Školní weblog

Novověká filozofie VI – Descartes a Newton

Posted by pitvok on Prosinec 29, 2009

Descartes, Newton a novověká věda

1) Úvod

Novověká věda vyrůstá z osvícenského postoje. Postoj osvícence je třeba chápat jako protiklad k postoji osvíceného. Osvícený je ten, kdo má podíl na božském vědomí a dokázal překročit pouhou lidskost. Osvícenec je ten, kdo učinil své, tedy pouze lidské vědomí vládcem a pánem nad přírodou. Jak se mu něco takové může podařit? Pomocí myšlenkového nástroje nazývaného „vědecká metoda“. V čem spočívá vědecká metoda? Jejím prvním a základním krokem je oddělení toho, co je jasně a zřetelně poznatelné od toho, v čem se můžeme mýlit. Měřítkem poznatelnosti už ale není nic mimolidského, ale pouze pravidla, která dokážou stanovit, co je pro lidské vědění nutně a neomylně jisté. První věcí, jež je metodou ohrožena, je samozřejmě pojem Boha. Ten se musel z pohledu vědy proměnit. Bůh bude nadále garantem nutného a poznatelného, záštitou toho, že to, co je pouze myšlenková konstrukce, tj. metoda, je skutečné. Bůh je nutný, protože je nutné ho myslet, stává se záštitou a nejvyšší ideou rozumu. Přestane-li být nutné ho myslet, tak jako u Kanta, není už potřeba. Bůh se stává rozumem a rozum bohem neboli jak řekl Hegel: „Co je rozumné je skutečné a co je skutečné je rozumné.“ Nic víc a nic míň.

V renesančním panteismu Brunově nebo Böhmově dochází ke ztotožnění Boha a světa, vše je Jedno a Jedno je vším. Bůh je snesen z nebe na zem, propast mezi Nebesi a Zemí je zrušena. Bůh dlí nyní ve vesmírných tělesech, ve věcech světa, tvorech přírody i činech lidí. Francis Bacon stanoví principy osvícenství: osvobození člověka skrze sebevládu a vládu nad věcmi, nástrojem je metodické poznání, zdrojem poznání už nemůže být víra ani autorita, je nutné zkritizovat zdroje a postupy poznání a vyhnout se iluzím (idolům), který jako lidé nutně propadáme. Galileo Galilei poprvé formuloval principy matematizace přírody, tzn. oddělení toho, co je poznatelné, od toho, co poznatelné není. Na věcech ho zajímají jejich měřitelné a matematicky vyjádřitelné vlastnosti, nikoliv je vlastnosti smyslové. Descartes se pokusil vypracovat ucelený myšlenkový systém založený pouze na tom, co je nepochybně jisté a může odolat každé skepsi. A Newton dokončil výstavbu matematicko-fyzikální metody, která dokáže popsat celý sjednocený vesmír, který je samozřejmě uvnitř božský, jako systém měřitelných pohybů.

2) Descartes – mysl, tělo, věci (uvedené citáty, viz R. Descartes, Principy filosofie, Výbor doplněný dvěma Descartovými dopisy princezně Alžbětě Falcké, Praha, FILOSOFIA, 1998)

TĚLO A MYSL
A to je též nejlepší cesta k poznání přirozenosti mysli a její odlišnosti od těla. Zkoumajíce tedy, čím jsme, když vše od nás různé pokládáme za nepravdivé, zřetelně vidíme, že k naší přirozenosti nenáleží žádná rozlehlost, ani tvar, ani místní pohyb, ani cokoli podobného, co se připisuje tělu, ale jen myšlení, které se tudíž poznává dříve a jistěji než jakákoliv věc.

Jménem myšlení chápu vše to, co se v náš vědomých děje tak, že jsme si toho vědomi. A tedy nejen chápání, chtění a představování, ale též smyslové vnímání je zde totéž co myšlení…. Ale … pokud to chápu o samotném vjemu čili o vědomí vidění nebo chůze, protože tehdy se to týká mysli, jež sama smyslově vnímá či myslí, že vidí nebo že chodí. (s. 17)

POZNATELNOST SUBSTANCE
Naše mysl je poznávána nejen dříve a jistěji, ale dokonnce zřejměni než tělo, je třeba dále poznamenat, že něčemu nejsoucímu nemohou přináležet žádné stavy nebo kvality, což je zcela známo přirozeným světlem rozumu. A tak, kdekoli nějaké odhalíme, tam se nutně nalézá věc čili substance, které náležejí. A čím více v oné substanci odhalíme, tím jasněji ji poznáváme. To, že v naší mysli odhalujeme více než v čemkoli jiném, je zjevné z toho, že vůbec nic nemůže způsobit, abychom, když poznáváme něco jiného, nebyli tím, co poznáváme, ještě mnohem jistěji přivedeni k poznání naší mysli. (s. 19)

NESPRÁVNÉ POZNÁNÍ
Ti, kteřá ve filosofii nepostupovali náležitě …spíše pochopili pouze svá těla, která pozorovali očima a hmatali rukama a těm nesprávně připisovali schopnost smyslového vnímání; a to je odvrátilo od poznání přirozenosti mysli. (s. 21-23)

OBSAHY MYSLI
Když se však mysl … rozhlíží …, aby dále rozšířila své poznání, nalézá v sobě především ideje mnohých věcí, a nemůže se mýlit, poukud je pouze nazírá, a netvrdí a nepopírá, že by mimo ni bylo něco jim podobného. Nalézá pouze jakési obecné poznatky a z nich skládá rozličné důkazy; a když je sleduje, zcela se přesvědčuje o jejich pravdivosti. Tak například v sobě má ideje čísel a tvarů, a mezi obecnými poznatky má také ten, že když ke shodným přidáš stejně, budou poté opět shodná, a podobné. Z toho lze snadno dokázat, že tři úhly trojúhelníka jsou rovny dvěma pravým, atd. O tom tedy a o podobném se přesvědčuje jako o pravdivém, pokud sleduje premisy, z nichž to vyvodila. Ale ty nemůže sledovat stále. A proto když se později upamatuje, že ještě neví, zda snad nebyla stvořena s takovou přirozeností, aby se mýlila dokonce v tom, co se jí jeví nejzřejmější …žádnou jistotu nemůže mít dříve, než pozná původce svého počátku.

ONTOLOGICKÝ DŮKAZ
Když mysl dále uvažuje o tom, že mezi svými různými idejemi má jednu ideu jsoucna nanejvýš chápajícího, nanejvýš mocného a dokonalého, která je ze všech daleko nejvýznačnější, poznává v ní existenci nikoli pouze možnou a nahodilou, jako v idejích ostatních věcí, které poznala, ale naprosto nutnou a věčnou. A věří tomu více, když sleduje, že v sobě nenalézá ideu žádné jiné věci, u které by pozorovala, že je v ní stejným způsobem obsažena nutná existence. Z toho totiž pochopí, že si onu ideu nanejvýš dokonalého jsoucna nevymyslela, … (s. 23 – 25)

Uvažujíce o ideích, které v sobě máme, vidíme, že jsou značně různé, nakolik jedna reprezentuje jednu věc a jiná jinou. A čím více v sobě obsahují objektivní dokonalosti, tím dokonalejší musí být jejich příčina. … když v sobě máme ideu umně zkonstruovaného stroje …Celek umného uspořádání, reprezentovaný v ideji, kterou onen člověk má, jakoby na obraze, musí být ve své první a základní příčině nejen nápodobou, ale vskutku stejně, nebo dokonoce eminentním způsobem, a ne jako reprezentace. (s. 25)

Právě tak není možné, aby v nás byla idea či představa nějaké věci a zároveň někde v nás nebo mimo nás neexistoval nějaký její archetyp vskutku obsahující všechny její dokonalosti (s. 27)

Neboť jistě je přirozeným světlem zcela známé, že věc, která zná něco dokonalejšího než ona, není sama od sebe. Poskytla by si totiž všechny dokonalosti, jejichž ideu v sobě má. A právě tak nemůže ani pocházet od toho, kdo by v sobě neměl všechny ony dokonalosti, totož od toho, kde není Bůh. (s. 29)

VYVOZENÍ VĚDY Z IDEJE BOHA
Dále pak, protože Bůh sám je pravou příčinou všeho co je nebo může být, zjevně zvolíme nejlepší filosofický postup, když se z poznání samotného Boha pokusíme vyvodit vysvětlení věcí jim stvořených. Tak také získáme dokonalou vědu, která jde o příčin k následkům. (s. 33 )

Považujíce Boha za účinnou příčinu všech věcí, uvidíme, co je třeba vyvodit z těch jeho atributů, jež nám umožnil nějak poznat, o těch jeho účincích, které jsou zjevné našim smyslům. Přitom ovšem pamatujeme, že tomuto přirozenému světlu máme věřit pouze tehdy, když Bůh sám nezjevuje něco protikladného. (s. 35)

První Boží atribut je, že Bůh je veskrze pravdivý a že je dárce všeho světla. Z toho tedy plyne, že světlo přirozenosti čili Bohem nám daná poznávací schopnost se nemůže vztahovat k žádnému objektu, který by nebyl pravdivý, pokud se k němu tato schopnost vztahuje, to jest, pokud je poznáván jasně a rozlišeně. … Když se zaměříme na to, co je ve smyslech, v bdění či snech jasné a rozlišené, a odlišíme to od toho, co je smíšení a temné, snadno poznáme, co je třeba mít za pravdivé. (s. 37)

KONEČNOST A OMYLNOST NAŠÍ MYSLI

Snadno se můžeme zaplést do velkých obtíží, budeme-li slučovat Boží předurčení se svobodou našeho rozhodování, a tak se pokoušet dokonale pojmout obojí zároveň. Těchto obtíží se však zbavíme, připomeneme-li si, že naše mysl je konečná. Naproti tomu Boží moc,… je nekonečná (s.45)

A přestože opravdu nikdo se nechce výslovně mýlit, přece se stěží najde někdo, kdo by nechtěl často souhlasit s něčím, co obsahuje jemu neznámý omyl. Ba dokonce i sama touha následovat pravdu velmi často působí, že ti, kteří přesně neví, jak ji následovat, soudí o něčem, co nepoznávají, a proto chybují. (s. 45)

Mnozí lidé dokonce v celém životě vůbec nic nepoznají natolik přesně, aby o tom mohli s jistotou vynést soud. Vždyť přece poznatek, o nějž lze opřít jistý a nepochybný soud, musí být nejen jasný, ale též rozlišený. Jasným nazýváme ten, který je přítomný a zjevný pro poroznou mysl. Rozlišený pak ten poznatek, který je jakožto jasný oddělen a precizován od všeho ostatního tak, že v sobě obsahuje jen to, co je jasné. (s. 47)

JASNÉ A TEMNÉ
Mysl byla v dětství tak vnořena v těle, že jakkoli poznala mnohé jasně, přece nikdy nic rozlišeně. A když tehdy nicméně o mnohém soudila, nasákli jsme přitom mnohými předsudky, kterých se většina nikdy později nezbavila. Abychom se však od nich mohli osvobodit, uvedu zde úhrnem všechny jednoduché poznatky, z nichž se skládají naše myšlenky, a odliším, co je v jednom každém z nich jasné, a co temné.

Cokoliv je v dosahu našeho poznání, považujeme buď za věci či za … stavy věcí, nebo za věčné pravdy nemající mimo naše myšlení žádnou existenci. Z těch, které považujeme za věci, jsou nejobecnější substance, trvání, uspořádání, počet, a jsou-li ještě jiné takové, jež se týkají všech rodů věcí. Avšak neuznávám více než dva nejvyšší rody věcí: jeden je rod věcí intelektuálních čili myšlenkových, to jest věcí náležejících k substanci myslící. Druhý je rod věcí materiálních čili těch, které náležejí k substanci rozlehlé, to jest k tělesu. Poznání, volba a všechny mody, jak poznávání, tak volby se vztahují k substanci myslící. K rozlehlé substanci se pak vztahuje velikost čili samotná rozlehlost do délky, šířky a hloubky, tvar, pohyb, poloha, dělitelnost částí a podobně.  Ale zakoušíme v sobě i něco jiného, co se nemá vztahovat ani pouze k mysli, ani pouze k tělu. Pochází to z pevné a vnitřní jednoty naší mysli s tělem. Takové jsou například žádost jíst, pít, apod., stejně jako hnutí duše, která nespočívají pouze v myšlení, jako hnutí hněvu, radosti, smutku, lásky, apod.; a konečně všechny smyslové vjemy, jako vjem bolesti, šimrání, světla a barev, zvuků, vůní, chutí, tepla, tvrdosti a ostatních hmatových kvalit. (s. 49)

Otázky:
1) Jaký je podle Descarta vztah mezi tělem a myslí?
2) Proč je mysl více a lépe poznatelná než tělo?
3) Co je poznatelná na těle(se)?
4) Jak byste formulovali Descartův důkaz boží existence?
5) Proč Descartes potřebuje Boha dokázat?
6) Co je příčinou naší omylnosti?

3) Newton – fyzikálně-matematický prostor

Rational Mechanics will be the science of motions resulting from any forces whatsoever, and of the forces required to produce any motions, accurately proposed and demonstrated […] And therefore we offer this work as mathematical principles of philosophy. For all the difficulty of philosophy seems to consist in this – from the phenomena of motions to investigate the forces of Nature, and then from these forces to demonstrate the other phaenomena – (z předmluvy k hlavnímu Newtonovu dílu Principia Mathematica Philosophiae Naturalis)

The ‚Principia‘ deals primarily with massive bodies in motion, initially under a variety of conditions and hypothetical laws of force in both non-resisting and resisting media, thus offering criteria to decide, by observations, which laws of force are operating in phenomena that may be observed. It attempts to cover hypothetical or possible motions both of celestial bodies and of terrestrial projectiles. It explores difficult problems of motions perturbed by multiple attractive forces. Its third and final book deals with the interpretation of observations about the movements of planets and their satellites. It shows how astronomical observations prove the inverse square law of gravitation; offers estimates of relative masses for the known giant planets and for the Earth and the Sun; defines the very slow motion of the Sun relative to the solar-system barycenter; shows how the theory of gravity can account for irregularities in the motion of the Moon; identifies the oblateness of the figure of the Earth; accounts approximately for marine tides including phenomena of spring and neap tides by the perturbing (and varying) gravitational attractions of the Sun and Moon on the Earth’s waters; explains the precession of the equinoxes as an effect of the gravitational attraction of the Moon on the Earth’s equatorial bulge; and gives theoretical basis for numerous phenomena about comets and their elongated, near-parabolic orbits. (z předmluvy k hlavnímu Newtonovu dílu Principia Mathematica Philosophiae Naturalis)

Ve vydání Principií z r. 1726 navrhuje Newton tato metodická pravidla:
Pravidlo 1: Nemáme připouštět více příčin věcí v přírodě, než kolik jich je k jejich vysvětlení nutných a také pravdivých
Pravidlo 2: Stejné přirozenému důsledku proto, nakolik je to možné, musíme přičítat stejnou přirozenou příčinu.
Pravidlo 3: Kvality těles, které nepřipouštějí ani zesílení ani snížení stupně, a o  nichž jsme zjistili, že přináleží všem tělesům v rámci našich pokusů, máme považovat za univerzální kvality všech těles vůbec.
Pravidlo 4: V experimentální filozofii máme považovat za přesné nebo téměř pravdivé takové výroky odvozené obecnou indukcí z jevů, kterým neodporuje žádná protikladná hypotéza, jakou si lze představit, a to až do té doby, dokud se neobjeví jiné jevy, pomocí nichž je lze ještě zpřesnit anebo z nich učinit výjimku.

NEWTONŮV ABSOLUTNÍ ČASOPROSTOR
Jako je nezměnitelný řád částí času, stejně tak je nezměnitelný řád částí prostoru. Za předpokladu, že by se ony části pohnuly ze svého místa, musely by se pohnout samy ze sebe. Časy a prostory jsou totiž místy jak pro sebe, tak pro všechny ostatní věci. Všechny věci se nacházejí v čase, pokud jde o řád jejich následnosti, a v prostoru, pokud jde o řád jejich umístění. Skutečnost, že jsou místy, plyne z jejich podstaty či přirozenosti a je absurdní představa, že by se prvotní místa věcí a přenesení z těchto míst mohla pohybovat. Jsou to proto absolutní místa a přenesení z těchto míst představuje jediné absolutní pohyby. (citováno z Principií podle A. Koyré, Od uzavřeného světa k nekonečnému vesmíru, s. 131)

Absolutní, pravý a matematický čas, sám o sobě a svou vlastní přirozeností plyne rovnoměrně bez ohledu na cokoli vnějšího, není tedy, jak se nás snaží přesvědčit Descartes, čímsi, co se týká pouze vnějšího, materiálního světa a co by neexistovalo, kdyby takový svět nebyl, ale něčím, co má svou vlastní přirozenost, a „co se jiným jménem nazývá trvání“; tedy ještě jednou, čas není, jak se nás snaží přesvědčit Descartes, čímsi subjektivním a odlišným od trvání, které Descartes ztotožňuje s množstvím reality stvořeného jsoucna. Čas a trvání jsou pouze dvě jména pro tutéž objektivní a absolutní entitu. Samozřejmě však „relativní, zjevný a běžný čas je nějaké smyslové a vnější měření trvání pomocí pohybu, které se obvykle užívá místo pravého času: jako hodina, den, měsíc, rok. (A. Koyré, Od uzavřeného světa k nekonečnému vesmíru, s. 131)

Otázky:
1) Co je hlavním tématem Newtonových Principií?
2) Čím vším se Newton ve svém hlavním díle zabývá?
3) Co znamenají a co vyplývá z Newtonových metodických pravidel?
4) Jaký je rozdíl mezi absolutním a vnímaným časoprostorem?
5) Proč je podle Newton prostor absolutní?

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: