Školní weblog

Úvod do filozofie ZS 09/10 II – Figura a styl v řecké filozofii

Posted by pitvok on Říjen 28, 2009

Řecká filozofie nevznikla naráz, rodila se postupně a prošla různými fázemi vývoje, které odpovídají různým historickým obdobím a politickým souvislostem. Každou z následujících figur jsme analyzovali co do jejího sociálního postavení, stylu promluvy a historicko-politické situace.

A: MUDRC

Thales

Thales-proof

1) Ručení – mučení. Jsou-li s tebou přátelé, pamatuj i na ty, kdo jsou vzdáleni! … Nebohatni špatným způsobem! Neváhej lichotit rodičům! Neber od otce, co je špatné! … Trapná je nečinnost, škodlivá nemírnost, obtížná nevzdělanost. Uč i uč se lepšímu! Nebuď nečinný, ani budeš-li bohat! Špatné věci skrývej v domě! Vzbuzuj spíše závist než soucit! Zachovávej míru! Nevěř všem! Vládneš-li. Pořádej sebe! (Thálés)

pythagoras

2) Do svých hebounkých očí ať nikdy nevpouštíš spánek, dříve než třikrát z činů svých denních neprojdeš každý! „Čím jsem se provinil? Co jsem učinil, co pak jsem zmeškal?“ (Pythágorás)

Herakleitos23) S rozumem (logos), s nímž se stále nejvíce stýkají, jsou v rozporu, nač denně narážejí, zdá se jim cizím.  Ti, kdo mluví s rozmyslem, musí se opírat o to, co je všem společné, tak jako se opírá město o zákon a mnohem pevněji. Neboť všechny lidské zákony jsou živeny jedním božským; ten, vládne, kam až chce, všechno zmůže a má převahu. (Hérakleitos)

Výklad

Figura:
Jaké druhy osobnosti byli starořečtí mudrci, zakladatelé filozofického myšlení, první mluvčí rozumu? Nevíme toho o nich mnoho, ale i to postačí. Thálés je v anekdotě o služec a žumpě (či studni) líčen jako dodnes tradiční prototyp nepratického filozofa.  Je tím, kdo se dívá na hvězdy a nevidí, co se děje kolem. Je to první teoretik, ten, kdo podle slavného pythagorejského zlomku je na stadionu, na rozdíl od závodníka a obchodníka, pouhým divákem. Být divákem znamená stát v odstupu a pozorovat, neúčastnit se, abych mohl popisovat a hodnotit. To je pro racionální vztah ke světu zásadně důležitá pozice, bez odstupu není možné posouzení a pochopení. Problém nastává tehdy, když je teoreický postoj povýšen na jediné místo pravdy a skutečnosti, jak se ve filozofické tradici často dělo.
Hérakleitos je člověk úzce spojený s náboženskými obřady a mystérii, který opovrhoval davem, shromážděním a lidovou moudrostí. Byl osamělou postavou, potápějící se do hlubin božského ve skafandru rozumu, solitérním zkoumatelem zákonitostí světa a lidského ducha.
Pythágoras byl, podobně jako další presokratici, další postavou stojící na rozhraní mýtu a logu, hlasatel schoopnosti člověka přiblížit se vlastním rozumem božskému. Jako jeden z prvních kolem sebe začal shromažďovat skupinu žáků, kteří se ale spíše blížili zasvěcencům tajného učení či mnišskému řádu podléhajícímu přísné duchovní i životní disciplíně.

Styl:
Jaký literární útvar je výrokům presokratiků nejbližší? Jak můžeme popsat způsob, jakým se vyjadřují? V Tháletově případě se jedná o jednoduché moralismy srovnatelném např. se starozákonním přikázáním (co do stylu). Jsou to jednoduché věty, oznamující teoretikova zjištění, popisující, co ze svého odstupu odpozoroval. Podobně je tomu u většiny zachovaných zlomků Pythárogorových. Hérakleitos zase představuje zvláštní styl na rozhraní symbolické mysterijní řeči, věšteckých hádanek a racionálního výkladu.
Historická situace:
Presokratici působili od 7. do 5 století před naším letopočtem, formálně tedy patří do tzv. archaické období řecké kultury. Je to období, během něhož se původní kmenová organizace proměňuje a vznikají klasické řecké obce polis. Tyto městské státy jsou na počátku období ještě hierarchicky organizované, v čele s králem a válečnickou šlechtou. Postupně, hlavně v souvislost s velkou řeckou kolonizací, dochází ke změnám majetkových poměrů, a tím pádem i k sociální a politické krizi. Obce se počínají reorganizovat, objevuje se uspořádání oligarchické, jsou formovány počátky demokracie, ale hlavní slovo má tyranida. Mezi tyrany se však objevují i lidé osvícení jako byl například reformátor Solón, řazený mezi první mudrce, nebo jeho pokračovatel Kleisthenés (vnuk tyrana téhož jména), kteří se stali zakladateli aténského demokratického zřízení.

_____________________________________________________________________________

B: SOFISTA

Plato_i_sin_akademi,_av_Carl_Johan_Wahlbom_(ur_Svenska_Familj-Journalen)

Spravedlivé (to dikaion) není nic jiného než to, co je prospěšné pro silnějšího“ (Thrasymachos);

Zákon je, jak říkal Lykofrón, ručitelem vzájemných práv. (Lykofrón)

Prodikos…praví: „Slunce, měsíc, řeky, prameny a vůbec vše, co prospívá našemu životu, pokládali naši předkové za bohy pro užitek z toho, tak jako Egypťané Nil.“ A proto byl prý pokládán chléb za Démétru,       víno za Dionýssa, voda za Poseidóna, oheň za Héfaista a podobně každá u užitečných věcí.
Prodikos spojuje každý lidský obřad, mystéria i zasvěcování s prospěchem z orby a má za to, že odut přišla mezi lidi i představa bohů a veškerá zbožnost.
(Prodikos)

Na počátku Vyvracejících pravil: „Měrou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou.“
Protágoras první rozdělil řeč ve čtyři druhy: prosbu, otázku, odpověď a nařízení…a nazval je kořeny řečí.

Říká se pak jakás řeč ani pravdivá, ani nová, že moudrosti a ctnosti nelze učit ani jiné, ani sebe. A kdo to tvrdí, užívají těchto důkazů. Že prý není možno, odevzdáš-li něco někomu jinému, abys to sám ještě měl. To je jeden důkaz. A druhý: kdyby bylo lze učit moudrosti a ctnosti,, že by byli jejich odborní učitelé, jako jsou učitelé hudby. A třetí, že moudří lidé, kteří žili v Řecku, by byli tomu naučili své děti a přátele. A čtvrtý, že někteří lidé, kteří přišli k sofistům, z toho neměli žádný prospěch. A pátý, že mnozí, ač se nestýkali se sofisty, nabyli vážnosti. (Gorgiás)

Výklad

Figura:
SOFOS čili ten, kdo je moudrý, jím může být ve dvojím smyslu: 1) jako mudrc pronášející autoritativní či mysticko-symbolické výroky a stojící na okraji společnosti nebo mimo ni; 2) jako řemeslník racionální formy řeči, jako odborník na užívání rozumu, jako znalec řeči. Sofista je moudrý v tomto druhém smyslu. Je tím, koho jste si v Aténách či jinde najali, když jste se chtěli naučit ovládat novou formu racionálního myšlení, která byla nezbytná pro politickou činnost a jednání ve svobodné obci. Sofisté jsou ti, kdo se přestali jako Thálés dívat na nebe a padat do studní, nýbrž začali se pohybovat mezi lidmi a nabízet jim, že je naučí ovládat řeč (LOGOS), tzn. správně se vyjadřovat, argumentovat, přesvědčovat druhé o své pravdě a vyvracet jejich názory (ale také matematiku či zeměpis). Teprve se sofisty se rozum definitivně osvobozuje od mýtu, přestává být skrytou a tajnou schopností zasvěcených a stává se politickou záležitostí. Už není používám poblíž chrámu nebo v úzkém společenství sekty, ale především na agoře, na veřejném prostranství, kde se odehrávají soudy a politická rozhodnutí. Sofista poskytuje servis každému, kdo je nucen do veřejné arény vstoupit. A protože v Aténách má každý svobodný muž povinnost účastnit se rozhoodování o veřejných věcech, stávají se sofisté nepostradatelnými.

Styl:
Sofistická řeč samozřejmě odpovídá její funkci, jedná se o výklad, kategorizaci, rozdělování, logickou argumentaci. Obsahově se věnuje politickým záložitostem, hlavně otázká zákona a spravedlnosti a rozdílu mezi přírodou (FYZIS) a lidskou kulturou  (NOMOS – zákon, vše ustanovené člověkem). Objevuje se přímá racionalizace náboženství, otevřená skepse a relativismus.

Historická situace:
Atény 5. století př. n. l., období mezi řecko-perskými válkami a válkou Peloponéskou. Atény se stávají politickou a kulturní velmocí, rozvíjí se klasická řecká kultura. Řekové jsou po porážce perské invazi na vrcholi slávy a moci, z kolonií plyne velké bohatství, vznikají architektonická, sochařská a literární díla, která změní západní kulturu navždy.

_______________________________________________________________________________________

DIALEKTIK HLEDAJÍCÍ PRAVDU V ROZHOVORU – Sókratés a Platón

socrates_trio

Úryvek z dialogu Menón:
Men. Však není těžké, Sókrate, to povědět. Za prvé, jestliže si přeješ zdatnost muže, je nasnadě, že to je zdatnost muže, býti schopen spravovat věci obce a při té činnosti dělat přátelům dobře, nepřátelům zle, a sám se mít na pozoru, aby se mu nic takového nestalo. Jestliže pak chceš zdatnost ženy, není nesnadné vyložit, že má dobře spravovat dům, opatrujíc věci domácnosti a jsouc poslušna svého muže. A jiná je zdatnost dítěte, děvčete, i hocha, a jiná staršího muže, buď svobodného, nebo otroka. A je přemnoho jiných zdatností, takže nepůsobí nesnáze říci o zdatnosti, co jest; neboť v každém oboru činnosti a v každém věku i ke každému úkonu náleží každému z nás zdatnost a právě tak, myslím, Sókrate, i špatnost.
Sókr. Podobá se Menóne, že mě potkalo jakési velké štěstí, jestliže jsem hledal jen jednu zdatnost, ale nalezl jsem celý roj zdatností u tebe ležící. Avšak, Menóne, abych užil tohoto obratu o rojích, dejme tomu, že bys na mou otázku, co je včela, řekl, že jich je mnoho a rozmanitých; co bys mi odpověděl, kdybych se tě zeptal: „Myslíš snad, že tím jich je mnoho a rozmanitých a vespolek se lišících, že jsou včely? Či se tímto nic neliší, nýbrž něčím jiným, jako na příklad buď krásou nebo velikostí nebo některou jinou z takových vlastností?“ Pověz, co bys odpověděl, kdybys dostal takovou otázku?
Men. Jistě to, že se jakožto včely nic neliší jedna od druhé.
Sókr. Kdybych tedy potom řekl: Nuže, pověz mi právě toto Menóne: Co je podle tvého mínění to, čím se nic neliší, nýbrž všechny jsou totéž?

Výklad:

Figura:
I když Sókrata známe vlastně jen z druhé ruky, přesto se jednou provždy stal figurou ztělesňující pravého filozofa západního typu. Hovořil s atéňany – s politiky, vojáky, kněžími, sofisty, soudci, umělci i řemeslníky a zjišťoval, v čem spočívá jejich zdatnost (ARETE), v čem spočívá správný, opravdový a pravdivý výkon jejich povolání. Byl vytrvalý, neústupný a vůdčí motivem jeho myšlení bylo „Poznej sám sebe“ (GNOTHI SE AUTON), což se snažil předat každému, kdo byl ochoten se s ním dát do řeči.  Jeho tázání bylo tak radikální a otevřené, že se dostal do sporu s představiteli aténské moci a r. 399 byl popraven.
Sókratés byl většinou svých současníků řazen mezi sofisty, jeho působení však mělo rozdílné cíle než sofisté. Používal sice jejich techniku racionální argumentace, vyvracení, přesvědčování, ironie a paradoxu, ale ne proto, aby své protivníky porazil, nýbrž proto, aby sebe i druhé přivedl na cestu skutečného rozumu, který spočívá v rozhovoru. Sókratovské hledání obecného vymezení pravdy, krásy a spravedlnosti, které není založené na libovůli a pouhé schopnosti někoho vyvrátit, pak literárně a filozoficky dovedl k dokonalosti jeho žák Platón. Platón je z hlediska figura filozofa důležitý především jako zakladatel první veřejné školy – Akademie a zastánce vlády filozofů.  Věci veřejné podle něj nemohou být ponechány výlučně v rukou činných politiků, teoretický odstup má svůj dobrý smysl. Činný politik má tendenci pomocí argumentace vše překroutit ve svůj prospěch, kdežto filozof má na zřeteli především pravdu a správnost. A proto by měl možná vládnout spíše on. Zároveň ale platí, že filozof se nepovažuje za vlastníka pravdy, za odborníka na moudrost, ale za hledače a milovníka, který se k moudrosti stále přibližuje, aniž by si dělal nárok na absolutní vědění, které je vždy vyhrazeno pouze bohům.

Styl:
Sókratovský dialog je založen na přímé řeči, rozmlouvají v něm vždy nejméně dva lidé, promluva není nikdy monologická. To je zásadně důležité, protože to zajišťuje, že rozum bude užíván kriticky, že bude vždy možné zpochybnit a prozkoušet tvrzení toho druhého. Přesto cílem rozhovoru zůstává společné hledání pravého vědění.
Platónský dialog je složité téma a z hlediska stylu není snadné ho charakterizovat. Důležité ovšem je, že zachované platónské dialogy byly zapsány a sloužili jako výukové texty v Akademii. I když se např. Aristoteles, Platónův žák, zmiňuje o jakési Platónově nepsané nauce, má dialog jako forma hluboký filozofický smysl. Jeho použití vlastně znamená, že pravdu a správné vědění nelze zapsat a nelze je vlastnit, nýbrž že je to otázka nepřetržité sebekultivace a střetávání s druhými ve společné snaze o nalezení spravedlnosti.

Historické okolnosti:
Sókratés zažil Atény v době jejich největší slávy za vlády státníka Perikla, byl svědkem růstu jejich moci, který vedl ke korupci a nakonec ke konfliktu s ostatními řeckými státy, k Peloponéské válce. Po této válce se aténská demokracie postupně rozpadala a celé Řecko upadalo politicky a kulturně, vše nakonec skončilo ovládnutím svobodných řeckých států Makedonci a vytvořením centralizované říše řízené makedonskou dynastií. Platón se narodil několik let před uhasnutím Peloponéské války a zemřel asi 10 let před definitivní  ztrátou aténské nezávislosti. Celý dospělý život proto aténskou demokracii zažíval jako systém v krizi, navíc jako systém, který měl na svědomí smrt jeho učitele Sókrata. Hlavním cílem jeho myšlení proto byla reforma státu na filozofických základech.

_________________________________________________________________________________

VĚDEC
Aristotelés podává čtyři definice nejvyšší vědy:
věda theoretická, jež zkoumá první počátky a příčiny (Met. I, 2, 982b9);
zkoumá jsoucno jako jsoucno a to, co mu o sobě náleží (tj. jeho první příčiny – Met. IV, 1, 1003a21; VI, 1, 1026a31-32);
zabývá se substancí (Met. VII);
zabývá se bohem a nadsmyslovou substancí (Met. VI, 1, 1026a18-32).

Kategorie:
Jsoucno (TO ON) se vypovídá různě
Jsoucno se vztahuje k tomu, co věc jest (TI ESTI) a toto zde (TODE TI), dále k jakosti, ke kolikosti nebo jakékoliv jiné kategorii. Prvním významem je, co jest věc – podstata (ÚSIA).
„Jsoucí“ se přípisuje téměř všemu, protože všechno nějakým způsobem je. Jde však o to, určit, co je v prvé řadě. A to má být „jsoucnost“.
Ostatní věci jsou jsoucnem jen potud, pokud jsou něčím na jsoucnu ve smyslu kolikosti, jakosti, trpnosti… Jít, sedět, být nemocen se vždy vypovídá o podstatě a jednotlivině. Jsoucnost je uvedena jedním dechem s jednotlivinou (HEKASTON). Každé jiné určení jest jenom skrze jsoucnost (podstatu). Jsoucností je to, co existuje samo o sobě.
Každému určení dalších kategorií náleží jsoucnost jenom proto, že už předtím jest podstata. „A tak podstatou jest to, co prvně jest, nikoli jako určení na jiném, nýbrž jest prostě.“ Ze všech kategorií pouze jsoucnost je odlučitelná (CHORISTON). „Odlučitelné“ nebo „jest prostě“ se říká o tom, co existuje nezávisle na čemkoliv jiném – podle Aristotela to je individuální věc.
Otázka, co je jsoucno (TI TO ON), je tedy otázkou po podstatě. Z velmi širokého rozsahu jsoucího se tedy Aristotelés zaměřuje pouze na určitou, ale nejdůležitější část – na takovou jsoucnost, která je sama o sobě. Chce vědět, co je takovou jsoucností.

Metafyzika:
Všichni lidé svou přirozeností baží vědět. Znak toho je zalíbení ve smyslových dotycích; vždyť i bez prospěchu, po ně samé je milujeme, a zvláště ty, které se dějí okem. Nejen totiž k činu, nýbrž i bez úmyslu činu dávámepřednost pohledu takřka před vším ostatním. To proto, že nám tento dotyk dává nejvíce vědomostí a odhaluje množství rozdílů.
Všecko ostatní žije tedy v představách a vzpomínkách, zkušenosti pak má málo; rod lidský žije tedy v představách a vzpomínkách, zkušenosti pak má málo; rod lidský žije i znalectvím a výpočtem. Z paměti vzchází lidem zkušenost; neboť mnohé upomínky téže věci spojují se v sílu jedné zkušenosti. Věda a znalost člověku přichází skrz zkušenost. Znalost vzniká, když z mnoha zkušenostních zážitků vzniká jeden všeobecný názor o podobných věcech.
To je tím, že zkušenost je znalost jednotlivá, znalectví pao obecnin, činy a působivost se vesměs týkají jednotlivého. Neboť lékař neléčí člověka, leda v druhotném smyslu, nýbrž Kalliu či Sókrata či někoho jiného takového, komu přísluší, že je člověkem; neboť léčí se jednotlivec.
Zkušení totiž sice znají „že“, neznají však „proč“. Z toho důvodu též v každém případě považujeme vedoucí znalce za úctyhodnější … a máme za to, že více vědí a jsou moudřejší než rukodělníci, poněvadž vědí příčiny, proč se věci dělají; … znají smysl věci a chápou příčiny.
Znalectví je daleko více EPISTÉMÉ než zkušenost (EMPEIRIA); znalci totiž umějí učit, zkušení nikoli. K tomu též žádnou AISTHÉSIS nepovažujeme za moudrost, ačkoliv vjemy jsou nejpřednější v poznání jednotliva: neříkají však o ničem jeho „proč“
Že pak moudrost (SOFIA) je věděním jistých příčin a počátků. Je třeba zkoumat, jakých příčin a jakých počátků je moudrost věděním. … moudrý člověk ví všechno nemaje proniknutí každé jednotlivosti. A mezi věděním bude moudrost spíše takové vědění, kterým se obíráme pro ně samo, než pro to, co z něj pochází,
Avšak vidění a vědění jako samoúčel náleží v nejvyšší míře té vědě, která se zabývá poznáním v nejvyšší míře pochopitelného; neboť kdo volí poznání pro ně samo, zvolí si nejspíše vědu, která je nejvědoucnější, ale nejvědoucnější věda je věda toho, co dává největší pochopení. Největší pochopení dávají však počátky a příčiny. Neboť skrze ně a z nich vše ostatní se poznává, a nikoli tyto věci samy z toho, co je jim podřízeno. Nejvladařštější z věd je ta, která poznává, za jakým účelem vše jednotlivé má být konáno. Tento účel jedné každé věci je jejím dobrým, v přírodě jako celku pak je nejvyšším dobrým vůbec.
Dvojím způsobem může být nejhodnotnější. Božská EPISTEME je ta, kterou má v nejvyšší míře bůh, a tak, která se týče božských věcí. Jediná pak tato moudrost má toto obojí: neboť bůh zároveň se jeví být jednou z příčin a počátkem pro všecky věci, a zároveň ji má buď samojediný nebo v největší míře.

OTÁZKY:
Jak bys charakterizoval/a jednotlivé postavy řecké filozofie (mudrce, sofistu, dialektika a vědce) z hlediska stylu, postavení ve společnosti a historických okolností?

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: