Školní weblog

Úvod do filozofie 09/10 III – Hellénismus

Posted by pitvok on Listopad 2, 2009

Historické okolnosti

Významné etapy v dějinách filosofie mohou být jen zřídka vymezeny se stejnou přesností jako politické události. Existují však dobré důvody, proč shrnout nové myšlenkové směry, které se v řeckém světě rozvinuly na sklonku 4. st. přk. Kr, pod jedno označení. Slovo „hellénistická“ označuje řeckou a později řecko-římskou  civilizaci v období, které začíná smrtí A. Velikého a končí podle běžné konvence vítězstvím Octaviana  nad Markem Antoniem v r. 31 př. Kr.  Nebyl to platonismus, ani peripatetická tradice založená Aristotelem, které v průběhu těchto tří staletí zaujaly ústřední místo v dějinách antické filosofie, nýbrž stoicismus, skepticismus a epikureismus.  (A. A. Long – Hellénistická filosofie)

Pád řeckých městských států, neschopných spolupráce, znamenal nejen zpochybnění všech samozřejmostí, nýbrž i ztrátu velké řady velmi ceněných existenčních i kulturních jistot. Doba se vymkla z kloubů. Řekové, kteří se vyžívali v osobním životě ve společenství své POLIS, se najednou stali bezejmennými poddanými velké říše. Nezbývala jim ani poklidná „střední cesta“, ani možnost vyniknutí v kráse a dobru: svět se stal příliš velkým, než aby v něm mohli dobýt kýženého uznání. Jak potom ještě vůbec žít? (E. Kohár; Člověk, dobro a zlo)

1) Skepse

Gorgias – Nic není, i kdyby něco bylo, nemohli bychom to poznat; i kdybychom to poznali, nemohli bychom o tom nic říct

Pyrrhónův žák Timón však říká, že ten, kdo chce být blažený, musí uvážit tyto tři otázky: za porvé, jaké jsou věci ve své přirozenosti; za druhé, jaký postoj vůči nim máme zaujmout; za třetí, jak důsledky to bude mít pro ty, kdou zaujmou takový postoj. Pyrrhón prý prohlašoval, že věci jsou stejnou měrou nerozlišitelné, nezměřitelné a nerozsuditelné. Z tohoto důvodu naše smyslové představy a naše mínění neobsahují ani pravdu, ani klam. Proto jim nesmíme důvěřovat, nýbrž prosti dogmatických názorů, nepřikloněni na tu či onu stranu, nezvikláni tím či oním, máme o každé věci říkat: o nic víc není než je, nebo o nic víc ani není, ani nikoli není. Pro ty, kdo zaujmou takový postoj, bude důsledkem toho nejprve zdržení se soudu a potom neochvějnost …

Připouštíme, že vidíme, a poznáváme, že něco určitého myslíme, nevíme však, jak vidíme nebo jak myslíme. A to, že se nám tato věc jeví bílou, říkáme v popisném smyslu, aniž tím s jistotou tvrdíme, že tomu tak je i ve skutečnosti.

Buď je totiž nutno říci, že vše, co někdo pokládá za dobré, je dobr, nebo že nikoli vše. Avšak nelze říci, že vše je dobré, jelikož táž věc je jedním člověkem pokládána za dobrou, například slast od Epikúra, druhým za špatnou, například od Antisthena. Důsledkem  toho tedy bude, že táž věc je dobrá i špatná. Ale pokud bychom tvrdili, že ne všechno, co někdo pokládá za dobré, je dobré, pak musíme názory o tom rozsoudit. Což je nomžé kvůli rovnoceenosti argumentů na obou stranách. To, co je přirozeně dobré, bude tedy nepoznatelné.

2) Epikureismus

Blažené a nesmrtelné jsoucno ani samo nemí starostí, ani jinému jich nepůsobí, takže není jímáno ani hněvem, ani přízní; neboť všechno takové je projevem slabosti.
Smrt se nás netýká; neboť to, co se rozplynulo, nic nepociťuje, a co nic nepociťuje, to se nás netýká.
Mimo to jestliže duše je nesmrtelná a může od těla odloučena , být samotna cítění schopna, potom by musela také, jak myslím, míti pět smyslů, neboť způsobem jiným si můeme představit sotva, mrtvých duše duše že mohou se toulati podsvětím dole. Nemůže míti však duše jen po sebe, bez těla, oči anebo ruce nebo nos neb jazyk anebo uši. Nemohou tudíž duše jen samy ni být ani cítit.
A proto pravíme, že slast je počátkem i svrchovaným cílem blaženého života. V ní totiž spatřujeme prvotní vrozené dobro, od ní vycházíme při každé volbě a každém odmítnutí a k ní se obracíme, posuzujíce každé dobro podle měřítka tohoto citu. … všichni živí tvorové, jakmile se narodí, si v ní libují a strasti se brání, z přirozeného podnětu a bez rozumové úvahy.
A právě proto, že slast je prvotním a vrozeným dobrem, nevolíme každou slast, nýbrž někdy se zřekneme mnoha slastí, kdyby nám z nich mělo vzejít ještě více nepříjemností. A mnoha bolestem dáváme přednost před slastmi, když nám kyne po dlouhé době vytrpěných bolestí ještě větší slast. Tedy každá slast je dobrem, nesmíme se ovšem pro každou rozhodnout. Právě tak je každá bolest zlem, ale přce se nesmíme každé vždy vyhýbat. Teprve, když srovnáme a uvážíme prospěch i škodu, sluší se o tom rozhodovat.
Když tedy pravíme, že svrchovaným cílem je slast, nemáme při tom na mysli rozkoše prostopášníků a rozkoše záležející v pouhém požitku …, nýbrž takový stav, kdy člověk necítí bolesti v těle ani neklidu v duši. Neboť nečiní život radostným ani ustavičné pitky a noční hýření, ani obcování s hochy a ženami, ani požívání ryb a jiných věcí, které poskytuje bohatý stůl, nýbrž střízlivý úsudek, jenž vyhledává důvody pro každou volbu a pro každé odmítnutí a zapuzuje klamné domněnky, které naplňují duše největším zmatkem.

3) Stoicismus
Na rozdíl od obyčejného člověka, jenž pronáší některé pravdivé výpovědi, které nemůže obhájit vůči každému pokusu o jejich vyvrácení, jsou soudy mudrce neomylné, ježto ten ví, proč každý z nich musí být pravdivý.
Žádná jednotlivá věc, ať je jakkoli nepatrná, se nestane jinak než ve shodě s obecnou přírodou a jejím rozumem (logos)
Nebylo by možné, aby pralátka bez myšlení byla tak rozdělena, že by měla pravou míru všeho: zimy a léta, noci a dne, dešťů, větrů a příznivého počasí. A také o ostatních věcech shledá ten, kdo o nich chce uvažovat, že jsou uspořádané nejlepším způsobem.
Kdyby existoval nějaký smrtelník, který by prohlédl spojení všech příčin, nemohl vy se vskutku v ničem klamat. Kdo totiž chápe příčiny věcí budoucích, ten nutně chápe také vše, co bude … běh času je jako odvíjení provazu: nepřináší nic nového.
Ctnost blaženého člověka a hladké plynutí života docházejí naplnění, kdykoli jsou všechny činy konány v souladu mezi duchem jednotlivce a vůlí správce všehomíra.
Hodnotné  je buď to, co je samo ve shodě s přírodou, nebo to, co nějakou věc činí takovou, že je díky tomu hodna volby. Věci, které jsou ve shodě s přírodou, je třeba si volit kvůli nim samým, a jejich protiklady odmítat, je první náležitou funkcí tvora, aby se uchoval v přirozeném stavu, druhou to, aby si získával věci, kterou jsou ve shodě s přírodou, a zapuzoval od sebe věci opačné. Jakmile je dosaženo správné volby a odmítání, vzápětí za tím následuje volba vykonávaná s náležitou funkcí, další stupněm pak je takováto volba vykonávaná soustavně a nakonec volba, která je naprosto stálá a úplném souhlasu s přírodou. A v tomto bodě poprvé začíná být v člověku přítomno a jím chápáno to, co lze pravdivě nazývat dobrem. Neboť první náklonnost člověka směřuje k těm věcem, které jsou ve shodě s přírodou. Jakmile nabude schopnosti chápat  a užívat pojmů a uvidí řád a soulad konaných věcí, bude si jeji cenit mnohe víc než všeho toho, v čem předtím nacházel zalíbení, a na základě poznání a rozumu usoudí, že v tomto tkví nejvyšší lidské dobro

OTÁZKY:
1) Čím se v politice a kultuře vyznačuje helénismus?
2) Co mají skeptik, stoik a epikurejec společného?
3) Jaký mají epikurejci vztah ke slastem?
4) V čem spočívá filozofická skepse?
5) Jaký postoj je typický pro stoika?

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: