Školní weblog

Úvod do filozofie 09/10 IX: Nietzsche, Kierkegaard a Marx

Posted by pitvok on Leden 1, 2010

1) Úvod

2. polovina 19. století od r. 1848 do r. 1914 je obdobím zásadních změn v moderní evropské kultuře a také ve filozofii. V evropské politice vše spěje k rozpadu dosavadní mocenského rovnováhy, ke vzniku nových států (sjednocená Itálie, Německé císařství, nová Francouzská republika, … rozpuštění stávajících feudálních mocností (Rakousko, Německé císařství, Ruské carství, Turecký sultanát, …) a k liberalizaci většiny států. Ve všech zemích vrcholí průmyslová revoluce a prosazuje se kapitalismus volné soutěže. Zároveň se v evropském myšlení prosazují fenomény jako je nacionalizmus, antisemitismus, eugenika a rasismus, socialismus, komunismus a anarchismus.  Na konci století všechno vře a výbuch 1. světové války na sebe nenechá dlouhu čekat.

Autoři, které zde uvádíme, tj. Friedrich Nietzsche, Sören Kierkegaard a Karel Marx jsou ve filozofii představiteli radikální kritiky nejen předchozí idealistické (hegelovské) filozofie, ale také tehdejší evropské kultury a vzdělanosti. E. Friedell to ve svých Kulturních dějinách novověku vyjadřuje následujícím způsobem:
„Přitom se zdálo, ovšem jen při pohledu zvnějšku, že doba překypuje životem. Avšak tato robustní touha po realitě byla ve skutečnosti projevem nemoci: jako jednostranný a hypertrofický vývoj jedné vlastnosti na úkor druhé a nevědomý pokus kompenzovat nevyléčitelnou kolísavost, neschopnost života a vnitřní prázdnotu křečovitou vnější aktivitou. Tento paradoxní vztah mezi úpadkem a zdánlivě silnou aktivací životní vůle vzorově vyjádřil ve své filozofii Nietzsche: je to zrod vůle k moci jako ducha dekadence. V „Ecce Homo“ říká: „Nehledě totiž na to, že jsem dekadent, jsem i jeho protiklad.“ Ten protiklad je nadčlověk. Avšak, a to je ten nejhlubší smysl Nietzscheho filozofie: nadčlověk je dekadent na druhou! Báseň jeho myšlenek se tak jako vznešené paradigma vznáší nad umírajícím stoletím: jako nejhlubší kritika evropského nihilismu a jako jeho nejvyšíí inkarnace, neboť není extrémnějšího nihilismu než naprosté a výlučné přitakání životu, neboť holý život, jak sám Nietzsche nesčetněkrát zdůrazňoval, není ničím jiným než naprostou nepřítomností jakéhokoli smyslu.“

Nietzsche, Marx i Kierkegaard jsou příkladem filozofů, kteří tzv. filozofují kladivem, tzn. snaží se rozbít předsudky a iluze v nichž podle nich evropská kultura dosud žila. A tyto iluze budou skutečně nakonec zničeny a rozbity, a to první světovou válkou.

2) Nietzsche

Ještě žádné pokolení nevidělo tak nepřehlednou podívanou, jakou nyní ukazuje věda univerzálního dění, historie. Představme si nyní duchovní proces, který je tím vyvolán v duši moderního člověka. Z nevysychajících pramenů proudí do duše stále nové a nové historické vědění, mísí se, co je cizí a navzájem spolu nesouvisející, paměť otevírá všechny své brány, a přece není zdaleka ještě dost otevřena, přirozenost vynakládá mezní úsilí, aby tyto cizí hosty přijala, uspořádala a poctila, oni sami však mezi sebou bojují a ukazuje se, že je nutno je přemoci a zvládnout, aby snad jejich bojem nezahynula. Přivyknutí tomuto nepořádnému, bouřlivému a bojovnému hospodářství, stává se ponenáhlu druhou přirozeností, ačkoli je jisté, že tato druhá přirozenost je mnohem slabší, neklidnější a veskrze nezdravější než ta první. Moderní člověk s sebou posléze vleče nesmírné množství nestravitelných kamenů vědění, které příležitostně v těle řádně rachotí, jak se praví v pohádce. Tento hluk prozrazuje nejvlastnější rys moderního člověka: podivuhodný protiklad nitra, kterému neodpovídá vnějšek, a vnějšku, kterému neodpovídá nitro, protiklad, která staré národy neznaly. Vědcění, jež je přijímáno v nadbytku bez hladu, ba proti potřebě, nepůsobí teď už jako přetvářející motiv, síhnoucí projevit se navenek, a zůstává skryto v jakémsi chaotickém vnitřním světě, který moderní člověk se zvláštní hrdostí označuje za sobě vlastní niternost. Říká se pak arci, že máme obsah a že se nám jenom nedostává formy; ale to je protiklad u všeho živého zcela nemístný. Naše moderní vzdělání není ničím živým právě proto, že je bez tohoto protikladu naprosto nepochopitelné, to znamená: není vůbec žádným skutečným vzděláním, nýbrž jen jistým druhem vědění o vzdělání, setrvává u ideje vzdělání, u pocitu vzdělání, nevzchází z něj žádné vzdělané rozhodnutí.
(F. Nietzsche, O užitku a škodlivost historie pro život, Nečasové úvahy)

Zarathustra však pohlédl na lid a podivil se. Poté promluvil řka: Člověk jest provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem – provaz nad propastí. Nebezpečný přecho, nebezpečná chůze, nebezpečný pohled zpátky, nebezpečné zachvění, nebezpečná zastávka. Co je velkého na člověku, jest, že je mostem, a nikoli účelem: co lze milovati na člověku, jest, že je přechodem a zánikem. Miluji ty, kdož nedovedou žíti, leda když zanikají, neboť jejich zánik je přechodem. Miluji velké povrhovatele, neboť jsou to velcí zbožňovatelé, jsou to šípy touhy po druhém břehu. Miluji ty, kdož nehledají až za hvězdami, proč by zanikli a byli oběťmi, nýbrž ty, kdož se obětují zemi, aby byla jednou zemí nadčlověka. Miluji toho, kdo žije, aby poznával, a kdo chce poznávati, aby jednou živ byl nadčlověk. A tak chce svému zániku. Miluji toho, kdo pracuje a vynalézá, aby nadčlověku budoval dům a k příchodu jeho připravoval zemi, zvíře a rostlinu: nebo tak chce svému zániku. Miluji toho, kdo miluje svou ctnost: neboť ctnost je vůlí k zániku a šípem touhy. Miluji toho, kdo pro sebe nezadrží ani krůpěje ducha, nýbrž chce býti duchem své ctnosti: tak, v podobě ducha, kráčí přes most. Miluji toho, kdo si ze své ctnosti udělá tužbu a sudbu: tak chce pro svoou ctnost ještě žíti a již nežíti. Miluji toho, kdo nechceš míti příliš mnoho ctností. Jedna ctnost je více nežli ctnosti dvě, protože více jest uzlem, na nějž se zavěsí sudba … Miluji toho, kdo ospravedlňuje lidi budoucí a vykupuje minulé: neboť chce zahynoíti přítomnými. Miluji toho, kdo trestá svého boha, že svého boha miluje: neboť nutně zahyne hněvem svého boha. Miluji toho, čí duše jest hluboká i v poranění a kdo může zahynouti malým zážitkem: tak půjde rád přes most. Miluji toho, čí duše přetéká, až sám sebe zapomene, až veškery věci jsou v něm: tak se mu veškery věci stanou zánikem. Miluji toho, kdo je svobodného ducha i svobodného srdce: tak jest jeho halva jen vnitřnostmi jeho srdce, srdce ho však pudí k zániku. Miluji všechny ty, kdož jsou jako těžké krůpěje, ojediněle padající z temného mračna, jež visí nad lidmi, zvěstují, že přijde blesk, a jakožto zvěstovatelé zahynou. Hleďte, já jsem zvěstovatel blesku a těžká krůpěj padající z mračna: onen blesk však sluje nadčlověk. F. Nietzsche, Tak pravil Zarathustra, I,4


3) Sören Kierkegaard
Spisovatel této knihy rozhodně není filozofem, „systému“ neporozuměl – jestli vůbec existuje, nebo zda už je hotový; jeho chabé hlavě stačí představa, jako asi musí mít dnešní lidé úžasnou hlavu, když mají všichni takovou ohromnou myšlenku. Kdyby byl člověk schopen všechen obsah víry vyjádřit formou pojmu, přece by to ještě neznamenalo, že víru pochopil, že mu je jasno, jak se z ní dostal či jak se ona dostala k němu. Spisovatel této knihy naprosto není filozofem; řekněm že je jen takovým zvláštním písařem, takže žádný „systém“ nespisuje, ani jej neslibuje.
Překonat Hegela je prý div, ale není prý nic lehčího než dostat ese přes Abraháma! Sám jsem věnoval hodně času tomu, abych Hegelově filozofii porozuměl; mám za to, že jsem ho také poněkud pochopil, a odvažuji se nadto tvrdit, že jestliže mu přes věechno úsilí na některých místech přece jen nerozumí, pak je to proto, že sám není zcela jasný. Jde mi to lehce a přirozeně, hlava mě z toho nijak nebolí. Když však mám přemýšle o Abrahámovi, jsem úplně zmaten. Ustavičně mám před sebou onen ohromný paradox, jenž byl náplní Abrahámova života. Neustále na něj narážím, má myšlenka jím přes všechnu vášnivou zaujatost nemůže proniknout, nedostane se ani o vlásek dále. Napínám každý sval, abych do záhady pronikl, ale v téže chvíli jsem paralyzován.
Do hrdiny se vmyslit mohu, od Abraháma se vmyslit nemohu. Padám zpět, kdykoli jej chci dosáhnout – přede mn ou se otevírá paradox. Proto si víru nepředstavuji jako něco nepatrného, právě naopak, je věcí nejvyšší. Filozofie jedná nepoctivě, když víru haní a chce ji vyměnit za něco jiného. Filozofie víru nemá a nemůže ji dát, má však sama sobě rozumět a vědět, co nabídnout může.
Co učinil Abrahám? Nebyl ani příliš časný, ani se nezpozdil. Vsedl na osla, jel pomalu dále. Po celoudobu věřil; věři, že Bůh od něho nebude Izáka chtít, i když byl zároveň k oběti svolný. Věřil silou absurdna … Bylo to od boha absurdní, že to od něho žádal a v příštím okamžiku zase požadavek odvolala.
(S. Kierkegaard, Bázeň a chvění – dialektická lyrika)

4) Karel Marx
Hlavním nedostatkem veškerého dosavadního materialismu je to, že předmět, skutečnost, smyslovost jsou pojímány jen ve formě objektu nebo nazírání; nikoli však jako smyslově lidská činnost, praxe, nikoli subjektivně. Proto byla činná stránka rozvíjena abstraktně, v protikladu k materialismu, idealismem – který přirozeně skutečnou, smyslovou činnost jako takovou nezná.
Feuerbach, nespokojen s abstraktním myšlením, chce nazírání; ale smyslovost nepojímá jako praktickou lidskou smyslovou činnost.
Feuerbach náboženskou podstatu rozkládá v lidskou podstatu. Ale lidská podstata není žádné abstraktum, jež tkví v jednotlivém individuu. Ve své skutečnosti je souborem společenských poměrů. … Podstata může být proto pojímána jen jako“rod“, jako vnitřní, němá všeobecnost, která přirozeně spojuje mnoho individuí. Feuerbach tedy nevidí, že „náboženské cítění“ je samo společenský produkt a že abstraktní individuum, které analyzuje, přísluší určité formě společnosti. Veškerý společenský život je podstatně praktický. Všechna mystéria, která dávají teorii popud k mysticismu, nacházejí své racionální řešení v lidské praxi a v pochopení této praxe. Stanovisko starého materialismu je občanská společnost, stanovisko nového je lidská společnost neboli společenské lidstvo.
Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit. K. Marx, Teze o Feuerbachovi.

OTÁZKY:
1) V čem vidí Nietzsche „nejvlastnější rys moderního člověka“?
2) Co je to materialismus?
3) Co je to idealismus?
4) Kdo by to mohl být nadčlověk?
5) Co má Marx na mysli, když tvrdí, že lidská podstata netkví v jednotlivém individuu, ale je „souborem společenských poměrů“?

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: