Školní weblog

Dualismy, hradby a zastavování

Posted by pitvok on Říjen 11, 2012

1) The Empathic Civilization: The Race to Global Consciousness in a World in Crisis by Jeremy Rifkin
http://www.guardian.co.uk/books/2010/mar/13/empathetic-civilization-jeremy-rifkin-climate

„Hlava 22 tu spočívá v tom, že zároveň  s tím, jak civilizace rozšířila dosah empatie z rodiny na kmen a pak až tak, že zahrnuje celé lidstvo, potřebovala expanzi průmyslové a dopravní infrastruktury infrastruktury, což zvýšilo entropii a vedlo k ničení planety.
Přechod od lovectví a sběračství k zemědělství a poté k průmyslové výrobě umožnil lidem spojení takového druhu, jaké předtím nebylo možné. Toto rostoucí propojení však zahrnuje také vyčerpání planety, proces k jehož vyvrcholení dochází s tím jak se civilizace poprvé stává celoplanetárním jevem. Náš hon za univerzálním empatickým propojením, píše Rifkin, naráží na stále se zrychlujícího entropického giganta, a to ve formě změny klimatu a rozšíření zbraní hromadného ničení.
Jak lze této smrtící kolizi zabránit? Odpověď se zdá být jednoduchá, tím, že rozvineme tzv. „biosférické vědomí“. Jedině cílené jednání, které vede k ustavení kolektivního smyslu pro propojení s celkem biosféry nám zajistí možnou budoucnost. Jinými slovy, transformace vědomí může lidi zachránit před sebezničením.

2) A Crisis of Finance, or a Crisis of Civilization? June 12, 2012
http://berkleycenter.georgetown.edu/blogs/faith-in-action/posts/a-crisis-of-finance-or-a-crisis-of-civilization

Hlavní otázka se týká povahy dnešní krize, resp. krizí, kterým prochází naše civilizace. Jde skutečně o krize nebo pouze o nové podoby přechodu a potíží, které lidstvo vždycky prožívalo? A když uvážíme, že v centru těchto potíží je kapitalismus, je kapitalismus udržitelný? Nebo jinak, odráží krize kapitalismu, pro nějž jsou peníze bohem, něco mnohem hlubšího, co naši civilizaci ohrožuje? A mluvíme tu skutečně o jedné globální civilizaci nebo se tato diskuze příliš soustředí na západní vnímaní světa? Dochází také ke krizi náboženství? A jaké jsou naše další možnosti?

3) K porozumění filozofickým předpokladům naší současné krize je potřeba rozumět lidské situaci obecněji než pouze z její současnosti.
Co je základem lidské situace?
Sebevědomí – to, že vím, že vím, že si uvědomuje sám sebe v celku. Tzn. od začátku do konce. Tzn., že vím o své smrtelnosti, že ji prožívám, že jsem jí určen. Stejně jako svým narozením, kterého jsem si vědom jako své vhozenosti. Uvědomuji si svou časovost.
Toto lidské sebevědomí je nadstavbou hlubšího zvířecího vědomí smrti. Každý živý organismus je veden snahou o sebeuskutečnění a snahou vyhnout se tomu, co mu brání. Přirozenou reakcí na ohrožení je útěk, reakcí na nebezpečí je hledání bezpečí.
Lidská civilizace vzniká tehdy, když se strach o život spojí s vědomím celku a s vědomím druhého, když se strach ze smrti stane intersubjektivní a kolektivní záležitostí a lidská skupina se chce vědomě zabezpečit jako celek.

4) Toto téma vyjadřuje Epos o Gilgamešovi:

„Gilgameš poznal márnosť svojho úsilia dosiahnuť večný život. Vrátil sa s Uršanabim do Uruku a našiel útechu v tom, že si zachoval meno výstavbou hradby, která naveky bude chrániť mesto před nepriateľom. Oslavou uruckej hradby, takmer zhodnou s veršami z prológu, sa pôvodne skončil epos o Gilgamešovi.
A riekol Gilgameš Uršanabimu, prievozníkovi: ‚Na hradbu uruckú vystúp, Uršanabi, prejdi sa po nej! Pozri sa na jej základy, dobre si všimni tehly! Vari nie sú jej tehly z pálenej hliny? Vari jej základy nie sú dielom mudrcov siedmich? Na dĺžku jedného sara sa tiahne kolo mesta, na dĺžku sara okolo záhrad a tehelných polí, na dĺžku sara okolo okrsku Ištarinho chrámu, na dĺžku troch sarov okolo predmestí svätého Uruku mesta!‘“1

Základy hradeb jsou dílem sedmi mudrců, mýtických hrdinů civilizace, prvomyslitelů, kteří se snaží postavit něco, co bude bránit lidi před jejich smrtelností, co jim poskytnu ochranu před tím, čemu nelze uniknout. Tato tendence zabezpečit se, zakotvit časné ve věčném je charakteristická pro všechna náboženství jako první myšlenkové systémy, jak na to upozrňuje ve své filosofii dějin M. Eliade:

5) „Tato kniha se zabývá studiem některých aspektů archaické ontologie – přesněji řečeno koncepce bytí a reality, jaké lze vyčíst z chování člověka ve společnostech před dobou moderní. Tyto předmoderní nebo tradiční společnosti zahrnují nejen svět obvykle označovaný jakožto „primitivní“, ale i staré kultury Asie, Evropy a Ameriky. Je jisté, že metafyzické pojmy archaického světa nebyly vždy formulovány ve výrazech teoretických; avšak symboly, mýty a rituál vyjadřují v různých rovinách a prostředky sobě vlastními komplexní systém souvislých výroků o nejhlubší skutečností. …Kdybych se nebál, že budu působit příliš neskromně, dal bych této knize ještě druhý podtitul: Úvod do filosofie dějin. Takový je totiž v podstatě smysl tohoto eseje, jen s tím rozdílem, že neprovádí spekulativní analýzu historického dění, ale zkoumá místo toho základní koncepce archaických společností, které sice znaly určitou formu dějin, ale snažily se je nebrat na vědomí. Při studiu těchto tradičních společností mne zaujal jeden jejich rys: odpor ke konkrétnímu, historickému času, touha po periodických návratech do mytické doby počátků, do Velké doby. Pochopil jsem smysl a funkci toho, co jsem označil jako „archetypy opakování“ teprve tehdy, když jsem zjistil, že se tyto společnosti snažily odmítat konkrétní čas a že se chovaly nepřátelsky vůči každému náznaku autonomních dějin, tj. dějin neregulovaných archetypy. … V tomto pohrdání dějinami, tj. událostmi bezt transhistorického vzoru, a v stálém odmítání profánního plynulého času lze podle mého názoru vyčíst jistou metafyzickou valorizaci lidské existence.“

Každý příklad uvedený v této kapitole vychází z téže „primitivní“ ontologické koncepce: předmět nebo úkon může být reálný, jen když napodobuje nebo opakuje archetyp. Reality se dosáhne výlučně opakováním nebo účastí; všechno to, co nemá exemplární vzor, je „zbaveno smyslu“, to znamená, že nemá realitu. Lidé by se tedy měli snažit, aby byli archetypoví a paradigmatičtí. …Mohlo by se říci, že tato „primitivní ontologie má platónskou strukturu a že Platón může být pokládán v tomto případě za filosofa „primitívního myšlení“ par excellence, tzn. za myslitele, kterému se podařilo filosoficky valorizovat způsob existence a chování archaického lidstva.“

6) Platón v tom ovšem není sám, jak vysvětluje F. Karfík:
„Předpokladem takového umění je však právě schopnost zprostředkovat mezi Hérakleitem a Parmenidem. Jak vypadá toto platónské zprostředkování? Probíhá na půdě parmenidovské otázky po bytí, kterou Platón zdedil od Sókrata. Platónovou otázkou je totiž zprvu sókratovská otázka ti es ti… : „Co je x?“ Tato otázka může mít sice ruzný předmet (x). Protože je to však otázka po byti, musí být odpovědí na ni pokaždé cosi práve tak totožného, neproměnného a nehybného, jako je bytí starého Parmenida. Tak je např. otázka „Co je krásné?“ pojata ve smyslu otázky „Co
to znamená být krásné?“ Odpovědí na takovouto otázku nemuže být výčet rozmanitých krásných věcí, nýbrž musí jí být vyslovení – (logos) – toho, co to ,je být krásným‘. Jinými slovy: Sókratovsko-platónská otázka „Co je x?“ v sobě od pocátku nese parmenidovské porozumění bytí. Všude, kde se ptáme na bytí, ptáme se na totožnost bytí, která vylučuje jakoukoli ne-totožnost. Specificky platónská odpověď na takovouto otázku pak zní: Krásné je ,krásno samo‘ (autó to kalńón), ,0 sobě‘ (kathé’autó), je to ,forma‘ (eidos) či ,idea‘ krásného. Zkrátka: ,krásné‘ nemuže být nic jiného než
,bytí krásným‘, tj. určitá forma bytí.

7) Parmenidés:
Nuže já ti teď povím – a slovo jež uslyšíš podrž – které lze jenom cesty si mysliti zkoumání všeho:
Jedna cesta, že jest a že vůbec nebytí není, dráha to přesvědčení, neb ono provází pravdu,
Druhá pak cesta, že není a že je nebytí nutné.
O této cestě ti říkám, že nelze ji nikterak poznat, neboť nejsoucí ani bys nepoznal – není to možno –
Ani je nevyslovil, vždyť myslit a býti je totéž.

Místo cesty zabezpeční se v mytologickém, archetypální božském, které je příliš vrtkavé a nepředvídatelné, jak to vyjadřuje Xenofanés:
„Všechno to bohům v básních Homér a Hésiod přiřkli, všechno to, cokoli zdá se být u lidí hříchem a hanbou,
Krást a cizoložit a navzájem podvádět sebe.
Žádný nespatřil člověk a žádný nebude vědět o bozích přesného nic, co vykládám tuto.
Byť snad i náhodou vyřkl, co zcela je zdařilé, přece sám o tom vpravdě neví
a na všem spočívá zdání..“

Chtěl Platón a po něm Aristoteles zabezepčení v lidském rozumu, v jasné a pevné racionalitě založené na zdůvodnění, logice a pojmech. Tak začala vyrůstat filosofická hradba označovaná jako LOGOS – z cihel pojmů, z malty hledání počátků – příčin, pod olovnicí duální logiky

Tato logika protikladů je nejen pro lidskou existenci něco původní, přirozeného, s čím se musí počítat od začátku:

Parmenidés tyto dualismy postavil proti sobě, reifikoval je, a učinil základem evropsky pochopené filosofie, která je od té doby postavená na nepřátelské dualitě.

Časné/věčné
Přítomné/nepřítomné
Řád/chaos
Pravda/lež,iluze
Dobro/zlo
Čistota/nečistota
Svoboda/osud
Božské/lidské
Subjekt/objekt
Moc/bezmoc
Duše/tělo
Něco/nic
Kultura/natura

Jaké jsou důsledky těchto dualismů?
Jak myslet mimo ně a proč?
Jak se jim lze vyhnout a myslet

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: