Školní weblog

Filozofie výchovy III. – K biologii výchovy

Posted by pitvok on Březen 9, 2011

Obsah hodiny:
Jaký je smysl učení v přírodě? I jiní živočichové než člověk se učí. K čemu vlastně učení potřebují? Existuje nějaký podstatný rozdíl mezi učením u lidí a u ostatních živočichů? Jaký je rozdíl mezi přirozeným a kulturním učením?

Texty:

1) Význam učení pro člověka, pro jeho psychiku a pro jeho přežití vůbec, je větší, než je tomu u kteréhokoliv jiného živočicha. Lidské instinkty jsou sice mocné, ale jsme jimi řízeni podstatně méně určitě než ostatní tvorové. Daleko více se musíme učit skoro všemu, co potřebujeme umět, proto je dětství tak dlouhé. Tento nedostatek však zároveň představuje naši největší výhodu: dovedeme se daleko lépe přizpůsobit různým podmínkám svého životního prostředí. (P. Říčan, Psychologie)

2) Bez ohledu na naše snahy naučit se novým faktům, budou nová fakta často v rozporu s těmi, která jsme se již naučili. Pravým cílem vzdělání tak není znalost faktů, ale schopnost fakta se učit, získávat, pamatovat si, zpracovávat a používat je v procesu rozhodování. Vzdělanou osobu z vás udělá získaná schopnost rozpoznat problémy, klást otázky, a problémy řešit.
http://www.smc.edu/cpr/TheBiologyofLearning.pdf

3) The Biology of Learning

Z hlediska zdravého rozumu není na učení se nic záhadného. Každý z nás se přece naučil chodit a také mluvit. A i když je to tak dávno, že už si to ani nepamatujeme, nemůže na tom být nic  těžkého. Dokáže to přece dvouleté dítě. Když už jsme dospělí, učíme se z vlastních chyb (nebo ne), aniž bychom na tom museli myslet. Teprve když se staneme součástí soutěživé vzdělávací instituce stává se učení problémem. Většinou se ale učení děje celkem přirozeně, jakoby samo od sebe.

V první řadě chceme říct, že učení je vlastností mnohobuněčných organismů. Jednobuněčný organismus jako je baktérie se nemůže učit. Vezměmě příklad rezistence na antibiotika. Zdánlivě to vypadá, že baktérie se učí, protože od doby zavedení antibiotik v posledních desítkách let začali převažovat kmeny rezistentní na antibiotika. Přesná analýza však ukazuje, že zisk rezistence není otázkou individuální učení jednotlivých baktérií, nýbrž přirozeného výběru na úrovni celé populace. Už před zavedením antibiotik existovalo několik rezistentních kmenů (vzácné mutace). A protože se normální baktérie nemohly kvůli antibiotikům množit a soutěžit o zdroje, začali rezistentní baktérie prosperovat a dominovat.

Navíc při dělení buněk  jde o to, že dceřinná buňka je vždy identickou kopií mateřské. Všechny jednobuněčné organismy existují ve stejné formě v jaké existovaly před miliony let. U buněk také nebylo doloženo žádné dědění získaných znaků.

Učení se tedy vyskytuje pouze u mnohobuněčných organizmů. A z biologického hlediska to znamená, že se musí odehrávat v rámci ontogeneze. Ontogeneze je proces vlastní všem mnohobuněčným organizmům, který vede od oplodnění vaječné buňky, přes zformování a růst embrya až k narození, pak přes posnatální vývoj k dospělosti a sexuální reprodukci, a nakonec přes stárnutí a uvadání až ke smrti. Mnohobuněčné organizmy tak mají životní cyklus charakteristický pro daný druhu. Díky ontogenezi jsou vícebuněčné organizmy jednotlivci ve smyslu, v jakém jimi jednobuněčné klony nejsou.

Vznik makroskopických mnohobuněčných organizmů – zvířat i rostlin – byl sám o sobě jednou z hlavních evolučních událostí, k níž došlo někdy před 600 miliony let. Vznik ontogeneze však zavedl nejen třetí časový rozměr (odlišný od fyziologického a evolučního), ale změnil povahu a průběh samotné evoluce.

Obrovský význam mnohobuněčných organizmů a jejich ontogeneze je v tom, že se mohou lišit nejen z hlediska buněčné fyziologie, ale také z hlediska vývojových procesů. Jasným dokladem toho je fantastická variabilita, kterou lze tímto způsobem dosáhnout. Stačí si připomenout neuvěřitelnou rozmanitost životních forem a životních strategií zvířat, rostlin a hub, které existují dnes – od myši po dub, od slona přes kraba až k narcisům, netopýrům a velrybám, od orlů a vlaštovek až povčely a pavouky, od slimáků, červů, olihní a mořských korýšů až po korály a muchomůrky. Ve srovnání s tím jsou jednobuněčné organizmy zcela monotónní. Jediné co v podstatě dělají  je to, že jedí, aby zachovali vlastní metabolismus a buněčnou autopoiesis.

Učení je jev, který se odehrává v kontextu vícebuněčných organizmů, v určitém odbodbí jejich životní historie. Z toho, co jsme dosud řekli, vyplývá, že učení může být pouze modifikací vývojového procesu. Což znamená, že to, co se lze naučit je jak umožněno, tak ohraničeno epigenetickou krajinou. Učení je tedy umožněno ontogenezí a zároveň jí je omezeno, a to platí obojí současně.

Lidští rodiče mají často schopnost přisoudit dětem nějakou schopnost ještě před tím, než je dítě schopné tuto schopnost používat. Ročnímu dítěti např. přisuzujeme schopnost chodit ještě před tím, než udělá první krok. My už ale v jeho pohybech vidíme zárodky chození. Podobně to platí s mluvením – chápeme jeho vyjadřování jako smysluplné ještě před tím než skutečně začne mluvit. Co je na tom nejzajímavější je fakt, že tímto očekáváním vlastně v dítěti rozvoj dané schopnosti nastartujeme. Jiným příkladem je výcvik některých zvířat. Nadaný trenér se nepokouší učit zvíře libovolným trikům. Spíše na základě pozorování zvířecích schopností postupně získá intiuci pro to, co vůbec může dělat, takže mu pak stačí minimální povzbuzení přirozeně se vyskytujících tendencí.

Omezení toho, co se můžeme naučit, nevycházejí ve skutečnosti z toho, že nějaké informace jsou v genech a ne v prostředí. Vycházejí z toho, že v jakékoliv fázi vývoje je možný pouze omezený počet následných kroků. V tom je ontogeneze omezující. Je ale také umožňující, protože onen omezený počet dalších možných kroků je ve skutečnosti velmi rozsáhlý, rozhodně je větší než počet kroků, které lze fakticky uskutečnit. Naučit se lze mnohému, ale fakticky se naučíme jen to, k čemu máme vhodné podmínky. Klíčovým prvkem výchovy je navržení řady postupných cvičení, která umožní učícímu se provádět  řady úkolů, které jsou již předem zahrnuty v rámci toho, co vůbec může udělat. To platí pro motorické schopnosti, stejně jako intelektuální, umělecké či jiné.

Otázky:
V jakém smyslu jsou lidé méně řízeni instinkty než ostatní živočichové?
Proč je u lidí význam učení větší a v jakém smyslu než u jiných živočichů?
V čem je lidské učení specifické?
Jaký je hlavní rozdíl mezi jedno a mnohobuněčnými organizmy?
V jakém smyslu je ontogeneze omezující a v jakém naopak umožňující?

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: