Školní weblog

Novověká filozofie VII: Problém svobody – Kant a markýz de Sade

Posted by pitvok on Prosinec 29, 2009

Problém svobody – Kant, markýz de Sade a fašizmus

1) Úvod

Jedním z hlavních témat novověkého myšlení je svoboda. Problém svobody se ohlašuje ve všech možných aspektech moderny. Svoboda je jednoznačně chápána jako autonomie, tj. schopnost jedince resp. společenství být sám sobě zákonodárcem, AUTO – NOMOS. Svoboda nemá žádná vnější, objektivní omezení, pouze ta vnitřní, tzn. omezuje mě jen to, čeho jsem schopen a jak daleko sahá má moc. Čím více moci, tím větší rozsah svobody. Odtud pak pramení všemožné praktické i teoretické aspekty moderny.

Je tu otázky svobody či svéprávnosti (autonomie) obyvatel kolonizovaných území, kterou otevírají už cesty Kryštofa Kolumba. S reformací se rozhoří boj o svobodu víry a vyznání. Otřesení moci církve a šlechty nastolí otázku suverenity a legitimity moci čili otázku po tom, kdo má vlastně právo vládnout a rozhodovat za druhé. Pomalý a přerývaný rozklad společenského systému a lokálních sociálních vazeb (šlechta-poddaní, cech-řemeslník, atp.) vytváří prostor atomizované masové společnost, kde je každý zodpovědný pouze sám za sebe. Transformace politického a sociálního systému je provázána také s proměnou ekonomické reality, především s otázkou vlastnictví a tržní hodnoty práce (řemeslník se postupně osvobozuje od přísných cechovních pravidel a stává se vlastním pánem). Vznikající systém vědy a z ní vyrůstající techniky se opírá o myšlenku osvícenského panství člověka nad sebou samým i nad přírodou. A také pro filozofii je problém svobody tím nejpalčivějším, právě k němu se většina filozofů tak či onak obrací.

Toto komplikované klubko problémů zaplétal moderní člověk po dvě století. Radikálním pokusem o jeho rozpletení se stala Francouzská revoluce r. 1789. Mluvčích této revoluce bylo nespočet, obraťme se ke dvěma ne zrovna často zmiňovaným, přesto ale zásadním, k I. Kantovi a markýzi de Sade.

2) Francouzská revoluce

Když se hovoří o Francouzské revoluci, slýcháme, že její největší historický význam spočíval v osvobození Francie i Evropy, neboť společnost zbavila vlády absolutismu, církve a privilegovaných stavů. Od „Prohlášení práv lidských a občanských“ se prý datuje éra svobody myšlení, občanského zákonodárství, volné hospodářské soutěže. … Revoluce svrhla absolutismus, nikoli však nadlouho. Vrátil se 3. června 1793 jako diktatura Konventu a Komuny a 1. dubna 1794 se stal de facto diktaturou jednotlivce, a to Robespierra. A skutečný absolutismus se vrátil  Napoleonovým převratem 18. brumairu. Revoluce rovněž definitivně nerozbila staré formy rodového království, vlády šlechty a kněžstva. … Rovnost nepřinesla, pouze vedla k jiné, ještě zavrženíhodnější formě nerovnosti – ke kapitalistické. Volnost nepřinesla, prováděla tutéž úzkoprsou, krutou a sobeckou cenzuru ducha jako starý režim, tentokrát ve jménu svobody a mnohem drakoničtějšími prostředky. Každého se ptala: Jsi pro svobodu? A když neřekl zcela jednoznačně ano, neodpověděla už královským zatykačem, nýbrž gilotinou. Nikdy předtím, ani za tureckých sultánů a arabských chalífů, ani za ruských velkoknížat a španělských inkvizitorů neexistovala taková nesvoboda jako za „Ústavy přátel svobody“, neboť nikdy předtím se trest smrti nevztahoval na takovou řadu prohřešků jako vzdělání, čistotnost, toleranci, mlčenlivost, ba pouhou existenci.
Přesto nelze upřít Francouzské revoluci onu velkou zásluhu, že narušila vazbu mezi státní mocí a poddanými, vládou a ovládanými. … Od té doby stačil často jen malý popud, aby vyvolal všeobecný rozklad: evropské státy se staly jakoby reaktivními sloučeninami, jakýmisi řadami uhlíku, jež mají „volné radikály“
. (E.Friedell, Kulturní dějiny novověku I., s. 524-525)

3) Parfém

Rozporuplnost Francouzské revoluce se podle mého názoru podařilo nádherným způsobem vyjádřit Tomu Tykwerovi v jeho filmové adaptaci románu Patricka Süskinda Parfém. Výše uvedená scéna z popraviště je vyvrcholením celého příběhu, jehož hlavním hrdinou je nevzdělaný (a tedy svrchovaně ne-rozumný, neosvícenský) chlapec, který se narodil se zvláštním nadáním, dokáže vnímat vůně jako nikdo jiný na světě. Tento talent je ovšem vykoupen prokletím, protože on sám vůbec žádnou vůni nevydává. Shodou okolností se stane učedníkem slavného výrobce voňavek Baldiniho, který mu ukáže jak získávat vůně prostřednictvím vaření. Chlapec, který nešťastnou náhodou, spíše ze strachu než úmyslně, předtím zabil dívku, která vydávalu tu nejkrásnější vůni jakou kdy pocítil, je pevně rozhodnut naučit se extrahovat vůně všech věcí, a tak získat zpět nenávratně ztracenou vůni mrtvé dívky. Pokouší se postupně extrahovat pachy  železa, skla nebo kočky, ale bez úspěchu. Postup, který ho může naučit jeho mistr je na něco takového příliš primitivní. Proto na jeho doporučení odchází do centra voňavkářství v Grasse, kde extrahují vůně macerováním v živočišném oleji. Tam se mu tajně podaří extrahovat vůni několika mladých dívek, které voní podobně andělsky jako jeho první oběť, všechny je však musí zabít. Jako poslední oběť, která mu má pomoci dokončit dokonalý parfém, si vybere dceru měštana z Grasse, Antoina Richise. Nakonec je ze svých zločinů usvědčen a odveden na popraviště. Tam však vypustí svů parfém, který všechny přinutí ke kolektivní orgii. Zklamaný hlavní hrdina nakonec odchází zpět do Paříže, kde se postříká svým dokonalým parfémem a nechá se roztrhat a sníst pařížskou spodinou.

Interpretací tohoto příběhu může být mnoho. Co ale může mít společného s Francouzskou revolucí? Domnívám se, že klíčem je tu právě závěrečná scéna kolektivních orgií na popravišti. Vůně, kterou Jean Baptiste Grenouille extrahoval z těl mrtvých dívek je sama v sobě rozporuplná stejně jako revoluce, Na jednou stranu je dílem sériového vraha a extraktem násilné smrti mladých nevinných dívek, na druhou stranu je zřejmě tou nejdokonalejší vůní, jakou může člověk pomocí patřičné techniky vyprodukovat.
Stejně tak revoluce směřovala k těm nejvznešenějším cílům, jaké si moderní lidstvo dokáže představit, k jednotě, svobodě, rovnosti a bratrství, byla však provázena bezpříkladným vražděním a dokonce vynálezem nové techniky popravování, rychlejší a účinější než kdy dříve, gilotiny. A také revoluce nakonec „pozřela své děti„, stejně jako se nechal pozřít Grenouille pařížskou spodinou.
Navíc scéna hromadné orgie je scénou nastolení naprosté rovnosti, kdy se biskup symbolicky spojí s prostitutkami a otec zavražděné dívky prosí vraha o odpuštění. Jakoby vůně, coby zhmotnění nevinného a neposkrvněného lidství, po němž Grenoille celou dobu toužil, vyvolala v lidech to nejkrásnější, totiž vzájemnou lásku. Ovšem pouze za cenu mnoha vražd.

4) Saló aneb 120 dnů Sodomy

Jednou z nejrozporuplnějších postav moderní kultury je bezpochyby markýz de Sade. Tento libertin, tedy obhájce totální a naprosté svobody od všech a jakýchkoli předsudků, dokázal ve svých textech otevřít hranice moderní sexuální představivosti jako nikdo jiný. Dívat se na jeho dílo pouze jako na sérii zvrhlostí je sice nasnadě, ale domnívám se, že v Sadeho textech je obsaženo také filozofické poselství. Možná, že někteří jeho hrdinové jsou jakousi karikaturou osvícenského, tj. soběvládnoucího a ničím jiným než sebou samým nespoutaného rozumu. A tento rozum se najednou ukazuje ne jako ztělesnění nejvyšších lidských možností, ale jako pouhý stroj, který může produkovat jak parfém, tak gilotinu, který může osvobozovat, ale také zotročovat, který může tvořit, ale ještě lépe ničit.

Tuto dvojznačnost osvícenského rozumu vyjádřil de Sade ve slavném románu 120 dni Sodomy, který se ve 20. století stal předlohou kontroverzního a dlouho dobu zakazovaného filmu P. Passoliniho Saló aneb 120 dní Sodomy, z něhož pochází výše uvedená ukázka.

Vévoda z Blangis byl už ve svých osmnácti letech majitelem již tehdy nepřehledného bohatství, které bylo různými podvodnými machinacemi neustále zvětšováno. Mohl si proto ve svém mládí dovolit takové protizákonné excesy, jaké by jiného smrtelníka dovedly na šibenici. Oddal se všem nectnostem, což je o to snazší, oplýváte-li neuvěřitelným bohatstvím. Matka, která ho mohla vést k ctnostnému životu, byla sama navýsost nectná, takže bylo jasné, jakým směrem bude jeho výchova směřovat. Osud, jenž ho zahrnul ohromným bohatstvím, ho tím i zavedl na cestu zvrhlosti a obdařil jej krutou a zlovolnou povahou, která mu formovala zlou, zločineckou duši. Jeho povaha dospěla až k zločinným výstřednostem, které ho přitahovaly. Měl tvrdé srdce, byl panovačný, barbarský, egoistický, ale současně marnotratný … Byl to lhář, obžera, ožrala, zbabělec, sodomita, krvesmilník, žhář i zloděj, neměl jedinou dobrou vlastnost. Nenáviděl každého, kdo byl jiné povahy nebo jiných názorů. V jeho očích měl cenu jen ten,kdo činil druhým zlo … Podle něho bylo zdrojem nejvyšších rozkoší výhradně zlo konané na druhých. … Tvrdil, že je strojem, jenž slouží každému zločinu, a že by byl hlupák, kdyby se tomu vzpouzel. Má sice proti sobě zákony společnosti, ale čelí jim svým zlatem, svým bohatstvím a majetkem, neboť tyto zákony se týkají jen chudých. Kdyby mu někdo odporoval, že mezi lidem existuje idea spravedlnosti, jež je plodem přírody, přiznal by to sice, ale odpověděl by, že tento pojem je velmi relativní, neboť silná osobnost vítězí vždy nad slabší, i kdyby byla ta slabší v právu. Podle něj bylo spravedlivé jen to, co mu přinášelo radost a ukájení choutek: Když někdo ukradne jinému sto zlaťáků, tak svým způsobem provedl spravedlivou věc, ačkoli okradený to vidí opačně. (Markýz de Sade, 120 dnů Sodomy, s. 9)

Nevím, jestli de Sade četl Kanta, ale poslední věta se 100 zlaťáky může být klidně čtena jako odkaz na Kritiku čistého rozumu, kde Kant v rámci svého popření ontologického důkazu boží existence říká: „Sto skutečných tolarů neobsahuje o nic víc než sto možných.“ Hegel, německý idealistický filozof, ontologický důkaz, který byl tak důležitý pro Descarta, naopak bránil těmito slovy: „V obyčejném životě nazýváme představu sta tolarů pojmem. Ale to není pojem, nýbrž pouze obsahové určení mého vědomí. Abstraktní smyslové představě jako ‚modrý‘ nebo určitému obsahu rozumu, který je v mé hlavě, může ovšem chybět bytí. Takové věci však nesmíme nazývat pojem. Pojem, a zvláště pak absolutní pojem, pojem sám o sobě, pojem Boha, je nutno brát všeobecně. A tento pojem obsahuje jako jedno určení (také) bytí.“ (Viz Marek Loužek, Kantova kritika důkazu boží existence)

V románu i filmu 120 dnů Sodomy jde o to, že vévoda Blangis spolu s dalšími třemi zvrhlými a díky spekulacím zbohatlými (moderní kapitalismus?) kumpány uzavřou společnou dohodu, že se budou po 120 dnů oddávat těm nejodpornějším a nejstrašnějším rozkoším, které budou stupňovat až ke zničení těl svých obětí. Jejich činnost však není, jak by mohlo někoho napadnout, pouze zlá a bez rozmyslu, naopak rozum je tu použit ve službách zla, resp. osobního uspokojení zlých, tj. amorálních osob, které se kvůli tomuto uspokojení neštítí ničeho. Jejich činnost má zcela jasný racionální řád a prochází několika předem promyšlenými a připravenými fázemi. Je do ní zapojeno několik desítek pomocníků a služebníků, kteří celou akci zajišťují. Zdá se jakoby se Blangis a jeho společníci rozhodli ukázat, že vymožeností moderního státu, tj. racionální organizace a snadné akumulace bohatství, lze využít k jakýmkoliv cílům.Příklad této racionální organizace popisuje de Sade takto:

Dalo by se o ní říci, že neexistuje žádný zločin na světě, jehož by se nedopustila. Současně byla stále ještě kuplířkou, dodávala pařížské smetánce vhodné objekty, měla hodně zkušeností a dovedla krásně vyprávět. Byla obsazena do role poslední vyprávěčky příběhů, v nichž se pojí bezbožnost s týráním a vraždou.
Poté, co pánové nalezli tyto ženy, které jim ve všech směrech vyhovovaly, museli se zabývat dalšími podrobnostmi. Bylo naplánováno obklopit se různými rozkošnými osůbkami obojího pohlaví. Když však zjistili, že Durcetův zámek ve Švýcarsku, kde se vše mělo konat, by nepojmul tolik lidí a že by bylo i nebezpečné tam takové množsví osob soustředit, dohodli se celkem na dvaatřiceti subjektech včetně vypravěček. A sice: Čtyři vypravěčky, osm dívek a osm chlapců, osm souložníků s velkými údy pro pasivní sodomii a čtyři služebné. Přípravy k akci trvaly téměř celý rok a pohltily nesmírné množství peněz. Navíc dalo hodně práce opatřit osm mladých dívek. Aby byly získány ty nejlepší a nejpůvabnější, bylo zaměstnáno šestnáct kuplířek, které pracovaly ve všech provinciích Francie. Vévoda s nimi dojednal schůzky na svém venkovském sídle, kam během deseti měsíců kuplířky přivedly 147 dívek, z nichž mělo být vyvoleno oněch osm nejzajímavějších. Vybírány byly jenom dívky z nejlepších rodin, ctnostné a velmi krásné, nejraději pánové brali dívky unesené z předních franouzských klášterních penzionátů anebo přímo ze zámků. Všechny musely být z vyšších než občanských stavů. Kuplířky byly hlídány najatými agenty, kteří pány o všem informovali. Co se týče stáří děvčat, měly být mezi 12 až 15 lety, všechny starší nebo mladší byly odmítány. Pokud jde o mladé muže, kteří budou nadále nazývání souložníky, byla při jejich výběru rozhodující velikost údů, jež nesměly být kratší desíti coulů. Při volbě chlapců pomáhalo pánům po celé Francii osm agentů a byli vybráni ze 130 nabídnutých.
(Markýz de Sade, 120 dnů Sodomy, s. 24)

A zdá se, že právě tak pochopil de Sadeho zvrhlé podobenství také Passolini, když se rozhodl natočit svůj film. A není určitě náhoda, že slovo Saló je převzato z názvu italského fašistického státu Repubblica di Saló, který založil Mussolini v r. 1943 poté, co Spojenci pronikli do Itálie a král Viktor Emanuel Mussoliniho sesadil z jeho funkce. Tento stát existoval pouze díky vojenské podpoře Hitlerovy Třetí Říše do r. 1945. A právě fašistický a nacistický stát byly přísně racionálně organizovány, a jejich skutečným cílem bylo uspokojit cíle amorálních a bezskrupulózních jedinců, kteří chtěli vytvořit nové lidstvo osvobozené od okovů morálních předsudků minulosti. Zdá se, že právě fašismu a nacizmus je v určitém ohledu možné považovat za konec moderny. Za poslední strašlivý výkřik moderního rozumu, který chce vládnout pouze sám ze sebe bez ohledu na vše, co není rozumem poznatelné. Zákony, které si určuje, se přece, jak tvrdí Kant, nemají řídit žádnými iracionální ohledy, jako je třeba soucit nebo přátelství, ale pouze čistě formálními pravidly rozumu.

5) Dialektika osvícenství

V podobném duchu interpretují rozporuplnost osvícenství a tím pádem celé moderny T. Adorno a M. Horkheimer ve svém stěžejním díle Dialektika osvícenství. Osvícenský rozum popisují jako bezrozporný pojmový stroj, který lze využít jak k odůvodnění politické svobody, tak k páchání zločinu.

Osvícenství je, Kantovými slovy, „vykročení člověka z jeho, jím samým zaviněné nesvéprávnosti. Nesvéprávnost je neschopnost používat svůj intelekt bez vedení jiného.“ „Intelekt bez vedení jiného“ je intelekt vedený rozumem. To neznamená nic jiného, než že díky vlastní logické soudržnosti spojuje jednotlivé poznatky do systému. „Rozum má … za předmět jen chápavost a její účelné přizpůsobení předmětu. Stanovuje „určitou kolektivní jednotu jako cíl činností chápavosti“, a tím je systém. Předpisy rozumu jsou poukazy k hierarchické výstavbě pojmů. U Kanta nejinak než u Leibnize a Descarta spočívá racionalita v tom, že „jsme završili systematickou souvislost. …, jak při stoupání vzhůru, k vyšším rodům, tak při sestupování k nižším druhům“. „Systematičnost“ poznání je „jeho souvislost, založená na jednom principu“. Myšlení ve smyslu osvícenství je vytvořením jednotného, vědeckého řádu a odvozením faktického poznání z principů, ať už jsou to nahodile stanovené axiómy, vrozené ideje nebo nejvyšší abstrakce. Logické zákony vytvářejí  nejobecnější vztahy uvnitř řádu, definují ho, Jednota spočívá v jednohlastnosti. Věta sporu je systém in nuce. (Dialektika osvícenství, Oikoymenh, Praha 2009, s. 87)

Julietta (hlavní postava románu markýze de Sade, Julietta čili slasti neřesti), nikoli nepodobná markýze de Merteuil z Nebezpečných známostí, psychologicky řečeno neztělesňuje ani nesublimované, ani potlačené libido, nýbrž intelektuální radost z regrese, amor intellectualis diaboli, slast z toho udeřit na civilizaci  jejími vlastními zbraněmi. Má v oblibě systém a důslednost. Výtečně ovládá orgán racionálního myšlení. Co se týče sebeovládání, její pokyny se občas ke Kantovi vztahují jako speciální uplatnění k zásadě. „Tedy ctnost,“ zaznívá u Kanta, „nakolik je založena na vnitřní svobodě, obsahuje pro lidi také přisvědčující příkaz, totiž podřiď všechny své schopnosti a sklony moci (rozumu), a tudíž sebeovládání, které váží víc než zákaz: nenech se ovládat svými pocity a sklony (povinnost apatie), protože kdyby rozum nevzal otěže vlády do svých rukou, staly by se city a sklony pánem lidí.“ Julietta káže o sebekázni zločince. „Rozvažte si svůj plán několik dnů předem, uvažte všechny jeho následky, pozorně přezkoušejte, co vám může posloužit, … co by vás snad mohlo prozradit, a tyto věci zvažte se stejnou chladnokrevností, jako kdybyste si byli jisti, že budete odhaleni.“ Vrahova tvář musí prozrazovat největší klid. !… ve svém chování dávejte najevo klid a lhostejnost, pokute se v této situaci zachovat si co možná největší chladnokrevnost …., kdybyste si nebyli jisti, že nebudete mít žádné výčitky svědomí, a ty nebudete mít, jen když si navyknete na zločin, pokud, jak říkám, si tím nebudete opravdu velmi jisti, budete na opanování své mimiky pracovat bezúspěšně …“ Osvobození od výčitek svědomí je pro formalistický rozum stejně podstatné jako osvobození od lásky či nenávisti. … Vždyť jak Spinoza opakuje po stoicích: Lítost není ctnost neboli nevzniká z rozumu, nýžbrž ten, kdo lituje nějakého činu, je dvojnásob ubohý neboli bezmocný.“ „U ctnosti se nutně předpokládá apatie (pojatá jako síla),“ říká Kant, s tím, že ne nepodoben Sadovi tuto „morální apatii“ odlišuje od necitelnosti ve smyslu indiference vůči smyslovým podrážděním. Entusiasmus je něco špatného. Klid a rozhodnost tvoří sílu ctnosti. „To je stav zdraví v morálním životě; naproti tomu afekt, i když je podnícen představou dobra, je prchavým třpytivým jevem, který po sobě zanechává zemdlenost.“ Julietinna přítelkyně Clairwill konstatuje naprosto totéž o neřesti: „Má duše je tvrdá, a jsem daleko toho, abych dávala přednost citlivosti před šťastnou apatií, s níž se těším. Ach, Julietto …, nejspíš se oklamáváš nebezpečnou citlivostí, kterou si tolik bláznů přičítá k dobru.“ (Dialektika osvícenství, Oikoymenh, Praha 2009, s. 99-100)

Možná, že Julietta je tu vzorem všech moderních lidí okouzlených mocí apatického rozumu – vědců, kteří ve svých laboratořích dělají pokusy na zvířatech, příp. ve svých koncentračních táborech na lidech; úředníků, kteří od stolu organizují genocidu celých etnik; výrobců rychlého občerstvení, kteří neváhají vykácet obrovské plochy deštných pralesů; a tak podobně a tak dále. A možná, že je obrazem nás všech, kteří neváháme uspokojovat své potřeby a slasti členů blahobytné přetechnizované společnosti, aniž bychom brali ohled na to, za jakou cenu se to vlastně děje .

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: