Školní weblog

Profilující seminář V – „Bytí ve“

Posted by pitvok on Listopad 23, 2009

1) Fakticita jako různé způsoby ‚bytí ve‘

„Fakticitou svého pobytu se ‚bytí ve světě‘ již vždy rozptýlilo, či dokonce roztříštilo do různých způsobů ‚bytí ve‘. Rozmanitost takových způsobů ‚bytí ve‘ lze naznačit výčtem příkladů: mít  s něčím co dělat, něco zhotovovat, něco zařizovat a o něco pečovat, něco používat, od něčeho upustit a nechat si něco ujít, něco podnikat, prosazovat, zjišťovat, na něco se ptát, o něčem uvažovat, hovořit, něco určovat tad. Tyto způsoby ‚bytí ve‘ jsou všechny téhož bytostného druhu, který budeme v dalším ještě podrobněji charakterizovat a který nazveme obstarávání. Ke způsobům obstarávání patří i deficientní mody jako nechat něco být, něco zanedbat, od něčeho uspustit, zůstat v klidu, všechny mody typu „už jen …“ vzhledem k možnostem obstarávání. Název obstarávání si zprvu podržuje svůj předvědecký význam a znamená asi tolik jako: něco provést, vyřídit, „být s něčím hotov“. … Oproti těmto předvědeckým, ontickým významům budeme výraz „obstarávání“ používat v našem zkoumání jako ontologický termín (existenciál) k označení bytí jistého možného ‚bytí ve světě‘. Tento výraz  … byl zvolen proto, že … samo bytí pobytu máme ozřejmit jako starost.“ (§12. Předběžný náčrt ‚bytí ve světě‘, s. 75)

Rozbor:
– Fakticita souvisí s rozptýleností a roztříštěností
– způsobů, jak jsme „ve“ světě je mnoho a všechny mají povahy nějaké obstarávající aktivity
– obstarávající bytí ve má také deficientní mody
– obstarávání nemá ontický, ale ontologický význam, tzn. má ozřejmit bytí pobytu

Výklad:
Zdá se, že Heidegger chápe lidskou existenci jako veskrze aktivní, činnou, jako jednající. J. Čapek k tomu ve své knize Jednání a situace uvádí: „Je otázkou, zda lze Heideggerovy úvahy z Bytí a času vztáhnout k otázce po jednání v úzkém smyslu. Pokud se i přes tuto pochybnost obracím k Heideggerovi, činím tak ze dvou důvodů. Heidegger je za prvé mimořádně vlivným interpretem pojmů praxis a fronésis. Svou ontologii, kterou představil v roce 1927 ve spise Bytí a čas, získal do značné míry právě fenomenologickými interpretacemi Aristotelových spisů. Stopy této inspirace jsou sice v samotném textu Bytí a času spíše setřeny, ale postupně vydávané přednášky z první poloviny 20. let o tom podávají velmi zřetelný obraz. Naše otázka tedy zní: Jak Heidegger interpretuje pojem praxis ve své ontologii lidského způsobu bytí?
Důležitá je tu Čapkova zmínka o Heideggerově vztahu k pojmům praxis a fronésis. Když se totiž zaměříme na konkrétní popisy toho, jak pobyt ve světě je, vždy se setkáváme s popisem nějaké aktivity. I poznávání a dokonce i mluvení je Heideggerem chápáno jako určitých druh praxis, tj. činné přítomnosti ve světě spolu s druhými. To je podstatné přinejmenším ze dvou důvodů:
– Heidegger nevykládá člověka jako primárně vědomou čili myslící bytost, ale jako bytost, která v každém ohledu své existence má vztah sama k sobě a jde jí v jejím bytí o toto bytí. Praxe a praktické rozumění věcem mají pro něj, v čemž následuje Husserla, přednost před teoretickým rozumem, který je až druhotným, odvozeným způsobem lidské existence.  Sami k sobě se tedy nevztahuje původně tak, že se teoreticky zkoumáme a ptáme se, kdo jsme. Sami k sobě máme přístup už vždy otevřen v každé aktivitě a v každém účelném pohybu
– Otázka je, jakou roli tu pak má ona rozptýlenost a roztříštěnost, které odkazují k tématu upadlosti a neautentického způsobu existence. V jakém smyslu mohu být nerozptýlený ve světě a neroztříštěný do množství různých aktivit. Jak si mám vlastně onu integrovanou usebranost představit?

2) Bytí jako uvnitř a jako prodlévání

„Co znamená ‚bytí ve‘? Výraz ‚být ve‘ si zprvu doplňujeme oním „ve světě“ a máme sklon chápat toto ‚bytí ve‘ ve smyslu „být někde“, „být v …“. Vyjadřujeme tak způsbo bytí jsoucna, které je „v“ nějakém jiném jsoucnu, jako voda „ve“ sklenici, šaty „ve“ skříni. Tímto „ve“ míním bytostný vztah dvou „v“ prostoru rozlehlých jsoucen k sobě navzájem, vzhledem k jejich místu v tomto prostoru. Voda a sklenice, šaty a skříň, obojí je stejným způsobem „v“ prostoru „na“ nějakém místě. Tento bytostný vztah lze rozšířit, např. lavice v posluchárně, posluchárna v budově univerzity, univerzita ve městě atd., až na: lavcie „v prostoru světa“. Tato jsoucna, u nichž lze takto určovat, jak jedno je „v“ druhém, mají všechna tentýž způsob bytí, totiž výskyt – způsob bytí věcí vyskytujících se „uvnitř“ světa. Nalézat se „v“ něčem, co se vyskytuje, vyskytovat se spolu s něčím, co má tentýž způsob bytí, ve smyslu určitého vzájemného místního vztahu, to jsou ontologické rysy, které nazýváme kategoriální, rysy, jež patří ke jsoucnu, které nemá způsob bytí pobytu.“ (§12, s. 72)

Rozbor:
– ‚bytí ve‘ můžeme chápat jako bytí něčeho uvnitř něčeho, jako místní vztah dvou věcí, kdy jedna je uvnitř druhé
– takto „ve“ jsou pouze výskytová jsoucna, tedy rozhodně ne pobyt
– místní vztah je jedna z klasických aristotelských kategorií
– svět je tu chápán jako prostor světa ve smyslu místa všech míst, jež v sobě obsahuje všechna ostatní místa

Výklad:
Toto je podle Heideggera primitivně chápané bytí ve světě. Tento výklad však úzce souvisí s filozofickou tradicí, proti níž Heidegger vystupuje. Kategoriální určení jsoucna provází filozofii od Aristotela a od něj působí v západní myšlení výklad bytí jako bytí výskytových jsoucen, tj. předmětů, věcí, které nemají vztah k sobě samým. Vědomí je pak v tradici většinou chápáno buď jako zvláštní nevěc, která je božského původu nebo jako zvláštní druhu chování, kterým se vyznačuje věc zvaná člověk. Od této tradice nás chce Heidegger osvobodit. Člověk čili pobyt pro něj není zvláštní věci mezi ostatními věcmi.

Pojetí prostoru jako jako místa všech míst čili jako nekonečné sítě souřadnic zase souvisí s karteziánským pojetím hmotné substance, a nakonec s newtonovským chápání absolutního prostoru jako místa všech míst. Z fenomenologického pohledu je tento vědecký prostor pouze teoretická konstrukce a ne prostor našeho života, ne místo k bydlení

Je zřejmé, že právě takovéto chápání člověka a světa je pro naši kulturu stále určující, aniž bychom to byli schopní reflektovat.

Naproti tomu patří ‚bytí ve‘ k bytostné skladbě pobytu a je to existenciál. Pak jím ale nemůžeme myslet výskyt nějaké věci jakožto tělesa (lidského těla) „v“ nějakém vyskytujícím se jsoucnu. ‚Bytí ve‘ neznamená prostorový  výskyt jednoho jsoucna „v“ druhém, a to právě tak, jako německé „in“ původně vůbec neznamená prostorový vztah zmíněného druhu: „in“ původně vůbec neznamená prostorový vztah zmíněného druhu, „in“ pochází z innan-,  wohnen, habitare, bydlet, prodlévat; německé „an“ (na, u) znamená: jsem zvyklý, jsem s něčím důvěrně obeznámen, v něčem zběhlý, něčeho si hledím, o něco pečuji: jsou to významy latinského colo ve smyslu habito a diligo. Toto jsoucno, kterému přísluší ‚bytí ve‘ v tomto významu, jsme charakterizovali jako jsoucno, kterým jsem vždy já sám. Německý výraz „bin“ souvisí s německým „bei“ (u, při) a to „ich bin“ zase znamená: bydlím, prodlévám u … světa, jako u něčeho, s čím jsem tak a tak důvěrně obeznámen. Být jako infinitiv k „jsem“, tzn. chápáno jako existenciál, znamená bydlet v …, být důvěrně obeznámen s … ‚bytí ve‘ je tudíž formální existenciální výraz pro bytí pobytu, které má bytostnou strukturu ‚bytí ve světě‘.“ (§12, s 72-73)

Rozbor:
– ‚bytí ve‘ jako charakteristika pobytu není kategorie, ale existenciál.
– z etymologie slov in, an, bin, bei, habitare, colere, atp. lze vyvodit jiný význam pojmu ‚bytí ve‘
– ‚bytí ve‘ pokud se týká pobytu znamená něco jako bydlet či prodlévat u světa jako u něčeho s čím jsem důvěrně obeznámen

Výklad:
– Pobyt nelze popisovat pomocí kategorií utvořených vzhledem k pouze se vyskytujícím věcem. Je potřeba popisovat ho pomocí existenciálů, což jsou pojmy vždy vztažené k pobytu jako k sebepojímajícímu jsoucnu. Podle Heideggera v Bytí a čase má být právě existenciální analytika východiskem nové ontologie.
– Etymologizování je pro Heideggerovo myšlení typické a má zřejmě i své teoretické důvody, totiž v jeho pojetí řeči jako aktivity, při níž dochází k sebeodkrývání bytí. Souvisí také s jeho způsobem definování, který se stal typickým pro velkou část existenciálně-hermeneutické tradice pozdější doby. Heideggerovy pojmy nejsou ani tak jasně a přesně definované výrazy jako spíš jakási významová oblaka, v nichž je smysl přítomen pouze nepřímo a vždy v odkazu k dalším významovým oblakům. Heideggerovy pojmy mají proto často blíže k symbolům než k vědeckým pojmům. V základu všech jeho pojmů by ale měl být, vzhledem k jeho fenomenologické metodě, vždy přítomen odkaz ke prokazatelné zkušenosti. Pokud tedy není jeho pojmy možné spojit s žádnou sdílenou zkušeností nebo pokud z takových pojmů přímo nevyplývají, stává se jeho myšlení nejasným.
– Být důvěrně obeznámen se světem tu samozřejmě neznamená něco o světě vědět. Resp. tematické vědomosti o světě jsou v podstatě odvozená možnost, která vychází z obeznámení, které je ontologický původnější a vlastně i časově dřívější. Se světem jsem nějak obeznáme už jako kojenec, i když tento svět je pro mě něčím zcela jiným než čím je pro mě v dětství a v dospělosti. Svět totiž není něco, co mohu mít před sebou na pohled, přehlédnout to a popsat, nýbrž něco v čem existuji, tak jako rostlina roste v půdě zavlažovaná vodou a osvěžovaná větrem. Také rostlina je podle mě v tomto smyslu obeznámena se světem. Být obeznámen je tedy zcela něco jiného než znát a vědět.

3) Prostředek a celek poukazů

Přiměřený termín pro „věci“ měli Řekové: PRÁGMATA, tzn. to, s čím máme co dělat v obstarávajícím zacházení (PRAXIS). Avšak právě specifický „pragmatický“ charakter těchto PRÁGMATA ponechali Řekové ontologicky nevyjasněný a určili je „prvotně“ jako „pouhé věci“. My budeme jsoucno, s nímž se setkáváme při obstarávání, nazývat prostředek. Při obstarávajícím zacházení se setkáváme s prostředky ku psaní, s prostředky k šití, s pracovními prostředky, s dopravními prostředky, měřidly apod. Jde nám nyní o to, stanovit způsob bytí  prostředku.
Prostředek přísně vzato nikdy nemůže „být“ jeden. K bytí prostředku patří vždy jistý celek prostředků, v němž příslušný prostředek může být tím, čím je. Prostředek je bytotně „něco k tomu a tomu“. Rozmanité způsoby tohoto „k tomu a tomu“ jako ‚sloužit k …‘, ‚přispívat k tomu, aby …‘ ‚být použitelný k …‘, ‚hodit se k …‘ konstituují vždy jistý celek prostředků, Ve struktuře “ k tomu a tomu“ je obsaženo poukazování od něčeho k něčemu.  … V souladu se svou prostředečností je prostředek prostředkem vžd na základě příšlušnosti k jiným prostředkům: psací potřeby, pero, inkoust, papír, podložka, stůl, lampa, nýbytek, okna, dveře, místnost. Tyto „věci“ se nikdy neukazují zprvu jen samy pro sebe, aby pak jako suma reálného zaplnily místnost. To, s čím se prvotně setkáváme, i když to tematicky neuchopujeme, je místnost, a ta zase nikoli jako nějaké „mezi čtyřmi stěnami“ v geometricko-prostorovém smyslu – nýbrž jako pokoj, prostředek k bydlení. Z něj pak vyvstává a ukazuje se jeho „zařízení“ a v něm pak jednotlivé prostředky. Tomu vždy již předchází odkrytí příslušné celkové souvislosti prostředků.
“ (§15, s. 88-89)

Rozbor:
– Věci vzhledem k pobytu jsou PRAGMATA, prostředky sloužící v praxi
– Obstarávající zacházení je PRAXIS
– Prostředek patří do souvislosti prostředků, jeden prostředek odkazuje na druhý a tak tvoří celek vzájemných poukazů
– To, s čím se prvotně setkáváme není místnost jako 10x5x3 metry, ale místo k bydlení

Výklad:
– Heidegger neustále udržuje rozdíl mezi výskytovým jsoucnem a pobytem. Nejprve vyloučí pohled na svět z hlediska vedle sebe se jen tak nahodile vyskytujících se předmětů. Poté analyzuje svět našeho života vzhledem k naší obstarávající činnosti. Znovu se tu objevuje motiv praxe, pobyt je praktické zvíře, chtělo by se říct, kdyby takováto definice pobytu nebyla právě ukázkou zvěcňujícího myšlení, jemuž se chce Heidegger vyhnout. Důležité je, že činnost a aktivita už od začátku odkazuje k času, což je pro Heideggera zásadní. Pobyt není nikdy statický, je aktivní a obstarávající. To je jeho původní a podstatné určení.
– Jedná se o fenomenologický pohled na svět. Věci nejsou pouhé věci vyskytující se nezávisle na nás. Věci jsou prostředky, které získávají smysl naší činnou přítomností. Naše činná přítomnost není nikdy zpočátku poznávající ve smyslu teoretického popisu, místnost jako prostředek k bydlení, jako obývaný prostor nepoznáváme, my v ní žijeme. Je místem naší práce, našeho odpočinku nebo setkávání. Rozčleňujeme ji podle aktivit, které v ní děláme. Stůl slouží k jídlu, židle k sezení, dřez k omývání, okno k větrání. Věci a svět kolem nás vyvstávají v naší činnosti. Svět nepoznáváme jako planetu rozdělenou na kontinenty, to nás naučí až ve škole. Svět se pro nás stává nejprve světem našich her, snah a běžných úkonů a jenom v nich se stává místem k životu.

4) Porušení odkazu a odemčenost

„Struktura bytí příručního jsoucna jako prostředku je určena odkazy. Při obstarávání se setkáváme se specifickým a samozřejmým „o sobě“ nejbližších „věcí“, které používáme a nijak výslovně se na ně přitom nezaměřujeme. A při takovém obstarávání můžeme narazit na nepoužitelné. Že nějaký prostředek je nepoužitelný, znamená: je porušen konstitutivní odkaz od ‚k tomu a tomu‘ na ‚ k něčemu‘. Tyto odkazy přímo nepozorujeme, nýbrž „tu“ jsou tak, že se jim při obstarávání podřizujeme. Avšak při porušení odkazu – při nepoužitelnosti pro … – je pak odkaz výslovný. Ovšem ani teď ještě ne jako ontologická struktura, nýbrž onticky, v praktickém ohledu, který naráží na poškozený nástroj. Tím se dostává ono samo a s ním pracovní souvislosti díla, celá „dílna“ do zorného pole, a to jako to, v čem se obstarávání již vždy pohybuje. Tato souvislost prostředků vysvitne jako něco, co jsme ještě nikdy neviděli, nýbrž jako celek, který jsme měli v praktickém ohledu již předtím stále na očích. Tímto celkem se však ohlašuje svět.“ (§16, s. 96)

Rozbor:
– Bytí prostředku je určeno odkazy. Pohybujeme se v souvislosti nejbližších, samozřejmě známých věcí a výslovně se na ně nezaměřujeme
– Při obstarávání můžeme narazit na nepoužitelné
– Nepoužitelný znamená, že je porušen odkaz, že najednou není k něčemu, ale k ničemu
– Odkazy při obstarávání nepozorujeme, jsou tu a my jsme ji podřízeni
– Při porušení odkazu se odkaz stává výslovným
– Tím se dostává do zorného pole celá dílna, vidíme ji jako nikdy předtím, i když jsme ji v praktickém ohledu viděli stále
– Tak se ohlašuje svět

Výklad:
– Znovu se opakuje rozdíl mezi tematickým a netematickým. Původní způsob naší existence je podle Heideggera netematický. Neříkám si, že musím udělat krok, prostě ho udělám, ale při tom samohzřejmě vím, že ho dělám. Ale vím to netematicky, nezáměrně. Neříkám si, že musím zvednout lžíci k ústům, zvednu ji. Děti, které mají  svět strukturovaný jinak než dospělý musejí být k základním činnostem dovedeny. Jedna možnost je učit je tematicky – teď zvedni nohu, teď jí polož na zem. Druhá, a vždy účinnější možnost je přimět je k tomu, aby sami od sebe, třeba podle příkladu nebo kvůli odměně činnost začali dělat. My jim při tom pouze pomáhá tu věc dělat, neříkám, že a jak jí mají dělat.
– Píšu si přípravy do školy na počítači, ten se ale rozbije. Najednou si uvědomím, že chci, aby počítač fungoval, protože bez něj nemohu vykonávat svou práci. Počítač se pro mě stane tématem, rozeberu ho, dívám se do něj dovnitř, vyčistím ho, zavolám opraváře. To všechno mě zdržuje a může se stát, že nestihnu udělat, co sem potřeboval. Začne mě tlačit čas, uvědomím si i ostatní činnosti, které musím dělat, uvědomím si jejich posloupnost a souvislosti, uvědomím si sám sebe jako toho, kdo je zapojen do všech činností a souvislostí svého života. Ohlašuje se mi svět. Svět ne jako planeta, ne jako zeměpisný pojem, ale svět jako celková souvilost mého bytí tu.

„Podobně i absence příručního jsoucna, které bylo každý den tak samozřejmě v dosahu, že jsme si jej vůbec ani nevšimli, znamená průlom v souvislosti odkazů odkrytých v praktickém ohledu. Ten se obrací do prázdna a terpve teď vidí, k čemu a čím mu ono chybějící bylo po ruce. Opět se ohlašuje svět našeho okolí. Co takto probleskuje, není samo žádným příručním jsoucnem mezi jinými příručnímy jsoucny a už vůbec ne jsoucnem výskytovým … Je to „tu“ před vším konstatováním a pozorováním. Není to dostupné ani v praktickém ohledu, pokud je zaměřen stále jen na jsoucno, je to však v praktickém ohledu vždy již odemčeno. Výrazy „odemčen“ a odemčenost“ budeme nadále používat terminologicky ve významu „otevřen“ – „otevřenost“. „Být odemčen“ neznamená tedy nikdy něco takového jako „být získán zprostředkovaně, pomocí nějakého klíče, pomocí úsudku. … ‚Bytí ve světě‘ znamená podle dosavadní interpretace: netematické, praktické pohroužení do poukazů, konstitutivních pro příručnost celku prostředků. Obstarávání, tak jak je, je vždy již na základě jisté důvěrné obeznámenosti se světem.“ (§16, s. 96-97)

Rozbor:
– Další formou porušení odkazu je absence prostředku
– Absence znamená, že se v hledání použitelného najednou obracíme do prázdna
– Teprve nyní tematicky vidíme, k čemu nám prostředek je
– Ohlašuje se svět, který není příručním ani výskytovým jsoucnem
– Svět je v praktickém ohledu vždy již odemčen, ale není dostupný
– Odemčenost znamená otevřenost a není to zprostředkovaný vztah ke světu pomocí úsudku
– Shrnutí – bytí ve světě je netematické, praktické, pohroužení do poukazů, do celku příručních prostředků, obstarávání na základě důvěrné obeznámenosti

Výklad:
Netematické – uvědomuji si to, ale vlastně o tom nevím.  Vím, že mám na sobě boty, ale dokud mi neupadne podrážka, tak v botech prostě jdu. Nežiju v bezvědomí, ale nežiju tak, že všechno činím plně svým tématem
Praktické – vždy nejprve jednám, obstarávám, zacházím s věcmi, teprve potom o nich vím tematicky
Pohroužení do poukazů – věci jako prostředky na sebe přirozeně navazují, stejně jako činnost. Abych mohl psát, musí jít proud, aby šel proud, musí fungovat elektrárna. Čím větší mezera v kontextu poukazů, tím razantněji svět vystoupí.
– Jsem důvěrně obeznámen – Nejsem ve světě cizí, nemusím si každou věc znovu prohlédnout, abych zjistil, co to je a k čemu. Nemusím se stále znovu tematicky obracet ke svůmu okolí a ke svým bližním. Vyrůstám tak, že mé postupně se probouzející a prohlubující se vědomé bytí si v aktivním vztahování se ke světu činí svět kolem sebe samozřejmě přístupným.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: