a je viděno zrakem.
– místo poznatelné myslí a místo poznatelné smysly = viditelný svět a svět idejí
– vztah slunce k vidění a viděnému je analogický vztahu dobra k myšlení a myšlenému
– vidění není možné bez slunečního světla, ve tmě nevidíme
– Co je osvětleno pravdou a jsoucností, to duše chápe a má tedy rozum
– Co je smíšeno s temnotou, tam v duši vzniká pouhé mínění a rozum nemá.
– Temnota = co vzniká a zaniká
– Idea dobra = to, co dodává poznávaným věcem pravdu a poznávajícímu schopnost poznávat
– Idea dobra je příčinou vědění a pravdy
– Ve viditelném světle je světlo a vidění podobné slunci, ale ne slunce samo
– Ve světě poznatelném myslí, je pravda a poznání blízké dobru, ale ne dobro samo

Úkol: Zobrazte si vztahy mezi světem viděným a světem myšleným, mezi zrakem-viděním-sluncem na jedné straně a duší-poznáním-dobrem na druhé straně!

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: