Školní weblog

Antická filozofie ZS 09/10 – III

Posted by pitvok on Listopad 2, 2009

1) Idea dobra
„Otázka po dobru, a zvláště otázka po dobru ve smyslu areté řádného občana polis, ovládá platónské spisy od samého počátku. V aporetických dialozích zůstávají kladené otázky – co ta či ona areté vlastně je, nebo zda areté je učitelná – vzhledem k nejasnosti a zdánlivosti toho, co je slovem areté rozuměno, nezodpovězené. Naproti tomu působí všeobjímající otázka Ústavy – tázající se na nejvyšší ctnost, na spravedlnost, a tím zároveň na všechny aretai, a uvádějící nakonec mimo toto vše ideu Dobra – jako odpověď na konvenčnost chápání areté v dřívějších rozhovorech. Idea dobra není ani tak předmět poznání, jako spíš náhled dobra či výhled směrem k dobru. V každém případě označuje Sókratés v Ústavě ideu Dobra za těžko uchopitelnou věc, již je možno pozorovat jen v jejích účincích. Tak jako slunce propůjčuje všemu, co je viditelné, bytí a vnímatelnost, rozdávajíc světlo a teplo, je pro nás Dobro postižitelné jen v daru, jejž předává, v poznání a pravdě. Uchopit bezprostředně dobro samo a chtít je poznat se zdá nemožné. Zdá se však, že idea dobra v žádném případě není nejvyšší mathéma, které je nadřazeno všemu ostatnímu, co vědění ví, vší „praktice“ i vší „fyzice“, které však může být právě tak jako ony poznáno a naučeno..“ (H.G. Gadamer, Idea dobra mezi Platónem a Aristotelem, výpisky z kapitoly Otázka ideje dobra)

2) Idea
Dialektika, jak její jméno říká, je předevšm umění rozhovoru, dále je to umění, jak pomocí otázek a odpovědí dospívat k vědeckým poznatkům, a konečně umění pojmového uchopení toho, co jest. U Platóna se tedy dialektika stává vědoslovím, nástrojem poznávání pravého bytí věcí. Sókratés hledal dobro, avšak dobro mu bylo neustále problémem. Rovněž Platón se nejprve zabývá etickými otázkami, tázáním po podstatě jednotlivých zdatností a tímto způsobem dospívá k poznání jednosti dobra. Je-li však dobro objektem vědění, pak musí být odloučeno od říše subjektivního mínění: musí být něčím určitým, skutečným a neměnným. To, co platí o dobru, platí též o všem, co má být předmětem poznání. Svět vznikání a zanikání se svou věčnou proměnlivostí, kterou ukázal Hérakleitos, nemůže být předmětem poznání. Musí existovat jiný svět, který stejně jako Parmenidovo Jsoucno odpovídá požadavku setrvalosti a je stále se sebou stejný, neboť bez toho není žádného poznání. Je-li první svět světem smyslového vnímání, je druhý světem myšlení. Svět myšlení nesměřuje k tomu, co je na věcech zvláštní, nýbrž jde za tím, co je obecné, co je společné všem věcem, které patří k jednomu rodu podstaty. Trvalé a bytostné není to, co je na každé bytosti zvláštní, nýbrž to, co má společného s jinými bytostmi téhož rodu. Toto společné, které od dob Aristotela nazýváme pojmem, označuje Platón jako ideu. „Ideu předpokládáme všude tam, kde mnohost jednotlivých věcí označujeme týmž jménem.“ (Dialektika čili nauka o idejích, E. Zeller, in POMFIL: Idea, hypotéza, otázka)

3) Podobenství úsečky
Ústava, 6. kniha,  509d – 511
Máš tedy ve své mysli tyhle dva druhy, zrakem viditelný – myslí poznatelný?
Tedy stejně jako bys vzal úsečku AB rozdělenou na dva nerovné úseky, a oba, tj. úsečku náležející druhu viditelnému zrakem AC a úsečku náležející druhu poznatelnému myslí CB, bys rozdělil v témž poměru, budeš mít podle stupně vzájemné jasnosti či nejasnosti věcí ve zrakem viditelném druhu jeden podúsek AD jako obrazy. Pod těmito obrazy míním na prvém místě stíny, na druhém podoby jevící se na vodách a na tom všem, co má neprůsvitný, hladký a lesklý povrch, a vůbec všechno takové, jestli mi rozumíš. Potom měj za druhý podúsek DC to, nač je tohle všechno podobné, to jest živočichy kolem nás, všechno rostlinstvo a výrobky všeho druhu. Chtěl bys snad i o tomto úseku druhu zrakem videtelného tvrdit, pravil jsem, že je rozdělen na podúsek podle pravdy a nepravdy a že tak, jako se má předmět zdání k předmětu poznání, se má napodobenina k tomu, co má napodobovat? Ano, nepochybně, řekl.
Teď zase uvažuj o úseku poznatelném myslí, jak je třeba dělit jej!
Jako v jedné jeho části AC je duše, užívající napodobených věcí už v předchozím podúseku AC, nucena konat svá zkoumání na základě předpokladů, přičemž, přičemž nepostupuje k počátku nýbrž ke konci DC, tak zase v druhém úseku CB, vedoucím k absolutnímu prvopočátku, vychází duše z předpokladu, a postupuje jen svou cestou za pomoci idejí samotných o sobě bez obrazů, jež jsou vlastní jen jeho prvnímu úseku AD.
Víš tedy také, že užívají viditelných podob a o nich že vykládají, aniž se ovšem zamýšlejí nad nimi samými, nýbrž nad věcmi, jimž se tyto jevy podobají – a tak podávají výklady o absolutním čtverci a o absolutní úhlopříčce – a nikoli o těch, které rýsují a podobně. Tedy tento druh jsem ve svém výkladu označoval jako myslí poznatelný, ale při jeho zkoumání je duše nucena užívat předpokladů; přitom nejde už k počátku, jelikož nemůže vyjít za podúsek předpokladů, nýbrž jako obrazů užívá samotných předmětů (v CD), jejichž obdobou jsou vytvářeny ony obrazy nižšího podúseku (AD), a jež jsou vůči oněm obdobou vytvářeným obrazům posuzovány a hodnoceny jako jasné. Poznávám, že míníš to, co spadá do geometrie a do jejích sesterských umění pravil.
Chápej teď, že druhým podúsekem úseku poznatelného myslí rozumím to, čeho se zmocňujem silou dialektiky, když za své předpoklady považuje nikoli počátky, nýbrž opravdové předpoklady jako nějaké stupně či odrazové body vedoucí ho až k absolutnu, k tomu, co je beze všeho předpokladu, tj. k prapočátku všeho. A toho, když se zmocní a znovu se předrží všeho toho, co náleží k onomu prapočátku, bude takto sestupovat ke konci, aniž by vůbec jakkoli upíral mysl na něco poznatelného smysly, nýbrž pouze na ideje samy o sobě a v jejich vzájemných vztazích, a to posléze dojde i idejím.

platoDividedLine

EIKASIA – obrazy, odrazy, stíny
PISTIS – to, o čem věříme, že je to realita, založená na zkušenosti
DIANOIA – myšlení, uvažování, zobecnění, pojmy, matematika
DIALEKTIKA – oblast EPISTEME (vědění, vědy) a NOESIS (intelektuálního názoru)

Hlavní otázka zní, zda je dobro součástí úsečk, tzn. předmětem poznání.

 

4) Uvnitř jeskyně
514a Představ si lidi v podzemním jeskyňovitém obydlí, které má na celou šířku jeskyně směrem ke světlu rozevřený vstup. Zde jsou tito lidé od svého dětství připoutáni za stehna a za šíje, tak že zůstávají na stejném místě a hledí pouze dopředu a že pro svá pouta nemají možnost otáčet hlavou. Světlo mají z ohně, který plane za jejich zády zezhora a zd áli, mezi ohněm a připoutanými lidmi se představ cestu, kolem níž vede hrazení vybudované tak, jak mají před diváky své zábradlí kejklíři a provádějí za ním své kousky. TeĎ si však představuj, že podél tohoto hrazení nosí postavy rozličné nářadí, které přesahuje přes tu přepážku, potom sochy v podobě lidí, různá kamenná a dřevěná zvířata i rozmanité výrobky. Zdá se, že z lidí nesoucích podél zdi ty předměty se jedni ozývají svým hlasem a druzí zase mlčí. O zvláštním obrazu tu mluvíš a zvláštní jsou ti zajatci, podotkl. O nám podobných, já na to, Pomyslil by sis snad, že takoví lidé by mohli vidět, ať ze sebe samých či ze svých druhů, něco jiného než stíny, které vrhá oheň na protilehlou stranu jeskyně?

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: