Školní weblog

Fenomenologie tělesnosti

Posted by pitvok on Listopad 29, 2012

Doporučená literatura:
Merleau-Ponty, Primát vnímání a jeho důsledky
Fil. časopis 2011/1 a 2011/7 – mimořádné číslo
Patočka – Tělo, společenství, jazyk, svět
Barbaras – Touha a odstup

1) M. Merleau-Ponty, Primát vnímání a jeho filosofické důsledky
K jakému výsledku docházíme, jsou-li tyto postřehy správné? A jak je třeba chápat toto „vnímám“, které se pokoušíme uchopit?
Konstatujeme dvojí: za prvé, že není možné, jak se často uvádělo, vnímání rozložit, udělat z něj seskupení částí nebo počitků, protože v něm celek předchází část; a za druhé že tento celek není celkem ideálním. Význam, který nakonec odkrývám, není pojmového řádu, protože pokud by měl pojmový charakter, museli bychom se ptát, jakým způsobem tento význam mohu rozpoznat ve smyslových danostech. Bylo by třeba mezi pojem a smyslovost vložit prostředkující členy, potom prostředkující členy mezi tyto prostředkující členy atd. Je třeba vycházet z toho, že význam a znaky, forma a látka vnímání jsou od počátku sdružené, a že látka vnímíní je takříkajíc „obtěžkána formou“.
Jiným jazykem řečeno, syntéza, která skládá dohromady vnímané předměty a která uděluje perceptivním danostem určitý smysl, není intelektuální syntézou. Můžeme tak s Husserlem říci, že se jedná o „syntézu přechodu“ (u lampy anticipuji stranu, která není vidět, protože k ní mohu vztáhnout ruku) nebo o „horizontovou syntézu“. Strana, která není vidět, se mi ohlašuje jako „viditelná odjinud“, je přítomná a zároveň teprve vystupuje. Mé vnímání není možné pokládat za intelektuální akt, protože ten by předmět uchopil buď jako možný nebo jako nutný – on je však ve vnímání dán jako „skutečný“. Dává se jako otevřený úhrn neomezené řady perspektivních náhledů, z nichž se k němu každý vztahuje a žádný ho nevyčepává. Ve vztahu k předmětu není pouhou nahodilostí, že se mi dává deformovaný v závislosti na místě, protože jen za tuto cenu může být „skutečný“. Perceptivní syntézu tedy musí provádět někdo, kdo je s to zachytit na předmětech určité perspektivní aspekty, neboť ty jsou aktuálně dány, a zároveň je překročit. Tímto subjektem zaujímajícím určité hledisko je mé tělo jakožto perceptivní a praktické pole, mé tělo, jehož gesta mají určitý dosah a vytyčují jako moje území celek předmětů, které jsou mi známé. Vnímání je zde chápáno jako vztah k celku, který je z principu uchopitelný pouze skrze určité své části nebo aspekty. Vnímaná věc není ideální jednotou, již by měla inteligence ve svém vlastnictví, jako například nějaký pojem geometrie, je to celek otevřený horizontu nekonečného počtu perspektivních náhledů, které se protínají podle určitého stylu, jímž je daný předmět vymezen.
Vnímání je tedy paradox a vnímaná věc sama je paradoxní. Existuje pouze natolik, nakolik ji někdo může zakoušet. Předmět o sobě si ani na chvíli nemohu představit. Jak říkal Berkeley, pokusím-li se představit nějaké místo na světě, které nikdo nikdy nenavštívil, samotný fakt, že si je předstasvuji, mi toto místo zpřítomňuje – a tedy nemohu myslet vnímatelné místo, kde bych já sám nebyl přítomný. Přesto mi však ani ta místa, kde se nacházím, nejsou zcela dána a věci, které vidím, jsou pro mne věcmi, pouze pokud ustupují do oblasti překračující jejich uchopitelné aspekty. Vnímání v sobě tedy zahrnuje paradox imanence a transcendence. Imanence, protože vnímané nemůže být cizí tomu, kdo vnímá, a transcendence, protože v sobě vždy zahrnuje určitý přesah vedoucí za hranice toho, co je aktuálně dáno. A tyto dvě součástí vnímání se přísně vzato nevylučují, protože pokud si v myšlenkách zpřítmoníme perspektivně organizovanou zkušenost a zamyslíme se nad oním pojmem perspektivy, zjistíme, že evidence, jíž se vyznačuje vnímané a jevení se „něčeho“, vyžaduje nedílně tuto přítomnost i nepřítomnost.

2) M. Merleau-Ponty viditelné a neviditelné

Tady žádný problém alter-ego neexistuje, protože ten, kdo vidí, nejsem já ani on, nýbrž nám oběma je vlastní ona anonymní viditelnost, ono všeobecné vidění, a to právě dík této primární vlastnosti, jež náleží tělu, totiž že je sice zde a nyní, a přesto vyzařuje vždy a do všech stran, že je individuem, a přitom dimenzí a universálnem.
Tato reversibilita viditelného a dotýkaného nám tedy neotevírá nějakou netělesnost, nýbrž cosi jako mezitělesnost, presumptivní oblast vidtelného a dotýkatelného, jež sahá mnohem dál než věci, které skutečně vidím a kterých se skutečně dotýkám. Dotýkáné a dotýkající se jsou v kruhovém vztahu, dotýkané uchopuje dotýkající se; a kruhový vztah je i mezi viditelným a vidoucím, protože vidoucí není bez viditelné existence; dotýkající se dokonce zaznamenává do viditelného, vidoucí do dotýkatelného a naopak, a tato komunikace se konečně šíří na všechna těla téhož typu a téhož stylu, která vidím a kterých se dotýkám – a to vše na základě podstatného rozštěpení či oddělení cítícího a cítěného, které působí v příčném směru komunikaci orgánů mého těla a zakládá transitivitu mezi jedním a druhým tělem.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: