Školní weblog

Dějiny filozofie I., Sókratés a Platón

Posted by pitvok on Prosinec 15, 2010

Obsah hodiny:

Zabývali jsme se dvěma rozhodujícími mysliteli celé řecké filozofické tradice – Sókratem a Platónem. Sókrata jsme vykládali z jeho vztahu k sofistům a z jeho babické funkce. S Platónem jsme se setkali jako s autorem dialogu coby metody myšlení, a také jako s autorem teorie idejí a dvou světů, jak je představena ve třech slavných podobenstvích Ústavy. Výklad jsme uzavřeli interpretací pojmu „péče o duši“.

Četli jsem a interpretovali tyto texty:

1) Hussey E., Presokratici
Negativní tendence, skepticismus věku, za mnohé vděčí elejským filozofům. Parmenidovy a Zenónovy argumenty znamenaly velký šok pro všechny zavedené systémy a nadto i pro veškerou nepromyšlenou důvěru ve schopnosti spekulativního uvažování, a ani to není vše. Jejich útok totiž směřoval proti tomu, co se zdálo být nepostradatelným rámcem veškerého myšlení, veškerého vědění a vší lidské zkušenosti. Vypadalo to, že dokázali nesmiřitelnost pravd rozumu s nejobvyklejšími předpoklady lidského života, zvláště s předpokladem, že smyslové vnímání poskytuje určité vědění. Ať už se eleatským argumentům dalo bránit či vyhnout, zničili v těchto otázkác navždy veškerou instinktivní sebedůvěru.
Toto zničení důvěry bylo zrozením řecké filozofie. Většinu toho, co se odehrálo v příštích sto podivných letech – v nejplodnějším období řecké filozofie a snad i filosofie vůbec -, lze chápat jako vytrvalé úsilí vyrovnat se s eleaty.
Vliv eleatů je zřejmý ve dvou dílech z této doby, z nichž něco známe: kniha Melissa ze Samu a sbírka argumentů Gorgii z Leontin. … Ve své sbírce „eleatských“ argumentů dokazuje v Zenónově stylu závěry: nic není; pokud něco je, nelze to poznat; pokud lze něco poznat, pak o tom nelze nikoho poučit.
Od Gorgiových argumentů je blízko k jiné, anonymní sbírce argumentů obvykle známé pod názvem Dissoi logoi. Autorovým cílem je ukázat, že u každé otázky je možno stejně dobře argumentovat na obě strany, a předvádí dovednost svou i svého učitele při pojednávání rozličných důležitých námětů. I to je pravděpodobně záznam mentálních cvičení utvořených pro žáky učitelem řečnického umění.
Další osobností této doby, využívající argumentační techniky zamýšlené k navození skepse, byl samozřejmě Sókratés. Sókratovská metoda byla dotázat se zastánce jakékoli teze na význam a důsledky této teze a opakovanými otázkami osvětlit rozpory a absurdity.
Jiným příkladem byl vlivný Protágorás, který se proslavil svým relativistickým výrokem: „Člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou.

2) Platón, Menón

Sókrate, slyšel jsem ještě dříve, než jsem se s tebou setkal, že ty neděláš nic jiného, nežli že sám jsi v nejistotě a způsobuješ, že i ostatní jsou v nejistotě. Také nyní, jak se mi zdá, na mne působíš čáry, kouzly a přímo zaříkáváním, že jsem naplněn nejistotou. A zdá se mi, má-li se udělat nějaký vtip, že jsi docela velmi podoben i zevnějškem i ostatními vlastnostmi tomu širokému rejnoku mořskému. Neboť ten způsobuje strnutí tomu, kdo se k němu přibližje a dotáká se ho; také ty, zdá se mi, jsi nyní udělal něco takového mně.

Však není těžké, Sókrate, to povědět. Za prvé, jestliže si přeješ zdatnost muže, je nasnadě, že to je zdatnost muže, býti schopen spravovat věci obce a při té činnosti dělat přátelům dobře, nepřátelům zle, a sám se mít na pozoru, aby se mu nic takového nestalo. Jestliže pak chceš zdatnost ženy, není nesnadné vyložit, že má dobře spravovat dům, opatrujíc věci domácnosti a jsouc poslušna svého muže. A jiná je zdatnost dítěte, děvčete, i hocha, a jiná staršího muže, buď svobodného, nebo otroka. A je přemnoho jiných zdatností, takže nepůsobí nesnáze říci o zdatnosti, co jest; neboť v každém oboru činnosti a v každém věku i ke každému úkonu náleží každému z nás zdatnost a právě tak, myslím, Sókrate, i špatnost.
Sókr. Podobá se Menóne, že mě potkalo jakési velké štěstí, jestliže jsem hledal jen jednu zdatnost, ale nalezl jsem celý roj zdatností u tebe ležící. Avšak, Menóne, abych užil tohoto obratu o rojích, dejme tomu, že bys na mou otázku, co je včela, řekl, že jich je mnoho a rozmanitých; co bys mi odpověděl, kdybych se tě zeptal: „Myslíš snad, že tím jich je mnoho a rozmanitých a vespolek se lišících, že jsou včely? Či se tímto nic neliší, nýbrž něčím jiným, jako na příklad buď krásou nebo velikostí nebo některou jinou z takových vlastností?“ Pověz, co bys odpověděl, kdybys dostal takovou otázku?
Men. Jistě to, že se jakožto včely nic neliší jedna od druhé.
Sókr. Kdybych tedy potom řekl: Nuže, pověz mi právě toto Menóne: Co je podle tvého mínění to, čím se nic neliší, nýbrž všechny jsou totéž?

Sókr. Co tedy asi je to, co má toto jméno tvar? Pokoušej se to říci! Kdybys tedy na takovou otázku buď o tvaru nebo o barvě řekl: „ale já, člověče, ani nechápu, co chceš, ani nevím, co myslíš“, snad by se tazatel podivil a řekl by: „Nechápeš, že hledám, co je u všech těchto věcí totéž?“

3) Platón – Podobenství úsečky, slunce a jeskyně

4) Péče o duši jako centrum platónského učení a její tři hlavní hlediska, J. Patočka
Nepečujeme o duši, abychom pronikli k posledním důvodům a nahlédli první příčiny, jak tomu je u Démokrita, nýbrž poznáváme, protože pečujeme o duši. Myšlení je důležité jako orgán oné pozitivní, určující, obohacující péče o duši, orgán její schopnosti být dobrou, její dokonalosti, stupňování jejího bytí. Proto péče o duši odemyká bytí duše samé; duši můžeme rozumět, její podstatu pochopit a uvidět jen tehdy, když o ni pečujeme. Nyní také chápeme, proč duše tvoří centrum filosofie. Filosofie je péčí o duši v její vlastní podstatě a v jejím živlu.
Z těchto důvodů se domníváme, že platónské učení vlastně krouží kolem pojmu duše a péče o duši: péče o duši odemyká pojem duše, jenž po tomto vyjasnění poskytuje přístup ke všem ostatním dimením filosofického myšlení a tázání.. Péče o duši se vůbec děje tázajícím se myšlením. Toto tázající se myšlení má formu zkoumajícího rozhovoru, který je sice obvykle rozdělen mezi dvě osoby, ale může probíhat i uvnitř duše samé. Je přitom důležitá ochota kdykoli nechat své stanovisko zproblematizovat; v ochotě ke zkoumání je spoluobsažena jistota, že neexistuje žádný konec …  (péče o duši) je nekonečným pohybem a u cíle je člověk jen v tom smyslu, že jej má stále na mysli, že u něj neustále setrvává. Tak je cíl sice základním předpokladem pro to, aby hledané nebylo prázdným zdáním, aby se nerozpadlo v nicotnost, ale nikdy se nelze pyšnit tím, že bychom jej dosáhli jinak než v podobě cesty.

Duše, jež je takto zaměřena na první, stálé a přesně uchopitelné základy, získává tím sama pevnou a jasnou podobu, má hrany, ví, co může zdůvodnit a co nikoli, ví, co míní a jaké jsou její myšlenky, s nimiž pracuje, jaká je jejich stavba;a toto vše ví navzdory tomu, že nikdy neodložila a nezapomněla svou základní zkušenost, aporii, rozpaky, nevědění, nýbrž učinila to stálým předznamenáním cesty samé. Duše jež si sebe samu uvědomila ve vědění nevědění, duše, jež sebe samu utváří, zakusila bytí: je statečná v sebeproblematizování, moudrá ve vědění nevědění jakožto zkoumání, zdrženlivá a disciplinovaná, jelikož svému myšlenkovému konání podřizuje všechny ostatní životní záležitosti, a spravedlivá, jelikož činí to, co jí přísluší, co je pro ni závazné, jen svou povinnost, nevypíná se. Máme teď měřítko pro vlastní bytí, jež si duše tímto způsobem dala: je to jednota, trvalost, přesnost.

Otázky a úkoly:
1) Vysvětli politicko-kulturní kontext Sókratova působení!
2) Jaký byl vztah mezi Sókratem a sofisty?
3) V čem spočívá Sókratovo babické umění?
4) Vysvětli tři podobenství z Ústavy
5) Co je to idea?
6) V čem spočívá platónská péče o duši?

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: