Školní weblog

Antická filozofie ZS 09/10 VIII: Epikúros a jeho bohové

Posted by pitvok on Prosinec 14, 2009

Historická souvislost

Konec 4. století je dobou velkého morálního zmatku. Protože městký stát již nemůže svobodně uplatňovat svou autonomii, má občanský rámec, o němž bylo možné říci, že se vyznačoval přímo církevní strnulostí, stále méně síly k tomu, aby podle potřeby podpíral, řídil a povzbuzoval jednotlivce; navíc ani rodinné pouto už není v Řecku tak silné jako dříve. Na druhé straně se oba tyto rámce, občanský a rodinný, uvolnily ve chvíli, kdy do krajnosti dohnaná analýza všech odstínů myšlení a citu přivodila velmi rafinovanou civilizaci, která nutně učinila vědomí jemnějším a v důsledku toho též neklidnějším. Člověk již nemá oporu a cítí se osamocen. A takový člověk se stává kořistí pochybností, výčitek a duševního nepokoje, jež pociťuje mnohem ostřeji než dříve. Přijde chvíle, kdy pocítí potřebu mravního vedení a kdy se pro něho mudrc stane v podstatě duchovním rádcem. A právě pro tento úkol je Epikúros dokonale připraven. Nikdo netrpěl více než on politickými zvraty doby. Ve dvaceti letech byl vyhnán z domova, donucen žít ve vyhnanství a namáhavě si vydělávat na živobytí. Musel si sám, bez učitele, vytvořit svou moudrost. Všichni lidé usilují o blaženost, a toto obecné úsilí neustále vychází naprázdno. Proč?

1) Hlavní epikurejské ctnosti

Je třeba se vysvobodit z pout všedních zájmů a veřejného života. Ani sebevětší bohatství, ani úcta a vážnost obecného množství, ani nic jiného, co závisí na bezmezných příčinách, neodstraňuje neklid duše a nepůsobí pravou radost.

I pokládáme soběstačnost (AUTARKIA) za veliké dobro, ne že bychom vůbec chtěli žít skromně, nýbrž abychom dovedli, nemáme-li hojnost, spokojit se málem, pevně přesvědčení o tom, že nejslastněji užívají přepychu ti, kdo ho nejméně pohřešují, a že ukojení každé přirozené žádosti je snadné, kdežto ukojení liché žádost nesnadné. Prostá jídla působí stejnou slast jako bohatá hostina, jakmile je odstraněna všechna bolest vznikající z nedostatku, a chléb a voda připravují člověku nejvyšší slast, požívá-li je tehdy, když je potřebuje.

Požadavek těla je nehladovět, nežíznit, netrpět zimou. Ten, kdo ukojil tyto potřeby a doufá, že je bude moci ukojit i v budoucnosti, mohly by závodit v blaženosti i s Diem.

Zkoumání přírody nevychovává ani vychloubače, ani výrobce prázdných řečí, ani lidi, kteří stavějí na odiv vzdělání, po jakém baží obecné množství, nýbrž lidi hrdé a soběstačné (AUTARKÉS), zakládající si nikoliv na dobrech, jež závisejí na vnějších okolnostech, nýbrž na dobrech, jež závisejí na nás.

Bohů netřeba se bát, smrt netřeba podezírat, dobro lze snadno získat, zlo lze snadno vydržet.

Za prvé je tedy třeba míti za to, že cílem při poznávání nebeských úkazů, ať se jimi zabýváme v souvislosti s ostatními naukami nebo samostatně, není nic jiného než klid duše (ATARAXIA) a bezpečná jistota, právě tak jako při všem ostatním bádání.

Otázky:
Co znamená soběstačnost a klid duše?
Jaký vztah je mezi ataraxií a přirozenými žádostmi?
V čem se liší žádosti přirozené a liché?
Proč Epikúros odmítá bohatství, úctu a vážnost a politiku?

2) Poznání přírody

Ani jsi-li mlád, neváhej se oddávat filosofii, ani jsi-li stár, neumdlévej v jejím pěstování. Neboť na zdraví duše nemá nikdo ani příliš brzy, ani příliš pozdě, Řekne-li někdo, že pro něho ještě nepřišel čas k filosofování nebo že už minul, je to, jako by říkal, že pro něho ještě není čas na blaženost nebo že už ho není. Nechť tedy pěstuje filosofii mladý i starý.

Kdyby nás neznepokojoval neurčitý strach z nebeských jevů a obava, že se nás smrt nějak týká, kdyby nám dále nevadila neznalost toho, jaké jsou hranice bolestí a žádostí, nepotřebovali bychom zkoumat přírodu.

Není možno aby se člověk zbavil strachu ve věcech nejhlavnějších, nezná-li přesně přirozenost veškerenstva a má-li z něho jen nejasné obavy, plynoucí z mýtů. Proto nelze dosáhnout nesmíšených slastí bez zkoumání přírody.

A navíc musíme mít za to že vlastním úkolem zkoumání přirozenosti je přesně určit příčinu nejdůležitějších věcí a že to, co nás při poznávání nebeských jevů činí blaženými, spočívá právě v tom a v porozumění přirozenosti těles, jež při těchto jevech pozorujeme, jakož i přirozenosti všeho toho, co je spřízněno s touto přesností, která přispívá k naší blaženosti.

Při každé jiné činnosti přichází užitek stěží po jejím ukončení, při cvičení v moudrosti je poznání provázeno radostí. Neboť požitek tu nenásleduje až po poznání, nýbrž poznání a požitek jdou ruku v ruce.

Otázky:
Z jakého důvodu máme zkoumat přírodu?
V čem zkoumání přírody spočívá?

3) Přátelství

Urozený člověk se nejvíc věnuje moudrosti a přátelství, dvěma dobrům, z nichž jedno je smrtelné a druhé nesmrtelné. Ze všeho, čím moudrost hledí zabezpečit blaženost celého života, je daleko nejdůležitějším statkem přátelství. Přátelství tanečním krokem obchází svět a jeho hlasatel zvěstuje nám všem: Probuďte se, abyste si blahopřáli navzájem!

Dokonalé přátelství je žádoucí samo o sobě, třebaže počáteční pohnutkou k němu je prospěch. I přátelství má původ v užitečnosti. Je ovšem třeba položit nejprve základy, neboť i zemi osíváme, abychom mohli sklízet. Ale buduje a udržuje se společenstvím života mezi těmi, kdo dosáhli nejvyšší blaženosti.

Je to totéž přesvědčení, která nás na jedné straně posiluje důvěrou, že žádná hrozná bolest není věčná ani dlouho netrvá, a na druhé straně nám ukazuje, že nezdolná pevnost přátelství spočívá především v tomto omezení životních zel. Nelze souhlasit ani s těmi, kdo jsou příliš ochotni uzavírat přátelství, ani s těmi, kdo příliš váhají, ale je třeba mít odvahu pro přátelství také něco podstoupit.

Je překrásné vídat se s těmi, kdo jsou nám blízcí a drazí, pojí-li se k pokrevnímu příbuzenství také jednota srdcí: neboť vídáme-li se s nimi, mocně to povzbuzuje naši snahu o důvěrné přátelství.

Otázky:
Proč Epikúros oslavuje přátelství? Není to v rozporu s požadavkem soběstačnosti?
O jaký druh přátelství se v případě epikurejců jedná?

4) Bohové

A dále, pokud jde o nebeská tělesa, nesmíme mít za to, že se jejich pohyb, obracení, zatmění, východ, západ a ostatní jevy tohoto druhu dějí péčí nějaké bytosti, která je řídí nebo bude řídit a která přitom požívá úplné blaženosti spojené s nesmrtelností. Neboť námahy a starosti a projevy hněvu a přízně se nesrovnávají s blažeností, nýbrž vznikají ze slabosti a strachu a závislosti na okolí.

To, co je blažené a nesmrtelné, samo nemá starosti ani je nepůsobí jinému, takže je nezachvacuje ani hněv, ani pocit přízně; neboť to vše přísluší jen tomu, co je slabé.

Za prvé tedy měj za to, že bůh je živá bytost nesmrtelná a blažená, jak to do naší mysli vepsalo obecné smýšlení, a nepřičítej mu nic, coby se nesrovnávalo s nesmrtelností nebo co by nebylo přiměřené blaženosti. Spojuj s ním ve svém mínění naopak to, co chrání jeho blaženost a nesmrtelnost. Neboť bohové jsou; poznání, které o nich máme, je totiž naprosto zřetelné. Nejsou však takoví, jak si je většina lidí představuje; neboť většina lidí je nedokáže uchovat takové, jak je původně myslí. Proto není bezbožný ten, kdo popírá bohy, v jaké věří většina lidí, nýbrž ten, kdo bohům přičítá to, co o nich většina lidí míní. Tvrzení většiny lidí o bozích totiž nejsou původní pojmy lidské mysli, nýbrž pomýlené úsudky. To je důvod, proč jsou nejhorší škody jako příčiny zel zlých lidí, právě tak jako nejvyšší prospěch, odvozovány od bohů. Neboť bohové, kteří se ustavičně oddávají svým vlastním ctnostem, přijímají do svého společenství jen ty, kdo jsou jim podobní, kdežto vše, co není takové, považují za cizí.

Je třeba vyjít z lidské přirozenosti a na základě podobnosti z ní vyvodit tělesnou stavbu bohů a v důsledku toho prohlásit, že božstvo je bytost věčně žijící a nepomíjivá, zcela naplněna blažeností: nicméně s tím omezením, že s sebou nenese lidské svízele ani zla, vztahující se ke smrti, natož posmrtné tresty; není jí také možno připsat nic z toho, co nás nutí trpět, zato však všechno dobré a to, že obsahuje krásu v její plnosti. Epikuros tvrdí, že radost se v člověku zrodila prvotně božím zásahem.

Ovšemže se lidé domnívají, že se bohům musí bát a že je musí uctívat takovými oběťmi. Chtějí touto daní bohy zadržet, aby nejednali proti nim. Myslí si, že je-li tato úvaha správná, nepostihne je žádná škoda, a není-li správná, povede se jim dobře proto, že prokazují úctu božské moci. Kdyby tento vzájemný styk mezi lidmi a bohy skutečně existoval, bylo by to velké neštěstí, protož jeho vliv by sahal až za hrob, za pohřební obřady, až nás spálí. Neboť pak bychom i pod zemí trpěli škodu a každý by musel očekávat svůj trest. A už vůbec nechci mluvit o tom, jak by se lidé museli doprošovat známek boží přízně, ze strachu, aby nebyli přezíráni, ani o tom jakými a kolika způsoby by všichni museli dospívat k obavě z nějaké škody a už dopředu se chránit před nějakým trestem. Neboť je to jen výmysl těchto lidí, jak je zjevné v porovnání s názorem

A vedle toho všeho je si vůbec třeba uvědomit i to, že největší zmatek působí v lidských duších mínění, že nebeská tělesa jsou bytosti blažené a nesmrtelné, ačkoli jsou jim zároveň vlastní projevy vůle, činy a pohnutky, jež blaženosti a nesmrtelnosti odporují; dále že lidé buď přímo očekávají, neb aspoň v obavách tuší jakousi věčnou hrůzu, jak o ní vyprávějí mýty, nebo že se bojí dokonce i samotného stavu nevnímání po smrti, jako by se nás tento stav měl ještě nějak týkat; a konečně to, že se dávají ovlivňovat nikoli úsudky, nýbrž jen jakýmsi nerozumným blouzněním a že se nepokoušejí hrůzu definovat, takže jsou zachvacováni stejným nebo ještě větším zmatkem, než kdyby měli o těchto věcech alespoň nějaké mínění. Klid duše spočívá v tom, že jsme od toho všeho osvobozeni a že ustavičně máme na paměti věci obecné a nejdůležitější.

Nic není platno zabezpečit se před lidmi, trvají-li obavy před tím, co je nad zemí a pod zemí a vůbec v nekonečnu.

Otázky:
Proti čemu staví Epikúros svou teorii boha/ů?
Jaké vlastnosti má epikurejský bůh?
Jak souvisí Epikúrovo pojetí boha s jeho etikou?

(Všechny výše uvedené citáty pocházejí z knihy A. J. Festugiére: Epikúros a jeho bohové)

Reklamy

Jedna odpověď to “Antická filozofie ZS 09/10 VIII: Epikúros a jeho bohové”

  1. Masha said

    Já mám tedy pocit, že Soběstačnost – AUTARKIA je v rozporu s důrazem na Přátelství. Soběstačnost znamená vystačit si sám, být svobodný v tom ohledu, že nezávisím na ostatních, ale čistě sám na sobě, pokud je ale Přátelství tak důležitým prvkem pro dosažení HEDONÉ, pak člověk soběstačný není, potřebuje přátele. Předpokládám tedy, že jsem něco špatně vyložila…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: