Školní weblog

Novověká filozofie V – Humanismus a novověká myšlenka subjektu

Posted by pitvok on Prosinec 28, 2009

Humanismus a novověká myšlenka subjektu

1) Úvod

Novověká kultura je kulturou expanze a rozpadu dosud panujícího řádu. Za prvné je to expanze teritoriální v podobě kolonialismu. Dále expanze ekonomická ve formě peněžního hospodářství a postupně se prosazujícího volného trhu. Neméně podstatná je expanze kosmologická, kdy se díky nové astronomii a fyzice z uzavřený středověký kosmos postupně proměňuje na nekonečný vesmír. Také v oblasti náboženské dochází k uvolnění, k nástupu protestantské laicizace víry a k vývoji alternativních náboženských vizí (panteistických, alchymických a mystických). V politice je myšlenka sakrální legitimizace nahrazena projektem smlouvy a pragmatického machivelistického modelování. V sociální sféře se pak setkáváme s neustále se prohlubujícím rozkladem lokální rodové soudržnosti, která je nahrazována stále více individualizovanou, ale zároveň i masovou společností (viz např. H. Arendt, Vita Activa).

Novověký člověk od počátku zakouší slastnou i bolestnou ztrátu centra – v čele společnosti už nutně nestojí král nebo biskup, země není středem, ale periferií vesmíru, hlavními středisky ekonomiky už nejsou ani tak lokalizované trhy, jako spíš mezinárodní banky, a sociální život není řízen setrvačností zvyku, nýbrž motorem inovace. Hlavním hrdinou už není ten, kdo udržuje řád, ale ten, kdo objevuje, vynalézá, ruší, proměňuje, ničí a tvoří. Život novověkého člověka není postaven na jistotě opakování, nýbrž na odvaze ke změně. Proto je renesanční oslava člověka jako pozemské a tvůrčí bytosti, s níž se potkáváme v humanismu úzce spjata se skepsí. Pochybnost se stane východiskem a vůdčím motivem novověkého myšlení. Skepse se však nemůže stát pozitivním základem nové kultury, je potřeba nalézt z ní nějaké východisko, je potřeba najít nové centrum, z něhož bude novověký člověk čerpat svou moc a svou sílu. Tímto novým centrem, novým mýtem, na němž vyroste dosud nejvýkonnější, protože expanzivní a inovativní kultura této planety, se stane Já. Já jako sebe sama se chápající, své možnosti rozvrhující a svět proměňující subjekt, a to ve všech svých různých novověkých podobách – jako conquistador odvážně si podmaňující přírodu i národy nového světa, jako misionář šířící slovo boží, jako obchodník dovážející zboží z nejvzdálenějších koutů, jako žoldák bojující za každého, kdo mu dobře zaplatí, jako absolutní monarcha, který se prohlásí za osobní svrchovanou autoritu, anebo jako sebereflektující vědecký rozum, jenž podmaňuje přírodu svým smělým rozvrhům.

2) Humanismus

Humanismus představuje jak historicky, tak typologicky první období filozofického myšlení renesanční epochy. Zahrnuje časové období dlouhé přibližně sto let, a to od poloviny 14. do poloviny 15. století. (Gorfunkel, Renesanční filosofie, s.35)

Humanismus vzniká a rozvíjí se mimo tradici univerzitní scholastické filozofie. Jsou to političtí představitelé městských komun, publicisté, básníci, filologové, rétoři, diplomaté, pedagogové, lidé nového prostředí, kteří určují i charakter nové filozofie. Profesionální filozofy nepovažují za filozofy, jejich školskou filozofii odmítají, a proto nemohou přirozeně počítat s oficiálním uznáním. Raně kapitalistická manufaktura vzniká mimo rámec cechovního řemesla; podobně vzniká mimo cechovní tradice středověké učenosti i humanistická filozofie. (Gorfunkel, Renesanční filosofie, s. 36)

A právě díky humanistům a jejich vytrvalému pátrání po zapomenutých antických textech, díky jejich filologické a překladatelské činnosti mohla nová evropská filozofie, jež se v této době rodila, čerpat z četných památek řeckého a římského filozofického myšlení…. Celá tato obrovská práce se neomezovala na objevování zapomenutých děl filozofické literatury. Humanisté zbavovali antické myslitele nadčasové aureoly, jíž byli ve středověkém názorovém systému obklopeni například Aristoteles ve filozofii nebo Vergilius v poezii. Přístup humanistů se vyznačoval především tím, že obnovili historickou distanci. I když si neobyčejně vážili úspěchů starověku, uvědomovali si zároveň odlišnost epoch. Humanisté rovněž komentovali texty, které studovali. Cílem jejich filologického a historického komentáře bylo především objektivní, vědecké stanovení skutečného textu díla. Byla to filologická a historická kritika textu … objektem vědecké kritiky se stával koneckonců i text Písma svatého. Humanisté studovali a využívali mnohotvárnou filozofickou tradici, odmítali ji však slepě následovat a podřizovat se jí. Myslitel nové epochy je individualista … Principiální otevřenost jakýmkoli tradicím se stala záminkou k tomu, že humanisté byli obviňování z eklekticismu … Výsledkem jejich práce byla však vždy snaha o vlastní, originální syntézu, kterou nebylo možné redukovat jen na souhrn použitých pramenů. Vedle otevřenosti nejrůznějším tradicím se proto nejdůležitějším požadavkem humanismu stává možnost svobodně se přidržovat kterékoli z nich, nepodřizovat se vládě autority.
(Gorfunkel, Renesanční filosofie, s. 39)

Usilování o slast je člověku vrozeno od přírody, která člověka vytvořila a ve všech směrech tak zdokonalila, projevujíc přitom veliké mistrovství, že se zdá stvořen výlučně k tomu, aby se mohl oddávat každé slasti a každé radosti. Příroda je v humanistické filozofii nejen ospravedlněna, ale sama se stává nejpřednějším důvodem ospravedlňujícím etiku slasti. Je-li člověk stvořen přírodou pro slast, pak i svět, v němž musí žít a jednat, je dokonalý svět, stvořený pro slast. Příroda nejen obdařila člověka smyslovými orgány, které mu dovolují kochat se krásou světa, ale vytvořila i samu krásu, kerá jej obklopuje. Nejde tu jen o smyslové požitky; samo ustrojení lidského těla, jeho smyslové orgány jsou optimálně uzpůsobeny k vnímání krásy svět a jejímu vychutnávání.
(s. 48)

Slast, užitek, osobní zájem, vyplývající z přírodních , přirozených, tj. člověku vrozených základů etiky, tvoří východisko apologie snahy o prospěch, která je předmětem dialogu Poggia Braccioliniho „O lakomství“. Ze snahy všeho živého o sebezachování se vyvozuje i snaha o osobní užitek a prospěch. Žádostivost je do nás vložena samou přírodou a je nám vštípena stejně jako jiné vášně, s nimiž přicházíme na svět. …Přístup o otázce člověka byl ve středověkém křesťanském myšlení určován učením o prvotním hříchu a vykoupení. Jen vykoupení a za přispěním boží milosti mohl člověk dosáhnou spásy. Humanistické myšlení staví otázku jinak … pohlíží na místo člověka na světě … jako na otázku důstojnosti. Důstojnost spočívá především v uznávané možnosti člověka pozvnést se z divošského, barbarského stavu ke stavu vpravdě lidskému. Po přírodě následuje kultura … Nejvyšším výsledkem činnosti usilující o povznesení člověka, nejvyšším uskutečněním důstojnosti člověka je jeho božskost … povznesení na úroveň toho, k jehož obrazu byl stvořen.

Manetti (De dignitate et excellentia hominis) hovoří o „lidském rodu, který byl předurčen k tomu, aby se stal vzdělavatelem země, a nedopouští, aby země zdivočela krutými zvířaty či aby se hrubými kořeny rostlin změnila v pustinu; díky jeho práci jsou roviny, ostrovy i břehy pokryty zoranými poli a zastavěny městy. … Sama božská prozřetelnost byla zřejmě epikurejská, jestliže se jí zachtělo uchystat a dát lidem tak rozmanité, a potěšující druhy oduševnělých bytostí i neoduševnělých věcí. … Vlastními plody člověka jsou … spíš rozmanité činy rukou a ducha – pro ně je člověk přírodou zrozen, podobně jako strom se rodí proto, aby nesl ovoce. (Gorfunkel, Renesanční filosofie, s. 53 – 54)

Manetti hovoří o stvoření člověkam bohem nebo přírodou. Leone Battista Alberti říká, že příroda, to je bůh, vložila do člověka  prvek nebeský a božský, nesrovnatelně dokonalejší a ušlechtilejší než cokoli smrtelného. Člověk se nerodí proto, aby v této nečinnosti živořil, ale aby pracoval na mohutném a velkolepém díle. Tím se může za prvé zavděčit bohu … a za druhé může sám dosáhnout nejdokonalejších ctností a plného štěstí. (Gorfunkel, Renesanční filosofie, s. 54)

Otázky:
Na základě uvedených textů vysvětlete hlavní rysy humanismu!
V čem spočívá naplnění lidského osudu podle humanismu?

3) Nesystematická skepse M. Montaigne

Svým žánrem se Montaignova kniha staví proti tehdejší oficiální vzdělanosti. V době, kdy vládla učená latina, byla napsána francouzsky. Montaigne zcela záměrně použil jazyka paříškého tržiště a nepohrdal ani důvěrně známými gaskoňskými výrazy (Gorfunkel, Renesanční filosofie, s. 214)

Jsou to volné úvahy o světě, o životě, o člověku, a především o sobě samém … V Esejích existuje hluboká vnitřní jednota. Není však určována vnějšími znaky, ale jednotou myšlenky, a především jednotou myslícího subjektu. Jsou to právě jeho úvahy, a v osobnosti autora je též hlavní zdroj celého názorového systému podaného na stránkách Esejů. … Třebaže se v Montaignově díle mluví o přírodě a o bohu, o světě a o člověku, o etice a o politice, je jediným předmětem celého díla člověk, a to nikoli člověk vůbec, ale člověk konkrétně daný, osobnost autora knihy. (Gorfunkel, Renesanční filosofie, s. 215)

Já podávám obraz jedince, který je věru špatně utvořen. Předkládám život obyčejný a bez lesku“, zdůrazňuje Montaigne a prohlašuje, že je nutné uplatnit morální filozofii na život všední a osobní, protože každý člověk v sobě nese celou podobu lidského údělu.
„Je ostatně podnikem trnitým, a to víc, než se zdá, sledovat běh tak toulavý, jako je běh našeho ducha, pronikat do temných hlubin jeho vnitřních koutů, lapat a ustalovat tolikeré drobné tahy jeho vzrušených zmatků.“
Již řadu let mám výhradně sebe samého za cíl svých myšlenek, kontroluji a sleduji jen sebe; a jestliže prostuduji i něco jiného, je to jen proto, abych to ihned vztáhl k sobě, či lépe řečeno, obrátil v kuse sebe samého.
“ (Gorfunkel, Renesanční filosofie, s. 216)

V Esejích se vystavuje pochybnostem především jistota daného, existujícího vědění. Obecné uznání není důkazem. Neboť to, co je obecně schváleno, říká Montaigne, se přijímá jako jakási tajná mluva. Taková jako pevný a neporušitelný celek, o němž se dále neuvažuje. Tento nekritický přístup vede k tomu, že svět se plní nejapností a lží. Obecně přijaté názory se nikdy neověřují, nikdy se nepronikne k jejich kořenům, v nichž se skrývá chyba anebo slabé místo. Avšak právě pocit jistoty svědčí o pomatenosti a krajní nejistotě. Proti sebejisté učenosti staví Montaigne původní nevědění, pochybování, přesvědčení o odvěké nejistotě, nespolehlivosti a neukončenosti existujícího systému vědění. Montaignovo nevědění konstatuje omezenost a nejistotu našich poznatků o světě, pokud neprošly přísnou kritickou kontrolou rozumu. Všechny zlořády na světě se rodí z toho, že nás učí, abychom se báli přiznat svou nevědomost, abychom povinně přijímali všechno, co nejsme s to vyvrátit…. Jedině tehdy, přiznáme-li svou nevědomost, můžeme něco poznat, osvobodit se od útlaku nekritických představ … Nevyčistíme-li cestu hned na počátku, nepříznáme-li svou nevědomost, nemůžeme pokročit na cestě poznání. Základem každé filozofie je údiv, jejím rozvíjením je zkoumání, jejím koncem nevědění. Vězme však, že existuje jakési nevědění plné síly a vznešenosti, které si svou ctí a odvahou v ničem nezadá s věděním. Je to nevědění, k jehož postižení není třeba o nic méně vědění než k tomu, abychom se mohli nazvat vědoucími. (Gorfunkel, Renesanční filosofie, s. 222)

U oficiálních historiků filozofie, pokud se vůbec sníží k tomu, aby se zabývali tímto tak nefilozoficky jasným a světaznalým myslitelem, figuruje Montaigne jako typus skeptika. Jenž u Montaigne nevyvěrá skepse z jednostranného popírání, nýbrž ze všestranného přitakání: je to člověk, který toho ví příliš, než aby ještě mohl tvrdit něco pozitivního, který nedokáže zaujmout žádné určité stanovisko, protože dokáže zaujmout stanoviska všechna, jeho myšlenkový aparát je příliš rozlehlý, než aby trpěl nedostatkem místa, tedy nedostatkem nějakého „systému“.
Skeptik v Montaignově smyslu je vášnivý přítel zlatého středu, je to ten „jazýček na vahách“, jak říká Emerson. Nechce svět ovládat ani se mu bez vůle poddat. Jeho heslem jsou úžasná Dantova slova „Hleď vpřed a jdi napřed!“. To je ten nejlepší postoj, jaký lze zaujmout k běhu světa. Anebo, jak řekl Byron: „Hledím na sebe jako na tvora, kterého ruka Boží postavila doprostřed velikého divadla.“ Skeptik ví vše, rozumí všemu a všemu se pousmívá. Idealista nebere skutečnost vážně, zatímco realista mu říká: neberu svět tvých idejí vážně. A skeptik neber vážně ani jednoho. Pro něj není svět ničím jiným než věčnou houpačkou. „Všechny věci se ustavičně houpají,“ stojí v Esejích“, země, skály Kavkazu, egyptské pyramidy. Setrvalost je jen málo rozhoupaná houpačka.“ … Ústředním smyslem celé jeho filosofie byla však introspekce: „Studuji sám sebe, to je moje metafyzika i fyzika.“ A člověk, kterého Montaigne vede za ruku k sobě samému, k laskavému a nekompromisnímu probádávání svých zvláštností a idiotismů, iracionalismů a paradoxů, dvojznačností a hlubin, se nutně musí stát skeptikem
(E. Friedell, Kulturní dějiny novověku I., s. 240)

Otázky:
Co je hlavním tématem Montaignovým esejů?
Čím se vyznačuje jeho pojetí skepse?
Jaké východisko ze skepse nabízí?

4) Metodická skepse R. Descarta

… bylo mým přáním jedině věnovat se hledání pravdy, myslil jsem si, že je potřebí … zavrhnout jako naprosto klamné vše, o čem bych mohl smyslit sebemenší pochybnost, abych tak viděl, nezůstane-li pak přece něco docela nepochybného. Protože pak nás naše smysly někdy klamou, jal jsem se předpokládat, že není věci, jež by byla taková, za jakou nám ji poddávají: a protože existují lidé, kteří se mýlí v úsudcích i při nejjednodušších věcech z geometrie a přitom se dopouštějí paralogismů, soudil jsem, že mohu chybovat jako každý jiný, a proto jsem odvrhl jako klamné všechny důvody, jež jsem předtím pokládal za důkazy; a konečně soudě, že tytéž myšlenky, jež máme v bdění, mohou se nám dostavit také ve spánku, aniž je tehdy jediná z nich pravdivá, rozhodl jsem se, že si budu představovat, že všechny věci, jež mi kdy přišly na mysl, nejsou též pravdivější než přeludy mých snů. Avšak ihned potom jsem is uvědomil, že i když jsem chtěl myslit, že vše je klamn, je nezbytně nutno, aby já, terý tak myslím, existoval; a pozoruje, že tato pravda: myslím, tedy jsem, je tak pevná a jistá, že ani nejvýstřednější předpoklady skeptiků nejsou schopny jí otřást, soudil jsem, že ji mohu přijmout bez obvy za první zásadu filosofie, již jsem hledal

Potom zkoumaje pozorně, co jsem, a vida, že si mohu sice představit, že nemám tělo a že není svět ani místo, kde bych byl, avšak že si proto nemohu představovat, že vůbec nejsem; a že naopak již z toho, že mám v úmyslu pochybovat o skutečnosti ostatních věcí, následuje docela zjevně a jistě, že jsem; že však, kdybych přestal myslit, i kdyby všechno ostatní, co jsem si kdy představoval, bylo skutečné, nemohl bych věřit ve svou existenci: z toho jsem poznal, že jsem substance, jejíž všechna podstata čili přirozenost je toliko myšlení, a jež ke své existenci nepotřebuje žádné místo ani nezávisí na žádné hmotné věci. Takže toto Já, to jest duše, kterou jsem tím, čím jsem, je naprosto rozdílná od těla, ba lze ji snáze poznat než tělo; a i kdyby ho nebylo, byla by tím, čím jest. (Rozprava o metodě)

Tak, odvrhujíce vše to, o čem můžeme nějak pochybovat, ba považujíce to za nepravdivé, snadno předpokládáme, že není žádný Bůh, žádné nebe, žádná tělesa, a že my sami nemáme ruce ani nohy, ba dokonce ani žádné tělo; ne však, že my, kteří si to myslíme, vůbec nejsme. Odporuje si totiž, abychom pokládali to, co myslíá, ve chvíli, kdy myslí za neexistující. Tedy onen poznatek: já myslím, tedy jsem, je první a nejjistější ze všeho, co se komukoli naskýtá při správném filosofickém postupu. … Jménem myšlení chápu vše to, co se v nás vědomých děje tak, že jsme si toho vědomi. A tedy nejen chápání, chtění a představováí, ale též smyslové vnímání je zde totéž, co myšlení … To, že v naší mysli odhalujeme více než v čemkoli jiném, je zjevné z toho, že vůbec nic nemůže způsobit, abychom, když poznáváme něco jiného, nebyli tím, co poznáváme, ještě mnohem jistěji přivedeni k poznání naší mysli … Když se však mysl, která zná sama sebe a o všem ostatním dosud pochybuje, rozhlíží na všechny strany, aby dále rozšířila své poznání, nalézá v sobě především ideje mnohých věcí … Tak například v sobě má ideje čísel a tvarů, … (Principy filosofie)

Otázky:
1) Co je hlavní zásadou metodické skepse?
2) Jaké hlavní skeptické argumenty jsou zde uvedeny?
3) Vyjádři několika způsoby základní jistotu, k níž Descartes došel?
4) V čem se liší Descartova a Montaignova skepse a co mají společného?

3) Montaigne
Gorfunkel 214
Svým žánrem se Montaignova kniha staví rpoti tehdejší oficiální vzdělanosti. V době, kdy vládla učená latina, byla napsána francouzsky. Montaigne zcela záměrně použil jazyka paříškého tržiště a nepohrdal ani důvěrně známými gaskoňskými výrazy

s. 215
Jsou to volné úvahy o světě, o životě, o člověku, a především o sobě samém … V Esejích existuje hluboká vnitřní jednota. Není však určována nvějšími znaky, ale jednotou myšlenky, a především jednotou myslícího subjektu. Jsou to právě jeho úvahy, a v osobnosti autora je též hlavní zdroj celého názorovoého systému podaného na stránkách Esejů. … Třebaže se v Montaignově díle mluví o přírodě a o bohu, o světě a o člověku, o etice a o politice, je jediným předěmtem celého díla člověk, a to nikoli člověk vůbec, ale člověk konkrétně daný, osobnost autora knihy.

s. 216
Já podávám obraz jedince, který je věru špatně utvořen. Předkládám život obyčejny a bez lesku, zdůrazňuje Montaigne a prohlašuje, že je nutné uplatnit morální filozofii na život všední a osobní, protože každý člověk v sobě nese celou podobu lidského údělu.
Je ostatně podnikem trnitým, a to víc, než se zdá, sledova běh tak toulavý, jako je běh našeho ducha, pronikat do temných hlubin jeho vnitřních koutů, lapat a ustalovat tolikeré drobné tahy jeho vzrušených zmatků … Již řadu let mám výhradně sebe samého za cíl svých myšlenek, kontroluji a sleduji jen sebe; a jestliže prostuduji i něco jiného, je to jen proto, abych to ihned vztáhl k sobě, či lépe řečeno, obrátil v kuse sebe samého.

s. 222
V Esejích se vystavuje pochybnostem především jistota daného, existujícího vědění. Obecné uznání není důkazem. Neboť to, co je obecně schváleno, říká Montaigne, se přijímá jako jakási tajná mluva. Taková jako pevný a neporušitelný celek, o němž se dále neuvažuje. Tento nekritický přístup vede k tomu, že svět se plní nejapností a lží. Obecně přijaté názory se nikdy neověřují, nikdy se nepronikne k jejich kořenům, v nichž se skrývá chyba anebo slabé místo. Avšak právě pocit jistoty svědčí o pomatenosti a krajní nejistotě. Proti sebejisté učenosti staví Montaigne původní nevědění, pochybování, přesvědčení o odvěké nejistotě, nespolehlivosti a neukončenosti existujícího systému vědění. Montaignovo nevědění konstatuje omezenost a nejistotu našich poznatků o světě, pokud neprošly přísnou kritickou kontrolou rozumu. Všechny zlořády na světě se rodí z toho, že nás učí, abychom se báli přiznat svou nevědomost, abychom povinně přijímali všechno, co nejsme s to vyvrátit…. Jedině tehdy, přiznáme-li svou nevědomost, můžeme něco poznat, osvobodit se od útlaku nekritických představ … Nevyčistíme-li cestu hned na počátku, nepříznáme-li svou nevědomost, nemůžeme pokročit na cestě poznání. Základem každé filozofie je údiv, jejím rozvíjením je zkoumání, jejím koncem nevědění. Vězme však, že existuje jakési nevědění plné síly a vznešenosti, které si svou ctí a odvahou v ničem nezadá s věděním. Je to nevědění, k jehož postižení není třeba o nic méně vědění než k tomu, abychom se mohli nazvat vědoucími.

Friedel 240
U oficiálních historiků filozofie, pokud se vůbec sníží k tomu, aby se zabývali tímto tak nefilozoficky jasným a světaznalým myslitelem, figuruje Montaigne jako typus skeptika. Jenž u Montaigne nevyvěrá skepse z jednostranného popírání, nýbrž ze všestranného přitakání: je to člověk, který toho ví příliš, než aby ještě mohl tvrdit něco pozitivního, který nedokáže zaujmout žádné určité stanovisko, protože dokáže zaujmout stanoviska všechna, jeho myšlenkový aparát je příliš rozlehlý, nežý aby trpěl nedostatkem místa, tedy nedostatkem nějakého „systému“.
Skeptik v Montaignově smyslu je vášnivý přítel zlatého středu, je to ten „jazýček na vahách“, jak říká Emerson. Nechce svět ovládat ani se mu bez vůle poddat. Jeho heslem jsou úžasná Dantova slova Hleď vpřed a jdi napřed! To je ten jelepší postoj, jaký lze zaujmout k běhu světa. Anebo, jak řekl Byron: „Hledím na sebe jako na tvora, kterého ruka Boží postavila doprostřed velikého divadla.“ Skeptik ví vše, rozumí všemu a všemu se pousmívá, Idealista neber skutečnost vážně, zatímco realista mu říká: Neberu svět tvých idejí vážně. A skeptik neber vážně ani jednoho. Pro něj není svět ničím jiným než věčnou houpačkou. „Všechny věci se ustavičně houpají,“ stojí v Esejích“, země, skály Kavkazu, egyptské pyramidy. Setrvalost je jen málo rozhoupaná houpačka.“ … Ústředním smyslem celé jeho filosofie byla však introspekce: „Studuji sám sebe, to je moje metafyzika i fyzika.“ A člověk, kterého Montaigne vede za ruku k sobě samému, k laskavému a nekompromisnímu probádávání svých zvláštností a idiotismů, iracionalismů a paradoxů, dvojznačností a hlubin, se nutně musí stát skeptikem

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: