Školní weblog

Dějiny filozofie I., Aristotelés

Posted by pitvok on Prosinec 15, 2010

Obsah hodiny:
Aristotela jsme vykládali jako „Alexandra západní filozofie“. Probírali jsme historický kontext Aristotelova myšlení, především jeho souvislost s kulturně-politickým významem dobyvačných výprav Alexandra Makedonského. Zajímala nás proměna politického uspořádání řeckého světa s nastolením pozice HEGEMONA jako neomezeného vládce, vztah Helénů ke všemu neřeckému a Alexandrův pokus o sjednocení barbarské a helénské kultury pod vlivem aristotelských náhledů. Aristotela jsme představili především jako tvůrce jednotného systému vědy, který se stal základem evropské vzdělanosti. Seznámili jsme se s jeho epistemologií a teorií čtyř příčin.

Četli jsme a interpretovali tyto texty:

1) http://www.sparknotes.com/biography/alexander/section2.rhtml
Když se Alexander vydal na svou asijskou invazi, vzal s sebou velkou skupinu zoologů a botaniků, kteří se vrátili s množstvím sebraného materiálu a informacíset off on his Asiatic invasion, he brought along with him a large group of zoologists and botanists, who returned with collected materials and information that would form the basis for several groundbreaking scientific works, a to vše se stalo základem několika převratnách vědeckých objevů.

Sám Alexandr byl od začátku vášnivý anti-Peršan, a Aristotelés mu poskytl pro jeho osudovou zděděnou misi také intelektuální ospravedlnění. Aristoteles věřil, že otroctví je přirozená věc, a že barbaři mají být od přírody otroky. Povzbuzoval proto Alexandra, aby se stal vůdcem Řeků a vládcem barbarů, a ty první, aby bral jako přátele, druhé jako zvířata.

Aristoteles si také myslel, že barbaři žijí pouze skrze své smysly a pro smyslové potěšení, a že nejsou schopni povznést se nad hedonismus. Alexandr, ve své touze následovat hrdinské vzory (stále u sebe vozil Iliadu a Achyles byl jeho nejoblíbenější postavou), tak zdůrazňoval hodnotu cti, sebekontroly a sebepopření.

2) Kratochvíl Z., Mýtus, filozofie, věda – výtah
Aristotelés přejímá Sókratovu a Platónovu metodu zkoumání ve smyslu tázání, ale modifikuje ji tak, aby zahrnula nejen filozofické poznání, ale i poznání přírody.
Rozchází se však s pýthagorejskými a orfickými motivy.
V jeho dochovaném díle nepotkáme mýty.
Pravé jsoucno není zpřístupněno jednorázovým náhledem, ke kterému připravovalo vyprávění mýtů a cvičení s geometrickou idealitou.
K pravému jsoucnu vede vede pracná cesta abstrakce.
Myšlení je především abstrakce čili vyhledávání podstatného odezíráním od nepodstatného
Aristotelés rozvíjí část Platónova odkazu v souvislosti s myšlením sofistů.
Jeho filosofie je zvědečtělá a přísná.
Zvláštní roli má v jeho myšlení zkušenost nabytá při zkoumání živých bytostí: zkušenost cíleného růstu a rozvoje až k nabytí formy charakteristické pro daný druh.

3) Patočka, J., Aristotelés
Již Sókratés žil v době, kdy poutající mýtus byl na ústupu. Mytický člověk sice prožívá mohutně svou bezmocnost, ale to je vždy jen bezmoc praktická, které odpomáhá familiarizací světa, magií, mýtem: svět mu nikdy není cizí. Sókratés a Platón místo mýtu postavili nový poměr ke jsoucnu vcelku: LOGOS, který se upíná za jediným posledním cílem, na kterém stojí podle Sókrata lidský život, podle Platóna i celé univerzum. Sókratés i Platón jdou za náboženskou vazbou novými metodami, metodami člověka nemytického, vyšetřujícího logem; ale Sókratés je přece ve službě delfského Apollón a pro Platóna ideje jsou nová božstva. I u Platóna metafyzický zážitek je travestován náboženským a bezmoc vůči jsoucnu vcelku, do něhož jsme postaveni, není nikdy úplně radikální. … Aristotelés však obnovuje situaci, jak je u některých velkých presokratiků: staví se tváří v tvář univerzu bez mytického a náboženského krytí, bez snahy překonat FYZIS. Za těchto okolností filosofie u něho nemohla být, jako u Sókrata a Platóna, všeobecnou nápravou lidského, přiložením božské normy na člověka, nýbrž musila být čímsi zcela autonomním: lidským spasením, odpovědí na výzvu, která je k nám obrácena tím, že člověk jediný z celé skutečnosti má možnost výslovného vztahu k jejímu celku.

4) Aristotelés, Metafyzika

Kniha I.
Všichni lidé od přirozenosti (fysei) touží po vědění. Známkou toho je záliba v smyslových vjemech (aisthésis), v nichž si libují pro ně samy, aniž hledí k jejich potřebě. Zvláště to platí o vjemech zrakových. Neboť zraku dáváme přednost takřka přede všemi ostatními smysly nejen pro jeho praktický účel, nýbrž i bez ohledu na něj. A to proto, že tento smysl přispívá k našemu poznání více než smysly ostatní a že nám zjevuje většinu druhových rozdílů.
Živé bytosti od přirozenosti mají schopnost vnímat. Ale u jedněch z vnímání nevzniká paměť, u druhých ano; proto jsou rozumově zdatnější a učenlivější než ty, jež si nemohou nic pamatovat. Rozumní, ale bez schopnosti učit se jsou živočichové, kteří nemohou slyšet zvuky, jako například včela a je-li ještě jiný takový druh živočichů. Avšak ti, kteří mají paměť a nadto ještě tento smysl, mají také schopnost učit se.
Ostatní druhy živočichů se v životě řídí smyslovými jevy a pamětí, zkušenosti však nabývají jenom v malé míře; ale lidský život se projevuje ještě uměním (techne) a pojmovým myšlením (logismos). U lidí z paměti vzniká zkušenost; neboť mnohokrát opakovaný a pamětí uchovaný vjem téže věci nabývá významu zkušenosti. A zkušenost, jak se zdá, podobá se téměř vědění a umění; vědění a umění vzniká u lidí proto, že mají zkušenost. Vždyt, jak praví Pólos, zkušenost vytvořila umění, nedostatek zkušenosti však náhodu.
Umění vzniká tím, že se z mnoha postřehů zkušenosti utvoří jeden všeobecný soud o podobných věcech
Tam tedy, kde běží o praktickou činnost, zdá se, že se zkušenost nijak nerozlišuje od umění, ba naopak vídámne, že na věc přijdou spíše lidé zkušení než ti, kteří sice o věci mají pojem (logos), ale zkušenost nemají. To proto, že zkušenost je znalost jednotlivin, umění obecného, každá praktická činnost však a tvoření týká se jednotlivin. Lékař totiž neléčí člověka vůbec, nýbrž Kaliu nebo Sókrata nebo jiného takového jednotlivce. Jestliže tedy někdo má pojem bez zkušenosti a zná sice obecný pojem, ale nezná jednotliviny v něm zahrnuté, často učiní chybu v léčení. Neboť je to jednotlivina, jež se má ločit. Přece však míním, že vědění a porozumění náleží spíše umění než zkušenosti, a za moudřejšímež lidi zkušené pokládáme odborné znalce.
Soudíme tak proto, že jedni znají příčinu, druzí nikoliv. Neboť lidé zkušení sice vědí, že něco jest, ale nevědí, proč to jestě; avšak oni vědí, proč to jest, i znají příčinu. Proto si také v každém oboru práce více vážíme vedoucích a myslíme, že více vědí a jsou moudřejší než prostí dělníci, poněvadž znají příčiny toho, co se koná
Proto se zdá, jak již bylo dříve řečeno, že člověk zkušený je moudřejší než ti, kdo mají jenom nějaký vjem, odborný znalec že je zase moudřejší než lidé zkušení, vedoucí než prostý dělník, a že vědám teoretickým náleží moudrost ve větší míře než vědám poiétickým. Je tedy zjevno, že moudrost je věda, jež vykládá jistý druh počátků.

Kniha IV.
Je druh vědy, jež zkoumá jsoucno jako jsoucno (TO ON HÉ ON) a to, co mu o sobě náleží. Tato věda není totožná s žádnou takzvanou vědou zvláštní. Neboť žádná jiná věda nepojednává obecně o jsoucnu jako jsoucnu, nýbrž každá si z něho vybere určitou část a zkoumá určení, jež jí náležejí, jako například vědy matematické. Ježto však hledáme počátky, tj. nejvyšší příčiny, je zjevno, že musí náležet určité přirozenosti o sobě. Jestliže tedy ti, kteří hledali prvky toho, co jest, hledali tyto počátky, musí také tyto prvky náležet jsoucnu nikoli mimochodem, nýbrž pokud je jsoucnem. Proto je také naším úkolem, abychom zkoumali první příčiny jsoucna jako jsoucna.

Kniha V.
Příčinou (AITION) se nazývá jednak to, z čeho jako ze součásti něco vzniká; tak je kov příčinou sochy, stříbro příčinou poháru a rovněž rod, k němuž ty látky náležejí.
Jednak se tak nazývá tvar (EIDOS) a vzor (PARADEIGMA), to je pojem bytnosti, a pak i rody toho, jako například příčinou oktávy je poměr dvou ku jedné a vůbec pak číslo, a pak části obsažené v pojmu.
Za třetí se příčinou nazývá to, z čeho nejprve pochází počátek (ARCHÉ) změny nebo klidu; tak například příčinou je rádce, a tak otec je příčinou dítěte a vůbec působící činitel je příčinou toho, co je působeno, a měnící činitel příčinou toho, co je měněno
Za čtvrté příčinou je něco jako účel (TELOS), to je to, k čemu něco směřuje, jako například příčinou procházky je zdraví. Neboť na otázku, proč někdo jde na procházku, odpovídáme, aby zůstal zdráv; říkajíc to, jsme přesvědčeni, že jsme udali příčinu. Tak se příčinou nazývá i to, co se činností jiného koná a děje ještě uprostřed před dosažením účelu; (Metafyzika, kniha 5)

Jsoucno se vypovídá mnoha způsoby, jak jsme vyložili již dříve, kde byl uveden jejich počet. Neboť znamená, co je (TI ESTI) a toto zde (TODE TI), jiné jakost nebo kolikost anebo některou jinou kategorii. Poněvadž se však vypovídá tolika způsoby, je zřejmé, že prvním z nich je co je, čímž se označuje podstata (ÚSIÁ). Neboť chceme-li říci, jaké je to a to, říkáme, že je dobré nebo špatné, ale nikoli, žte je dlouhé tři lokte nebo že je to člověk. Ale chceme-li říci, co je to, neříkáme, že je bílé nebo teplé, nýbrž že je to člověk nebo bůh. Ostatní se nazývá jsoucím proto, že je na takto jsoucím: kolikostí, jakostí, stavy nebo něčéím jiným takovým.

Otázky a úkoly:
1) Vysvětli aristotelskou hierarchii stupní poznání!
2) Jaké čtyři druhy příčin Aristoteles!
3) Co je předmětem metafyziky?

Reklamy

Jedna odpověď to “Dějiny filozofie I., Aristotelés”

  1. Otázky said

    A nějaké otázky, které by nám posloužily jako základní opěrný bod, by nebyly? Velmi a nadšeně bych je uvítala. Děkuji

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: