Školní weblog

Filozofická antropologie V. – Postmoderní situace

Posted by pitvok on Květen 17, 2011

Obsah hodiny:
V tomto kurzu chápeme lidi především jako symbolické bytosti. Tzn., jako bytosti, která sami sebe kolektivně programují a rozvrhují svůj svět skrze symbolické systémy jazyka, náboženství a celku kulturních výtvorů.  Sledujeme, jak se historicky proměňovaly podoby sebeuskutečňování lidské civilizace ve třech základních vlnách – prehistorické, zemědělské a industriální. V současnosti se nacházíme v době, která je charakterizována pomocí předpony post-: jako postindustriální, postmoderní, postkoloniální, postpolitická, atp.

Představujeme si, že v prehistorické době, před vznikem civilizace městského typu založené na zemědělství byla centrem lidské kultury jeskyně. Lidský život byl v té době založen na cyklech lovu a sběru, a osu symbolického systému tvořila vyprávění (mýty) o boji a setkávání s přírodními a božskými mocnostmi.  V období vlády zemědělského způsobu života byl lidský život, více méně, založen na cyklech růstu, sklizně a setby, na cyklech přirozeného střídání životních fází a rozhodující roli hrála vyprávění o umírání a znovuzrození.  Centrem kulturní produkce byl chrám a palác. Industriální období nepodřizuje už lidský život cyklům, probíhá ve znamení neustále se prodlužujícího a stupňujícího procesu růstu. Kultury ztrácí jednoznačně lokalizovatelné a identifikovatelné centrum, resp. centrem kulturní produkce se stává neosobní stát prostřednictvím byrokraticky řízených institucí.  Rozhodující jsou vyprávění o pokroku, změně a novém řádu, který překoná a nahradí vše staré.

Postmoderní doba, jak je někdy nazývána naše současnost, je úzce spojena s představou krize industriální civilizace, jejích hodnot, obrazů a vyprávění. Mluví se o různých projevech krize: politická krize (20. století jako století světových válek, včetně té „studené“), krize národního státu spojená s nástupem globalizace, ekonomická krize spojená s kolapsem ideologie růstu, sociální krize spojená s rozkladem většiny forem tradiční sociální identity, surovinová krize, krize výchovy a vzdělávání, ekologická krize, krize řízení a vládnutí, atd. V návaznosti na představu krize jako přelomu se objevují různé představy jejího řešení, které jsme rozdělily do tří schématických kategorií: konec velkých vyprávění, nové paradigma a nová etika.

Texty:

1) Paul Virilio, Informatická bomba

Virilio, Informatická bomba
Civilizace vědy nebo militarizace vědy?
Jestliže pravdivé je to, co je ověřitelné, pak pravdou současné vědy není ani tak rozsah nějakého pokroku, jako technických katastrof, které vyvolává.
Věda se během témař půl století, kdy byla v éře jaderného odstrašování mezi Západem a Východem zavlečena do závodů ve zbrojení, vyvíjela v jednotné perspektivní hledání krajních výkonů, a to na úkor odhalování koherentní pravdy užitečné lidstvu.
Moderní věda se postupně stala TECHNO-VĚDOU, produktem fatálního smíšení operačního nástroje a výzkumného bádání. Vymkla se ze svých filozofických základů a dostala se na scestí, aniž by to někoho zarazilo.
Věda, nepřipoutaná dnes tolik k pravdě jako kdysi, ale spíše k bezprostřední účinnosti, spěje ke svému úpadku, ke ztrátě svého občanského mandátu … Úspěch jejích motorů, jejích nástrojů, zakrývá fenomén paniky. Současná věda se ztrácí právě v excesu svého takzvaného pokroku. Trochu podobně jako se strategická ofenzíva vyčerpává ve svých taktických výdobytcích, ničí technověda postupně věděcké zdroje veškerého poznání.
Podobně jako v olympijském sportu ničí zneužívání farmaceutických produktů smysl atletického úsilí, odchyluje se extrémní věda od trpělivého zkoumání reality, aby se podílela na fenomén všeobecné virtualizace.
Extrémní sporty: sporty, v nichž člověk pod záminkou dosažení rekordního výkonu dobrovolně riskuje život.
Extrémní věda: věda, která podstupuje nevypočitatelné riziko zmizení veškeré vědy. Tragický fenomén poznání, které se náhle stalo kybernetickým. Technověda se tedy, jakožto technokultura masy, už nestává agentem zrychlování dějin jako kdysi, nýbrž zrychlování reality, a to na úkor veškeré pravdě-podobnosti.

2) J. F. Lyotard, Postmoderní situace

… Válku všezahrnující jednotě, podávejme svědectví o neprezentovatelném, aktivujme nesmířené rozpory, zachraňme čest jména.

„Metanarativní příběhy“, o nichž je řeč v Postmoderní situaci, jsou ty, které charakterizují moderní myšlení: postupná emancipace rozumu a svobody, postupná nebo katastrofická emancipace práce (která je v kapitalismu zdrojem zcizovaného hodnoty), obohacení celého lidstva pokrokem kapitalistické vědotechniky, a dokonce také, počítáme-li i samo křesťanství k modernímu myšlení …, spása tvorstva konverzí duší přijímajích kristovský příběh mučednické lásky. Hegelova filosofie shrnuje všechny tyto příběhy v jediný celek a v tomto smyslu koncentruje v sobě spekulativní modernost.

Tyto příběhy nejsou mýty ve smyslu něčeho pouze vybájeného (ani křesťanský příběh ne). Mají zajisté tak jako mýty za účel legitimizovat společenské a politické instituce a praktiky, ustavení zákonů, různé etiky a způsoby myšlení. Ale na rozdíl od mýtů nehledají tuto legitimitu v nějakém prapůvodním zakládajícím činu, nýbrž v budoucnosti, jejíž příchod se má připravit, to znamená v určité Ideji, která má být realizována. Tato idea (svobody, osvícenosti, socialismu, atd.) má legitimizující hodnotu proto, že je univerzální. Všechny lidské skutečnosti jsou orientovány na ni. Modernímu myšlení dává jeho typickou formu: projekt.

3) E. Kohák; Člověk, dobro a zlo

Jde o dlouhodobou strategii pro lidstvo jako celek – a to především v zemích, které již dnes žijí v opulentním nadbytku a vymýšlejí nové způsoby plýtvání, jen aby udržely ekonomiku v běhu. Tyto údajně nejpokročilejší země udávají tón světu a lidé těchto zemí, mezi něž ve světovém měřítku patříme i my, si potřebují klást otázku: je strategie nekonečného stupňování osobní hmotné spotřeby opravdu dostačující?
Nefunguje arogance, egotismus, konsumerismus, nezodpovědnost
Co funguje? Stručně lze říci, že funguje opak. Funguje odpovědnost a svědomitost, funguje radost z práce a svědomitost v práci, všechno, co kdysi odměňovalo malorolnické a řemeslnické podnikání a čím rovnoměrně pohrdá korporační kapitalismus a komunismus. Funguje postoj úcty a vzájemnosti, nejen k lidem, nýbrž ke všemu, co jest, k veškerému životu. Negunguje zášť a zloba, funguje láska a péče. A funguje služba: člověk nachází své naplnění, když je přestává hledat, když se obrací ke konání dobra.

4) Hans Jonas, Princip odpovědnosti

Tehdy jak jsme shledali, byla technika přiměřenou daní splácenou nutnosti, nikoli cestou za vyvoleným cílem lidstva – byla prostředkem s omezeným stupněm přiměřenosti vůči správně vymezeným blízkým cílům. Dnes, v podobě moderní techniky, se techné proměnila v neomezený expanzivní postup rodu vpřed, v jeho nejvýznamnější podnik, v jehož ustavičném a sebe sama stále překonávajícím postupu za stále mocnějšími věcmi může člověk chtít vidět své poslání, takže úspěch při dosažení maximálního panství nad věcmi a nad člověkem samým se pak může jevit jako naplnění jeho osudu. Triumf homo faber nad jeho vnějším objektem současně znamená jeho triumf ve vnitřním stavu homo sapiens, jehož služebnou součástí kdysi býval. Jinými slovy, i když odhlédneme také od jejích objektivních výsledků, nabývá technologie etického významu díky ústřednímu postavení, jež nyní zaujímá v životě subjektivních lidských cílů. Její kumulativní výtvor, totiž rozšiřující se  umělé životní prostředí, posiluje soustavným zpětným působením zvláštní síly, které jej zplodily: to, co již bylo vytvořeno, si vynucuje pro své zachování a další rozvoj své stále nové, vynalézavé uplatňování a odměňuje je zvětšováním úspěchu – který je dalším příspěvkem k lidskému nároku ovládat.

Protože hranice mezi státem a přírodou byla zrušena, město obývané člověkem, kdysi enkláva v mimolidském světě, se šíří po celé pozemské přírodě a uzurpuje si její místo. Zmizel rozdíl mezi umělým a přirozeným, přirozené bylo pohleceno sférou umělého a současně byl vytvořen totální artefakt, tedy dílo člověka, jež se se stalo světem a jež působí na člověka a skrze něj a vytváří nový druh přírody, to znamená, že produkuje vlastní dynamickou nutnost, s níž je lidská svoboda konfrontována ve zcela novém smyslu.

Jestliže si tedy nová povaha našeho jednání žádá novou etiku dalekosáhlé odpovědnosti, jež by byla souměřitelná s dosahem naší moci, pak ve jménu právě této odpovědnosti žádá též nový druh pokory – pokory nikoli jako dříve kvůli malosti, nýbrž kvůli přílišné velikosti naší moci, u niž naše schopnost jednat neúměrně přesahuje naši schopnost předvídat, hodnotit a posuzovat tuto naši moc. Vzhledem ke quasi-eschatologickému potenciálu našich technických procesů se nevědění o konečných důsledcích samo stává důvodem pro odpovědnou zdrženlivost – jako druhá nejlepší možnost, nemáme-li moudrost samu.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: