Školní weblog

Dějiny filozofie I., Křesťanství a filozofie: Atény vs. Jeruzalém

Posted by pitvok on Prosinec 15, 2010

Obsah hodiny:
Naším cílem bylo seznámit se chronologií křesťanské, resp. středověké filozofie. Ptali jsme se, proč právě křesťanství ovládlo západní svět a stalo se jeho jediným uznávaným nábožensko-filozofickým systémem. Při četbě jsme vycházeli z textu M. Balabána, Atény nebo Jeruzalém a sledovali jsme prolínání židovských, antických a křesťanských motivů v novozákonním křesťanství.

Četli jsme a interpretovali tyto texty:

1) Evangelium sv. Jana a Zjevení sv. Jana
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tímto světlem, ale přišel, aby o tomto světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.
Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýžbrž narodili se z Boha.
A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený syn, plný milosti a pravdy.

2) Skutky Apoštolů, 17,16
Zatím na ně Pavel v Athénách čekal; když shledal, kolik modlářství je v tom městě, velmi ho to znepokojovalo. Proto mluvil v synagóze se židy a pohany, kteří uvěřili v jediného  Boha; a každý den hovořil i na náměstí s tam právě byli. Rozmlouvali s ním i někteří epikurejští a stoičtí filosofové. Jedni se ptali: „Co nám to chce ten nedovzdělanec vykládat?“ Druzí říkali: „Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva.“ Tak soudili, protože Pavel kázal o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání. Pak ho vzali s sebou, dovedli na Areopag a tam mu položili otázku: „Rádi bychom se dověděli, jaké je tvé nové učení, které šíříš. Vždyť to, co nám vykládáš, zní velice podivně. Chceme se tedy dovědět, co to je.“ Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývají, ničemu totiž nevěnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového.
Pavel se tedy postavil doprostřed shromáždění na Areopagu a promluvil: … Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“ A tak Pavel od nich odešel. Někteří se však k němu připojili a uvěřili; mezi nimi byl i Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní.

3) Balabán, M., Atény nebo Jeruzalém

Ovšemže ani hebrejské myšlení není „čisté“, je to myšlení, kde funkcí pojmů zastávají metafory, jsou tu patrny příměsi myšlenkovýchb způsobů řeckých, a zčásti i jiných. Jde spíše o tendenci, cílení hebrejského myšlení.
A už to je hebrejské: víc než jednotlivé výpovědi váží to, kam tyto výpovědi míří. Hebrejské myšlení není vsebeuzavřené, soběstředné, jaksi narcistní, nýbrž nástrojné, stavící člověka na určitou cestu. Modelem je tu vyjití hebrejských kmenů z Egypta: opouštíš status quo (zotročujícího charakteru), pouštíš se pouští a
směřuješ k zemi zaslíbené, kterou ještě neznáš,ale o níž Ti Pravda šeptá, že je pro tebe vhodná k pobytu.
Řecké myšlení tě vtahuje do svého statu quo, osedlává si tě a připoutává si tě k sobě. Pohyb, cesta, směřování, volba – to všechno je per nefas. V hebrejském myšlení jde o stávání se, o cestu, v jistém smyslu o „proces“, v řeckém jde o bytí ve smyslu neměnné substance sui generis.
Zdá se, že křesťanská církev zapomněla na „hebrejské podání“ Ježíšova kázání na Hoře a pustila se cestou spekulací vlastních řecké metafyzice. To dokazuje vznik a vývoj křesťanského dogmatu. Otázka dvojí přirozenosti Kristovy, matematické téměř rozlišování jeho Božství a lidství atd. Už ve své době to bylo odchýlení od „židovského charakteru“ novozákonního Evangelia. Možná však, že měly zmníněné metafyzické formulace tehdy, v situaci ohrožení evangelijního kérygmatu gnósí, dokétismem a spekulacemi mytického charakteru nějaký noeticky profylaktický smysl.

17. kap Skutků přináší pedagogicko-zvěstnou naraci o Pavlově misijním zapůsobení v Aténách (Sk 17,16). Atény byly tehdy duchovním centrem pohanského hellénismu. Pavel se tu pokusil v rozhovoru se stoiky a epikurejci argumentovat pohanskou moudrostí proti samotné struktuře pohanského náboženství. Navázal na oltářní nápis AGNÓSTÓ THEÓ a odvážil se prokazovat, že vlastně nejde jen o nějakého ještě neznámého boha, který snad existuje, ale jeho jméno není bohužel známo, že tato záležitost je mnohem vážnější. Jako by řekl: „Milí Athéňané, kdybyste neznali jednoho z bohů, to by ovšem nebylo tragické, ale vy neznáte boha vůbec. Neznáte ho, ačkoliv víte, že On stvořil z jednoho člověka jedno lidstvo …“
Athénští filosofové ho poslouchali, Pavlova argumentace se jim zdála dost zajímavá a skoro přesvědčující, ale pak najednou jako když utne. To když začal hovořit o Ježíšovi, kterého Bůh „vzkřísil z mrtvých“. To byl pro hellénistické myšlení skandál. Pavel se setkal s laskavým, anebo spíš ironickým výsměchem. Vzkříšení je událost zvnějšku viděno nahodilá, je to nehorázná výjimka z toho, co platí obecně. Pro hebrejské myšlení je výchozím datem konkrétum, to, co je jedno, a proto jedinečné. Pro řecké myšlení je jednotlivé a jedinčné zanedbatelné, orientovat se máš na obecně platném, bezvýjimečném, logicky uchopitelném a vřaditelném do celku, který objímá vše a vtiskuje se svou obecností, srozumitelností a přehledností a logickou provázaností do všech jednotlivin a individuálností. Pro hebrejské myšlení je čas entitou pozitivní, někam spěje, je něčím březí. A vzkříšení je událost, která předpokládá plnost času. V hebrejském myšlení je i to tělesné eschatologicky zhodnoceno. Ne odvěká duše, nýbrž dokonale proměněné tělo. Tento biblický příklad názorně ukazuje rozdíly mezi obojím typem myšlení.

Tertulianus napadá ve svém spise De prescritpione haereticorum (asi 200 po Kr.) světskou moudrost a filosofii, která se drze opovažuje prozkoumávat povahu Božství a Božských úradků. Útočí na ty, kteří chtějí zjistit, odkud je zlo, a drze se ptají, kde je počátek Boha.
Sám apoštol Pavel byl v Athénách a potkal tam světskou moudrost … Ostatně i filosofie, a právě ona, se rozpadá na množství sekt … Jaká je však spojitost mezi Athénami a Jeruzalémem, mezi akademií a církví, mezi kacíři a křesťany. Naše sekta vzešla z podloubí Šalamounova, kde jsme se naučili vyhledávat Boha srdcem prostým a přímým. Kam však dali rozum ti, kteří nám chtěli vymudrovati křesťanství stoické, platónské a dialektické.

Mírnější je křesťanský filosof Justinos (asi 166 po Kr.), který říká ve své Apologii, že Platónovo učení není v naprostém protikladu s učením Kristovým, ale ovšem shody ve všem, a to právě v tom podstatném, tu není. Justinos však mluví o „semenném slovu“ (logos spermatikos), které způsobovalo a způsobuje, že i spisovatelé a myslitelé nekřesťanští mohou neurčitě zahlédnout Pravdu, ovšem jen v zárodkovém stavu, nikoli v rozvitosti a plnosti.

Otázky a úkoly:
1) Jaké antické motivy můžeme najít v Novém zákoně?
2) Jaké hlavní židovské motivy patří ke křesťanskému myšlení?
3) Jak charakterizuje Balanbán rozdíl mezi řeckým a hebrejským myšlením?
4) Jaký typ vztahu mezi filozofií a křesťanstvím představují Tertulianus a Justinos?
5) Proč přestali athéňané poslouchat sv. Pavla?

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: