Školní weblog

Filozofická antropologie IV. – Masová společnost

Posted by pitvok on Duben 13, 2011

G. Reggio – About the relationship of man to environment:

„To, co se snažím ukázat je fakt, že hlavní událost dnešní doby ani nevidíme, jelikož žijeme v ní.  Pro mě je tou největší nebo nejdůležitější událostí možná veškeré naší historie, s níž se nic v minulosti nedá srovnávat, a jíž si paradoxně témař nevšímáme, následující: překonání všeho přírodního, veškerého přirozeného prostředí jako hostitele života a lidského pobývání, technologickým prostředím, které činí masovou technologii prostředím našeho života. Mé filmy tak nikdy nebyly o důsledcích technologií, průmyslu, na lidi, ale o tom, že všechno – politika, vzdělání, finance, kultura, náboženství – to všechno existuje uvnitř hostitelské technologie. Nejde tedy o její důsledky, ale o to, že všechno už existuje pouze v jejím rámci. My technologii neužívám, ale žijeme.“

Obsah hodiny:

Nás pohled na vývoj lidské civilizace se drží trojčlenného schématu z knihy A. Tofflere: Nová civilizace – Třetí vlna a její důsledky

Mluvili jsme o předcivilizačním člověku jeskyně, o zemedělském člověku pyramidy,  a dnes o člověku průmyslové civilizace – masovém člověku.

Jak vznikl, jak se objevil?
Pochází z idejí osvícenství formulovaných Baconem, Descartem a Kantem – vláda a sebevláda na základě rozumu za účelem zajištění a pojištění bezpečí a blahobytu.
Člověk kontroly – skrze systematické poznání: vědu a z ní vyrůstající vědecko-vojensko-průmyslový komplex. Vědění a výroba se stávají nástrojem dalšího rozšiřování moci a dalšího růstu blahobytu.
Postupně se utváří průmyslová a masová společnost a rozšiřuje se technosféra. Technologická civilizace založená na masové organizaci společnosti se pak musí potýkat hlavně s těmito problémy:
Problém akumulace a rozdělení – průmyslová civilizace generuje díky masové organizaci lidí  a činností velké bohatství. To je však třeba investovat do dalšího rozvoje samotné technosféry jako nástroje udržování blahobytu. O zbytek se pak přou různé vrstvy masové společnosti – úředníci/politici, vlastníci/zaměstnavatelé, finančníci/globální manažeři; pracující/zaměstnanci
Problém kontroly rostoucího počtu obyvatel – Jak zajistit blahobyt všem? Jak zajistit sociální smír? Jak zajistit trvalost vládního zřízení? Jak zajistit pokračování výroby? Jak zajistit hromadné služby? …
Problém vztahu k prostředí – otázky a události spojené s devastací přirozených ekosystémů a faktickým snižování kvality přirozeného života za cenu rozšiřovábí života umělého.

Charakteristiky masové společnosti:
Mass society is a description associated with society in the modern, industrial era. Descriptions of society as a „mass“ took form in the 19th century, referring to the leveling tendencies in the period of the Industrial Revolution that undermined traditional and aristocratic values. More broadly, this term can be applied to any society that is said to possess a mass culture and large-scale, impersonal, social institutions. – en.wikipedia.org

Charakteristika technosféry:
1) Je vysoce technologická. Tvoří ji podivuhodná soustava soustrojí a komunikačních technik určených ke komplexnímu ovládání a využívání přírodních surovin, včetně lidských zdrojů. Celé toto soustrojí je vysoce energeticky a surovinově náročné.
2) Smyslem její existence je zajistit pohodlí a bezpečí. Vznikla z moderní touhy po osvobození se z nadvlády toho, co je neovladatelné. Příroda, jež byla vždy vnímána jako božská a stvořitelská musela být odsvěcena, abychom ji mohli plně prozkoumat a využít pro sebe. Cílem této moderní emancipace je kontrola.
3) Moderní lidé se vědomě postavili proti biosféře. Vyčlenili se z ní jako racionální bytosti, které podléhají pouze a jedině zákonu vlastního sebeurčení.
4) Je založena na masovém ovládání a manipulaci populace. Trvání vnitřní struktury a fungování celé sítě může zajistit pouze velký počet obyvatel. Ti musí být řízeni (resp. řídit sami sebe) tak, aby udrželi kulturní síť v chodu v celém jejím rozsahu a se všemi potřebnými subsystémy. Mezi technosférou a lidmi existuje autopoietický vztah částí a celku – části organizují sami sebe tak, aby zajistili trvání celku a naopak.
5) Rozsáhlá výroba a manipulace krajiny i živých bytostí vyžaduje složitou organizaci velkého počtu procesů. To se děje prostřednictvím symbolického řádu. Tento řád není osobní, ale je osobami utvářen a vnímán, a může jich ovlivnit více najednou, a to nezávisle na místě a čase. Symbolický řád (obrazy, zákony, kodifikované vědění, atd.) obaluje technosféru sítí neosobních pravidel a významů, jejichž platnost je vynucována mocí. Lékař není autorem pravidel řídících provoz nemocnic, neurčuje podobu lékařského vzdělání a myšlení, ani zákony regulující zdravotnickým systém.
6) Ovládání velkých počtů obyvatelstva bylo vždy spojeno se záznamy, doklady, smlouvami, potvrzeními a rozsudky. Archivy, kartotéky, databanky a databáze jsou přímým nástrojem udržování civilizačního řádu a soustavné kontroly ve společnostech městského typu. Z toho vyplývá, že je technosféra také byrokratická.
7) Technosféra je parazitická, a to jak ve smyslu mutualismu1, tak v ničivém slova smyslu. Městká a industriální civilizace umožňuje migraci a rozšíření kulturních rostlin a chovných zvířat. Současně je ale spojena s ničením a proměnou krajiny, s vymíráním celých živočišných a rostlinných druhů, se zotročováním a vězněním různých organizmů včetně lidských.
8) Technika je extenzí lidské existence. Soustrojí účelových procesů technosféry je přídavným orgánem lidského bytí, virtualizační extenzí rozšiřující nebo zjemňující (ale současně otupující a hrubnutí působící) tykadla našeho možnostního prostoru. Lidé již v ní nejsou přírodními bytostmi, protože kontext našich životů se stává výhradně umělým a technologicky zajištěným. Místo lidí jsou z nás kyborgové,2 tj. bytosti s lidskými těly, ovšem zcela závislé na umělé technologické síti.


Texty:

H. Arendt, Vita Activa, s. 76 – 77

K tomuto zhroucení společného světa zpravidla dochází právě při zničení rozličných hledisek, v nichž se táž věc uprostřed lidské plurality ukazuje a díky nimž trvá jako něco totožného. Historické příklady takových katastrofálních zhroucení jsou nám známy z epoch samovládců, kteří své poddané izolují od sebe navzájem tak radikálně, že se už nikdo nemůže shodnout a dorozumět s nikým jiným. Ale totéž se děja také v masových společnostech a v podmínkách masových histerií, kde si všichni náhle počínají, jako by byli členy jedné obrovské rodiny, v níž vládne jednomyslnost. Masová hysterie vzniká právě tím, že je přehnaně zdůrazněno a do gigantických rozměrů vystupňováno jediné hledisko. V obou případech jde o radikální fenomén privatizace, to jest o poměry, v nichž už nikdo nemůže vidět a slyšet nebo být viděn a slyšen. Každý je nyní uvězněn ve své subjektivitě jako na samotce, a tato subjektivita se rozhodně nestane méně subjektivní a zkušenosti učiněné v této subjektivitě se nestanou méně separátními jen proto, že se vyskytují v nekonečně mnoha exemplářích. Společný svět mizí, je-li viděn již jen z jednoho hlediska, tento svět vůbec existuje pouze v mnohosti svých perspektiv.
Pojmu privátního je v jeho původním privátním smyslu třeba rozumět právě ve vztahu k tomuto mnohovrstevnatému významu veřejného prostoru. Vést jen privátní život znamená v prvé řadě žít ve stavu, v němž je člověk zbaven určitých věcí, které bytostně patří k lidské existenci: především skutečnosti, která vzniká tím, že člověk je viděn a slyšen, dále „objektivního“, tj. předmětného vztahu k jiným lidem, který může vyvstat jen tam, kde jsou lidé díky zprostředkování společného světa věcí jedni od druhých odděleni a zároveň jedni s druhými spojeni, a konečně možnosti vykonat něco, co je trvalejší než život. Privativní charakter privání sféry spočívá v nepřítomnosti druhých lidí. Soukromý člověk se neukazuje druhým lidem, což je totéž, jako by neexistoval. Cokoli soukromý člověk činí nebo připouští, zůstává bez významu, nemá to žádné důsledky a týká se to pouze jeho, a jinak nikoho.

Právě to, že byl moderní člověk zbaven těchto bytostně lidských věcí a ztratil jimi garantovanou realitu, vedlo k oné opuštěnosti, která se v moderním světě pozvolna stala masovým fenoménem, v němž se absence vztahů projevila ve své nejextrémnější a nejnelidštější formě. Důvod, proč došlo k této krajnosti, spočívá patrně v tom, že masová společnost ničí nejen veřejný prostor, ale také privátní oblast, že tedy nejen zbavuje lidi jejich místa ve světě, ale bere jim také jistotu jejich vlastních čtyř stěn, v nichž se kdysi právě cítili ukrytí před světem také ti, které veřejnost vyloučila, a mezi nimiž také oni mohli najít náhradu za skutenost světa alespoň v teple  rodinného života

Adorno: moderna a negativita, Hauser M.

Adorno vymezuje osvícenství vzhledem k jeho cíli. Osvícenství představuje takové myšlení, které je ze své podstaty pokrokové, neboť samo sebe chápe jako prostředek k uskutečnění emancipačních snah lidstva. „Cílem osvícenství v nejobecnějším významu pokrokového myšlení bylo od počátku zbavit lidi strachu a učinit z nich pány.“ Osvícenství je myšlení, které vyslovuje myšlenku osvobození a tuto myšlenku uskutečňuje tím, že člověka vymaňuje z jeho podřízenosti.

Osvícenství jako myšlení usilující o osvobození lidí připomíná Kantovu formulaci, že „osvícenství je vymaněním lidí z nesvéprávnosti, za niž sami nesou vinu. Nesvéprávnost spočívá v neschopnosti užívat svůj rozum bez vedení jiného.“ Kant předpokládá, že člověk uskutečňuje ideu svobody tehdy, když začíná svéprávně užívat rozumu a uvědomuje si, že je svobodný. Svéprávný člověk se tak stává občanem, členem kritické veřejnosti, a veřejně užívá rozumu. Každý člen světové veřejnosti má příležitost, aby platné zákony podrobil zatěžkávací zkoušce spočívající v otázce: „… uložil by si takový zákon lid sám?“ Zákon, který neobstál , pak světoobčan může zpochybnit. Pokud užívání vlastního rozumu dává možnost posuzovat a měnit vládnoucí zákony a instituce, potom každý člověk je ve skutečnosti pánem, který dosud neví o svém panství. Pro Kanta znamená osvícenství „osvítit“ člověka, aby si uvědomil, že je pánem.

Dialektika osvícenství, Adorno T., Horkheimer M., s.32

Bacon vyslovil emancipační požadavek lidstva. Tento emancipační požadavek říká, že člověk usiluje o moc nad přírodou: je to požadavek mocenský. Adorno nezpochybňuje princip sebezáchovy, a proto neodmítá ani tento mocenský požadavek. Kdyby ho lidé odmítli, naivně by tím přitakali neomezené moci přírody nad sebou. Adorno odhaluje paradoxní povahu vědění jako moci. „Od přírody se lidé chtějí učit, jak ji využívat, aby plně ovládli přírodu i lidi. Nic jiného nemá význam. Osvícenství, bezohledné vůči sobě, spálilo i poslední zbytky svého sebevědomí.
A. Cílem osvícenství je osvobození člověka z jeho závislosti na přírodě. Tento cíl je stanoven na základě rozumového pojetí principu sebezáchovy. Osvícenství bojuje o to, aby lidé měli moc nad přírodou, protože bez ní jsou podrobeni přírodě.
B. Prostředkem, jak dosáhnout cíle osvícenství, je poznání přírody. Takové poznání umožňuje vytvořit prostředky k jejímu ovládnutí, jakými jsou technika a ekonomie.
C. Vše, co neslouží za prostředek k ovládnutí přírody, nemá vůbec žádný význam
Jak vysvětlit, že osvícenství přešlo od A a B k tezi C, která vyjadřuje univerzalistický nárok na negativní hodnocení všech nepozitivistických modů myšlení? Z čeho se odvíjí sebeničivost osvícenství? Osvícenství není sebeničivé svou vnitřní logikou, neboť C není obsahem projektu osvícenství a nevyplývá z A ani z B. Sebeničivým se stává proto, že slouží „pánům světa“. Osvícenství vyslovilo požadavek osvobození člověka od přírody. Tento požadavek byl částečně splněn zásluhou neolitické, a především průmyslové revoluce, ale panství trvá dál. Je to třetí forma panství, pokud první byla vláda přírody nad člověkem a druhou formou vláda člověka nad přírodou. Třetí formou panství je vláda člověka nad člověkem.
Osvícenství „nezná žádné hranice ani ve zotročení tvorů, ani v poddajnosti vůči pánům světa“.V „třídních dějinách“ se osvícenství nemůže uskutečnit, neboť ve společnostech třídních charakteru není zrušeno panství člověka nad člověkem. Projekt osvícenství, úkol učinit každého člověka pánem, se v nich odkládá na neurčito. Osvícenství tím nezaniká, zapomíná však na svůj, zapomíná však na svůj projekt a omezuje se na technický proces. Ospravedlňuje stav, kdy pány jsou jen někteří lidé, kteří prostředky k emancipaci všech lidí od přírody využívají k zabezpečení vlastního panství. Osvícenstvím vytvořené prostředky slouží v „třídních dějinách“ k účelům přesně opačným, než je úkol uskutečnit osvícenství. Z osvícenství zůstala teze B a C. Osvícenství se omezilo na rozvoj techniky. Cílem techniky však není odstranění panství.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: