Školní weblog

Dějiny filozofie I., Myšlení boha v raně křesťanské filozofii

Posted by pitvok on Prosinec 15, 2010

Obsah hodiny:
Prostřednictvím četby a interpretace textů od Plótína, Pseudo-Dyonisia Areopagity, Augustína a Anselma z Canterbury jsme se pokoušeli odpovědět na otázku, co znamená rčení, že ve středověku je filozofie služkou theologie. Promýšleli jsme vztah víry a filozofie ve středověkém myšlení a sledovali jsme jakými filozofickými prostředky se uvedení autoři chápali hlavního pojmu křesťanské filozofie – Boha.

Četli jsme a interpretovali tyto texty:

1) Plotínos
Jedno je všemi věcmi a žádou z nich. Je totiž počátkem všech věcí, nikoli však všemi věcmi; všechny věci jsou ovšem oním způsobem jako jejich počátek, protože jako by leží tam, nebo spíše tam ještě nejsou, nýbrž teprve budou. Jak tedy  pocházejí z jednoduchého Jedna, ve kterém se neukazuje žádná rozmanitost? Přece právě proto, že v něm nic nebylo, mohly z něho všechny věci vzejít, a proto, aby jsoucno mohlo být, samo není jsoucnem, nýbrž jeho ploditelem. A to je jakoby prvotní plození: Jedno, završené tím, že nic nehledá, nic nemá a nic nepotřebuje, jako by přeteklo a jeho přeplněnost vytvořila něco od něj odlišného; to, co vzniklo se obrátilo k Jednu a bylo jím naplněno, a hledíc na Jedno, stalo se duchem. Jeho přivrácení k Jednu vytvořilo jsoucno, jeho pohled na ně vytvořil ducha. Protože se tedy k němu přivrátilo, aby hledělo, stalo se zároveň duchem i jsoucnem.

2) Pseudo-Dyonisius Areopagita
Nuže, přejděme již ve výkladu k samotnému pojmenování Dobrem, jež teologové vyhrazují nadbožskému božství a oddělují je ode všeho. Jak se domnívám, pokládají tuto dobrotivost za příznačný rys nejvyššího božství. A protože je svým bytím dobro, jakožto substanciální dobro přenáší dobrotivost na všechno jsoucí.
Naše slunce přece také nerozvažuje a předem si nevybírá, nýbrž samotným bytím osvěcuje vše, co je podle svého uzpůsobení schopno mít na jeho světle podíl, tak rovněž Dobro, převyšující Slunce jako oddělený archetyp temný obraz, ze samé své podstaty sesílá analogicky paprsky veškeré dobrotivosti na všechno jsoucí.
Vždyť tak jako je dobrotivost božství nade vším, od nejvyšších a nejzvnešenějších podstat přechází až k těm posledním a ještě je nade všemi, aniž by ty nahoře dosahovaly jejího nadbytku a ty dole překračovaly její obvod; přitom však osvětluje vše, co je toho schopno, tvoří vše, oživuje, udržuje a zdokonaluje, je mírou jsoucího, věkem, počtem uspořádáním, obvodem, příčinou a účelem
A jestliže se na něm něco nepodílí, není to ani slabostí, ani nedostatečným dosahem jeho osvětlujícího rozdávání, nžýbrž tím, že se něco neotevírá účasti na světle pro neschopnost světlo přijímat.

3) Augustin – Confesiones
Pohlédl jsem na jiné věci a shledal, že Tobě vděčí za své bytí a že všechny v Tobě mají svůj konec, ne však jako v nějakém prostoru, nýbrž poněvadž Ty, Všemohoucí, je držíš svou pravdou, jako rukou, jež vše drží, a že všechny jsou pravdivé jen potud, pokud jsou, a nic není nepravdivé, leč když se zdá býti tím, čím není. A viděl jsem, že věci nejen odpovídají svému místu, nýbrž i času, až Ty jediný Věčný nepočal jsi tvořiti po nesčíslných časových obdobích, poněvadž veškerá časová období uplynulá i budoucí by neuplynula a nepřišla, kdybys Ty ustavičně nepůsobil.

Tázal jsem se celého vesmíru na svého Boha a odpověděl mi: „Nejsem Bohem, ale Bůh mne učinil.“ Zdaž tato krása vesmíru nezáří všem, kteří mají zdarvé smysly? Proč tedy ke všem stejně nemluví? Veliká i malá zvířata vidí tu krásu, ale nemohou se otázati, nemajíce rozumu usuzujícího o tom, co mu smysly hlásají. Lidé se ovšem mohou otázati, aby poznali neviditelné vlastnosti Boží od stvoření světa z věcí stvořených. Příroda také neodpovídá  leč tomu, kdo se jí správně táže. V pravdě však mluví všechněm. leč jenom ti jí rozumějí, kteří hlas z venku také uvnitř s pravdou porovnávají. Neboť pravda mně volá: „Tvým Bohem není nebe a země, ani žádné tělo.“ To říká příroda tomu,do má oči k vidění. Hmota zajisté je menší v části než v celku. Již i ty, má duše, jsi lepší, neboť oživuješ hmotné tělo, dáváš mu život, čehož žádné ělo jinému tělu dáti nemůže. Bůh tvůj však jest samým Životem tvého života.

Pane, jak Tě tedy mám hledati? Neboť hledaje Tebe, svého Boha, hledám vlastně život věný. Chci Tě hledati, aby živa byla má duše. Neboť jako mé tělo žije z duše mé, tak má duše žije z Tebe. Jak tedy hledám nyní život věčný? Neboť nebudu ho míti, dokud nezvolám: „Již dosti“ a to tam, kde to řici musím? Jak jej mám hledati? Snad pomocí vzpomínky, jako bych již naň zapomněl a dosud o tom zapomenutí věděl? Nebo jako touhu po něčem neznámém, o čem jsem vůbec nevěděl … Není-li to tentýž blažený život, po němž všichni touží, a není nikoho,jenž by teoužil? Odkud jej znají, že tolik po něm touží? Kde je viděli, že jej tolik milují?

4) Anselm z Canterbury – Fides querens intellectum
Nauč tedy, Pane, můj BOže, nauč mé srdce, kde a jak tě má hledat, kde a jak tě má najít.. Nejsi-li zde, Pane, kde tě mám hledat, když tu nejsi? A jsi-li všude, proč tě nevidím, aškoli jsi i zde? Zajisté přebýváš v nedostupném světle. Ale kde je nedostupné světlo? A jak vstoupím do světla, které je nedostupné? Kdo mě povede a dovede až do něj, abych tě v něm viděl? A podle jakých znaků, podle čeho mám hledat tvou tvář? Nikdy jsem tě neviděl, Pane, můj Bože, nevím, jak vypadáš. Nejvyšší Pane, co si počne tvůj vyhnanec, je-li tak daleko od tebe? Co si počne tvůj sluha, který se trápí láskou k tobě, když je vyvržen tak daleko od tvé tváře? Touží tě spatřit, ale tvoje tvář je příliš vzdálená. Přeje si k tobě přistoupit, avšak tvůj příbytek je nedostupný. Pokouší se tě najít, neví však, kde přebýváš. Snaží se tě hledt, jenže nezná tvoji tvář. Pane, jsi můj Bůh a Pán, ale nikdy jsem tě neviděl. Ty jsi mne stvořil a obnovil, ty jsi mi daroval všechno dobré, co mám,  přece tě dosud neznám. Ba, byl jsem stvořen k tomu, abych tě viděl, ale zatím jsem nikdy neučinil to, k čemu jsem byl stvořen.
Avšak běda mě bídnému, jednomu z ubohých synů Eviných, vzdálených od Boha! A kde jsem se ocitl? Po čem jsem toužil? A čím se nyní soužím? Hledal jsem dobré věci, a hle, zmatení, směřoval jsem k bohu, a uvízl jsem sám v sobě, Ve své samotě jsem toužil po klidném spočinutí, ale ve svém nitru jsem našel jen soužení a bolest.

Věříme, že jsi něco, nad co nic většího nelze myslet. (…) I pošetilec (tj. ten, kdo existenci Boží popírá) tedy musí uznat, že to, nad co většího nelze myslet, je přinejmenším v nahlédnutí, neboť když o tom slyší, nahlíží to, a cokoli nahlíží, to je v jeho nahlédnutí. Není ovšem možné, aby to, nad co nic většího nelze myslet, bylo pouze v nahlédnutí. Je-li to totiž pouze v nahlédnutí, lze myslet, že je to také jako věc sama, což je více. Je-li tedy to, nad co nic většího nelze myslet, pouze v nahlédnutí, pak to, nad co nic většího nelze myslet, je zároveň něco, nad co lze myslet něco většího. To však jistě není možné. Existuje tedy beze vší pochyby něco, nad co nic většího nelze myslet, a to jak v nahlédnutí, tak jako věc sama.

Otázky a úkoly:
1) Co má s křesťanstvím společného Plótínův text?
2) Z jakého antického autora a z jakého jeho textu přímo čerpá úryvek z Pseudo-Dyonisia Areopagity?
3) Jaké dvě cesty k Bohu ukazuje Augustinus?
4) Jak lze označit myšlenkový Anselma z Canterbury a jak se nazývá důkaz, jímž úryvek končí?

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: