Školní weblog

Úvod do filozofie 09/10 VI – Descartes a racionalistický obrat

Posted by pitvok on Prosinec 16, 2009

1) Descartova metodická skepse
… bylo mým přáním jedině věnovat se hledání pravdy, myslil jsem si, že je potřebí … zavrhnout jako naprosto klam vše, o čem bych si mohl myslit sebemenší pochybnost, abych tak viděl, nezůstaneli pak přece něco docela nepochybného. Protože pak nás naše smysly někdy klamou, jal jsem se předpokládat, že není věci, jež by byla taková, za jakou nám ji poddávají: a protože existují lidé, kteří se mýlí v úsudcích i při nejjednodušších věcech z geometrie a přitom se dopouštějí paralogismů, soudil jsem, že mohu chybovat jako každý jiný, a proto jsem odvrhl jako klamné všechny důvody, jež jsem předtím pokládal za důkazy; a konečně soudě, že tytéž myšlenky, jež máme v bdění, mohou se nám dostavit také ve spánku, aniž je tehdy jediná z nich pravdivá, rozhodl jsem se, že si budu představovat, že všechny věci, jež mi kdy přišly na mysl, nejsou též pravdivější než přeludy mých snů. Avšak ihned potom jsem si uvědomil, že i když jsem chtěl myslit, že vše je klam, je nezbytně nutno, abych já, který tak myslím, existoval; a pozoruje, že tato pravda: myslím, tedy jsem, je tak pevná a jistá, že ani nejvýstřednější předpoklady skeptiků nejsou schopny jí otřást, soudil jsem, že ji mohu přijmout bez obavy za první zásadu filosofie, již jsem hledal.
Potom zkoumaje pozorně, co jsem, a vida, že si mohu sice představit, že nemám tělo a že není svět ani místo, kde bych byl, avšak že si proto nemohu představovat, že vůbec nejsem; a že naopak již z toho, že mám v úmyslu pochybovat o skutečnosti ostatních věcí, následuje docela zjevně a jistě, že jsem; že však, kdybych přestal myslit, i kdyby všechno ostatní, co jsem si kdy představoval, bylo skutečné, nemohl bych věřit ve svou existenci: z toho jsem poznal, že jsem substance, jejíž všechna podstata čili přirozenost je toliko myšlení, a jež ke své existenci nepotřebuje žádné místo ani nezávisí na žádné hmotné věci. Takže toto Já, to jest duše, kterou jsem tím, čím jsem, je naprosto rozdílná od těla, ba lze ji snáze poznat než tělo; a i kdyby ho nebylo, byla by tím, čím jest.
(Rozprava o metodě)

Rozbor:
– Zavrhněme jako klam vše, o čem se dá pochybovat. Co zůstane?
– Smysly klamou, logické i matematické důvody klamou.
– Všechno se nám může zdát,
– I když je vše klam, je nutné, aby ten, kdo je klamán existoval
– Myslím, tedy jsem je nevyvratitelná pravda
– Jelikož může být všechno klam, mohu si představovat, že nic co vím a vnímám není
– Nemohu si představit, že já sám nejsem
– Jsem tedy myslící substance, veškerá moje přirozenost je myšlení.
– Myslící substance nepotřebuje ke své existenci žádné místo a na ničem hmotném nezávisí
– Toto Já, čili duše, je naprosto odlišná od těla a lze ji snáze poznat

Tak, odvrhujíce vše to, o čem můžeme nějak pochybovat, ba považujíce to za nepravdivé, snadno předpokládáme, že není žádný Bůh, žádné nebe, žádná tělesa, a že my sami nemáme ruce ani nohy, ba dokonce ani žádné tělo; ne však, že my, kteří si to myslíme, vůbec nejsme. Odporuje si totiž, abychom pokládali to, co myslí, ve chvíli, kdy myslí za neexistující. Tedy onen poznatek: já myslím, tedy jsem, je první a nejjistější ze všeho, co se komukoli naskýtá při správném filosofickém postupu. … Jménem myšlení chápu vše to, co se v nás vědomých děje tak, že jsme si toho vědomi. A tedy nejen chápání, chtění a představování, ale též smyslové vnímání je zde totéž, co myšlení … To, že v naší mysli odhalujeme více než v čemkoli jiném, je zjevné z toho, že vůbec nic nemůže způsobit, abychom, když poznáváme něco jiného, nebyli tím, co poznáváme, ještě mnohem jistěji přivedeni k poznání naší mysli … Když se však mysl, která zná sama sebe a o všem ostatním dosud pochybuje, rozhlíží na všechny strany, aby dále rozšířila své poznání, nalézá v sobě především ideje mnohých věcí … Tak například v sobě má ideje čísel a tvarů, … (Principy filosofie)

Rozbor:
– To, co myslí, nelze ve chvíli, kdy myslí, považovat za neexistující
– Já myslím, tedy jsem je nejjistější poznatek
– Myšlení – jakákoliv vědomá činnost, které jsme si vědomí
– Myšlení – chtění, představování, smyslové vnímání
– V naší mysli odhalujeme více než kdekoliv jinde
– I když poznáváme cokoliv, vždycky zároveň poznáváme sami sebe, protože víme, že poznáváme
– Mysl v sobě nalézá ideje mnohých věcí, např. čísel a tvarů

2) Mysl a tělo
A to je též nejlepší cesta k poznání přirozenosti mysli a její odlišnosti od těla. Zkoumajíce tedy, čím jsme, když vše od nás různé pokládáme za nepravdivé, zřetelně vidíme, že k naší přirozenosti nenáleží žádná rozlehlost, ani tvar, ani místní pohyb, ani cokoli podobného, co se připisuje tělu, ale jen myšlení, které se tudíž poznává dříve a jistěji než jakákoliv věc.
Jménem myšlení chápu vše to, co se v náš vědomých děje tak, že jsme si toho vědomi. A tedy nejen chápání, chtění a představování, ale též smyslové vnímání je zde totéž co myšlení…. Ale … pokud to chápu o samotném vjemu čili o vědomí vidění nebo chůze, protože tehdy se to týká mysli, jež sama smyslově vnímá či myslí, že vidí nebo že chodí.

Naše mysl je poznávána nejen dříve a jistěji, ale dokonce zřejměji než tělo, je třeba dále poznamenat, že něčemu nejsoucímu nemohou přináležet žádné stavy nebo kvality, což je zcela známo přirozeným světlem rozumu. A tak, kdekoli nějaké odhalíme, tam se nutně nalézá věc čili substance, které náležejí. A čím více v oné substanci odhalíme, tím jasněji ji poznáváme. To, že v naší mysli odhalujeme více než v čemkoli jiném, je zjevné z toho, že vůbec nic nemůže způsobit, abychom, když poznáváme něco jiného, nebyli tím, co poznáváme, ještě mnohem jistěji přivedeni k poznání naší mysli.

Ti, kteří ve filosofii nepostupovali náležitě …spíše pochopili pouze svá těla, která pozorovali očima a hmatali rukama a těm nesprávně připisovali schopnost smyslového vnímání; a to je odvrátilo od poznání přirozenosti mysli. (Principy filozofie)

Rozbor:
– Mysl se liší od těla
-Vše co se od nás liší (tj. není to myšlení), pokládáme za nepravdivé
– K naší přirozenosti nenáleží rozlehlost, tvar, místní pohyb, a nic, co se připisuje tělu
– Myšlení – jakákoliv vědomá činnost, které jsme si vědomí
– Myšlení – chápání, chtění, představování, smyslové vnímání
– Vždy jde o vědomí vědomí (sebereflexe – vím, že vím, že vnímám, atd.)
– Mysl je poznávána dříve a zřejměji než tělo
– Nejsoucímu nemohou patřit žádné stavy ani kvality
– Když tedy poznáváme stavy nebo kvality, tak nutně patří nějaké substanci
– Čím více v substanci odhalíme, tím jasněji ji poznáváme
– V mysli odhalujeme nejvíce, protože při každém poznání čehokoliv je součástí sebereflexe
– Smyslové vnímání není tělesná záležitost

3) Důkaz boha
Když se však mysl … rozhlíží …, aby dále rozšířila své poznání, nalézá v sobě především ideje mnohých věcí, a nemůže se mýlit, poukud je pouze nazírá, a netvrdí a nepopírá, že by mimo ni bylo něco jim podobného. Nalézá pouze jakési obecné poznatky a z nich skládá rozličné důkazy; a když je sleduje, zcela se přesvědčuje o jejich pravdivosti. Tak například v sobě má ideje čísel a tvarů, a mezi obecnými poznatky má také ten, že když ke shodným přidáš stejně, budou poté opět shodná, a podobné.  Z toho lze snadno dokázat, že tři úhly trojúhelníka jsou rovny dvěma pravým, atd. O tom tedy a o podobném se přesvědčuje jako o pravdivém, pokud sleduje premisy, z nichž to vyvodila. Ale ty nemůže sledovat stále. A proto když se později upamatuje, že ještě neví, zda snad nebyl stvořena s takovou přirozeností, aby se mýlila dokonce v tom, co se jí jeví nejzřejmější …žádnou jistotu nemůže mít dříve, než pozná původce svého počátku

Když mysl dále uvažuje o tom, že mezi svými různými idejemi má jednu ideu jsoucna nanejvýš chápajícího, nanejvýš mocného a dokonalého, která je ze všech daleko nejvýznačnější, poznává v ní existenci nikoli pouze možnou a nahodilou, jako v idejích ostatních věcí, které poznala, ale naprosto nutnou a věčnou. A věří tomu více, když sleduje, že v sobě nenalézá ideu žádné jiné věci, u které by pozorovala, že je v ní stejným způsobem obsažena nutná existence. Z toho totiž pochopí, že si onu ideu nanejvýš dokonalého jsoucna nevymyslela, …

Uvažujíce o ideích, které v sobě máme, vidíme, že jsou značně různé, nakolik jedna reprezentuje jednu věc a jiná jinou. A čím více v sobě obsahují objektivní dokonalosti, tím dokonalejší musí být jejich příčina. … když v sobě máme ideu umně zkonstruovaného stroje … Celek umného uspořádání, reprezentovaný v ideji, kterou onen člověk má, jakoby na obraze, musí být ve své první a základní příčině nejen nápodobou, ale vskutku stejně, nebo dokonoce eminentním způsobem, a ne jako reprezentace.

Právě tak není možné, aby v nás byla idea či představa nějaké věci a zároveň někde v nás nebo mimo nás neexistoval nějaký její archetyp vskutku obsahující všechny její dokonalosti

Neboť jistě je přirozeným světlem zcela známé, že věc, která zná něco dokonalejšího než ona, není sama od sebe. Poskytla by si totiž všechny dokonalosti, jejichž ideu v sobě má. A právě tak nemůže ani pocházet od toho, kdo by v sobě neměl všechny ony dokonalosti, totiž od toho, kde není Bůh.

Dále pak, protože Bůh sám je pravou příčinou všeho co je nebo může být, zjevně zvolíme nejlepší filosofický postup, když se z poznání samotného Boha pokusíme vyvodit vysvětlení věcí jim stvořených. Tak také získáme dokonalou vědu, která jde o příčin k následkům.

Rozbor:
– Mysl v sobě nachází ideje různých věcí
– Pokud je netvrdí ani nepopírá, nemůže se mýlit
– Mysl nalézá jen obecné poznatky a z nich skládá důkazy
– Má v sobě ideje čísel, tvarů, matematických vztahů, geometrických zákonů, …
– Vše je pravdivé, pokud sledujeme premisy a z nich správně vyvozujeme
– Premisy a jejich důsledky nelze sledovat stále
– Stále nevíme, zda mysl nebyla stvořena, aby se vždy mýlila
– Čím více objektivní dokonalosti v sobě mají ideje, tím dokonalejší musí být jejich příčina
– Pokud máme ideu stroje, který je umně uspořádaný, tak i jeho příčina, reálný stroj, musí být umně uspořádaný
– Nemůžeme mít ideu něčeho, co nemá svou předlohu
– Věc, která zná něco dokonalejšího než je ona, nemohla stvořit sebe sama, jinak by si poskytla všechny dokonalosti, které má ta dokonalejší věc
– Pokud máme ideu něčeho dokonalejšího, musíme od tohoto dokonalejšího, tedy od boha, pocházet
– Z poznání Boha můžeme vyvodit poznání všeho ostatního
– Dokonalá věda postupuje od příčin k následkům

OTÁZKY:
V čem spočívá argument souvislého snu?
Jaké dvě substance podle Descarta existují?
Jak se nazývá Descartův důkaz boží existence?
Co je to u Descarta myšlení?
Co je to metodická skepse?
Jaké vlastnosti připisuje Descartes tělesům?

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: