Školní weblog

Nietzsche a Marx – myšlení druhé poloviny 19. století (Děj. Fil. 2)

Posted by pitvok on Duben 30, 2011

2. polovina 19. století od r. 1848 do r. 1914 je obdobím zásadních změn v moderní evropské kultuře a také ve filozofii. V evropské politice vše spěje k rozpadu dosavadní mocenského rovnováhy, ke vzniku nových států (sjednocená Itálie, Německé císařství, nová Francouzská republika, … rozpuštění stávajících feudálních mocností (Rakousko, Německé císařství, Ruské carství, Turecký sultanát, …) a ke všeobecné liberalizaci. Ve všech zemích vrcholí průmyslová revoluce a prosazuje se kapitalismus volné soutěže. Zároveň se v evropském myšlení prosazují fenomény jako je nacionalizmus, antisemitismus, eugenika a rasismus, socialismus, komunismus a anarchismus.  Na konci století všechno vře a výbuch 1. světové války na sebe nenechá dlouhu čekat.

Autoři, které zde uvádíme, tj. Friedrich Nietzsche, Sören Kierkegaard a Karel Marx jsou ve filozofii představiteli radikální kritiky nejen předchozí idealistické (hegelovské) filozofie, ale také tehdejší evropské kultury a vzdělanosti. E. Friedell to ve svých Kulturních dějinách novověku vyjadřuje následujícím způsobem:
„Přitom se zdálo, ovšem jen při pohledu zvnějšku, že doba překypuje životem. Avšak tato robustní touha po realitě byla ve skutečnosti projevem nemoci: jako jednostranný a hypertrofický vývoj jedné vlastnosti na úkor druhé a nevědomý pokus kompenzovat nevyléčitelnou kolísavost, neschopnost života a vnitřní prázdnotu křečovitou vnější aktivitou. Tento paradoxní vztah mezi úpadkem a zdánlivě silnou aktivací životní vůle vzorově vyjádřil ve své filozofii Nietzsche: je to zrod vůle k moci jako ducha dekadence. V „Ecce Homo“ říká: „Nehledě totiž na to, že jsem dekadent, jsem i jeho protiklad.“ Ten protiklad je nadčlověk. Avšak, a to je ten nejhlubší smysl Nietzscheho filozofie: nadčlověk je dekadent na druhou! Báseň jeho myšlenek se tak jako vznešené paradigma vznáší nad umírajícím stoletím: jako nejhlubší kritika evropského nihilismu a jako jeho nejvyšíí inkarnace, neboť není extrémnějšího nihilismu než naprosté a výlučné přitakání životu, neboť holý život, jak sám Nietzsche nesčetněkrát zdůrazňoval, není ničím jiným než naprostou nepřítomností jakéhokoli smyslu.“

Nietzsche, Marx i Kierkegaard jsou příkladem filozofů, kteří tzv. filozofují kladivem, tzn. snaží se rozbít předsudky a iluze v nichž podle nich evropská kultura dosud žila. A tyto iluze budou skutečně nakonec zničeny a rozbity, a to první světovou válkou.

Obsah hodiny:
– Historická situace druhé poloviny 19. století (r. 1848, národně-osvobozenecká hnutí, imperialismus, industrializace, rozpad evropských monarchií, konec věku)
– Antimetafyzická a antiracionalistická filozofie
– Východisko v kritice křesťansví
– Společná témata u obou filozofů

Otázky:
Vysvětlete historické souvislosti druhé poloviny 19. století!
Jaké společné prvky lze nalézt u Marxe a Nietzscheho?
Proč oba autoři kritizují křesťanství?
Vysvětlete pojmy jako odcizení, vůle k moci, nadčlověk, nadstavba, základna, smrt Boha, nihilismus, postavení filozofie z hlavy na nohy, …!

Texty:


1) Nietzsche

Procitlý, vědoucí však praví: Tělo jsem a tělo a pranic více; a duše jest jen slovo pro cosi na mém těle. Tělo jest veliký rozum, mnohost, jediným smyslem,válka i mír, jeden ovčinec a jeho pastýř. Nástrojem svého těla, bratře můj, jest i malý tvůj rozum, jejž nazýváš duchem.

Moje formule zní: Život je vůle k moci. V ní tkví nejvyšší měřítko všech hodnot. Co je dobré? – Všechno, co v člověku zvyšuje cit moci, vůli k moci, moc samu. Co je špatné? Všechno, co pochází ze slabosti … Nikoli spokojenost, nýbrž více moci; nikoli mír vůbec, nýbrž válku; nikoli ctnost, nýbrž zdantnost … Slabí a nezdařilí mají zahynout: první věta naší lásky k člověku. A má se jim k tomu ještě pomáhat. Co je škodlivější než kterákoli neřest? Účinná soustrast se všemi nezdařilými a slabými – křesťanství …“

Rozhodující význam má však pojem nihilismu až u Friedricha Nietzscheho. Podle něho je nihilismus přímým důsledkem „smrti Boha“, kterou však dávno připravila a nepřímo způsobila celá západní tradice, počínaje Platónem, a zejména pak křesťanství. Platónem podle něho začíná tradice, která proti viditelnému světu, v němž člověk žije a umírá, staví jiný, „onen svět“, který měl být věčný a dokonalý. Vyzvedáním „onoho světa“ platonici i křesťané záměrně znehodnocovali tento svět a když se představa „onoho světa“ a věčných idejí zhroutila, jeví se jim skutečný svět jako bezcenný a lhostejný. (Filosofie 19. století)

Zarathustra však pohlédl na lid a podivil se. Poté promluvil řka: Člověk jest provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem – provaz nad propastí. Nebezpečný přechod, nebezpečná chůze, nebezpečný pohled zpátky, nebezpečné zachvění, nebezpečná zastávka. Co je velkého na člověku, jest, že je mostem, a nikoli účelem: co lze milovati na člověku, jest, že je přechodem a zánikem. Miluji ty, kdož nedovedou žíti, leda když zanikají, neboť jejich zánik je přechodem. Miluji velké povrhovatele, neboť jsou to velcí zbožňovatelé, jsou to šípy touhy po druhém břehu. Miluji ty, kdož nehledají až za hvězdami, proč by zanikli a byli oběťmi, nýbrž ty, kdož se obětují zemi, aby byla jednou zemí nadčlověka. Miluji toho, kdo žije, aby poznával, a kdo chce poznávati, aby jednou živ byl nadčlověk. A tak chce svému zániku. Miluji toho, kdo pracuje a vynalézá, aby nadčlověku budoval dům a k příchodu jeho připravoval zemi, zvíře a rostlinu: nebo tak chce svému zániku. Miluji toho, kdo miluje svou ctnost: neboť ctnost je vůlí k zániku a šípem touhy. Miluji toho, kdo pro sebe nezadrží ani krůpěje ducha, nýbrž chce býti duchem své ctnosti: tak, v podobě ducha, kráčí přes most. Miluji toho, kdo si ze své ctnosti udělá tužbu a sudbu: tak chce pro svoou ctnost ještě žíti a již nežíti. Miluji toho, kdo nechceš míti příliš mnoho ctností. Jedna ctnost je více nežli ctnosti dvě, protože více jest uzlem, na nějž se zavěsí sudba … Miluji toho, kdo ospravedlňuje lidi budoucí a vykupuje minulé: neboť chce zahynoíti přítomnými. Miluji toho, kdo trestá svého boha, že svého boha miluje: neboť nutně zahyne hněvem svého boha. Miluji toho, čí duše jest hluboká i v poranění a kdo může zahynouti malým zážitkem: tak půjde rád přes most. Miluji toho, čí duše přetéká, až sám sebe zapomene, až veškery věci jsou v něm: tak se mu veškery věci stanou zánikem. Miluji toho, kdo je svobodného ducha i svobodného srdce: tak jest jeho halva jen vnitřnostmi jeho srdce, srdce ho však pudí k zániku. Miluji všechny ty, kdož jsou jako těžké krůpěje, ojediněle padající z temného mračna, jež visí nad lidmi, zvěstují, že přijde blesk, a jakožto zvěstovatelé zahynou. Hleďte, já jsem zvěstovatel blesku a těžká krůpěj padající z mračna: onen blesk však sluje nadčlověk.
(F. Nietzsche, Tak pravil Zarathustra, I,4)

2) Marx

Text Odcizená práce ke stáhnutí ZDE

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: