Školní weblog

Úvod do filozofie 09/10 VIII – Německý idealismus

Posted by pitvok on Prosinec 17, 2009

1) Historický kontext

Už první úsek období, který ještě musíme projít, od roku 1815 do roku 1830, od vídeňského kongresu po červencovou revoluci. Tento úsek se všeobecně označuje jako éra reakce nebo restaurace. A toto dvojí označení už obsahuje celý rozpor v hodnocení, jakého se této době dostalo a dostane. Jestliže ji bereme jako reakční, zpátečnickou, můžeme v ní vidět jen satanský pokus o násilné navrácení chodu dějin a veškerého temna, pošetilosti, zkaženosti překonaných epoch. Považujeme-li ji za restaurující, obnovující, chápeme ji jako návrat svrženého pořádku, rozumu a umravnění. Restaurace je ale jen předehrou nesmírné evropské revoluce, která nerozvrátí jen politiku, ale vůbec všechny oblasti lidského života, která půjde mnohem hlouběji, bude sahat mnohem dále a trvat mnohem déle než francouzská.

Raný romantismus byl ještě přesně tak racionalistický jako Francouzská revoluce, napoleonismus, empír, drama klasiků, Kantův a kantovský idealismus a všechny ostatní významené fenomény do roku 1815. Pozdní romantismus povyšuje na svůj stěžejní pojem iracionálno nebo, jak rád říká, „organické“, vyrostlé, tedy život ve své nevypočitatelnosti a nepochopitelnosti, síle a svatosti, jako protiklad k mechanickému, které lze formulovat rozumově, Proto je romantik ve všech oblastech stoupencem tradice. Proto pln zbožené úcty hledí na vše nevědomé a spřízněné se zemí: na přírodu, na „národ“, na mýtus zrozený z lidu, na ženu, jež pochází z podzemní říše „matek“.

Druhá etapa 19. století začíná červencovou revolucí roku 1830 a končí únorovou revolucí roku 1848. Jestliže heslo romantismu znělo pryč od reality, pryč od přítomnosti, pryč od politiky, nynější heslo je realismus: myšlení a cítění doby se výlučně krystalizuje kolem otázek dne a evropská duše miliony hlasů notuje politickou píseň. … V tomto historickém úseku začíná být Evropa poprvé šeredná. V první knize jsme říkali, že každé historické údobí se utápí v určitém denním nebo nočním světle; tento svět má poprvé osvětlení umělé: plynové světlo, které se už ve dnech, kdy začínala Napoleonovoa hvězda zacházet, rozsvítilo v Londýně, do  Paříže vtáhlo skoro současně s Bourbony a pomalým postupem si dobylo všechny ulice a veřejné prostory. Kolem r. 1840 hořelo všude, dokonce i ve Vídni. … Vše se mění v užitečně ošklivé. Kvetoucí přírodou se začínají vinout chvátající, obrovští černí hadi, chrlí z tlam ohavné páry, nesčetné komíny zvedají šedé krky k nebi a jeho klid brzy ruší i nekonečné dráty bzučící pochybnými číselnými zprávami.

Každá doba potřebuje svého doctora universalis, ducha, který je dostatečně bohatý a soustředěný, aby odrážel její sebevědomí: to dokázali Aristotelés, Tomáš Akvinský, Mikuláš Kusánský, Bacon, Leibnitz, Voltaire, Nietzsche a pro první polovinu 19. století Hegel. Jeho filozofie se zakládá na totožnosti myšlení a bytí: je logokratický, a protože zcela přitaká světovládě, v jistém smyslu i teokratický. Při pohledu z této stránky ji musíme označit za extrémní racionalizmus, neboť učí, že pojmy neodpovídají pouze podstatě věcí, ale že podstatou věcí jsou. Přesto byl jeho slavný výrok, tže „všechno skutečné je rozumné a všechno rozumné je skutečné„, většinou chápán mylně.

Shrnutí:
– První polovina 19. století: 1815 – 1848
– Lze rozdělit na dvě části: reakce po r. 1815 a romantismus; nástup revolučních hnutí po r. 1830 a realismus (v jakém smyslu lze německý idealismus chápat jako prolnutí všech těchto tendencí?)
– Reakční tendence – snaha zvrátit politický a sociální stav před Napoleonské války a Velkou revoluci ve Francii
– Romantické tendence – racionalizmus přerůstající v iracionalizmus a oslavu všeho organického a přírodního
– Realistická tendence – vítězství sekularizmu, faktičnosti, všednosti, byrokracie a průmyslové revoluce

2) Johan Gottlieb Fichte

Druhý úvod do vědosloví
Otázka, kterou má vědosloví zodpovědět, jak známo zní: Odkud se bere systém představ doprovázených pocitem nutnosti? Nebo: Jak dospíváme k tomu, že tomu, co je přece pouze subjektivní, připisujeme objektivní platnost? Nebo, jelikož objektivní platnost se označuje bytím: Jak dojdeme k tomu, že předpokládáme bytí? Protože tato otázka vychází z obratu k sobě, z povšimnutí si, že bezprostředním objektem vědomí je pouze vědomí samo, tak nemůže mluvit o žádném jiném bytí než o bytí pro nás; a bylo by zcela nesmyslné, kdybychom ji ztotožňovali s otázkou po bytí beze vztahu k vědomí. Ovšem právě to nejnesmyslnější provádějí filosofové našeho věku nejobvykleji.
To, čeho se filosof jedině přidržuje a z čeho slibuje vysvětlit vysvětlované, je to, co je vědomé, subjekt. Tento subjekt by tedy musel pojímat jako očištěný od veškeré představy bytí, aby v něm důvod veškerého bytí teprve vykázal. Avšak subjektu, je-li abstrahováno od veškerého jeho bytí a veškerého bytí pro něj, by nepřináleželo nic než jednání; jednajícím je zejména ve vztahu k bytí. Ve svém jednání by tedy musel bytí pojímat. Základní tvrzení filozofa je toto: tak jako je Já pouze pro sebe, zároveň pro něj nutně vzniká bytí mimo něj. Jeho důvod leží v Já, je tímto Já podmíněno: sebevědomí a vědomí něčeho, co nemá být námi samými, jsou nutně spojené. Sebevědomí je však třeba chápat jako podmiňující a vědomí onoho něčeho jako podmíněné. Aby filozof toto tvrzení prokázal, a to ne pomocí úvahy, jakožto platné pro systém existence o sobě, nýbrž pomocí pozorování původního postupu rozumu, jakožto platné pro rozum, musel by nejprve ukázat: jak Já je pro sebe a stává se pro sebe; dále by musel ukázat, že toto bytí sebe sama pro sebe by nebylo možné, aniž by pro něj současně nezvnikalo bytí mimo něj.

Rozbor:
– Vědosloví – Fichteho název pro systém vědy-filozofie
– Odkud se bere systém představ doprovázený pocitem nutnosti? Jak to, že můžeme něco považovat za objektivní? Jak to, že předpokládáme bytí? (Jedna a tatáž otázka, vychází z Kanta, který stanovil, že věci o sobě nepoznáváme)
– Vycházíme z obratu k sobě (sebereflexivní stanovisko filozofie od Descarta)
– Bezprostředním objektem vědomí je pouze vědomí
– Vše je jen bytím pro nás
– Východiskem vysvětlení je (sebe)vědomý subjekt, z něj vše vysvětlujeme
– Nemáme žádnou představu o bytí mimo vědomí
– Čistě subjektu přináleží pouze vědomí jako činnost (poznávání, vnímání, myšlení, atd. je vždy nějaká aktivita)
– Tato aktivita je ale vždy vzhledem k něčemu, je na něco zaměřená jako na předmětný pól
– Tak nutně pro Já (bytí pro sebe, vztah vědomí k sobě samému) vzniká bytí mimo něj, jako to, na co se zaměřuje
– Důvod pro vnější bytí leží v Já, já je podmínkou a důvodu existence vnějšího objektu
– K dokázání musíme vysvětlit, jak se já stává něčím pro sebe (jak funguje sebereflexe?) a jak nutně a současně musí vznikat bytí mimo něj (protože by svou aktivitu nemělo kam zaměřit?)

3)  Schelling, Friedrich Wilhelm Joseph

O Já jako principu filozofie
Je to troufalý počin rozumu, že osvobozuje lidstvo a zbavuje ho hrůzy objektivního světa. Nemůže však selhat, protože člověk se stane o to větším, čím lépe pozná sám sebe a své schopnosti.  Získá-li člověk vědomí toho, čím je, brzo také dospěje k tomu, že bude tím, čím má být. Bude-li sám o sebe dbát teoreticky, to praktické bude brzy následovat. Marné by bylo očekávat velké pokroky lidstva pouze od dobré vůle lidí, neboť aby se stali lepšími, museli by již před tím dobrými být. Revoluce v lidstvu však musí právě proto vycházet z chápaní sebe samých, člověk musí být dobrým teoreticky, aby se jím stal prakticky. A nejlepší průpravou k tomu, aby člověk jednal v souladu se sebou samým je poznání, že podstata člověka je pouze v jednotě a skrze jednotu. Neboť člověk, který jednou dospěje k tomuto přesvědčení, také nahlédne, že jednota chtění a jednání pro něj musí být stejně tak přirozená a nutná jako zachování samotné jeho bytosti. Člověk by měl přece dojít k tomu, že jednota chtění a jednání je pro něj tak přirozená jako mechanismus jeho těla a jednota jeho vědomí.

Rozbor:
– Rozum osvobozuje lidstvo tím, že ho zbavuje hrůzy objektivního světa
– Čím lépe člověk sám sebe (svůj rozum) pozná, tím bude lepší (vědomí toho, čím jsme, vede k tomu, čím máme být)
– Praktické bude následovat teoretické
– Dobrá vůle ke zlepšení nestačí, protože předpokládá předem, že jsme dobří
– Revoluce (osvícenství?) musí vycházet z chápání sebe samých
– Základem souladu se sebou je jednota chtění a jednání

4) Georg Wilhelm Friedrich Hegel

Nejstarší systém německého idealismu
Předpokládáme ideu tvořícího Já jako sebevědomé bytosti. První ideou je samozřejmě představa mě samého jako absolutně svobodné bytosti. Spolu se svobodnou, sebevědomou bytostí vyvstává zároveň celý svět – z nicoty – v jediném opravdovém a myslitelném stvoření z ničeho. Zde sestoupím na pole fyziky; otázka zní takto: Jak musí být svět utvářen pro morální bytost?

Základy filosofie práva
Úkolem filosofie je pochopit, co jest, neboť to, co jest je rozum. Co se týče individua, je beztoho každé synem své doby; tak je také filozofie svou dobou v myšlenkách pochopenou. Je rovněž pošetilostí domnívat se, že nějaká filozofie překračuje přítomný svět, jako by člověk přeskočil svou dobu … Co leží mezi rozumem jakožto sebe vědomým duchem a rozumem jakožto přítomnou skutečností, co onen rozum od tohoto dělí a co mu v něm nedopřává uspokojení, jsou okovy abstraktnosti, která není osvobozena v pojem. Poznat rozum jako růži na křižovatce přítomnosti a tak se jím těšit, toto rozumné poznání je smírem se skutečností, který poskytuje filozofie těm, jimž jednou byla dána výzva chápat a v tom, co je substanciální, zachovat právě tak subjektivní svobodu jako se neoctnout se subjektivní svobodou ve zvláštnosti a nahodilosti, nýbrž v tom, co o sobě a pro sebe jest.

Rozbor:
– Idea tvořícího já
– První je idea mě jako absolutně svobodné bytosti
– Se svobodnou a sebevědomou bytostí vyvstává celý svět
– Filozofie má pochopit, co je
– Co je, je rozum
– Každé individuum je synem své doby
– Filozofie je svou dobou uchopenou v myšlenkách a nepřekračuje přítomný svět
– Rozum jako sebevědomý duch a rozum jako přítomná skutečnost se liší
– Co je od sebe dělí?
– Dělí je okovy abstraktnosti neosvobozené v pojem (pojem je u Hegela to, co je uprostřed mezi vědomím a bytím)
– Rozum jako růže na křižovatce přítomnosti (spojení historického a univerzálního rozumu)
– Rozumné poznání je smírem se skutečností
– Filozofie má spojit to, co je podstatné (obecné, nutné, racionální) se svobodou, ale nemá upadnout do nahodilosti a zvláštnosti (jednotlivé, náhodné, okamžité, neuchopitelné pojmem)

OTÁZKY:
Co je rozhodující pro historické souvislosti první poloviny 19. století?
Z jakých předchozích filozofů německý idealismus vychází?
Jak zní hlavní otázka německého idealismu?
Co je hlavním tématem německé idealistické filozofie?
Jaké různé výrazy jsou tu synonymem slova Já?
Co myslí Hegel rozlišením rozumu na sebevědomého ducha a přítomnou skutečnost?
Jak lze chápat výrok „Co je skutečné, je rozumné a co je rozumné, je skutečné.“?

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: