Školní weblog

Novověká filozofie IX: Německý idealismus

Posted by pitvok on Prosinec 29, 2009

1) Úvod

Jediným a hlavním problémem německého idealismu, jehož hlavními reprezentanty jsou Fichte, Schelling a Hegel, je jak spojit to, co Kant oddělil. Jak donutit do sebe zakousnutého hada zkušenosti, aby se vrátil zpět ke světu? Jak z pouhých jevů pro nás získat věci o sobě, jež byly Kantem zapovězeny? Jak překročit Descartův stín, který říká, že jedinou jistou věcí o sobě je sebechápající rozum? Jak prolomit hranice rozumu a přemostit propast mezi zkušeností a skutečností? Jejich východiskem je ale pořád totéž: sebevědomý a sebereflektující rozum.

2) Východisko v Kantovi a problému věci o sobě

Úloha filosofie byla určena snahou učinit předmětem zkoumání a pochopit jednotu myšlení a bytí, která je jejím základem, to jest pochopit  to jest pochopit nejvnitřnější nutnost, pojem. Kantova filosofie si stanovila nejdříve jako úkol stránku formální, ale jejím výsledkem byla jen abstraktní absolutnost rozumu v sebevědomí, a také povrchnost a nejasnost, která se projevuje v kritice a negaci, a pokud jde o pozitivní stránku, omezuje se na skutečnost vědomí a zkoumání, které se zříká myšlení a vrací se k citu. Jejím důsledkem byla Fichtova filosofie, která chápe podstatu sebevědomí spekulativně jako konkrétní personalitu, ale nepřekračuje tuto subjektivní formu absolutna. Z této formy vychází filozofie Schellingova, potom ji zavrhuje a stanoví ideu absolutna, toho, co je pravdivé o sobě a pro sebe. (G. W. F. Hegel, Dějiny filosofie III)

Činnost rozumu vůbec je postupné spojování, a jeho činnost spekulativní je spojování podle poznaných zásad nutnosti a identity. Všechno, co rozum může vypátrat rozborem, spojováním, souzením a úsudkem a opětným pochopením, to vše jsou věci přírody (konečnosti), a dokonce sám rozum jako omezené jsoucno patří mezi ně. Avšak ani celá příroda, souhrn všeho podmíněného, konečného bytí, nemůže zkoumajícímu rozumu sdělit nic více než to, co je v ní obsaženo, totiž nejrozmanitější jsoucno, změny a souhrn tvarů, nikdy však skutečný počátek (počátek světa), nikdy reálný princip nějaké objektivní jsoucnosti.
(F. H. Jacobi, Briefe über Lehre des Spinoza)

Otázky:
1) Jak by mohl Hegel zdůvodnit myšlenku, že pojem je jednotou myšlení a bytí?
2) Čí myšlení u uvedeném úryvku Jacobi shrnuje?

3) Johan Gottlieb Fichte

Otázka, kterou má vědosloví zodpovědět, jak známo zní: Odkud se bere systém představ doprovázených pocitem nutnosti? Nebo: Jak dospíváme k tomu, že tomu, co je přece pouze subjektivní, připisujeme objektivní platnost? Nebo, jelikož objektivní platnost se označuje bytím: Jak dojdeme k tomu, že předpokládáme bytí? Protože tato otázka vychází z obratu k sobě, z povšimnutí si, že bezprostředním objektem vědomí je pouze vědomí samo, tak nemůže mluvit o žádném jiném bytí než o bytí pro nás; a bylo by zcela nesmyslné, kdybychom ji ztotožňovali s otázkou po bytí beze vztahu k vědomí. Ovšem právě to nejnesmyslnější provádějí filosofové našeho věku nejobvykleji.
To, čeho se filosof jedině přidržuje a z čeho slibuje vysvětlit vysvětlované, je to, co je vědomé, subjekt. Tento subjekt by tedy musel pojímat jako očištěný od veškeré představy bytí, aby v něm důvod veškerého bytí teprve vykázal. Avšak subjektu, je-li abstrahováno od veškerého jeho bytí a veškerého bytí pro něj, by nepřináleželo nic než jednání; jednajícím je zejména ve vztahu k bytí. Ve svém jednání by tedy musel bytí pojímat. Základní tvrzení filozofa je toto: tak jako je Já pouze pro sebe, zároveň pro něj nutně vzniká bytí mimo něj. Jeho důvod leží v Já, je tímto Já podmíněno: sebevědomí a vědomí něčeho, co nemá být námi samými, jsou nutně spojené. Sebevědomí je však třeba chápat jako podmiňující a vědomí onoho něčeho jako podmíněné. Aby filozof toto tvrzení prokázal, a to ne pomocí úvahy, jakožto platné pro systém existence o sobě, nýbrž pomocí pozorování původního postupu rozumu, jakožto platné pro rozum, musel by nejprve ukázat: jak Já je pro sebe a stává se pro sebe; dále by musel ukázat, že toto bytí sebe sama pro sebe by nebylo možné, aniž by pro něj současně nevznikalo bytí mimo něj.
(J.G. Fichte, Druhý úvod do vědosloví)

Odtud Fichte vychází k základní tezi svého popisu a výkladu já. Je jím zásada, že já je „život“, tj. autonomně se kladoucí, autonomně vykonávaná aktivita, tj. že není něčím pouze daným, nýbrž něčím aktivně prováděným, aktivně uskutečňovaným. Podle Fichta to platí nejen o vědomém já, nýbrž i o instinktivním já, takže vše živé je postaveno proti ostatnímu jsoucímu. Fichte použil pro výraz života já termín kladení, Setzen, Setzen není „žádné myšlení, žádné nazírání, žádné vnmán í, žádná žádost, žádné cítění, atd., nýbrž celková činnost lidského ducha, která nemá žádné jméno, která se ve vědomí nikdy nevyskytuje, která je nepochopitelná; protože je něčím, co je všemi zvláštními akty mysli určitelným, nikoli však určeným.“ Tak Fichte vysvětluje vztah „kladení“ k zvláštním aktům vědomí, jako jsou vnímání, myšlení atd. Proto tolik opakovaná základní zásada jeho Vědosloví zní: „Já se samo klade.“ (Sobotka, Znoj, Moural, Dějiny novověké filosofie od Descarta po Hegela.)

Otázky:
1) Co u Fichta znamenají pojmy „pocit nutnosti“ a „objektivní platnost“?
2) Jak vysvětlit myšlenku, že subjekt očíštěný od všeho bytí je zejména jednáním?
3) Co znamená pojem „setzen“?

4) Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling

Nejvýznamnější a ve filosofickém smyslu jedině významný pokrok nad Fichtovu filosofii učinil posléze Schelling. Jeho filosofie je vyšší opravdová forma, která navázala na Fichta. Schelling sám se považoval za fichtovce. Schellingova filosofie nejprve tedy přešla k poznávání boha, třebaže vyšla rovněž z filosofie Kantovy, která je právě popírá. Zároveň také přejímá Schelling princip Jacobiho o jednotě myšlení a bytí jako základ, jenomže jej hned zpočátku blíže určuje. Konkrétní jednotou je pak u něho to, že konečné není pravdivé právě tak jako nekonečno, subjektivní idea právě tak jako objektivita, a že spojení, v nichž jsou obě nepravdivé složky spojovány jako samostatné každá zvlášť, jsou též nepravdivá. Konkrétní jednota může být chápána jen tak, že je procesem a živoucím pohybem dohromady. Tato nerozlučnost je právě jen v bohu. Konečné je naproti tomu to, co má v sobě tuto oddělitelnost. Pokud je pravdivé, je také touto jednotou, ale jen v omezeném rozsahu, a právě proto v odlučitelnosti obou složek. (Hegel, Dějiny filosofie III, s.458)

Kdyby celé naše vědění spočívalo na pojmech, neměli bychom žádnou možnost přesvědčit se o jakékoli realitě. To, že si představujeme přitažlivé a odpudivé síly – nebo snad i to, že si je můžeme představovat – činí je pouhými předměty myšlení. Ale my tvrdíme, že hmota je mimo nás skutečná, a hmota sama, ne toliko pokud je v našich pojmech, nýbrž pokud je skutečná mimo nás, má přitažlivé a odpudivé síly jako svá určení. Skutečné však pro nás není nic, než to, co nám je bezprostředně dáno, aniž nám to zprostředkovaly pojmy, bez jakéhokoli vědomí naší svobody. Nic však k nám nedospívá bezprostředně jinak než skrze názor, a proto je názor v naší poznávací schopnosti to nejvyšší. V názoru samém by tedy musel spočívat důvod, proč ony síly nutně patří hmotě. Z uzpůsobení našeho vnějšího názoru muselo by být možno prokázat, že to, co je objektem našeho vnějšího názoru, musí být nazíráno jako hmota, tj. jako produkt přitažlivých a odpudivých sil. Tyto síly by tedy byly podmínky možnosti vnějšího názoru, a odtud by vlastně pocházela nutnost, s níž je myslíme. (F. W. J. Schelling, Výbor z díla, s. 105)

Otázky:
1) Co znamená výraz „konkrétní jednota“ v Hegelově referátu?
2) Co myslí Schelling slovem „názor“?

5) Georg Wilhelm Friedrich Hegel

Jak to lze najít vyřčeno hned na prvních stránkách Hegelovy Logiky, s nárokem, že pojem je všecko a že mimo sebe nezanechává nic. Vlastní Hegelova slova jsou tato: „Metoda je pouze pohyb pojmu samého, ale má ten význam, že pojem je vším, a jeho pohyb že je všeobecná absolutní činnost. Metoda je tedy nekonečná síla poznání, které nemůže odolat žádný objekt, pokud se podává jako vnější, rozumu vzdálený a na něm nezávislý.“ Věta: pohyb pojmu je všeobecná absolutní čnnost, nenechává také pro boha nic jiného, než aby byl pohybem pojmu, tj. aby sám byl jenom pojmem. Pojem zde nemá význam pouhého pojmu (proti tomu Hegel co nejprudčeji protestuje), nýbrž má význam věci samé, a jako to stojí ve spisech Zend-Avesta: pravý tvůrce je čas, tak se Hegelovi sice nedá vytknout, že podle jeho mínění je bůh pouhý pojem; jeho mínění je spíše toto: pravý tvůrce je pojem; máme-li pojem, máme tvůrce a nepotřebujeme kromě něho žádného jiného. Čeho se Hegel hleděl především vystříhat, bylo právě to, aby bůh, jak to v rámci logické filozofie nemohlo být jinak, byl kladen pouze jako pojem. Nebylo to tak, že by bůh mu byl pouhý pojem, nýbrž pojem mu byl bohem, pojem měl u něho ten význam, že je bůh. Jeho názor je: bůh není nic jiného než pojem, který se postupně stává sebevědomou ideou, jakožto sebevědomá idea se propouští v přírodu a navraceje se z přírody k sobě samému, stává se absolutním duchem. (Schelling, Výbor z díla, s. 279)

Idea filosofie má za svůj střed sebevědoucí rozum, to absolutně obecné; tento rozum se rozdvojuje v ducha a přírodu, přičemž činí ducha předpokladem a přírodu obecným extrémem … Tímto způsobem má střed, vědoucí pojem, za svou realitu vůbec taková jsoucna, která jsou momenty pojmu, a je obecným, ve své určenosti bezprostředně u sebe setrvávajícím věděním.  (Hegel, Enzyklopädie der philosophischen Wissenschafte)
Uvedeným řešením dovršuje Hegel tendenci, která je obsažena v evropské metafyzické tradici od počátku. Hegel to podtrhuje svým zdůrazněním, že každá filosofie je de facto idealismem. Idealismem proto, že její předmět – realitu o sobě – lze pochopit pouze pojmem, myšlenkou. Nejde-li filosofii o poznání relativní, nýbrž o poznání v silném, absolutní slova smyslu, pak z toho vyplývá, že myšlený předmět a myšlení jsou též povahy a že v aktu pravdivého poznání splývají. Lze říci, že v jednom případě jde o „jsoucí pojem“, v druhém případě o „pojem“ ve smyslu myšlenky, útvaru našeho subjektu. Taková identita pojmu a věci se nazývá pravda. (Sobotka, Znoj, Moural, Dějiny novověké filosofie od Descarta po Hegela.)

Úkolem filosofie je pochopit, co jest, neboť to, co jest je rozum. Co se týče individua, je beztoho každé synem své doby; tak je také filozofie svou dobou v myšlenkách pochopenou. Je rovněž pošetilostí domnívat se, že nějaká filozofie překračuje přítomný svět, jako by člověk přeskočil svou dobu … Co leží mezi rozumem jakožto sebe vědomým duchem a rozumem jakožto přítomnou skutečností, co onen rozum od tohoto dělí a co mu v něm nedopřává uspokojení, jsou okovy abstraktnosti, která není osvobozena v pojem. Poznat rozum jako růži na křižovatce přítomnosti a tak se jím těšit, toto rozumné poznání je smírem se skutečností, který poskytuje filozofie těm, jimž jednou byla dána výzva chápat a v tom, co je substanciální, zachovat právě tak subjektivní svobodu jako se neoctnout se subjektivní svobodou ve zvláštnosti a nahodilosti, nýbrž v tom, co o sobě a pro sebe jest. (Základy filosofie práva, G. W. Hegel)

Otázky:
1) Co znamená, že myšlený předmět a myšlení jsou téže povahy a v aktu poznání spolu splývají?
2) Jak lze rozumět tvrzení, že úkolem filozofie je pochopit to, co jest, neboť to, co jest je rozum?

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: