Školní weblog

Úvod do filozofie 09/10 VII – Kant a osvícenství

Posted by pitvok on Prosinec 16, 2009

1) Historický kontext

… období, kterým se hodláme zabývat nyní, tedy od sedmileté války po vídeňský kongres,… vyplňují tři hlavní proudy: označujeme je jako osvícenství, revoluce a klasicismus. „Osvícenstvím“ rozumíme ve shodě s obecně běžnou terminologií onen extrémně racionalistický směr … Nejvlivnějším představitelem první osvícenstké etapy byl v Anglii Locke, ve Francii Voltaire, v Německu Wolff … Celé toto obdbí bylo totiž prostoupeno osvícenskými, revolučními i klasicistními tendencemi. Nanejvýš lze tvrdit, že osvícenství nejmocněji vládlo od poloviny století asi do roku 1770, že v následující čtvrtině století je vystřídal revoluční proud a že v obou posledních desetiletích (1795 – 1815) dosáhl plného vítězství klasicismus. „Encyklopedie“, beranidlo francouzského osvícenství, začíná vycházet krátce po polovině století, Rousseauova „Společenská smlouva“, kodex Francouzské revoluce, vystupuje na veřejnost rok před koncem sedmileté války, Winckelmannovy „Dějiny umění starověku“, bible klasicismu, jsou publikovány rok po uzavření míru. Na druhou stranu všechna tři hnutí kulminují až na konci období: osvícenství v Kantovi, revoluce v Napoleonovi, klasicismus v Goethovi.. V politických dějinách představuje výrazný předěl světodějná Francouzská revoluce, která toto období rozděluje na dvě značně odlišné poloviny. Za tento hraniční kámen zatím v našem vyprávění nepůjdeme. (E. Friedell, Kulturní dějiny novověku)

Otázky:
Co to byla sedmiletá válka?
Co to byl vídeňský kongres?
Jak souvisí Francouzská revoluce a racionalizmus?
Jaké hlavní změny přinesla Evropě francouzská revoluce?
Jak můžeme definovat klasicismus?
Co to byla Encyklopedie?
Jak lze vysvětlit heslo „Volnost, rovnost, bratrství“?

2) Co je to osvícenství?

Osvícenství jako myšlení usilující o osvobození lidí připomíná Kantovu formulaci, že „osvícenství je vymaněním lidí z nesvéprávnosti, za niž sami nesou vinu. Nesvéprávnost spočívá v neschopnosti užívat svůj rozum bez vedení jiného.“ Kant předpokládá, že člověk uskutečňuje ideu svobody tehdy, když začíná svéprávně užívat rozumu a uvědomuje si, že je svobodný. Svéprávný člověk se tak stává občanem, členem kritické veřejnosti, a veřejně užívá rozumu. Každý člen světové veřejnosti má příležitost, aby platné zákony podrobil zatěžkávací zkoušce spočívající v otázce: „… uložil by si takový zákon lid sám?“ Zákon, který neobstál , pak světoobčan může zpochybnit. Pokud užívání vlastního rozumu dává možnost posuzovat a měnit vládnoucí zákony a instituce, potom každý člověk je ve skutečnosti pánem, který dosud neví o svém panství. Pro Kanta znamená osvícenství „osvítit“ člověka, aby si uvědomil, že je pánem. (M. Hauser, Adorno, moderna a negativita)

Rozbor:
– Osvícenství jako osvobozující myšlení
– Osvícenství osvobozuje z nesvéprávnosti
– Nesvéprávnost je neschopnost užívat rozum bez vedení jiného
– Svoboda je uskutečněna správným užíváním rozumu
– Svéprávný člověk, užívající vlastní rozum, se stává členem kritické veřejnosti a užívá rozum veřejně
– Rozumný člověk může podrobit zákony kritice
– Zákon, který neobstojí před morálním pravidlem „uložil by si ho lid sám?“ nemusí platit
– Díky moci měnit zákony je každý člověk pánem
– Osvícený člověk si uvědomuje, že je pánem

3) Hlavní otázky filozofie

1. Was kann ich wissen? – In seiner Erkenntnistheorie: Co mohu vědět?
2. Was soll ich tun? – In seiner Ethik: Co mám dělat?
3. Was darf ich hoffen? – In seiner Religionsphilosophie – V co mohu doufat?
4. Was ist der Mensch? – In seiner Anthropologie – Co je člověk?

„Než se pokusíme v krátkosti podat základní myšlenky Kantovy filozofie, musíme předeslat, že v ní nesmíme spatřovat učení, které zprostředkovává nějaké nové vědění, nýbrž výzvu k duchovnímu a mravnímu zahloubání se do sebe, které vyžaduje nové bytí – je cestou, nikoli cílem, a abychom ji pojali ve správném duchu, potřebujeme nejen pouze jistý zájem o filozofické problémy a pochopení pro ně, nýbrž určité přirozené vlohy, vrozené směřování vůle k pravdě a čistotě. „Filozofii.“ říká Kant, “ se nelze naučit. Matematice, fyzice, dějinám se naučit lze, filozofii nikoli, naučit se lze jen filozofování.“ (E. Friedell, Kulturní dějiny novověku)

Otázky:
Jakým filozofický disciplínám odpovídají čtyři Kantovi otázky?
Co znamená tvrzení, že filozofii se nelze naučit, jen filozofování?

4) Předmluva ke Kritice čistého rozumu A

Kritika čistého rozumu – Rozumím však pod ní nikoli kritiku knih a systémů, nýbrž kritiku rozumové schopnosti vůbec vzhledem ke všem poznatkům, o které může usilovat nezávisle na veškeré zkušenosti. Kritikou tudíž rozumím rozhodnutí o možnosti metafyziky vůbec a určení jak jejích pramenů, tak jejího rozsahu a hranic, to vše ale na základě principů. Po této cestě, jediné, která nám zbyla, jsem se nyní vydal a lichotím si, že jsem na ní našel překonání všech omylů, které rozum při jeho používání mimo oblast zkušenosti dosud uváděly do sporu s ním samým.
Když to říkám, zdá se mi, že v obličeji čtenáře pozoruji nevoli smíšenou s opovržením nad těmito vychloubačnými nároky. A přece jsou tyto nároky nesrovnatelně umírněnější než nároky každého autora i toho nejprostšího programu, který předstírá, že dokazuje třeba jednoduchou přirozenost duše nebo nutnost nějakého prvního počátku světa.. Ten se totiž holedbá, že rozšíří lidské poznání za všechny hranice možné zkušenosti, o čemž já pokorně doznávám, že to zcela překračuje mé schopnosti. Místo toho mám co dělat pouze s rozumem samým a s jeho čistým myšlením, jehož podrobnou znalost nemusím hledat daleko kolem sebe, protože ji nacházím v sobě samém a protože mi již i obyčejná logika, poskytuje příklad toho, že se všechny její jednoduché úkony dají plně a systematicky vyjmenovat.
Za podstatné požadavky, které lze právem klást na autora, jenž se pouští do tak nejistého podniku, je třeba považovat ještě dvě věci týkající se formy našeho zkoumání – totiž jistotu a zřetelnost. Co se jistoty týče … každý poznatek, který má platit a priori, totiž sám prohlašuje, že chce být považován za naprosto nutný, a ještě mnohem víc to platí pro určení všech čistých poznatků a priori, které mají být měřítkem, a tedy samy příkladem veškeré apodiktické jistoty.
Neznám žádná zkoumání, jež by byla důležitější pro poznání mohutnosti, kterou nazýváme rozvažování, a zároveň závažnější pro stanovení pravidel a hranic jejího užívání, než ta, která jsem podnikl v druhé části „Transcendentální analytiky“ pod názvem Dedukce čistých rozvažovacích pojmů … hlavní otázkou ale stále zůstává otázka: Co a jak mnoho mohou rozvažování a rozum poznat nezávisle na veškeré zkušenosti? a nikoli otázka: Jak je sama myslící mohutnost možná?
Metafyzika je podle pojmů, jež zde o ní podáme, jedinou ze všech věd, která si může slibovat takové dovršení, a to v krátkém čase a s vynaložením jen malého, ale spojeného úsilí. Na potomstvo proto nezbude nic než to, aby vše didakticky uspořádalo podle svých záměrů, aniž by však mohlo alespoň v nejmenším rozmnožit její obsah. Není totiž ničím více než systematicky uspořádaným inventářem všeho toho, co vlastníme pomocí čistého rozumu. Zde nám nemůže  nic uniknout, protože to, co rozum vytváří naprosto ze sebe sama, se nemůže skrýt, nýbrž je to rozumem samým vynášeno na světlo, jakmile jsme jen odhalili jeho společný princip. Dokonalá jednota tohoto druhu poznatků – a to na základě samých čistých pojmů, na které nemá vliv ani žádná zkušenost, ani nějaký zvláštní názor, který by k nějaké zkušenosti vedl a tyto poznatky rozšiřoval – činí tuto bezpodmínečnou úplnost nejen možnou, nýbrž i nutnou.
Doufám, že takový systém čistého rozumu sám podám pod názvem Metafyzika přírody. Tento spekulativní systém bude mít, i když nebude ani z polovice tak obšírný, nepoměrně bohatší obsah, než má toto kritika, která především musí vyložit  prameny a podmínky možnosti oné metafyziky a odplevelit a urovnat zcela zarostlou půdu.


Rozbor:
– Kritika (v Kantově smyslu) není kritika jiných filozofů, ale zkoumání rozumu vůbec
– Rozum je zkoumán hlavně jako schopnost nezávislá na zkušenosti (čistý rozum)
– Kritika rozhoduje o možnosti metafyziky (metafyzika – zkoumá právě to, co přesahuje zkušenost; Kant proto zkoumá hranice rozumu, aby určil, co lze nezávisle na zkušenosti říci a co ne)
– Nárok určit hranice rozumu a tím i metafyziky je skromnější než tvrzení filozofů o povaze duše či počátku světa (metafyzika)
– Kant má co dělat pouze s rozumem samým (jak funguje, co může poznávat, atd.)
– Znalost čistého myšlení nachází Kant v sobě samém (sebevědomí, sebereflexe)
– Logika poskytuje  příklad užívání rozumu
– Zkoumání musí být založeno na jistém a zřetelném poznání
– Každý čistý apriorní (na zkušenosti nezávislý) poznatek musí platit nutně a má být příkladem jistoty
– Hlavní zkoumání lze nalézt v druhé části Kritiky čistého rozumu pod názvem transcendentální dialektika (transcendentální – před každou zkušeností, zkušenost umožňující jako její podmínka)
– Ptáme se co a jak mnoho může rozum poznat a ne jak je rozum možný
– Metafyzika je systematicky uspořádaný inventář všeho, co poznáváme čistým rozumem
– Když tedy prozkoumáme rozumové schopnosti, stačí je pak jen didakticky uspořádat
– Nic nám nemůže uniknout, protože rozum je sám pro sebe zcela průhledný
– Poznatky čistého rozumu tvoří dokonalou a nutnou jednotu
– Systém čistého rozumu podá Kant pod názvem Metafyzika přírody

OTÁZKY:
V jakém historickém kontextu vzniklo Kantovo dílo?
Co je to podle Kanta osvícenství?
Jaké jsou podle Kanta hlavní otázky filozofie?
Co je hlavním cílem Kantovy filozofie?

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: