Školní weblog

Dějiny filozofie I., Hellénismus 2.

Posted by pitvok on Prosinec 15, 2010

Obsah hodiny:
Podrobněji  jsme se zabývali jednotlivými hellénistickými filozofickými školami, zejména epikurejstvím, kynismem, stoicismem a novoplatonismem. Vycházeli z otázky po blaženosti – HEDONÉ, jak ji kladli už klasičtí řečtí myslitelé.  Hledali jsme motivy, které spojují hellénistické filozofování s pozdějším křesťanským myšlením.

Četli jsme a interpretovali tyto texty:

1) Platón, Filébos
Sókr. Filébos tedy tvrdí, že dobrem pro všechny živé tvory je radost a slast i rozkoš a všechno, cokoli je souhlasné s tímto rodem věcí, kdežto naše tvrzení proti tomu jest, že ne toto, nýbrž rozumovost, myšlení, paměť a věci zase s tím příbuzné, též správné mínění a pravdivé úsudky, bývají pro všechno, cokoli jest schopno jich nabýti, lepší a hodnotnější než slast; pro všechno, co je schopno dostati z nich podíl, jak pro přítomné tak pro budoucí, je to ze všeho nejprospěšnější.
… ale o slasti vím, že to je věc spletitá, a jak jsem řekl, od ní počínajíce musíme uvažovat zkoumat, jakou má přirozenost. Podle pouhého jména je to jistě jakési jedno, ale ovšem má rozličné podoby, vespolek poněkud nepodobné. Podívej se: o slasti mluvíme při nevázaném člověku, avšak slast cítí i rozumně žijící člověk, a to právě z té své rozumnosti slast cítí i nemyslící a plný nerozumných domněnek a nadějí, slast cítí zase i rozumově myslící právě z toho, že rozumově myslí.
Proto tedy, Prótarchu, nezakrývejme onu různost v mém i tvém předmětu, nýbrž stavme ji před oči a směle zkoušejme, ukáže-li nám jejich posuzování, zdali jest dobrem nazývati slast či rozumové myšlení či něco třetího. Vždyť přece nezávodíme nyní o to, aby mělo vítězství, co já tvrdím nebo co ty tvrdíš, nýbrž my oba musíme pospolu bojovat na straně toho, co je nejpravdivější.
Nuže stojí tu vedle nás, jako vedle nějakých nalévačů vína, dva prameny: k prameni medu bychom mohli přirovnat pramen slasti, kdežto střízlivý a vína prostý pramen rozumovosti k prameni prosté a zdravé vody; ty se máme snažiti co nejlépe smíchat.
Ukázalo se nám, jak se domníváme, že jedna slast je skutečnější než druhá …I vědění rozdílné od vědění, když jedno hledí na věci vznikající a zanikající, druhé však na tym, které ani nevznikají, ani nezanikají, nýbrž jsou stejným způsbem stále v témže stavu. Přihlížeje k pravdě usoudili jsme, že toto vědění je pravdivější než ono.
Nuže kdybychom napřed smísili nejpravdivější kusy jednoho i druhého a podívali se na to, postačí tato směs, aby nám vytvořila i dala nejvítanější život, či potřebujeme k tomu ještě něčeho i z toho, co není takové?
Zdali pak potřebujete, aby mimo ony pravé slasti s vámi bydlily ještě i největší slasti a nejprudší? Docela ne, Sókrate, vždyť nám způsobují tisíceré překážky, pobuřují různými šílenostmi duše, v kterých bydlíme, ruší hned na počátku náš vznik a tím, že netečností vštěpují zapomínání, namnoze docela niční naše vznbikající pldy. Ale slasti, které jsi nazval pravými a čistými, ty pokládej přímo za naše příbuzné, a vedle těchto i ty, které souvisí se zdravím a rozumností, zvláště pak všechny, které se druží k veškeré dobrosti jako k bohyni a všude je provázejí, ty přiměšuj; ale mísiti s rozumem ty, které stále chodí s nerozumností i ostatní špatností, bylo by patrně zcela nesmyslné, kdyby to nedělal ten, kdo cche uvidět co nejkrásnější a nejsvornější smíšení a sloučení a na tom se pokoušet poznati, co asi jest hjak v člověku tak ve veškeru svou přirozeností dobré a kterou ideu mám v tom vidět svým tušením.

2) Aristotelés, Etika Nikomachova (vlastní překlad z angl. orig.)
Zkoumání slasti a bolesti je úkolem politického filozofa, protože on je znalec, který rozhoduje o účelu, podle něhož každou věc posuzujeme jako dobrou nebo špatnou bez pojmu. Kromě toho je rozlišení slasti a bolesti je jedním z naši úkolů, protože jsme určili, že ctnosti a neřesti se týkají slasti a strasti. A také většina lidí se domnívá, že štěstí zahrnuje slast.
Někteří si myslí, že žádná slast není dobrá, ani sama o sobě, ani náhodou, protože dobro a slast není totéž. Jiní věří, že některé slasti jsou dobré, ale většina je špatných. Kromě toho je ještě třetí názor: že i kdyby byly všechny slasti dobré, stejně by nemohla být slast považována za největší dobro.
Přesto ale fakt, že slast je vyhledávána všemi zvířaty i lidskými bytostmi napovídá, že v určitém smyslu je nejvyšším dobrem . Ale jelikož přirozený stave není, a ani si to o něm nemyslíme, stejný pro všechny, nehledá každý stejnou slast. I tak ale hledají všichni nějakou slast. Ve skutečnosti však možná všichni hledají tutéž slast, ale ne tu, o níž si to myslí a o níž by to prohlásili. Všechno má v sobě totiž něco božského. Ale protože slasti, s nimiž se nejčastěji setkáváme a o nichž má každý zkušenost jsou slastmi těla, odvozuje se od nich její jméno. A lidé si tak myslí, že tělesné slasti jsou jediné slasti, jelikož jiné neznají.

3) Epikúros, cit. podle Festugiére, Epikúros a jeho bohové
Osudu můžeme uniknout, vyhneme-li se pomocí odpoutání tomu, abychom mu poskytli sebemenší moc nad svou osobou. Stačí přesně rozpoznat hodnotu svých žádostí a uspokojovat jenom ty z nich, které nelze zanedbat, aniž bychom přestali žít.
Kdyby věci, které zhýralcům působí slast, zbavovaly mysl strachu z nebeských jevů, ze smrti a z bolestí, a kdyby je navíc učily tomu, že žádosti a bolesti mají svou mez, neměli bychom jim nikdy co vytýkat …
Někteří lidé se hledí stát slavnými a váženými, neboť se domnívají, že si tak opatří bezpečnost před lidmi. Je-li život takových lidí bezpečný, pak dosáhli přirozeného dobra. Není-li však bezpečný, pak nemají to, oč podle své přirozené povahy od počátku usilovali.
Je třeba se vysvobodit z pout všedních zájmů a veřejného života.
Ani sebevětší bohatství, ani úcta a vážnost obecného množství, a ni nic jiného, co závisí na bezmených příčinách, neodstraňuje neklid duše a nepůsobí pravou radost.
I pokládáme soběstačnost (AUTARKIA) za veliké dobro, ne že bychom vůbec chtěli žít skromně, nýbrž abychom dovedli, nemáme-li hojnost, spokojit se málem, pevně přesvědčení o tom, že nejslastněji užívají přepychu ti, kdo ho nejméně pohřešují, a že ukojení každé přirozené žádost je snadné, kdežto ukojení liché žádost nesnadné. Prostá jídla působí stejnou slast jako bohatá hostina, jakmile je odstraněna všechna bolest vznikající z nedostatku, a chléb a voda připravují člověku nejvyšší slast, požvá-li je tehdy, když je potřebuje.
Požadavek těla je nehladovět, nežíznit, netrpět zimou. Ten, kdo ukojil tyto potřeby a doufá, že je bude moci ukojit i v budoucnosti, mohly by závodit v blaženosti i s Diem.
Zkoumání přírody nevychovává ani vychloubače, ani výrobce prázdných řečí, ani lidi, kteří stavějí na odiv vzdělání, po jakém baží obecné množství,  nýbrž lidi hrdé a soběstačné (AUTARKÉS), zakládající si nikoliv na dobrech, jež závisejí na vnějších okolnostech, nýbrž na dobrech, jež závisejí na nás.
Bohů netřeba se bát, smrt netřeba podezírat, dobro lze snadno získat, zlo lze snadno vydržet.
Kdyby nás neznepokojoval neurčitý strach z nebeských jevů a obava, že se nás smrt nějak týká, kdyby nám dále nevadila neznalost toho, jaké jsou hranice bolestí a žádostí, nepotřebovali bychom zkoumat přírodu.
Není možno aby se člověk zbavil strachu ve věcech nejhlavnějších, nezná-li přesně přirozenost veškerenstva a má-li z něho jen nejasné obavy, plynoucí z mýtů. Proto nelze dosáhnout nesmíšených slastí bez zkoumání přírody.
Nic není platno zabezpečit se před lidmi, trvají-li obavy před tím, co je nad zemí a pod zemí a vůbec v nekonečném vesmíru.
Ze prvé je tedy třeba míti za to, že cílem při poznávání nebeských úkazů, ať se jimi zabýváme v souvislosti s ostatními naukami nebo samostatně, není nic jiného než klid duše (ATARAXIA) a bezpečná jistota, právě tak jako při všem ostatním bádání.
A navíc musíme mít za to že vlastním úkolem zkoumání přirozenosti je přesně určit příčinu nejdůležitějších věcí a že to, co nás při poznávání nebeských jevů činí blaženými, spočívá právě v tom a v porozumění přirozenosti těles, jež při těchto jevech pozorujeme, jakož i přirozenosti všeho toho, co je spřízněno s touto přesností, která přispívá k naší blaženosti. Při každé jiné činnosti přichází užitek stěží po jejím ukončení, při cvičení v moudrosti je poznání provázeno radostí. Neboť požitek tu nenásleduje až po poznání, nýbrž poznání a požitek jdou ruku v ruce.
Urozený člověk se nejvíc věnuje moudrosti a přátelství, dvěma dobrům, z nichž jedno je smrtelné a druhé nesmrtelné.
Ze všeho, čím moudrost hledí zabezpečit blaženost celého života, je daleko nejdůležitějším statkem přátelství.
Přátelství tanečním krokem obchází svět a jeho hlasatel zvěstuje nám všem: Probuďte se, abyste si blahopřáli navzájem!

3) Stoicismus
Žádná jednotlivá věc, ať je jakkoli nepatrná, se nestane jinak než ve shodě s obecnou přírodou a jejím rozumem (logos). Plútarchos cituje Chrysippa.
Většina předsókratiků (s výjimkou atomistů) nacházela v přírodních jevech evidenci o přítomnosti rozumu v nich. Anaxagoras postuloval jako první příčinu všech věcí Rozum a o něco mladší myslitel Diogenés z Apollónie se pokusil vysvětlit svět jako vzduch, když mu přisoudil myšlení a ztotožnil jej s bohem. (LONG)
U pozdního Platóna nacházíme mnoho anticipací stoicismu. Platón se pravidelně dovolává uspořádaných pohybů nebeských těles, aby jimi podepřel své tvrzení, že svět je produktem rozumového řízení … Platón je přesvědčen, že svět je řízen rozumovým činitelem k účelům, jež jsou dobré, Jedna pasáž Zákonů je pozoruhodně „stoická“:
Přesvědčujeme toho jinocha svými argumenty, že všechny věci jsou tím, kdo pečuje o veškerenstvo, uspořádány pro zachování a výtečnost celku, jehož každá jednotlivá část podle své možnosti podléhá působení a působí to, co jí náleží. Nad nimi všemi jsou ustanoveni správcové po každý i sebemenší případ činného a trpného stavu a ti zajistili dokonalost díla do té nejmenší podrobnosti. A ty jsi jednou z těch částí, která stále hledí k veškerenstvu a svým úsilím k němu směřuje, a na to samotné zapomínáš, že všechno stvoření se děje kvůli tomu, aby životy veškerenstva náleželo blažené bytí, a že se neděje kvůli tobě, nýbrž ty jsi kvůli němu. (LONG)
Ctnost blaženého člověka a hladké plynutí života docházejí naplnění, kdykoli jsou všechny činy konány v souladu mezi duchem jednotlivce a vůlí správce všehomíra. (z Diogena)
Bez tebe, bože, se neděje nic ni na této zemi, ani v posvátné étherné výši ni v hlubinách moře, nic leč to, co konají zlí, jež nerozum vede; avšak ty jsi s to i nevhodné učinit vhodným, neladné uvést v soulad, a nemilé milé je tobě. Tak totiž v jednotu vše jsi sloučil, dobré i špatné, takže jest jediný řád (logos) všech věcí, trvalý, věčný. Tomu se snaží uniknout ti, kdo z lidí jsou špatní, oh, ti nešťastní! Dobra sic dychtí dojíti stále, k zákonu však, jejž světu dal bůh, jsou slepí a hluší; jsouce poslušni jeho a rozumu, žili by šťastně. – Kleanthés
Stoikové tvrdí, že prvním pudem, který živočich má, je sebezáchova, protože příroda od počátku dělá živočicha sobě samému nakloněným. První věc, která je každému živočichu blízká, je jeho tělesné ustrojení a vědomí o něm. Nezdá se totiž podobným pravdě ani to, že by se živočich odcizil sám sobě, ani to, že by jej odcizila přiroda, jeho tvůrkyně, a že by mu nevštípila, aby měl náklonnost sám k sobě. Nezbývá tedy než říci, že příroda, která živočichu dala jeho ustrojení, mu vštípila náklonnost k sobě samému, neboť takto se živočich vyhýbá tomu, co mu škodí, a vyhledává to, co mu prospívá. To, co říkají někteří, totiž, že první pud živočichů směřuje ke slasti, stoikové prohlašují za nepravdu. Neboť tvrdí, že slast je druhotným výsledkem nastávajícím tehdy, když příroda sama vyhledá a vezme si to, co je pro tělesné ustrojení živočicha vhodné: takto se slast projevuje jako prospívání živočichů a zdárné vetetování rostlin. Praví, že příroda mezi rostlinami živočichy neudělala žádný zásadní rozdíl, protože spravuje také rostliny a i v nás probíhají některé vegetativní pochody. Ale protože živočichové mají navíc pudovou schopnost, kterou používají k tomu, aby vyhledávali to, co je jim vlastní, je pro ně přirozené žít správně ve shodě s rozumem; rozum totiž přistupuje jako usměřovatel pudu. (z Diogena)

4) Novoplatonismus
Často se probouzím ze svého těla k sobě samému: jsem vně ostatních věcí, uvnitř sebe, a vidím krásu podivuhodné moci. Tu pak nejspíše věřím tomu, že mám vyšší úděl: skutečně žiji nejlepším životem, jsem totožný s božstvím a usazen v něm. A když jsem dospěl k této vyšší skutečnosti a usadil se nade vším ostatním duchovním jsoucnem a když po takovém spočinutí v božství sestoupím od duchovního nahlížení k rozumu, tu se ptám, jak to, že opět sestupuji, nyní jako kdykoliv jindy, a jak vůbec moje duše mohla někdy sestoupit do těla, dkyž je taková, jak se ukázala o sobě, ačkoli byla v těle.
A duch … vidí … světlo, samo o sobě, jediné, čisté, objevivší se náhle samo od sebe, takže ani neví, odkud se objevilo, zda zvnějšku nebo zevnitř, a když opět zajde říká: „Bylo uvnitř, a přece nebylo uvnitř.“ Ale není třeba pátrat odkud přichází. Není totiž žádné „odkud“. Neboť ono ani odnikud nepřichází ani nikam neodchází, nýbrž jeví se i nejeví. … Ono však nepřišlo tak, jak jsme je očekávali, nýbrž přišlo, jako by bylo nepřišlo. Neboť bylo spatřeno nikoli, jako by bylo přišlo, ale jako by zde bylo přede vším ostatním, dokonce dříve, než přišel duch … Jaký to div! Aniž přišlo, je zde; aniž kdekoliv je, není místa, kde by nebylo.
Jak připustit, že se božství stalo zárodkem, že bylo po narození zabaleno do plenek, celé potřísněno krví, močí – a ještě hůře (Porfyrios)
Duše do sebe přijímá výron odtamtud. Duše miluje dobro, neboť ono v ní od počátku vyvolává lásku k sobě. A toto duchovní osvícení dalo duši jasnější život … Obrátilo duši k ní samé, zabránilo jí, aby se rozptýlila, a vyvolalo v ní lásku k záři, kterou v sobě má Duch. Jiný je opravdový člověk. Je očištěn od všeho živočišného, a má duchovní ctnosti, které sídlí v duši oddělující se od těla – oddělující se, ba již oddělené, přestože je dosud zde.
Mudrc dospívá k vyšším zásadám a bude jednat podle jiných měřítek. Například uměřenost nebude spočívat v zachování míry, nýbrž v naprosté odluce od těla, nakolik je to jen možné. Život mudrce pak již vůbec není životem člověka, a to ani dobrého člověka, vyznamenávajícího se společenskou ctností. Nikoli: mudrc tento život opouští a vybírá si jiný, život bohů.
Rozumnost záleží v nazírání toho, co je v Duchu … Spravedlnost … je činnost zaměřená k Duchu, uměřenost je vnitřní obrácení k duchu, statečnost je oproštění od vášní, skrze něž se duše připodobňuje tomu, na co přirozenost oproštěná od vášní hledí …

 

Otázky a úkoly:
1) V čem spočívá řecké hledání blaženosti?
2) Jak klade problém blaženosti Platón v Timáiovi?
3) Jaký vztah má k blaženosti Epikúros?
4) V čem spatřují blaženosti stoikové?
5) Kde hledají blaženosti novoplatonici?
6) Jaké můžeme u hellénistických autorů nalézt křesťanské motivy?

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: