Školní weblog

Antická filozofie ZS 09/10 – IV

Posted by pitvok on Listopad 9, 2009

1) V této hodině jsme se zabývali Platónovým výkladem mýtu o jeskyni, jeho souvislostí s podobenstvím slunce a úsečky a výkladem celé platónské teorie poznání jako péče o duši.



2) Výklad obrazu: lidé v jeskyni jsou naším obrazem, Ústava 517b – 518b
Milý Glaukóne, řekl jsem nyní je třeba tento obraz spojit jako celek s předešlým výkladem. Místo, které se pro nás otevírá díky zraku, se podobá žalářnímu příbytku, kdežto světlo ohně, planoucího uvnitř, síle slunce; budeš-li výstup a pohled na předměty nahořevzestup duše do prostoru poznatelného myslí, potom ovšem dospěješ zcela určitě k mé domněnce, jelikož tu si přeješ slyšet. Snad ví bůh, je-li právě ona pravdivá. To, co se jeví mně, se jeví tedy takto: v poznatelné oblasti je až na samém konci a jen s obtížemi viditelná idea dobra; je-li spatřena, je nutno udělat o ní závěr, že právě ona je příčinou všeho, co patří mezi správné a krásné, jelikož ve viditelném světě rodí světlo a jeho vládce, kdežto ve světě poznatelném myslí  je vládkyní, která přivedla pravdu a rozum, ona sama a že ji musí nutně spatřit také ten, kdo chce jednat rozumně, ať už v soukromých nebo v obecních záležitostech. I já se zde s tebou shoduji, nakoli mi k tomu ovšem stačí síly, řekl.
Shodni se potom se mnou  i v dalším názoru, pravil jsem já, a nediv se, že ti, kteří došli až sem, se už nechtějí starat o lidské záležitosti, nýbrž že jejich duše touží ustavičně vzhůru, aby pobývaly tam; takto je to snad přece přirozené, pokud všechno probíhá podle dříve vyloženého obrazu.
A dále? Pomysli si, co je divného na tom, řekl jsem, projevuje-li někdo poté, co přešel od pohledu na věci božské k lidským ubohostem, neobratnost a zdá se být nadobro pro smích – v době, kdy má ještě před očima mžitky a ještě si dostatečně nenavykl na současnou temnotu, a kdy je nucen v soudních dvorech či nekde jinde svádět zápas o stíny spravedlnosti nebo o obrazy, z nichž stíny vycházejí, a vést o to spor
Ale pokud by kdo měl rozum, řekl jsem já, pamatoval by si, že zrak je zde narušen dvojmo, a to ze dvou důvodů: přechází-li se ze světla do tmy a naopak ze tmy do světla. Uzná-li , že se totéž děje i s duší, už by se nerozumně nesmál, když by některou spatřil, jak je zmatená na něco hledět, nýbrž přihlížel by k tomu, zda ona duše přichází z jasnějšího života a je z nezvyku oslepena tmou – nebo zda neopak vchází z větší nevědomosti do jasnější oblasti a je naplněna zářnějším třpytem. Potom by jedné z nich pro jí stav a životní běh blahořečil, ale druhou by litoval – a kdyby se jí chtěl smát, byl by jeho smích méně směšný než smích nad tou, která sestupuje ze světla.
Řekl jsem: Je-li toto všechno pravdivé, potom si o těch věcech musíme myslet, že vzdělání není takové, za jaké je někteří vydávají. Ti lidé ovšem tvrdí, že do duše vědění, pokud v ní není, vkládají – stejně, jako by vkládali do slepých očí zrak. Ale náš nynější výklad, pravil jsem já, ovšem naznačuje, že tuto schopnost, jež je každému v duši přítomna, a nástroj, jímž každý poznává, je nutno obracet – stejně jako kdyby oko nebylo schopno otáčet se za tmy ke světlu, jinak než s celým tělem – s celou duší od všeho, co vzniká, dokud nebud schopna unést pohled na jsoucno a na nejjasnější část jsoucna. A tvrdíme, že touto částí je dobro.
pokládat za s názorem těch, kteří samu spravedlnost nikdy nespatřili?

Rozbor  a výklad textu:

Opět, stejně jako v podobenství úsečky, se tu setkávám s místem, které se otevírá zraku a s prostorem poznatelným myslí. To jsou dvě platónské říše, dva světy, dvě oblasti lidské zkušenosti

1) To, co zakoušíme běžně, empiricky, smyslově, ale také sociálně čili naše každodenní, kulturně a historicky podmíněná zkušenost. To je vnitřek jeskyně, který je rozdělen na dvě části – na část odrazů na stěně a spoutaných otroků a na část s ohněm, zídkou a nosiči soch. Ty dvě části odpovídají prvním dvěma částem úsečky – oblasti obrazů a odrazů (poznávané pomocí obrazivosti – EIKASIA)  a oblasti reálných předmětů (PISTIS). Oblast odrazů je charakterizována jako přeludy na stěně. To můžeme chápat jako obrazovou část lidské kultury, do níž patří písmo, výtvarné  i jiné umění, fotografie, virtuální komunikace, běžné mluvení a vědění.  I my dnes si představujeme, že naše fotografie jsou fotografiemi reality, že naše díla zobrazují něco mimo sebe, že naše řeč popisuje a komunikuje vnější realitu. Tato vnější realita představuje onu část s ohněm a nosiči předmětů.

2) To, co můžeme zakoušet pouze v myšlení. V podobenství úsečky odpovídá vnějšek jeskyně druhé části úsečky, oblasti rozvažování (DIANOIA) a vědění (EPISTEME). Je to oblast přesných a jasných pojmů, matematických obrazců a logických pravidel. Abych totiž mohl vůbec o něčem mluvit, musím chápat smysl toho, o čem mluvím. Musím vědět, že tužka je tužka, a to vím, podle Platóna, na základě pojmu tužky, který je nějak vždy přítomen v mém vědomí, a to i když si to nepřipouštím. Musím umět identifikovat trojúhelník, a to je možné je díky znalosti pojmu trojuhelníka. Chci-li mít pravé vědění, musím se pomocí anamnéze, rozvzpomínání, obrátit ke skutečným významům samotných pojmů či idejí. Od pouze tušeného a předpokládaného pojmu se dopracuji k jeho přesné definici. Nejvyšší vědění – pravá dialektika – odpovídá poslední části úsečky a pohledu do slunce, které je zdrojem všeho. Tato oblast zahrnuje znalost základních logických zákonů, hierarchických vztahů mezi idejemi a nejvyšší idejí – pravdy, dobra, krásy, jednoty. Nejvyšší ideje, především idea dobra,  však z určitých důvodů stojí poněkud stranou celé hierarchie. Idea dobra je totiž v určitém smyslu nepoznatelná – je viditelná jen s obtížemi.

Dále je v textu popisován osud filozofa a jeho vztah k oboum říším. První říše je označena jako sféru lidských záležitostí, druhá za sféra božských věcí. Lidské je tu myšleno ve smyslu FYZIS, toho, co je vždy mnohé, proměnlivé, individuální, rozdílné, co vzniká a zaniká, kde neexistuje žádná jistota a stálost. Božské je myšleno ve smyslu toho, co je věčné, stále stejné, se sebou totožné, neměnné a trvalé. Druhé je vždy příčinou a původem prvního a spatření božského je předpokladem rozumného jednání v lidských záležitostech.

Z toho ovšem vyplývá, že filozof musí skutečně vykonat obojí cestu, tam i zpátky. Musí vystoupit nahoru ke světlu a sestoupit dolů do tmy. Jeho cílem není pouze výstup a zření dobra.  Výstup se děje kvůli sestupu. Pokaždé, když přestupujeme mezi říšemi jsme oslepeni, tu tmou, tu světlem. V oblasti myšlení je všecho přesné, jasné, srozumitelné a definovatelné. V běžné zkušenosti je vše otázkou sporu, zápasu o stíny, a to převáženě s těmi, kdo přesné vědění nemají, a ani je nezajímá. Jenže myšlení nemá u Platóna cílem samo o sobě, je smyslem je osvětlovat temnou jeskyni, vnášet do ní světlo porozumění.  Není to ale samozřejmě tak jednoduché, jak by si někdo mohl myslet. Protože když sestupuji, jsem také oslepen a ideu dobra nikdy přímo nemám a nevlastním. V lidském světě, mimo pouhé myšlení, tam, kde se musí jednat a rozhodovat, nevystačím s pouhými pojmy, ani sebelepší věda mi nezajistí vítězství, musím být schopen svého vědění použít, musím umět své náhledy znečistit, tzn. uplatnit je v konkrétní situaci. Nejsem přece bůh, abych žil jenom v oblasti božského. Proto ani vzdělání nemůže mít podobu „vkládání “ vědění do „slepých očí“. Vzdělání nefunguje tak, že by žák byl slepý a učitel mu daroval zrak. Žák vidí, ale špatně, učitel musí naučit žáka používat zrak, který už má, musí naučit jeho duši onomu zvratnému pohybu – výstupu a sestupu.

3) Český filozof Jan Patočka ve svém textu Péče o duši jako centrum platónského učení a její tři hlavní hlediska (Evropa a doba poevropská) vykládá smysl platónského pohybu duše následujícím způsobem:

Nepečujeme o duši, abychom pronikli k posledním důvodům a nahlédli první příčiny, jak tomu je u Démokrita, nýbrž poznáváme, protože pečujeme o duši. Myšlení je důležité jako orgán oné pozitivní, určující, obohacující péče o duši, orgán její schopnosti být dobrou, její dokonalosti, stupňování jejího bytí. Proto péče o duši odemyká bytí duše samé; duši můžeme rozumět, její podstatu pochopit a uvidět jen tehdy, když o ni pečujeme. Nyní také chápeme, proč duše tvoří centrum filosofie. Filosofie je péčí o duši v její vlastní podstatě a v jejím živlu.
Z těchto důvodů se domníváme, že platónské učení vlastně krouží kolem pojmu duše a péče o duši: péče o duši odemyká pojem duše, jenž po tomto vyjasnění poskytuje přístup ke všem ostatním dimenzím filosofického myšlení a tázání.. Péče o duši se vůbec děje tázajícím se myšlením. Toto tázající se myšlení má formu zkoumajícího rozhovoru, který je sice obvykle rozdělen mezi dvě osoby, ale může probíhat i uvnitř duše samé. Je přitom důležitá ochota kdykoli nechat své stanovisko zproblematizovat; v ochotě ke zkoumání je spoluobsažena jistota, že neexistuje žádný konec …  (péče o duši) je nekonečným pohybem a u cíle je člověk jen v tom smyslu, že jej má stále na mysli, že u něj neustále setrvává. Tak je cíl sice základním předpokladem pro to, aby hledané nebylo prázdným zdáním, aby se nerozpadlo v nicotnost, ale nikdy se nelze pyšnit tím, že bychom jej dosáhli jinak než v podobě cesty.

Duše, jež je takto zaměřena na první, stálé a přesně uchopitelné základy, získává tím sama pevnou a jasnou podobu, má hrany, ví, co může zdůvodnit a co nikoli, ví, co míní a jaké jsou její myšlenky, s nimiž pracuje, jaká je jejich stavba;a toto vše ví navzdory tomu, že nikdy neodložila a nezapomněla svou základní zkušenost, aporii, rozpaky, nevědění, nýbrž učinila to stálým předznamenáním cesty samé. Duše jež si sebe samu uvědomila ve vědění nevědění, duše, jež sebe samu utváří, zakusila bytí: je statečná v sebeproblematizování, moudrá ve vědění nevědění jakožto zkoumání, zdrženlivá a disciplinovaná, jelikož svému myšlenkovému konání podřizuje všechny ostatní životní záležitosti, a spravedlivá, jelikož činí to, co jí přísluší, co je pro ni závazné, jen svou povinnost, nevypíná se. Máme teď měřítko pro vlastní bytí, jež si duše tímto způsobem dala: je to jednota, trvalost, přesnost.“

Hlavní pojmy:
péče o duši, filosofie, myšlení jako orgán, bytí duše, tázající se myšlení, zkoumající rozhovor, dvě osoby, uvnitř duše, nechat zproblematizovat, neexistuje konec, ochota ke zkoumání, nekonečný pohyb, cíl v podobě cesty, duše má hrany, vědět, nevědění, sebeproblematizování, vědění nevědění, jednota, trvalost, přesnost.

Úkoly:
Pokuste jednotlivé pojmy definovat a zakreslit vztahy mezi nimi!
Pokuste se položit textu nejméně pět otázek!
Pokuste se text přeložit do svého řeči, převyprávějte ho vlastními slovy!

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: