Školní weblog

Novověká filozofie IV – Protestantismus

Posted by pitvok on Listopad 9, 2009

1) Co je to protestantismus?
Introduction to protestantism
Wikiprotestantism
Protestantismus na iencyklopedii
Blackwell Companion to Protestantism: PDF ke stažení

Protestantismus je náboženské, sociální a politické hnutí, jehož hlavní proud zasáhl Evropu během 15. a 16. století, a je spojovaný především se jmény J. Wycliffe, M. Luther,  J. Kalvín, U. Zwingli, T. Münzer, atd. Šlo o reformu křesťanského učení a života, která se obracela k původní biblické zbožnosti a měla přinést očištění církve i všech křesťanů na nově pochopených základech víry. Důsledky tohoto hnutí však dalece přesáhli pouhou očistu církevního a náboženského života, a to hlavně proto, že ve středověké Evropě byl rozdíl mezi náboženským a světským velmi malý.

E. Friedel v Kulturních dějinách novověku mluví o čtyřech složkách reformace:
Německá reformace nebyla v žádném případě jednotné hnutí, jednalo se o výslednici nejméně čtyř složek. První, která bývá dost často považována za jedinou, byla náboženská, ale už od samého počátku se pojila s druhou stejně tak silnou, a to národní: Němci si už nepřáli, aby je řídil Řím, církev už neměla být „vlašská“, nýbrž německá, a také už nechtěli, aby cizímu vládci, neboť jím byl politicky vzato vládce Církevního státu, proudila značná část daní. A zde už nastupuje třetí složka, ekonomická, která bylo skoro nejširší, neboť v ní se stékaly všechny ty proudy, které se po vzoru prvotního křesťanství snažily přivodit zásadní opravy sociální struktury. A nakonec k tomu jako čtvrtý faktor přistupoval kvas ve vědeckých kruzích: humanismus, procitnutí učené kritiky. Tato složka byla poměrně nejslabší, ale celému boji dodávala materiál, metody, duchovní zbraně.

Naším úkolem je pochopit, jak souvisí protestantismus a moderna, a jaké důsledky a souvislosti mělo protestantské hnutí v náboženské, politické, sociálně-ekonomické a myšlenkové oblasti.

2) Východiska protestantismu

Abychom pochopili postoje protestantů a převratný význam jejich vystoupení, je potřeba uvědomit si, proti čemu vystupovali a v jaké situaci působili (tato východiska jsou zjednodušená a historik by proti nim mohl mnohé namítat, jsou pracovní a je třeba je brát s určitou rezervou).
– jedinou náboženskou autoritou byla církev a jiný než tzv. katolický čili všeobecný výklad křesťanství nebyl uznáván (i když heretická hnutí a souboj s nimi provázejí latinskou církev od jejích počátků)
– oficiálním církevním jazykem byla latina
– obsah víry a setkání s bohem umožňovala laikům pouze složitá církevní hierarchie na vrcholu s papežem jako náměstkem božím na zemi. Katolické stanovisko hájené na tridentském koncilu chce víru chápat jako sílu, jež ozdravuje a vyzdvihuje lidskou přirozenost. Podle této tradice je člověk ospravedlněn nikoli vnějším vložením Kristových zásluh, nýbrž působením Ducha Svatého v lidské duši podle Boží dobroty a svobodné spolupráce každého jednotlivce. Toto pobývání Boha v člověku skýtá jedinci tři nadpřirozené  ctnosti víry, naděje a lásky. Duše získává nadpřirozený dar, návyk, který se uskutečňuje v dobrých skutcích, a jako takové se Boží svobodné dary stávají lidskými zásluhami.
– církev měla výsadní politické postavení, protože byla nástrojem legitimizace světských vládců. Vládnout mohl v zásadě pouze panovník posvěcený církví.
– církev měla ve středověkém světě také významné ekonomické postavení: vlastnila pozemky, práva na výrobu různého zboží, kláštery byly centrem řemeslné výroby.
– církev byla jedinou vzdělávací institucí.
– církev ovládala veškerý sociální život – byla zárukou spravedlivé vlády a tím také sociálního smíru, svým posvěcením umožňovala všechny důležité události lidského života: narození, svatbu, smrt, přechod k dospělosti (biřmování), stavbu, slavnost, atd. Navíc byla církev první a zpočátku také jediná instituce, který si vedla úřední záznamy
– středověká společnost prochází od konce 14. a po celé 15. století vleklou krizí – vyčerpání křižáckými válkami, černá smrt, husitské bouře, stoletá válka, avignonské papežství a úpadek papežské moci, úpadek legitimity císařské moci, …
– s počátkem koloniální expanze a přílivem nového bohatsví do Evropy pomalu pukají obruče středověkého světa
– renesanční humanismus se šíří mezi evropskými elitami

3) Hlavní myšlenky: Luther a Kalvín

Ve sborníku Velké postavy západního myšlení jsou Lutherovy ideje shrnuty takto:
Člověk je ve své podstatě zkažený, slabý, sobecký a ve stavu vzpoury proti Bohu. Plodem pádu z milosti je smrt.
Boží zákony hříšníkům ukazují, jak vzdáleni jsou Bohu, a probouzejí touhu po vykoupení.
Bůh by ve své spravedlnosti mohl lidstvo proklít, avšak z lásky se rozhodl hříšníky spasit. Nejplnějším projevem této lásky je kříž.
Na cestě vykoupení lze činit jediné – mít víru, naprostou důvěru a poddajnost slovu Boha; lidské zásluhy a skutky se odmítají.
Prvořadým nástrojem Božího spásného slova je Bible, která podává v celistvosti dobrou zvěst pro lidské spasení. Katolické kněžství, mnišství a kanonické právo jsou zavrženy jakožto lidské instituce, které si lživě přisvojují schopnost řidit Božího ducha.
Svátosti jsou znaky, skrže něž se sděluje Boží spásné slovo.

O svobodě křesťanů – anglicky na Google Books
Selected works of Martin Luhter – v angličtině
Luthers Werke im WWW – originály, nutná registrace, zdarma jen ukázky

Kalvínovo učení lze zase shrnout následujícím způsobem:
Bytostná podstata Boha je nepochopitelná, nicméně skrze Boží zjevení sebe sama jej lze poznat částečně.
Jediným zdrojem zjevení je Bible, která zjevuje Boha jako trojjediného tvůrce všeho, jenž činně  a všeobecně vládne všem stránkám neustávajícího stvoření.
Bible zjevuje lidstvo skrze Adama, čímž pozbylo vší svobodné vůle a schopnosti obnovit v sobě správný vztah k Bohu a stvoření.
Přesto jsou však tajemným věčným úradkem božím někteří předurčeni k vyzvednutí ke spáse skrze osobu a působení Ježíše Krista, Božího zjevení sebe sama jakožto vykupitele; ostatní jsou předurčeni k odsouzení.
Spása se podle Kalvína dosahuje společenstvím věřících s Kristem, které se zakládá jedině ve víře. Tato víra je zároveň věcí důvěry v Boží jednání a spolehlivé poznání Boží dobré vůle. Sama tato víra je darem milosti seslaným podle Božího svrchovaného rozhodnutí bez ohledu na životní okolnosti.
Takto Kristus vstupuje do věřícího a následují dobrodiní obnovy, ospravedlnění a dosažení svatosti. Obnova je počátek nového života, v němž je věřící se svými skutky ospravedlněn jedině vírou. V tomto kontextu Kalvín uvádí svou nauku o predestinaci. Spása zcela závisí na Božím podnětu. Skrze Krista si Bůh některé vyvolí ke spáse. Boží vůle je věčná a neměnná. Někteří jsou tak předurčeni, že budou vyvoleni ke spáse pro slávu Boží. Pakliže osud všech leží v Božích svrchovaných rukách, pak ti, kteří jsou prokleti, jsou prokleti podle Božího úradku- a to zcela bez ohledu na jakýkoli rys jejich osoby, neboť prokletí zasluhují všichni.

The Complete works of John Calvin
Instituce učení křesťanského náboženství v češtině

Lutherovo myšlení vychází z jeho pojetí „boží spravedlnosti“, což M. Eliade v Dějinách náboženského myšlení komentuje takto:
Jeho náboženský neklid však narůsta úměrně tomu, jak přemýšlel o hněvu a spravedlnosti Boha Otce, Jahveho Starého zákona. Teprve r. 1513 nebo 1514 objevuje pravý smysl výrazu „spravedlnost Boží“: je to akt, jímž Bůh ospravedlňuje člověka; jinými slovy akt, jímž se věřícímu na základě víry dostává spravedlnosti získané Kristovou obětí. Tento výklad svatého Pavla -„spravedlivý z víry bude živ“ – představuje základ Lutherovy theologie. „Cítil jsem, že jsem se znovu narodil,“ říkal později, „a že jsem vstoupil do ráje branou otevřenou.“ Promýšleje List Římanům – podle Luthera „nejdůležitější dokument Nového zákona“ – pochopil Martin Luther, že je nemožné dosáhnout ospravedlnění na základě vlastních skutků. Člověk je naopak ospravedlněn výhradně na základě víry v Krista. Víru i spásu udílí Bůh zdarma. Tento objev rozpracoval Luther ve své přednášce z r. 1515, v níž rozvinul takzvanou „theologii kříže“.

Pokud tedy jde o pojetí Boha, vracejí se protestanti vskutku až za veškerou křesťanskou teologii, za všechny církevní otce, za všechna filozofická vysvětletní Boží existence. Dosvědčuje to např. také tento text J. A. Komenského z jeho spisu Truchlivý, který líčí starozákonního trestajícího a mstícího se Boha:

Já jsem ten, kterýž jsem na vás toto násilé bojů vylil a zapálil oheň vůkol vás. Já sám nabrousil jsem meč a dal do rukou těch, kteříž vás mordují; vydal jsem vás v ruce lidí vzteklých a všecko hubících, ohněm prchlivosti své já sám dmýchám na vás. Kdo zbrání vztažené ruce mé? Pustil jsem na vás meč, kdo jej odvrátí? Pustil jsem na vás oheň, kdo jej uhasí? … Oheň můj zanícen jest nyní na okršlku zemském, aniž přestane, dokud nepopálí základu země. … Toť jsou počátkové toliko bolestí, lkání  zahynutí, počátek zlých věcí, ran, zkosí a metel mých. Nebo já jsem sobě nyní čas obral, abych navštívil všecky bydlející na zemi, jakž jsem dávno prohlašoval skrze služebníky své proroky, že v posledních časích mnohé a žalostivé bídy přijdou na zemi. Nu nyní je ten čas, nyní povstal hněv můj proti všechněm národům, hněv můj půjde až do končin země, v soud vcházím s všelikým tělem. Aj bída půjde z národu na národ a vichřice veliká půjde až do končin země, … a vylévána bude krev jako prach.
Mezi tím, panovniče hospodine, církev tvá také trpí, a nejvíce, jakž se to nyní děj.
I což mi do toho? Zdaž nejste všickni zespolka národ hříšný, lid obtížený nepravostmi, synové zpurní? Opustili jste cesty mé a odešli po líbostech srdcí svých. Proč mám milostivější býti vám než jiným?… Nýbrž projdětě pohany, najdou-li se kde podobné bezbožnosti jkao v mém křesťanstvu, pýcha, nádhernost, lakomství, ukrutnost, ožralství, nečistota, ošemetnost etc … Lid můj vydal se k zlého činění, od největšího až do nejmenšího. Jakž prorok, tak kněz páší nepravost, i v domě svém nacházím nešlechetnost, všecky mám za podobné Sodomě a Gomoře
.“
Protestantský vztah k bohu je tak minimálně racionální a maximálně vášnivý, nechává stranou scholastiku sv. Tomáše i zpytování duše sv. Augustina. Z teologického hlediska je protestantismus vlastně radikálně konzervativní a odkrývá ty nejstarší vrstvy, tj. starozákonní čili starověké, křesťanské zvěsti.
Protějškem trestajícího Boha je protestantům pak nepochybně hříšné lidstvo – zkažené, slabé, propadlé smrti, prolezlé pýchou a nečistotou. Nejvíce tuto hříšnost ztělesňuje samotná církev.

Protestantská věrouka bývá často shrnována pomocí jednoduchých hesel – sola fide, sola criptura, solus Christus, sola Gratia, soli Deo Gloria:
sola fide znamená pouze víra – jedinou cestou ke spáse a ospravedlnění člověka je víra jako bezpodmínečné odevzdání se vůli boží
sola scriptura čili pouze písmo – pouhé studium bible může poskytnou pravou cestu k víře. Toto studium může podniknout každý sám, nejsme odkázáni za kněžský výklad. Bible je chápána jako dostačující a neomylný zdroj boží zvěsti.
solus Christus čili pouze Kristus – prostředníkem mezi bohem a člověkem je výlučně Ježíš Kristus a jeho oběť. Ani církevní hierarchie v čele s papežem, ani armáda svatých tímto prostředníkem být nemůže. Luther, Kalvín i ostatní učitelé reformace v této souvislosti operovali, že na základě křtu jsou všichni křesťané kněžími.
sola Gratia neboli pouze milost – spásu si nikdo nemůže zasloužit, nemůže se o ní svou vůlí přičinit. Všichni jsme totiž hříšní a nikdo si nezaslouží být zachráněn. Proto to může být výhradně milost boží, kdo nám spásu umožní. To je samozřejmě v protikladu k učení katolické církve, které L. W. Hundersmarck charakterizuje takto:
Katolické stanovisko hájené na tridentském koncilu chce víru chápat jako sílu, jež ozdravuje a vyzdvihuje lidskou přirozenost. Podle této tradice je člověk ospravedlněn nikoli vnějším vložením Kristových zásluh, nýbrž působením Ducha Svatého v lidské duši podle Boží dobroty a svobodné spolupráce každého jednotlivce. Toto pobývání Boha v člověku skýtá jedinci tři nadpřirozené  ctnosti víry, naděje a lásky. Duše získává nadpřirozený dar, návyk, který se uskutečňuje v dobrých skutcích, a jako takové se Boží svobodné dary stávají lidskými zásluhami. Podle Luthera je jediný dobrý skutek víra, která je dílem Božím. Jedině víra obrací naši pozornost od stravujícího modloslužebnictví a dává nám svobodu milovat.
V této souvislosti tedy máme co dělat s otázkou svobodné vůle, která se stala pro novověké myšlení jednou z nejdůležitějších. Luther na to má jednoznačný názor, který vyjadřil ve spisu na obranu proti papežské bule Exsurge Domine, jež ho vylučovala z církve:
„Vyjádřil jsem se špatně, když jsem řekl, že vůle je před tím, než obdrží milost, jen prázdné slovo. Měl jsem spíše rovnou říci, že svobodná vůle je ve skutenčosti fikce či jméno bez skutečnosti, protože není v moci člověka konat zlo nebo dobro. Jak to správně vysvětluje  jeden z Viklefových článků, odsouzený v Kostnici: všechno se děje z naprosté nutnosti.“
– soli Deo Gloria – oslavovat máme a můžeme pouze boha samotného – nikoliv žádného člověka (ani papeže), nikoliv církev (jako mystické tělo Kristovo podle katolické nauky), ani ducha svatého jako součást lidské duše.

4) Důsledky protestantismus a jeho vztah k moderně

Skutečné zhodnocení historických a myšlenkových důsledků protestantismus je samozřejmě věc obtížná a ztěží to lze odbýt několika stručnými poznámkami. Přesto se o to musíme pokusit, protože bez porozumění reformaci nelze pochopit modernu, která je tématem tohoto kurzu. Reformační myšlení je v určitém ohledu archaické (trestající bůh a nezrušitelná hříšnost) a antiracionální (pouze víra), a jako takové se může zdát být v rozporu s hlavními ideovými směry novověku, tj. humanismem, osvícenstvím a vědou. Přesto se ale domnívám, že i reformace vlastně naplňuje pojem osvícenství, alespoň v kantovském smyslu, protože osvícenství je přece schopnost myslet sám za sebe bez vedení někým druhým. A to je právě požadavek reformace, i když ne v oblasti myšlení, nýbrž v oblasti víry, tzn. jakési „věřit sám za sebe bez vedění jinou než boží autoritou.“ Zároveň je nutné chápat reformaci jako určitou antitezi pozdně scholastické teologie, která byla příliš složitá a nesrozumitelná, než aby se jí v nové době ještě někdo chtěl zabývat. Novověké myšlení nelze navíc omezit na pouhý strohý racionalizmus, stejně jako hledání nové vědy a systému vědění, je novověk alespoň zpočátku charakteristický oslavou lidské přirozenosti, smyslovosti a živočišnosti, tedy všecho nerozumného. A i když je pro Luthera svět roven ďáblu (jak se zpívá v písni Hrad přepevný je jest Pán Bůh náš), tak je pro něj zároveň místem, které je člověku souzeno a z něhož se vlastní silou nemůže vysvobodit. Reformační člověk, na rozdíl od středověkého, který je stále na cestě vzhůru, vězí neodvolatelně v prostoru hříštnosti a nemá jinou možnost než víru, aby se z něj vysvobodil.

Přehled některých důsledků může vypadat například takto:

Protestantismus prohloubil novověkou emancipaci jednotlivce, protože ve vztahu k bohu je člověk odkázán pouze sám na sebe, knězem je každý. Eliade k tomu poznamenává: „Luther odhalil a svým vlastním životem doložil význam tvůrčího individua. Byla to daleko spíše svoboda jedince zavrhnout jakoukoli jinou autoritu mimo Boha nežli důstojnost člověka velebená humanisty, co pomalým procesem desakralizace umožnilo moderní svět, jak se objeví v osvícenství, jak dozraje s francouzskou revolucí a triumfem vědy a techniky. Pokud jde o Kalvína, ten nejenom více než Luther přispěl ke společenskému a politickému pokroku své církve, ale svým příkladem také ukázal theologickou funkci a význam politické aktivity.“

Protestantismus změnil sociální identitu a vedl k národnímu uvědomění. To vyplývá z hesla sola scriptura. Pokud má být každý schopen číst Bibli, nemůže zůstat nepřeložena. Právě Luther pořídil první překlad Bible do němčiny, a po něm následovali ostatní, příkladem může být například Bible kralická pozdního českého humanismu. Člověku už nemusí být vázán na konkrétní lokální komunity, jak tomu bylo ve středověku, ale začíná se postupně ztotožňovat spíše s abstraktní komunitou jazykovou.

Protestantismus vedl ke zhroucení středověkých sociálních a politických struktur. Ve středověku byl církev vtělením boha, šlechta vládla ve jménu božím, díky církevnímu posvěcení,  a poddaní byly poddanými určitého šlechtice. Reformace žádá odstranění církevní autorita ve věcech víry, což ale, mimo jiné, znamená zhroucení legitimity šlechtické moci. Luther se snažil být v politických otázkách víceméně umírněný, jakkoli byl v věcech náboženských radikální, ale Kalvín nebo T. Müntzer důsledně naplňovali také politické ideály reformace. E. Friedell k tomu uvádí:
Čím je víra kacířštější, tím bývá ryzejší. Skutečnými stoupenci volného vyznání byli v té době jedině radikálové: Karlstadt, Münzer, novokřtěnci a mystikové. … Münzer chtěl odstranit nejen římský stolec, preláty, biskupy a mnichy, nýbrž veškeré duchovní zprostředkování a skutečně realizovat zásadu, že každý věřící je sám sobě knězem a že pouze v přímém styku může nalézt svou spásu. Nechtěl zrušit jen prebendy a kláštery, ale jakoukoli vládu, upřednostňování a utlačování, dokonce i osobní vlastnictví, nepopíral jen autoritu  církevní tradice, ale i autoritu litery Písma a odvolával se toliko na vnitřní slovo, jež Bůh zvěstuje každému.

Protestantismus rozpoutal dlouhou sérii náboženských válek, která skončila katastrofou třicetileté války a vedla ke vzniku moderního státu. Dopad třicetileté války ilustruje tento citát z knihy Evropa XVII. století T. Muncka:
… přišli jsme do ubohé vesničky Neunkirche nazývané. Když jsme tam dorazili, shledali jsme, že jeden dům hoří, ve vesnici jsme však nikoho nenalezli. Tu museli jsme nocovat, neboť se připozdívalo a v okolí čtyř anglických mil nebylo žádné město. Jsouce vystrašeni, celou noc jsme strávili chozením sem a tam s karabinami v rukou, neboť z okolních lesů k nám doléhala střelba z děl. Jeho Excelence povečeřela maso na uhlících spáleniště opečené a za časného rána šla navštívit zdejší kostel. Obrazy z kostela byly uloupené, oltáře znesvěcené, na hřbitově další tělo ležící. Vešli jsme do mnohého domu, leč všechny byly prázdné. Opustili jsme ono místo a až později jsme se doslechli, že obyvatelé vesnici opustili kvůli epidemii a onen dům zapálili před odjezdem, aby se touto nemocí nemohli nakazit lidé cestující okolo.„Devastace měst i vesnic, epidemie, zastavení zemědělské výroby, hladomor, neustálé přesuny loupežících a ničících vojsk, zločin a smrt – to vše zaplavilo Evropu 17. století. Podle Muncka „třicetiletá válka přivedla mnoho zúčastněných států a knížectví téměř k bankrotu a připravila tak půdu pro domácí povstání a násilnosti. Dokud byla válka, málokterá vláda mohla dělat něco jiného, než upevňovat armádu, a jakékoli nepokoje přitom potlačit všemi prostředky, autoritativně a leckdy s krutou bezohledností … to vše jasně ukázalo, že stabilitu nelze zaručit, dokud si stát nezajistí na násilí monopol. Základní vztah mezi rolníkem a pánem, korunou a šlechtou a mezi vládou a poddanými měl projít v následujícím období nevratnou proměnou.“ Po tento konfliktu obřích rozměrů už nebude mít monopol na násilí (tedy na vládu) šlechta jako třída urozených, nýbrž stát jako centralizovaná a byrokratická organizace, která dokáže vnutit vůli všem svým občanům (resp. stát jako nástroj blaha svých občanů)

Friedel vidí vzor moderního státu dokonce už v Kalvínově teokratické vládě, o níž se pokusil v Ženevě v letech 1536 – 38.
Kalvín nastolil v městské republice Ženevě vládu církve, která zdaleka předčila veškeré předchozí pokusy o katolické poručnictví a inkvizici svědomí. Tato klerikální policie se míchala do všeho, skoro na každý projev přirozené touhy po životě a přirozené radosti se hledělo s podezřením, byl zapovídán a trestán. Veškeré slavnosti a zábavy – hra, tanec, zpěv, divadlo, dokonce čtení románů – byly zakázány. Bohoslužba probíhala mezi holými stěnami, bez ozdob, okázalosti, oltáře, nesměl ji zdobit ani obraz Krista. Za klení, hru v kuželky, hlasité žerty, lehkomyslné řeči hrozily vysoké pokuty, za cizoložství smrt. V Kalvínovi se poprvé dostává k moci latinský duch řádu a logičnosti, systematičnosti a organizace, ale i uniformity a mechaniky, který je tak charakteristický pro celý pozdější kulturní vývoj Francie. Mezi Kalvínovou ženevskou vládou a zdánlivě tak rozdílným jakobinismem existuje zvláštní shoda. Kalvinismus je na jednu stranu zcela středověký, neboť skutečně realizuje duchovní stát, omnipotenci církve, o které papežství vždy snilo. Dokonce je antický, totiž starozákonní. Na druhou stranu je však mnohem modernější než luterství, a to za prvé podstatně radikálnějším purismem naprosté bezobraznosti a symbolického pojetí svátostí, za druhé naléhavým zdůrazňováním republikánsko-demokratického prvku a absolutistickým policejním dohledem nad poddanými, za třetí humanisticko-kritickým pojednáním teologických problémů a za čtvrté militantním, agresivním, expanzivním imperialismem. V Ženevě se zrodila francouzská zahraniční politika, holandské kolonizátorství, anlgická vláda na moři.“

Protestantismus stojí na počátku procesu sekularizace (zesvětštení) evropské kultury. To ve weberovském duchu (viz Max Weber, Protestantská etika a duch kapitalismu) vysvětluje opět. E. Friedel:
Na závěr si musíme položit otázku, co reformace vlastně znamená pro evropskou kulturu. Neznamená nic víc a nic míň než pokus o sekularizaci života, myšlení a víry. Z ní a s ní přichází do všech činností něco ploše praktického, profánně užitečného, nudně věcného, něco temného, střízlivého, účelného. Z pozice jalového, krátkozrakého racionalismu principiálně a cílevědomě neguje celou řadu vyšších forem života, které až dosud vyplývaly z religiozity a jež lze ostatně z hlediska nižší utilitární logiky stěží zdůvodnit. Jedná se o neplodnou askezi, dále o nepřirozený celibát, nesmyslné poutě, přemrštěnou nádheru obřadů, zbytečné kláštery, pošetilé karnevaly, svátky, jež okrádají o čas, pověrečné vzývání svatých, kteří dříve jasně a nápomocně prostupovali všední den, nedůvodnou péči o chudé, jež dává, aby dávala, aniž se příliš ohlíží na důstojnost a nutnost. Ze života odchází veškerá dětskost, život se stává logickým uspořádaným, spravedlivým, pilným, zkrátka snesitelným.
Ačkoliv není nutné brát doslova řeči o jalovém racionalismu, nudné věcnosti, atp. je, domnívám se, rozumné chápat vliv protestantského myšlení právě tímto způsobem. Protestantsví bylo a někdy dosud je skutečně puritánské a umrtvující. Hlásá přísnost mravů a odmítá všechno tzv. zbytečné, tj. to, co není nutné k přežití jedince a společenství ve víře (kalvinismus). To je velmi důležitý moment v moderní dějinách západu; obrovská energie, která mohla být vynaložena na budování kostelů a katedrál, organizování církve a pořádání obřadů; obrovská mentální energie věnovaná víře ve svaté, a v ostatky, atp.; to vše bylo nyní osvobozeno a volné k použití – k budování rodiny a státu a vydělávání peněz, k rozvoji kapitalismu.

S Lutherem se také mění, jak dokázal Hans Sperber, význam slova „povolání“, které do jeho doby znamenalo asi tolik co poslání, povolání k něčemu, vokace, a teprve u něj nabývá dnešního významu profese, odborn činnosti. Luther v provozování živnosti, které ve starověku platilo za deklasující, ve středověku za profánní, nebožské, spatřuje bohulibé mravní poslání. Až dosud se na práci hledělo jako na trest, v lepším případě jako na nutné zlo, nyní je povýšena do šlechtického stavu, přímo svatořečena. Od tohoto pojetí, které do světa vnesl až protestantismus, vede přímá linie ke kapitalismu a k marxismu, dvěma nejtemnějším mračnům zastírajícím Evropu, které sice sledují opačné cíle, ale mají stejný etický a společenský základ.“

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: