Školní weblog

Klasický německý idealismus (Děj. Fil. 2)

Posted by pitvok on Duben 30, 2011

Obsah hodiny:

– Historická situace 1. pol. 19. století (Napoleonské války, romantismus, klasicismus, Vídeňský kongres, soupeření nové francouzské politiky s konzervativní politikou ostatních mocností, počátky obrození a cesta k proměně Evropy)
– Hlavní představitelé německého idealismu – Fichte, Schelling a Hegel
– Východisko z Kanta
– Idea absolutního Já, absolutního ducha; vše skutečné je rozumné
– Fichtovo ICH
– Schellingův duch a příroda
– Hegelův systém absolutního rozumu

Otázky:

Texty:


1) Východisko z Kanta

„V pokantovském idealismu se prosazují snahy překonat sebeomezení poznání na možnou zkušenost a pouhý jev a znovu získat absolutní horizont platnosti: „absolutní vědění“, jak se označuje počínaje Fichtem až po Hegela. Ovšem po Kantově transcendentálním obratu již nemůžeme nepodmíněně platné poznání zdůvodnit ze strany objektu, nýbrž a pouze ze strany subjektu, nemůžeme se již dovolávat nepodmíněné platnosti bytí předmětu, ale jen absolutního kladení subjektu. Platí-li obsahy poznání jedině ve vztahu k subjektu a je-li tedy samotný tento vztah absolutní, pak se takto vztažené a pouze ve vztahu k absolutnímu subjektu platné poznání samo vyznačuje absolutní plaltností. V zásadě se jedná o otázku, jak  v subjektivě vědomí dosáhout absolutna.“ (Filosofie 19. století)

Úloha filosofie byla určena snahou učinit předmětem zkoumání a pochopit jednotu myšlení a bytí, která je jejím základem, to jest pochopit nejvnitřnější nutnost, pojem. Kantova filosofie si stanovila nejdříve jako úkol stránku formální, ale jejím výsledkem byla jen abstraktní absolutnost rozumu v sebevědomí, a také povrchnost a nejasnost, která se projevuje v kritice a negaci, a pokud jde o pozitivní stránku, omezuje se na skutečnost vědomí a zkoumání, které se zříká myšlení a vrací se k citu. Jejím důsledkem byla Fichtova filosofie, která chápe podstatu sebevědomí spekulativně jako konkrétní personalitu, ale nepřekračuje tuto subjektivní formu absolutna. Z této formy vychází filozofie Schellingova, potom ji zavrhuje a stanoví ideu absolutna, to, co je pravdivé o sobě a pro sebe.“, G. W. F. Hegel, Dějiny filosofie III,

Činnost rozumu vůbec je postupné spojování, a jeho činnost spekulativní je spojování podle poznaných zásad nutnosti a identity. Všechno, co rozum může vypátrat rozborem, spojováním, souzením a úsudkem a opětným pochopením, to vše jsou věci přírody (konečnosti), a dokonce sám rozum jako omezené jsoucno patří mezi ně. Avšak ani celá příroda, souhrn všeho podmíněného, konečného bytí, nemůže zkoumajícímu rozumu sdělit nic více než to, co je v ní obsaženo, totiž nejrozmanitější jsoucno, změny a souhrn tvarů, nikdy však skutečný počátek (počátek světa), nikdy reálný princip nějaké objektivní jsoucnosti.“ F. H. Jacobi, Briefe über Lehre des Spinoza

2) Fichte

Fichte zdůrazňuje: „Rozum je praktický., tj. je činností, aktivním výkonem Já. Fichte tedy nevychází z nějakého již se vyskytujícího faktu vědomí, nýbrž ze skutku, který klade sám sebe a v němž bezprostředně splývá čin a jednání, akt a jeho výsledek. Já se vyznačuje původní aktivitou a tvořivostí – je praktické v tom smyslu, že samo předchází jakémukoli rozdvojení na rozum teoretický a praktický; z této původně praktické sebe-činnosti Já vyrůstá rovněž teoretické poznání. Já se zakládá v sebetvořívém kladení sebe sama a v kladení ne-Já proti sobě, v kladení mě samého a mého světa; v tomto smyslu tvoří podmínku možnosti protikladu a vzájemného vztahu mezi subjektem a objektem. (Filosofie 19. století)

Otázka, kterou má vědosloví zodpovědět, jak známo zní: Odkud se bere systém představ doprovázených pocitem nutnosti? Nebo: Jak dospíváme k tomu, že tomu, co je přece pouze subjektivní, připisujeme objektivní platnost? Nebo, jelikož objektivní platnost se označuje bytím: Jak dojdeme k tomu, že předpokládáme bytí? Protože tato otázka vychází z obratu k sobě, z povšimnutí si, že bezprostředním objektem vědomí je pouze vědomí samo, tak nemůže mluvit o žádném jiném bytí než o bytí pro nás; a bylo by zcela nesmyslné, kdybychom ji ztotožňovali s otázkou po bytí beze vztahu k vědomí. Ovšem právě to nejnesmyslnější provádějí filosofové našeho věku nejobvykleji.
To čeho se filosof jedině přidržuje a z čeho slibuje vysvětlit vysvětlované, je to, co je vědomé, subjekt. Tento subjekt by tedy musel pojímat jako očištěný od veškeré představy bytí, aby v něm důvod veškerého bytí teprve vykázal. Avšak subjektu, je-li abstrahováno od veškerého jeho bytí a veškerého bytí pro něj, by nepřináleželo nic než jednání; jednajícím je zejména ve vztahu k bytí. Ve svém jednání by tedy musel bytí pojímat. Základní tvrzení filozofa je toto: tak jako je Já pouze pro sebe, zároveň pro něj nutně vzniká bytí mimo něj. Jeho důvod leží v Já, je tímto Já podmíněno: sebevědomí a vědomí něčeho, co nemá být námi samými, jsou nutně spojené. Sebevědomí je však třeba chápat jako podmiňující a vědomí onoho něčeho jako podmíněné. Aby filozof toto tvrzení prokázal, a to ne pomocí úvahy, jakožto platné pro systém existence o sobě, nýbrž pomocí pozorování původního postupu rozumu, jakožto platné pro rozum, musel by nejprve ukázat: jak Já je pro sebe a stává se pro sebe; dále by musel ukázat, že toto bytí sebe sama pro sebe by nebylo možné, aniž by pro něj současně nevznikalo bytí mimo něj. (J.G. Fichte, Druhý úvod do vědosloví)

3) Schelling

Kdyby celé naše vědění spočívalo na pojmech, neměli bychom žádnou možnost přesvědčit se o jakékoli realitě. To, že si představujeme přitažlivé a odpudivé síly – nebo snad i to, že si je můžeme představovat – činí je pouhými předměty myšlení. Ale my tvrdíme, že hmota je mimo nás skutečná, a hmota sama, ne toliko pokud je v našich pojmech, nýbrž pokud je skutečná mimo nás, má přitažlivé a odpudivé síly jako svá určení. Skutečné však pro nás není nic, než to, co nám je bezprostředně dáno, aniž nám to zprostředkovaly pojmy, bez jakéhokoli vědomí naší svobody. Nic však k nám nedospívá bezprostředně jinak než skrze názor, a proto je názor v naší poznávací schopnosti to nejvyšší. V názoru samém by tedy musel spočívat důvod, proč ony síly nutně patří hmotě. Z uzpůsobení našeho vnějšího názoru muselo by být možno prokázat, že to, co je objektem našeho vnějšího názoru, musí být nazíráno jako hmota, tj. jako produkt přitažlivých a odpudivých sil. Tyto síly by tedy byly podmínky možnosti vnějšího názoru, a odtud by vlastně pocházela nutnost, s níž je myslíme. (F. W. J. Schelling, Výbor z díla, s. 105)

4) Hegel

Úkolem filosofie je pochopit, co jest, neboť to, co jest je rozum. Co se týče individua, je beztoho každé synem své doby; tak je také filozofie svou dobou v myšlenkách pochopenou. Je rovněž pošetilostí domnívat se, že nějaká filozofie překračuje přítomný svět, jako by člověk přeskočil svou dobu … Co leží mezi rozumem jakožto sebe vědomým duchem a rozumem jakožto přítomnou skutečností, co onen rozum od tohoto dělí a co mu v něm nedopřává uspokojení, jsou okovy abstraktnosti, která není osvobozena v pojem. Poznat rozum jako růži na křižovatce přítomnosti a tak se jím těšit, toto rozumné poznání je smírem se skutečností, který poskytuje filozofie těm, jimž jednou byla dána výzva chápat a v tom, co je substanciální, zachovat právě tak subjektivní svobodu jako se neoctnout se subjektivní svobodou ve zvláštnosti a nahodilosti, nýbrž v tom, co o sobě a pro sebe jest.; (Základy filosofie práva, G. W. Hegel)

Co je rozumné, to je skutečné;
a co je skutečné, to je rozumné
Toto přesvědčení je valstní každému nezaujatému vědomí, jako je filosofie, a z něho filosofie vychází jak při zkoumání duchovního, tak i přírodního univerza. Jestliže reflexe, cit, nebo jiná forma subjektivního vědomí, pokládá přítomnost za něco marného, jestliže je nad ní a ví všechno lépe, pak se nachází v marnosti, a protože má skutečnost jen v přítomnosti, je tedy sama jen marnost. Jestliže naopak idea je považována za to, co je jen nějaká idea, představa v mínění, pak naproti tomu poskytuje filosofie náhled, že není nic skutečného kromě ideje. Záleží pak na tom, poznat ve zdání toho, co je časové, a pomíjivosti substanci, která je imanentní, a věčné, jež je přítomné. (Základy filozofie práva., G. W. Hegel)
Idea filosofie má za svůj střed sebevědoucí rozum, to absolutně obecné; tento rozum se rozdvojuje v ducha a přírodu, přičemž činí ducha předpokladem a přírodu obecným extrémem … Tímto způsobem má střed, vědoucí pojem, za svou realitu vůbec taková jsoucna, která jsou momenty pojmu, a je obecným, ve své určenosti bezprostředně u sebe setrvávajícím věděním.  Hegel, Enzyklopädie der philosophischen Wissenschaften
Uvedeným řešením dovršuje Hegel tendenci, která je obsažena v evropské metafyzické tradici od počátku. Hegel to podtrhuje svým zdůrazněním, že každá filosofie je de facto idealismem. Idealismem proto, že její předmět – realitu o sobě – lze pochopit pouze pojmem, myšlenkou. Nejde-li filosofii o poznání relativní, nýbrž o poznání v silném, absolutní slova smyslu, pak z toho vyplývá, že myšlený předmět a myšlení jsou též povahy a že v aktu pravdivého poznání splývají. Lze říci, že v jednom případě jde o „jsoucí pojem“, v druhém případě o „pojem“ ve smyslu myšlenky, útvaru našeho subjektu. Taková identita pojmu a věci se nazývá pravda. (Sobotka, Znoj, Moural, Dějiny novověké filosofie od Descarta po Hegela.)

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: